V dubnu 1945 za postupu sovětských vojsk na východní frontě zanikala nešťastná Slovenská republika, vyhlášená 14. března 1939 ne z vůle Slováků, ale z vůle nacistů. Její prezident Jozef Tiso 3. dubna uprchl do Rakouska. Téhož dne přijel do Košic vlak s prezidentem Benešem a dalšími politiky vracejícími se z londýnského a moskevského exilu, kteří předtím v Moskvě sestavili tzv. košickou vládu. Území českých zemí bylo rozděleno: z východu na ně pronikala sovětská vojska a jimi osvobozené či obsazené oblasti formálně přecházely pod jurisdikci košické vlády, zároveň však stále ještě existoval Protektorát Čechy a Morava s nacistickou okupační správou a českou protektorátní vládou Richarda Bienerta. Teror okupantů se v závěru války jen ještě vystupňoval a s mnoha oběťmi na životech civilistů byly spojeny také těžké frontové boje i anglosaské a sovětské nálety.
Můj odborný zájem historika se soustřeďuje především na působení protektorátní politické reprezentace, v dubnu 1945 na jedné straně stále ještě terorizovanou a na životech ohrožovanou okupanty a na druhé před soud předvolávanou a fakticky předem odsouzenou košickou vládou. Tato nešťastná „háchovská“ reprezentace tak za daných okolností prakticky neměla šanci uskutečnit svůj dávný cíl vystoupit v závěru války proti okupantům, chopit se moci a předat ji pak Benešovi a jeho vracející se svobodné vládě.
Ta již ostatně v dané době neexistovala. Šrámkova londýnská vláda odstoupila a po ukončení své činnosti ze 4. dubna byla nahrazena kabinetem, který sice nešetřil vzletnými slovy o obnovení naší svobody a samostatnosti, ve skutečnosti však představoval spíš vládu nového, tentokrát sovětského protektorátu.
K jeho úplnému nastolení sice došlo až v únoru 1948, už nyní však k němu vývoj směřoval. Určitě není bez zajímavosti srovnat složení vlády, kterou Beneš pod hrozbou občanské války a masakrování nekomunistické části národa jmenoval 25. února 1948, se složením vlády, kterou tentýž prezident pod neporovnatelně menším nátlakem jmenoval 4. dubna 1945. V košické i poúnorové vládě byli samozřejmě titíž vůdcové podvodně zdvojené komunistické strany. V obou případech se z představitelů Komunistické strany Československa jednalo o Klementa Gottwalda, Václava Noska, Zdeňka Nejedlého a Václava Kopeckého a z představitelů Komunistické strany Slovenska o Viliama Širokého, Júlia Ďuriše a Vlada Clementise. Ze členů košické vlády tehdy formálně reprezentujících sociální demokracii zůstali i v poúnorové vládě Zdeněk Fierlinger a Bohumil Laušman. Z představitelů slovenských demokratů se totéž týkalo Vavra Šrobára. Josef David, který v košické vládě patřil k zástupcům národních socialistů, byl i po únoru 1948 předsedou Ústavodárného národního shromáždění. K tomu je ještě třeba připočíst tragickou postavu Jana Masaryka, který po únoru 1948 záhadně zahynul jako člen vlády, a druhého „nestraníka“ v košické vládě Ludvíka Svobodu, který byl ve skutečnosti tajným komunistou.
Ještě tristnější byla postava samotného předsedy košické vlády Zdeňka Fierlingra, který byl nekomunistou asi tak v podobném smyslu, v jakém v Norsku Quisling nebyl Němcem. Naše země měla ve svých dějinách řadu podivných premiérů, ale u sotvakoho z nich šlo o tak očividný podvod jako u Fierlingra, k němuž stačí ocitovat z příslušného slovníkového hesla v dnešní encyklopedii: „[Zdeněk Fierlinger byl] jako člen sociálně demokratické strany prvním předsedou vlády osvobozené ČSR. Působil jako agent KSČ a patrně jako sovětský agent, zajistil (jako její předseda) faktické zrušení sociálně demokratické strany 'sloučením' s KSČ.“ (1)
Je ovšem třeba konstatovat i to, že londýnští nekomunističtí politikové s Fierlingerovým premiérstvím souhlasili, i když jim jeho prokomunistická politická činnost byla dobře známá. Jednalo se tedy o jednu z jejich křiklavých kapitulací před Sověty a komunisty, které působí vskutku podivně zvláště také v kontextu morální nadřazenosti, s níž titíž politikové chtěli jako kapitulanty soudit Háchu a spol. Už v době, kdy Fierlinger za války působil jako československý vyslanec v Moskvě, bylo zřejmé, že hájí spíš sovětské zájmy ve vztahu k Československu než obráceně. Ještě v říjnu 1944 se londýnská exilová vláda odhodlala navrhnout prezidentu Benešovi jeho odvolání z funkce; prezident sám konstatoval, že vyslanec jedná v rozporu s instrukcemi, které dostává, jeho odvolání však „zamítl, protože si ho nepřejí Sověti“. (2)
Stalin ani Gottwald si je samozřejmě nepřáli a českoslovenští komunisté naopak v moskevských rozhovorech s Janem Masarykem, o kterých už jsem psal v předešlém díle tohoto svého blogování, ministrovi zahraničí ostře vytkli, že požadoval Fierlingrovo odvolání. Masaryk „musel opravdu hodně stát o členství v nové vládě, když ani nehnul brvou, poté co mu Gottwald oznámil malé překvapení: že kandiduje Fierlingera do úřadu ministerského předsedy“. (3) Z hlediska Moskvy to byla samozřejmě skvělá volba (Fierlinger se posléze jako premiér postaral mj. o odevzdání československých zásob uranové rudy sovětskému zbrojnímu průmyslu), ale pro stoupence svobodného československého státu volba děsivá. Ladislav Feierabend své pocity ve chvíli, kdy se dozvěděl složení košické vlády, shrnuje takto:
„Zpráva působila na mne zdrcujícím dojmem. Ministerským předsedou byl člověk, kterého prezident Beneš i vláda pokládali za nespolehlivého představitele Československé republiky a za zrádce československé demokratické věci. Beneš mi několikrát dal najevo svou nelibost vůči Fierlingrovi a nejednou mi řekl, že pro něj v nové republice nebude místo, a najednou ho jmenoval předsedou první domácí vlády! Nebral-li jsem v úvahu takzvané odborníky Masaryka, Hasala a Svobodu, byli kromě tří lidovců (Šrámka, Hály a dr. Procházky) českými členy vlády jen socialisté. Důležitá ministerstva vnitra a zemědělství byla v komunistických rukou spolu s dalším klíčovým ministerstvem informací. Osobou Clementisovou pronikl komunistický vliv do ministerstva zahraničí a generálem Svobodou do ministerstva národní obrany. Ministerský předseda byl více komunista než sociální demokrat. Překvapilo mě, že mezi českými členy vlády nebyl ani jeden zástupce domácího odboje.“ (4)
Ti, kdo po dobu šesti let okupace nasazovali životy v protektorátě, tedy byli z možnosti ovlivnit směřování poválečné republiky vyloučeni a moc měla být jen v rukou těch, kdo byli v době okupace v zahraničí a nyní se vraceli jako „vítězové na bílých koních“, podle vlastního přesvědčení oprávnění rozhodovat mj. i o tom, kdo doma za okupace neobstál a zasluhuje trest…
Dříve než od složení vlády přejdu k dalším tématům, je třeba ještě jednou shrnout, jakou pozici v ní měli komunisté. „Podle dohody se jejími členy měli stát vždy tři ministři za každou povolenou stranu. Vzhledem k existenci dvou komunistických stran to znamenalo, že komunisté získali šest ministerských křesel. Vedle dvou místopředsedů vlády, Klementa Gottwalda za KSČ a Viliama Širokého za KSS, obsadili úřady ministrů vnitra (Václav Nosek, KSČ), informací (Václav Kopecký, KSČ), zemědělství (Július Ďuriš, KSS) a práce a sociálních věcí (Jozef Šolté[s]z, KSS). Připočteme-li k tomu skutečnost, že komunista Vlado Clementis byl jmenován státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a že klíčová místa premiéra a ministra obrany získali zjevní komunističtí sympatizanti Zdeněk Fierlinger a Ludvík Svoboda, máme před sebou rozložení sil, nad kterým historikové dodnes kroutí hlavou. Extrémní levice ovládla bez boje mocenské pozice, umožňující jí zásadním způsobem ovlivnit vývoj v osvobozené republice.“ (5)
Při psaní tohoto článku mám před sebou publikaci s oficiálními životopisy a fotografiemi všech členů košické vlády. (6) Dívám se do jejich tváří (v případech Gottwalda a spol. budících asi tak stejnou hrůzu jako tváře představitelů nacismu) a přemýšlím, komu z nich by snad bylo možné ještě věnovat sympatie. Omezím se jen na české politiky, protože slovenské neznám natolik dobře, abych k nim mohl mít nějaký osobní vztah. Osobně nejsympatičtěji na mne působí lidovec Adolf Procházka a sociální demokrat Václav Majer, kteří asi ne náhodou ve Fierlingerově vládě zastávali jen politicky málo významné posty v čele ministerstva zdravotnictví a ministerstva výživy. Oba po únoru 1948 skončili v exilu, což se ovšem týká i „košického“ ministra dopravy generála Hasala a národně socialistických ministrů zahraničního obchodu (Hubert Ripka) a spravedlnosti (Jaroslav Stránský). U Stránského i Ripky mne ovšem odpuzuje jejich postoj k Háchovi a dalším obětem budoucí retribuce, daný snad už tím, že v době svého prvního exilu viděli situaci v protektorátě jen z londýnského odstupu a nebyli schopni se do ní vcítit. Stránský přitom z londýnského rozhlasu často promlouval z pozic zjevně křesťanských, s čímž bohorovné odsuzování nešťastníků doma nejde dohromady. Téměř traumatickou záležitost pak pro mne v košické vládě představuje přítomnost dvou kněží, lidovců Šrámka a Hály, a to nikoliv jen ve vztahu k problematičnosti dvojrole kněze a politika, ale především ve vztahu k strašlivému nacionalismu, šovinismu a pomstychtivosti, jež vláda Národní fronty projevovala ve vztahu k Němcům i Maďarům; přítomnost katolických kněží v této vládě vnímám jako tragickou.
Zbývá ještě milá, usměvavá tvář Jana Masaryka… Tento bezesporu nejpopulárnější člen košické vlády, známý jako „náš Honza“ a působící na širokou veřejnost jak kouzlem své osobnosti, tak i silou masarykovského mýtu, by se dal označit za příklad toho, že není radno stavět někoho na piedestal. V tomto článku není prostor k rozebírání piedestalu, na který Češi postavili Masaryka I.; Jan však každopádně na roli Masaryka II. nestačil. Ve vládě byl spíše jen jakýmsi „maskotem“, který až do své tragické smrti z března 1948 budil dojem, že masarykovská tradice i v nových poměrech pokračuje. V kombinaci s jeho až nepochopitelnou servilitou vůči Kremlu to komunistům mohlo jen vyhovovat. Jan se ustavení košické vlády nezúčastnil, protože místo do Košic z Moskvy přes Londýn odcestoval do San Franciska na ustavující schůzi Spojených národů. Cestou však neopomněl sovětskému komisaři zahraničních věcí Molotovovi (někdejšímu partnerovi Ribbentropa při uzavírání sovětsko-německého paktu) v telegramu napsat, že se „hluboce kloní před Stalinem“. Také později Stalina nazýval „snad nejslavnějším dnes žijícím mužem“, projevoval neobyčejnou radost nad tím, že přebírá čestné občanství Bratislavy ve stejný den jako Stalin apod. (7) Janovi obdivovatelé se sice ani výroky tohoto druhu „nenechávají zmást“ a označují je za projev ironie, ale na podřízenosti Masarykovy zahraniční politiky politice sovětské nebylo věru nic, co by mohlo budit úsměv…
V dubnu 1945 se před obnovovaným Československem zjevně rýsovala cesta vedoucí od částečné komunizace ke komunizaci úplné. Zejména ve vztahu k silovým a represivním složkám komunisté nenechali nic na náhodě a jejich ovládnutí jak ministerstva vnitra, tak ministerstva obrany už v této době spouštělo Damoklův meč nad hlavy mnoha nevinných obětí. Ty si samozřejmě vyžádalo i tolik velebené „osvobozování Československa sovětskou armádou“, při kterém sovětská tajná policie NKVD a zvláštní jednotky kontrarozvědky Směrš odvlékaly tisíce československých občanů do sovětských gulagů. Stranou při tom nezůstával ani 1. československý armádní sbor v SSSR, v jehož rámci bylo už začátkem pětačtyřicátého roku zřízeno Obranně bezpečnostní zpravodajství (OBZ), jehož šéf, neblaze proslulý komunista Reicin, postupně uplatňoval stále větší vliv i na jiné bezpečnostní složky.
Sovětská vojska sice v dubnu 1945 „osvobodila“ celé Slovensko i část Moravy, ale naděje lidí v protektorátě, že k nim z Košic už pomalu míří svoboda, se neměly naplnit. Přicházel spíše jen Svoboda jako šéf zkomunizovaných ozbrojených sil.:-)
Dne 5. dubna 1945 byl vyhlášen „Košický vládní program“ a generál Svoboda odjel od svého armádního sboru do Košic, aby se ujal funkce ministra národní obrany. Dne 17. dubna vláda schválila dokument „Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu“. Jeho podstatou bylo zrušení „buržoazního“ bezpečnostního aparátu a jeho nahrazení spíše nebezpečnými než bezpečnostními složkami typu Reicinova OBZ.
V dubnu 1945 probíhala i příprava definitivní podoby takzvaných retribučních dekretů, na jejichž základě měly být zřízeny Mimořádné lidové soudy a Národní soud k trestání Němců a (skutečných či domnělých) kolaborantů. Jednání předsednictva vlády o retribučních předpisech z 28. dubna bylo věnováno především otázce, zda londýnský retribuční dekret bude i základem retribuce na Slovensku, že zda Slovenská národní rada přijme odlišnou legislativu (k čemuž nakonec došlo). Mým tématem je především česká retribuce, za kterou odpovídal ministr spravedlnosti, profesor trestního práva Jaroslav Stránský. Ten v rozpravě z 28. dubna 1945 mj. prohlásil:
„Nutno si uvědomit, že retribuce je politickou materií, která se jen musí vtěsnat do formy zákona. Je to zákon, který se vlastně právníkovi příčí, ale jde o věc, která se musí provést a je jen žádoucno, aby to provedl podle možnosti nejmenší počet soudců, a aby procesy byly krátké a rychlé. […] Londýnský dekret je časově omezen na rok, kterážto lhůta může být ovšem prodloužena. Chce se tím zdůraznit, že jde o zákon mimořádný, nikoliv trvalý a že se po uplynutí lhůty vrátíme k normálním poměrům v trestním soudnictví.“ (8)
Lhůta pro provádění retribučního soudnictví byla ovšem nakonec prodloužena opakovaně, přičemž místo návratu k normálním poměrům mezitím nastal definitivní kolaps právního státu po únoru 1948…
Poznámky:
1) Jana Jůzlová – Antonín Kočí – Naďa Špetláková (eds.), Česko A–Z, Praha: Knižní klub, 2005, heslo „Fierlinger Zdeněk“, s. 99–100.
2) Petr Zídek, Po boku: Šestatřicet manželek našich premiérů (1918–2018), Praha: Knižní klub, 2018, s. 187.
3) Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, Praha: Mladá fronta, 2009, s. 226.
4) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 232.
5) Pavel Bělina et al., Dějiny zemí Koruny české II., Praha: Paseka, 1992, s. 250–251. – V citované pasáži není jako komunistický člen vlády zmíněn ministr školství a osvěty (!) Zdeněk Nejedlý, kterého komunisté protlačili do vlády ne jako svého soudruha, ale jako „odborníka“…
6) Renata Svobodová (ed.), První vláda Osvobozené Československé republiky, Praha: Ministerstvo informací, 1945.
7) Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, Praha: Mladá fronta, 2009, s. 228.
8) Karel Jech – Karel Kaplan (eds.), Dekrety prezidenta republiky 1940–1945: Dokumenty I., Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Brno: Doplněk, 1995, dok. č. 13.1, s. 253–254.