V době nacismu byly církevní struktury - podobně jako později v době komunismu - částečně rozbity a řada biskupských stolců neobsazená. Obnova po květnu 1945 probíhala mnohem pomaleji než po listopadu 1989. Ještě na první poválečné biskupské konferenci, která se sešla až v listopadu, byly diecéze uprázdněné v době okupace zastupovány nikoliv biskupy, ale jen kapitulními vikáři. Do jisté míry podobná byla možná i dvojznačnost postavení katolické církve v české společnosti.
Zdánlivě se po druhé světové válce situace českých katolíků jevila mnohem přiznivěji než po první. Prvorepublikový antikatolicismus na první pohled patřil minulosti a všichni uznávali velký podíl katolíků na národním odboji z doby okupace. Ve skutečnosti však byl rok 1945 výraznějším mezníkem v odkřesťanšťování českých zemí než rok 1918, protože vyhnáněním převážně katolických českých Němců se miska vah začala převažovat od většinové víry k většinovému ateismu, i když zatím jen v Sudetech. Uznávání katolíků za součást národní jednoty bylo také fakticky podmíněno tím, že budou při vyhánění Němců s ostatními "držet basu".
Toto uznávání se zatím zdálo existovat i ze strany komunistů, kteří načas odložili svá protináboženská hesla. Vnímaví pozorovatelé však jejich taktiku připravovanou pro budoucí proticírkevní boj mohli vytušit. Jedním z jejích vůdčích prvků se měla stát snaha odtrhnout české katolíky od Říma. K tomu již od skončení války směřovala kampaň vedená proti papeži. Válečné projevy Pia XII. dlouho nebyly široké veřejnosti dostupné, a tak pro komunisty nebylo příliš těžké lidem namlouvat, že v nich papež podporoval nacismus. (1)
Z zmatení pojmů přispívalo i dobové nerozlišování mezi nacisty a Němci, které se po válce projevilo trestáním drtivé většiny německé většiny v Československu "odsunem" na základě principu kolektivní viny. "Katolická hierarchie se při posuzování této pro křesťana citlivé otázky snažila maximálně přihížet k politickým realitám. Se záměrem budovat národní stát bez 'neslovanských' menšin církevní představitelé nepolemizovali (...), ale jejich stanoviska k událostem, které provázely zacházení s Němci a pokvětnovou 'národní očistu' vůbec, byla mnohdy vyhraněně kritická." (2)
Výmluvné byly pastýřské listy olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana z 8. září a 28. října 1945. První z nich upozorňoval na "povinnosti, které nám ukládá svoboda", a zvláštní důraz kladl na potřebu spravedlivého zacházení se slabými, protože "když bijeme slabé, bijeme Krista". (3) Druhý varoval před pýchou poválečných reformátorů, kteří zapomínají na Boha a jím daný mravní řád a chtějí vše řešit jen podle vlastních nápadů, přičemž si neuvědomují, "že reforma zevnějších poměrů bez reformy niter není skoro nic a že reformovat lidská nitra je daleko obtížnější, než zavést nové společenské zřízení". (4)
Vedle olomouckého arcibiskupa mohl českomoravský episkopát v pětačtyřicátém reprezentovat už jen královéhradecký biskup Mořic Pícha. V litoměřické diecézi musel biskupa Antona Webera, sužovaného za války nacisty a po válce českými nacionalisty, zastupovat generální vikář Josef Kuška. Pražskou diecézi prozatímně spravoval kapitulní vikář Bohumil Opatrný, brněnskou diecézi kapitulní vikář Josef Kratochvíl a českobudějovickou strahovský opat a zástupce kapitulního vikáře Bohuslav Jarolímek.
Tito církevní představitelé se společně se zástupcem československé části vratislavské arcidiecéze Františkem Onderkem a slovenskými biskupy sešli na olomouckých poradách z 13.-15. listopadu. Dilema, které na nich museli řešit, dobře vystihují slova jednoho z referátů pronesených na těchto poradách, jehož autory byli budoucí litoměřický biskup Štěpán Trochta a pozdější pražský arcibiskup František Tomášek. Podle tohoto referátu by nebylo v zájmu plnění výlučného úkolu církve - "zabezpečení království Kristova v duších a spásy těchto duší" - kdyby církev posuzovala a odsuzovala existující poměry i "celkovou tendenci doby" a poukazovala na to, "že to, co se dnes děje, neodpovídá zásadám evangelia". (5)
Otázka zní, zda k úkolům církve nepatří právě i pozvedání prorockého hlasu kritiky toho, co je protikladné evangeliu. Po válce to byl na prvním místě bezbřehý nacionalismus. Zde ovšem právě nepřátelé církve čekali na její hlas pozdvižený proti páchaným bezprávím, aby ji mohli pranýřovat jako "nadržující Němcům". Což de faćto učinili i přes to, že hlas církve zazněl v podobě zdrženlivě a diplomaticky formulované. Alexej Čepička naříklad později prohlašoval, že se biskupové a ordináři na olomouckých poradách radili, "jak pomoci Němcům, nad jejichž osudem ronili slzy, jak pomoci německým kněžím, kteří byli vysídleni, a jak pomoci německým věřícím, kteří byli odsunováni". (6)
Vládě adresované memorandum československého episkopátu vzešlé z olomouckých porad se zastávalo německých kněží a řeholníků (úsilí o jejich vynětí z odsunu, resp. přenechání jejich transferu církevním orgánům pak pokračovalo i po mnoho následujících měsíců) i přirozených práv všech lidí bez výjimky a konstatovalo, že se nedá "srovnati s křesťanským cítěním a s dobrým jménem našeho národa, jak se někdy zachází s Němci a také s Maďary". (7)
Biskupská konference se obrátila i na ministerstvo školství a osvěty s memorandem týkajícím se pastorace německých věřících, v němž mj. konstatovala: "Kristus poručil kázati evangelium - učte všechny národy a On to chce jistě v řeči mateřské. Němečtí katolíci mají právo, aby jim bylo hlásáno slovo Boží v jejich jazyku, aby se jim posloužilo i při jiných úkonech církevních." (8)
O obsahu těchto memorand nebyla informována veřejnost. V kostelích či církevním tisku byly k dispozici jen informace o pastýřském listu, kterým se biskupové a ordináři obrátili ke všem československým katolíkům. Pastýřský list byl rozdělen do devíti kapitol, nadepsaných takto: "Vzrůst pohanského myšlení", "Používejme nadpřirozených prostředků", "Rodina je jedno z nejohroženějších zařízení dnešní doby", "Škola", "Mládež", "Sociální reformy", "Jak se chovati k příslušníkům jiné národnosti", "Vybudování laického apoštolátu", "Zvýšená horlivost v modlitbě".
Už z jejich výčtu je zřejmé. že smýšlení biskupů a ordinářů bylo opravdu náboženské, nikoliv politické. Témata nábožensko-mravní však v dané době musela jít na dřeň tehdejšího politického dění. Sociální reformy musely být komentovány upozorněním na to, že "sedmé přikázání Boží není zrušeno", a chování k Němcům varováním před tím, že "historie má pronikavý zrak" a může v pozdějších letech stavět české "přehmaty" na pranýř "tak, jak se dnes pranýřuje krutost táborů v Dachau, Osvěčimi a jiných". (9)
O krutosti poválečných táborů a dalších tématech spojených se zacházením s Němci jednali i čeští a moravští kněží na své poradě v pražském Obecním domě z 15. listopadu 1945. (10) Na rozdíl od biskupských porad však bylo jednání duchovenstva do jisté míry v zajetí politiky, protože šlo o událost veřejného života, které se zúčastnili i dva členové vlády.
Hned po jejím zahájení přišel mezi duchovenstvo komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý. Podle kronikáře naší katolické církve v době po druhé světové válce Václava Vaško zněla kněžím libě Nejedlého protikatolické atmosféře doby po první světové válce zdánlivě protikladná slova o tom, že je proti odluce církve od státu a že naopak považuje katolíky za součást jednoty národa, v níž se duchovní skvěle osvědčili v době německé okupace. Tuto jednotu ovšem Nejedlý, pozdější člen komise pro boj proti církvi při ÚV KSČ, chápal jinak než oni a svazek církve se státem pro něj byl jen prostředkem k jejímu ovládnutí. (11)
Odpoledne přišel mezi kněze také náměstek předsedy vlády za národně socialistickou stranu Jaroslav Stránský. Příznačně i on mluvil o "přirozené jednotě národa". Současně ovšem v masarykovském duchu hovořil také o demokracii a jejím mravním základě, který nemůže být jiný než náboženský. (12)
Stránský byl výborný řečník a věřící člověk, jehož projevům bylo z křesťanského hlediska možné vytknout snad jen jediné: že byly úplně odtržené od politické reality... Ta samozřejmě směřovala k "jednotě" v duchu představ Nejedlého a ostatních komunistů.
Není sporu o tom, že v těchto představách bylo místo i pro některé katolíky, ovšem jen takzvaně "pokrokové", které se komunisté snažili nalézat a získávat především mezi kněžími. "Reakční" katolíci naproti tomu mohli do budoucna počítat jen s pronásledováním nebo nuceným odchodem do exilu. Jedním z nich byl i spisovatel Jan Čep, o jehož strastiplné pouti poúnorového exulanta jsem již před časem na blogu psal. (13) Při té příležitosti už jsem se zmiňoval i o tom, že již 17. listopadu 1945 bylo Čepovi komunisty zabráněno vystoupit na pražském mezinárodním kongresu studentů. Čep měl již připraveno "Slovo k Requiem za umučené vysokoškoláky" a jeho jméno bylo na plakátech visících po celé Praze, komunisté však těsně před 17. listopadem ukázali své pravé ledví. Otec Alexandr Heidler, blízký spolupracovník pozdějšího arcibiskupa Berana, vše posléze popsal takto:
"Ministr informací Kopecký tenkrát [o Čepovi] prohlásil: 'To je kolaborant, ten nebude mluvit.' ... Albert Vyskočil, katolický literární historik a kritik, šel za Kopeckým a chtěl Čepa hájit. Ale Kopecký ho nechal čekat a choval se k němu hulvátsky. Po několika hodinách čekání mu řekl: 'Člověče, komu se to upisujete? To je ztracená varta; my probudíme v národě husitské instinkty a to budete koukat, jak to s vaším katolicismem dopadne!' To prý byla jeho oblíbená fráze. Jako kdyby Hus a i husité nebyli křesťany, nebyli náboženskými horlivci." (14)
Tento článek dopisuji 8. listopadu 2020 bezprostředně po skončení působivého rituálu ekumenického smíření na Bílé hoře. Myslím, že všechny aktivity uskutečněné na tomto poli po roce 1989 - počínaje papežovými slovy o Husovi a vznikem husovské a pobělohorské komise a konče dnešním aktem na Bílé hoře - mají za cíl v neposlední řadě i to, aby bylo nábožensky negramotným demagogům znemožněno nebo alespoň ztíženo zneužívání náboženských dějin naší země k protináboženským účelům.
Poznámky:
1) Teprve v roce 1947 se Antonínu Mandlovi podařilo připravit k vydání české překlady papežových válečných projevů; na obálce této knihy bylo výslovně řečeno, že jejím cílem je umožnit poznání pravdy ve vztahu k projevům "osoby částí naší veřejnosti obviňované ze spolupráce s mocnostmi temnot a zla" (Pius XII., Mír ze spravedlnosti, Praha: Atlas, 1947).
2) Tomáš Staněk, "Odsun Němců a křesťané (1945-1948)", Střední Evropa, 1992, roč. 7, č. 23, s. 38.
3) Jindřich Zdeněk Charouz, Biskup - vyznavač: Josef Karel Matocha 1888-1961, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991, s. 121.
4) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce, sv. 1, Praha: Zvon, 1990, s. 21.
5) Státní oblastní archiv Opava, fond Arcibiskupství Olomouc, kart. 1328, inv. č. 2817, Organisace katolické mládeže v nové ČSR.
6) Tomáš Staněk, op. cit., s. 43.
7) SOA Opava, f. Arcibiskupství Olomouc, kart. 1328, inv. č. 2819, Pamětní spis katolických biskupů československých vládě Československé republiky.
8) Tamtéž, inv. č. 2816, Jazyková úprava ve farnostech národnostně smíšených.
9) Viz Aleš Opatrný a kol., Pastýřské listy 1945-2000: Arcidiecéze pražská, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, s. 13-17.
10) Viz Tomáš Staněk, op. cit., s. 38.
11) Viz Václav Vaško, op. cit., s. 44.
12) Tamtéž, s. 46,
13) http://vit-machalek.bloger.cz/Literatura-ostatni/Jan-Cep-a-nesdelitelnost-existencialni-zkusenosti
14) Únor 1948 očima vítězů i poražených o třicet let později, Kolín nad Rýnem: Index, Společnost pro československou literaturu v zahraničí ve spolupráci s Opus bonum, 1979, s. 100.
2024 ©