Duben 1945 (3): Berlín

Dnes dokončuji trilogii článků o Sauronovi, Leninovi a Hitlerovi.:-) V předminulém blogování jsem citoval historika Toma Hollanda, podle kterého bylo Tolkienovo líčení války o Prsten inspirováno legendami spojenými s dobou zakladatele Svaté říše římské Otty I. Velikého a jeho velkým vítězstvím nad Maďary v bitvě na Lechu. Na úvod dnešního článku zaměřeného na poslední dny takzvané třetí říše musím ještě jednou ocitovat téhož historika, který ve vztahu k německým dějinám konstatuje velký rozdíl mezi Tolkienovou imaginací a imaginací většiny moderních Evropanů: 

„Na kontinentu, který byl svědkem tolika sociálních a ideologických nepokojů jako Evropa v posledních tisících let, je stěží překvapující, že se svět Otty Velikého bude nyní jevit stejně fantastický jako svět Aragorna. Reformace a osvícenství a stejně tak francouzská a průmyslová revoluce nás zbavily ideálů a přesvědčení, jež ho inspirovaly v bitvě na Lechu. Nic nebránilo Evropanům – a zejména Němcům –, aby vynášeli válečné hrdinství Otty a jemu podobných více než katastrofální události minulého století. V roce 1946, právě když Tolkien popisoval obléhání Minas Tirith, začínal v Norimberku proces s nejvýznamnějšími členy nacistického vedení. Rok po osvobození Bergen-Belsenu a Osvětimi vycházely najevo podrobnosti o celém genocidním měřítku zločinů třetí říše.

Obraz první říše, založené Ottou Velikým po bitvě na Lechu, nemohl nebýt poznamenán tím, jak ho zneužívali propagátoři nacismu. Himmler uctíval Ottova otce, bojovného krále jménem Heinrich, jako nejvyšší vzor německého hrdinství a potají kolovaly zvěsti, že on sám byl přesvědčen, že je jeho reinkarnací. Hitler, i když se v soukromí vyjadřoval o Himmlerových mystických sklonech pohrdavě, byl sám posedlý Wagnerovou operou Parsifal, v níž mělo  Posvátné kopí prominentní roli. Prameny německé historie nemohly být otráveny více. Válečné tradice první říše, které představovaly pro Němce tak dlouho zdroj vlastenecké hrdosti, byly zcela poskvrněny.“ (1)

V tomto kontextu by mohla dávat smysl „protektorátní“ publicistika Josefa Klimenta, tajemníka prezidenta Háchy a velmi vzdělaného docenta právních dějin, který po okupaci českých zemí a jejich prohlášení za součást Velkoněmecké říše napsal kontroverzní text „Obnovuje se Svatá říše římská“. (2) Nešťastný Kliment byl za něj Čechy pasován na kolaboranta obhajujícího podřízení Čechů Němcům a po válce v souvislosti s tím odsouzen na doživotí, přičemž však nepochopení jeho úmyslu vypovídá mj. i o výše zmíněné ztrátě historického povědomí. Klimentovi šlo ve skutečnosti o to, aby Němcům připomněl tradici první říše jako nadnárodního soustátí založeného na křesťanském univerzalismu, v jejímž duchu (a ne v duchu nacistického šovinismu) by měli v současnosti s Čechy jednat. Jiná věc je, že tyto jeho snahy skončily nikterak překvapivým nezdarem…

Za ztělesnění čistě vnějškové návaznosti a současně absolutního duchovního protikladu mezi třetí a první říší (či mezi Ottou I. a Hitlerem) by se dalo označit Hollandem zmiňované Posvátné kopí, ve vztahu k němuž mezi jistými představiteli středověkého křesťanství a jistými představiteli novodobé nacistické magie panovala shoda výhradně jen ve víře, že jde o kopí, kterým římský setník probodl bok ukřižovaného Krista. K této víře se vedle Otty I. přikláněli i někteří další císařové první říše, přičemž však Ottův vnuk právě ve výrazném gestu křesťanského univerzalismu padesát let po bitvě na Lechu daroval sv. Štěpánovi jako vládci nyní už pokřesťanštěných Maďarů repliku Svatého kopí. (3)

V novověku však na rozdíl od středověku víru v totožnost říšského Svatého kopí s evangelním kopím setníka Longina „nikdo nepokládal za věrohodnou, ovšem s výjimkou Napoleona, který o ně požádal po bitvě u Slavkova, před níž bylo tajně propašováno z Norimberka a ukryto ve Vídni mimo dosah tyranových rukou“. (4)

Od napoleonského období, kdy se habsburští panovníci změnili z císařů Svaté říše římské na císaře rakouské, je tedy Posvátné kopí uloženo ve Vídni, kde si je jako historickou památku mohou zájemci prohlédnout v císařské klenotnici (Schatzkammer) v Hofburgu. Někteří „hitlerologové“ berou vážně führerovy pozdější výroky, podle kterých mladý Adolf při svém působení ve Vídni v době, kdy už byl německým nacionalistou zuřivě nenávidějícím Habsburky jako zrádce, kteří dopustili rozpuštění němectví v multietnické „rasové břečce“, prožil osudový moment ve chvíli, kdy si v hofburské Schatzkammer poslechl výklad zmiňující legendu o tom, že kdo rozluští tajemství Posvátného kopí, „bude mít v rukou osud světa v dobrém i ve zlém“. Problematický anglický autor Trevor Ravenscroft, sám stoupenec antroposofie, ve svém spisu o Hitlerovi a Posvátném kopí tvrdí, že Hitler, ovlivněný protikřesťanskou filosofií Nietzscheho, v tomto okamžiku „šmahem převrátil křesťanskou etiku a před kopím, jež zasáhlo Kristův bok, učinil nezvratný slib sloužit zlu“. (5)

Od děl typu Ravenscroftova Kopí osudu si samozřejmě udržuji distanc a nejedná se mi zde ani o problémy typu otázky, zda lze opravdu, jak se tvrdívá, nacistickou představu nadčlověka spojovat s Nietzscheho vizí. Zajímá mne však, jak témata tohoto druhu vnímal Tolkien a jak se odrážejí v Pánu prstenů. Ten je podle tolkienologa Petera Kreefta mj. reakcí na Hitlera ovlivnivší autory, Nietzscheho i Wagnera, „autora dalšího z mistrovských uměleckých děl, která se točí kole Prstenu“. Ve vztahu k Nietzschemu podle Kreefta představuje Glum „malou verzi jeho ,nadčlověka‘. Sauron je pak verzí velkou.“ (6)

Ve vztahu ke „germánskému nadčlověku“ lze samozřejmě za jeho velkou verzi považovat Hitlera a za malou jeho nacistické učedníky. Tento můj článek bude sice věnován především Adolfu Hitlerovi, „který před svou zbabělou sebevraždou proklel svůj národ a chtěl jej s sebou strhnout do záhuby“ (7), ale nemůže se současně nedotknout i neméně žalostného osudu těch, kteří Pána prstenů následovali a spolu s ním se nakonec opravdu zřítili do strašlivé záhuby nejen fyzické, ale především duchovní.

Co se týče skutečnosti, že vyvolený árijský národ byl nakonec v očích svého boha národem, který selhal a měl by zahynout spolu s ním, v tu samozřejmě musela vyústit Hitlerova představa osudového mystického sepětí mezi ním a německým lidem. Adolf Hitler sám sebe chápal jako božského Ženicha, jehož vyvolenou Nevěstou je německý národ (8). Současně měl být Spasitelem (9), který svému národu dopomůže k vítězství v darwinovském boji o přežití. Vyvedl jej z oné rasové břečky starého Rakouska a někdejší křesťanské Evropy do světa rasové čistoty, v rámci svého spasitelského projektu se vrhl do vyvražďování Židů i dalších rasově méněcenných a pro vítězství árijské rasy nebezpečných etnik a rozpoutal válku, jež měla této vyvolené rase přinést světovládu. Její průběh se ovšem od jisté doby vyvíjel nepříznivě, a když se německá armáda namísto o to fanatičtějšího boje v červenci 1944 pokusila o atentát na Hitlera a svržení nacismu, Hitler musel začít upadat do deziluze nikoliv jen ve vztahu k ní, ale i ve vztahu k celému německému národu, který se v onom boji o přežití neukázal být nejsilnějším, a proto musel zahynout. (10)

V naznačeném systému Hitlerova darwinistického myšlení samozřejmě nemohlo být místo proto, aby se tváří v tvář blížícímu se konci kál ze svých zločinů nebo se aspoň snažil zmírnit jejich důsledky pro vlastní národ. Tomu Hitler nikdy nenabídl nic jiného než svůj program světovlády nebo totální zkázy, ze kterého už přicházela v úvahu jen druhá možnost. Je nutné považovat za nesmírné štěstí lidstva, že nacističtí vědci ještě nebyli u konce s vývojem atomové bomby a že ani jinak fantazie boha zkázy nestačila na víc než jen na konvenční způsoby ničení.

Armáda také naštěstí pokračovala ve svém skrytém vzdoru; i když i její generálové a jejich mužové měli na svědomí válečné zločiny, ne všechny Hitlerovy zločinné rozkazy byly splněny. Varšava byla v srpnu 1944 „srovnaná se zemí na příkaz Hitlerův“, když o jejím osudu rozhodl absolutní nezájem Sovětů pomoci varšavskému povstání (11), v Paříži však ve stejné době generál von Choltitz kapituloval, aniž by splnil Hitlerův rozkaz, že „Paříž nesmí padnout nepříteli do rukou, a když, tak musí nepřítel najít jen hromadu trosek“. (12) Hned v září 1944 však Hitler vydal dekret „spálené země“ (zvaný též Nero-Befehl), který se tentokrát už týkal Německa:

„Zničit do základů je nutné nejen průmyslová zařízení, plynárny, vodní díla, elektrárny a telefonní centrály, ale [i] všechno ostatní, co je nutné k zachování života: záznamy o potravinových přídělech, akta civilních a ohlašovacích úřadů, seznamy bankovních kont. Dále měly být zničeny zásoby potravin, spáleny selské usedlosti a dobytek měl být zabit. Neměla být zachována ani umělecká díla, která přežila nálety. Architektonické památky, zámky, hrady a kostely, divadla a opery se měly rovněž srovnat se zemí.“

Erich Fromm, který tyto příkazy cituje ve svém psychologickém rozboru Hitlerovy destruktivity, k tomu dodává, že by v případě svého provedení znamenaly jistou smrt miliónů lidí, kteří by zahynuli mj. v důsledku šíření epidemií a neexistence zdravotnických zařízení (13). I když není důvod zpochybňovat skutečnost, že Hitlerovi by takováto zkáza nebyla proti mysli, přece jen musím zmínit skutečnost, že Albert Speer, od kterého Fromm přebírá obsah dekretu „spálené země“ i mnohá další „fakta“ týkající se Hitlera, je ve skutečnosti problematickým zdrojem informací. (14)

Na Frommovy závěry ohledně Hitlerovy psýché zde tedy nebudu odkazovat mj. proto, že  správné závěry lze sotva vyvozovat z nespolehlivých výchozích údajů, jimiž v tomto případě byly v neposlední řadě i vzpomínky Alberta Speera, vůči kterému Fromm tak trochu naivně projevuje „velký dík“ za poskytnutá sdělení a víru v jeho osobní integritu „úplně změněného“ obráceného nacisty. (15) Především však s těmito závěry nemohu souznít v důsledku Frommovy dvojí ideologické předpojatosti spojené s jeho navazováním na Freuda a Marxe. Frommovo vnímání Hitlera jako „maloměšťáka“ s buržoazními sklony (16) nejspíš nevypovídá ani tak o Hitlerovi (17) jako spíš o Frommovi, jehož svět byl úplně protikladný světu J. R. R. Tolkiena. Ten se totiž radostně ztotožňoval s „buržoazním“ světem Hobitína, zatímco u zastánců levicové ideologie se naopak jejich „zoufale optimistická filozofie dějin často setkává s neschopností radostně přitakat běžným, zemitým, ,hobitsky‘ buržoazním radostem. Skutečně žádné slovo není sluchu marxisty tak odporné jako výraz ,buržoazní‘.“ (18)

Pokud jde o Speera, ten se mi zdá být vlastně nepříliš ideologickým člověkem, který se stal nacistou a Hitlerovým druhem asi spíš proto, že mu to umožňovalo splnit si všechny sny ctižádostivého architekta. Současně může být pokládán za technokrata, u kterého ani nemuselo dojít k žádné velké změně smýšlení k tomu, aby byl pobouřen ničením průmyslových a jiných základů fungování německé společnosti a snažil se mu bránit. To mu samozřejmě nijak neubírá na zásluhách o výrazné zmírnění důsledků Nero-Befehlu, které mu jako polehčující okolnost uznal norimberský tribunál; jeho líčení však rozhodně nelze brát jako nezaujatá. Očividný je i blízký vztah, který k němu Hitler měl a díky němuž zřejmě Speer přežil i v době, kdy Hitler nijak nešetřil smrtí ani ve vztahu k lidem ze svého okolí.

V boji o vliv na Hitlera byl Speerovým velkým protivníkem Martin Bormann, který v dějinách třetí říše také fyzicky i politicky přežil vše a zahynul až v době, kdy už v Berlíně byli Rusové. Bormann také zaznamenával Hitlerovy proslovy ke členům jeho dvora. Poslední z jeho záznamů z 2. dubna 1945 by se dal současně označit za poslední poselství německému národu ze strany jeho božského zákonodárce, ještě jednou připomínajícího trvalou platnost morálních zákonů, které mu dal:

“Které morální principy, jaké směrnice je možné zanechat právě těm, kdo v nezlomné víře zůstávají sami? Že se má pošlapaný německý národ ve své nacionální bezmoci stále snažit dodržovat zákony rasového učení, které jsme mu dali. Ve světě, který je morálně stále více zamořen židovským jedem, musí konec konců získat převahu národ, který je proti tomuto jedu imunní. Takto viděno bude nacionálnímu socialismu věčně náležet vděk za to, že jsem Židy vykořenil z Německa a střední Evropy.“ (19)

Hitler nemohl ve své době nic vědět o budoucích antisemitských čistkách a procesech v říši svého rivala i pobratima Stalina, i tak se však ze svého darwinistického pohledu v dubnu 1945 sotva mohl ubránit dojmu, že budoucnost nepatří Němcům, ale silnějšímu národu z Východu. Pravda, ještě při posledních audiencích, které uděloval o svých narozeninách z 20. dubna, pronášel optimistická proroctví, že „Rusové zažijí před Berlínem svou nejkrvavější porážku“ (20). Ve svém smyslu pro historické (či spíše historicko-mytologické) paralely se ještě v této době nechával unášet představou, že se v nové verzi zopakuje někdejší porážka Turků u Vídně, která podle něj znamenala „světlo majáku“ a bod obratu v boji s „mocí asiatského chána“. (21)

22. dubna však už vzal na vědomí, že před Berlínem k žádnému zvratu ve válce nedojde. Na poslední poradě s politickými a vojenskými špičkami třetí říše odmítl jejich naléhání, aby rychle opustil Berlín, do jehož předměstí už pronikala Rudá armáda, a odejel na jih do Obersalzbergu. Pozurážel armádu, kvůli jejíž neschopnosti a zradě bude muset zemřít, a oznámil svou nezměnitelnou vůli zůstat v Berlíně až do konce. (22)

Dne 25. dubna 1945 pak Rusové definitivně uzavřeli kruh kolem Berlína. Je zvláštní, že myslím ještě nikoho nenapadlo napsat o posledním týdnu Hitlerova života (a Hitlerova kultu) divadelní hru. Možnosti, které by se zde nabízely, přitom už dávno naznačil Angličan Trevor-Roper, který v poválečném Německu působil v roli na pomezí historika zpovídajícího pamětníky a zpravodajce okupační armády vyslýchajícího svědky. Ten konstatuje, že tato „tragikomedie měla jen své stálé dramatis personae“ (23), které se pohybovaly ve stále stejných kulisách bunkru pod zahradou říšského kancléřství.

Všechny tyto dramatis personae jsou pečlivě vyjmenovány a charakterizovány v poslední části Roperovy knihy o Hitlerových posledních dnech, připomínající divadelní synopsi. Je jich asi dvacet, většině z nich však připadly jen epizodní role. K hlavním postavám tohoto hororu o konci nacistického náboženství patřili vedle již zmíněných vlastně už jen dva lidé, kteří byli führerovi oddáni až za hrob: Josef Goebbels a Eva Braunová.

Hitler byl Molochem vyžadujícím lidské oběti. Zatímco však bohům dávných pohanských kultů byli obětováni „jen“ prvorozenci, Hitlerovi Goebbels obětoval rovnou všechny své děti. Nacistický ministr propagandy před smrtí sepsal v bunkru poslední ze svých pověstných provolání k německému národu, v němž konstatoval své „nezvratné odhodlání neopustit hlavní město Říše, ani když padne, ale raději zároveň s führerem učinit konec životu, který pro mne ztrácí cenu, nemohu-li jej žít ve službách führerovi a po jeho boku“. Trevor-Roper shrnuje jeho „filosofii“ slovy, že chtěl-li „bůh zkázy ve svém rozkotaném nebi obětovat sebe sama“, musel se „velekněz zkázy ve svém zničeném svatostánku zachovat stejně – samozřejmě méně velkolepě, méně okázale, jak přísluší níže postavenému“. (24) Vůbec však neřeší otázku, co si o Goebbelsově samozřejmém předpokladu, že jej do Valhaly bude doprovázet i jeho žena a jejich šest malých dětí, myslela paní Goebbelsová. Každopádně se zdá, že nejen děti, ale ani ona neměly na vybranou. Atmosféra v bunkru byla taková, že připouštěla jen „čestnou“ smrt po Hitlerově boku, anebo bezectnou smrt zrádců.

Když Hitler konečně pochopil, že je vše ztraceno a že Berlín je už prakticky obsazen Rusy, nepokládal to za přirozený důsledek vojenské situace, ale za důsledek neslýchané zrady, které se na jeho posvátné osobě museli dopustit nejen vojáci, ale dokonce i esesáci. Jako zrádce exkomunikoval z řad svých věrných Göringa i Himmlera. Ti ovšem nebyli fyzicky dosažitelní a mohli být jen vyloučeni z možnosti pofiderního nástupnictví po Hitlerovi.

Himmlerovu domnělou zradu v podobě pokusů o jednání se západními spojenci však odnesl jeden ze nejprominentnějších esesáků Hermann Fegelein, který byl od roku 1944 osobním zástupcem Himmlera ve führerově hlavním stanu a současně i manželem Gretl, sestry Hitlerovy milenky Evy Braunové. Když tento zřejmě spíš vzorový kariérista než vzorový vyznavač Hitlerova kultu poněkud opožděně „pochopil, že výlučná práva je této rodině čím dál méně [co] závidět“, a upustil bunkr zřejmě s úmyslem uprchnout z Německa, byl z Hitlerova příkazu přiveden zpět, degradován a zastřelen. Nezdá se, že by Evu Braunovou, která se v této době stala Hitlerovou šťastnou novomanželkou, vyvedlo z míry, že jako svatební dar dostala mrtvolu svého švagra…

Eva Braunová byla na prvním místě mezi těmi, kteří „kolem Hitlera hystericky křepčili a žadonili, aby se směli podílet na posvátném obřadu jeho smrti“. (25) Nešťastnice, která v průběhu dlouhých let svého po všech stránkách ponižujícího vztahu s Hitlerem opakovaně pomýšlela na sebevraždu s tím, že „v pekle je to jistě krásnější než tady“ (26), se samozřejmě nemohla stát ani manželkou, ani veřejnosti známou milenkou německého mesiáše, který by tím ztratil svou mystickou roli Ženicha německého národa. Teprve ve chvíli, kdy už jím byli Němci zavrženi jako ti, kdo se ukázali nebýt hodnými jeho velikosti, mohla dosáhnout splnění své touhy „po postavení, jímž by se odlišovala od všech žen na [Hitlerově] dvoře  a které by jí dávalo právo na poctu, jež ji vzrušovala především, na poctu rituální smrti po boku führera“. (27)

Hitler a Braunová byli oddáni příslušným nacistickým úředníkem v noci z 28. na 29. dubna 1945. V průběhu obřadu führer odbíhal do vedlejší místnosti diktovat svou politickou závěť. Ta představuje poslední formulaci nacistického kréda a současně sdělení, kdo všechno je vinen tím, že její pisatel musí – jak sdělovala současně s ní sepsaná osobní závěť – se svou novomanželkou „zemřít, aby se vyhnuli hanbě kapitulace nebo porážky“. (28)

Politická závěť zdůrazňuje, že si válku nepřál ani Hitler, ani nikdo jiný v Německu a že za všechno mohou jen „mezinárodní státníci, kteří jsou buďto židovského původu, nebo pracují pro židovské zájmy“ (29). Jediné, na čem bude i v budoucnu všechno záležet, je potřeba „s naprostou důsledností zachovávat rasové zákony a nemilosrdně bojovat proti světovým travičům všech národů, proti mezinárodnímu židovstvu“. (30)

Z mystického spojení führera s bojem, který nikdy nesmí skončit, podle závěti „vzklíčí jednou, ,so oder so‘, semeno k zářnému znovuzrození nacionálně socialistického hnutí a tím k uskutečnění pravé národní pospolitosti“. (31). Neodpustím si poznámku, že i když dnešní rasismus může být už jen implicitní a nemusí být ani nutně protižidovský, také v současné době je bohužel mnoho těch, kteří so oder so zalévají ono semeno. Jak nedávno konstatoval papež František: „Mám strach, když slyším promluvy některých lídrů nových forem populismu. Připomínají mi proslovy, které rozsévaly strach a pak nenávist ve 30. letech minulého století. Rasová čistota nemá budoucnost.“ (32)

Novou hlavou státu byl na posledních pár dnů nacistického Německa Hitlerovou závětí místo exkomunikovaných nacistických špiček Göringa a Himmlera jmenován (paradoxně asi relativně méně fanatický) velkoadmirál Dönitz. Ten si pak sestavil svou vládu bez ohledu na to, že Hitler mu všechny její členy už sám nadiktoval. Árijský bůh si sice nad svými věrnými zachoval moc až do smrti, po ní však už nikoliv.

Árijský Olymp se uprázdnil 30. dubna 1945. Hitler spáchal se svou novomanželkou sebevraždu ve chvíli, kdy Rusové už byli u říšského kancléřství. Těla byla spálena, aby jim nepadla do rukou. I když historiky a především novináře vždy zajímaly detaily těchto posledních rituálů Hitlerova kultu, podstatné je něco úplně jiného, totiž poučení z něj, které židovský myslitel Pinchas Lapide shrnuje takto:

„Hitler chtěl vposledku sesadit Boha z trůnu, aby sám sebe korunoval na pána života a smrti. Odpověď nebe byla stejná, kterou prorok Ezechiel přednesl velikášskému králi z Týru: ,Protože své srdce vydáváš za srdce božské, hle, přivedu na tebe cizí, kruté pronárody; na krásu tvé moudrosti vytasí své meče, znesvětí tvou skvělost. Spustí tě do jámy, zemřeš smrtí skolených v srdci moří. Budeš ještě prohlašovat ,Jsem Bůh,‘ před tím, kdo tě zabije? Jsi člověk, a ne Bůh, jsi v rukou těch, kdo tě skolí.‘ (Ezechiel 28,6–9) Tak bylo psáno v Jeruzalémě před 2.500 lety. Všichni, kdo se povyšují na božstvo, tedy chtějí být absolutní, končí jako poslední dobytek. […] Poučení je dostatečně jasné. Vždy, když ideologie zbaví nebe Boha, bude nakonec i člověk zbaven své lidskosti.” (33)

Hitlerovi se ovšem podařilo stáhnout s sebou „do jámy“ i bezpočet obyčejných obyvatel Berlína. Němci se nyní – podobně jako předtím např. národy, které se staly obětí paktu Molotov–Ribbentrop – ocitli v hrůzné situaci na pomezí dvojí vražedné mašinérie, nacistické a komunistické. Skutečnost, že ta první už mlela z posledního, nebyla bezpočtu Berlíňanů a Berlíňanek nic platná, protože ta druhá dílo zkázy dokonávala. Hitler např. v dubnu 1945 navlékl do uniforem už doslova všechny muže včetně chlapců, invalidů a starců, kteří pak mnohdy „zemřeli jen proto, že sovětští vojáci měli příkaz zabíjet každého v německé uniformě“. (34)

Osud žen byl ještě horší a také nesmí být zapomenut. Jen první sled sovětských vojáků se ještě věnoval především boji, další formace však už pro Berlíňanky rozpoutaly peklo. „Vojáci zpravidla přicházeli v noci a zpočátku požadovali jen hodinky a alkohol. Pak se ale znovu vraceli – většinou opilí – a vyřvávali svůj děsivý refrén ,Frau komm!‘. Ty Berlíňanky, které toto řádění přežily, proklínaly okamžik, kdy unikly hrobníkovi z lopaty. Odhaduje se, že jen v samotném Berlíně došlo během obléhání a dobývání města k více než sto tisíci znásilněním. Kolem deseti tisíc těchto ubožaček zemřelo, většinou vlastní rukou.“ (35)

Poznámky:

1) Tom Holland, „Celý Východ je v pohybu“, Církevní dějiny, 2016, č. 20, s. 6–7.

2) Josef Kliment, „Obnovuje se Svatá říše římská“, Národní politika, 19. 3. 1939, s. 1.

3) Tom Holland, „Celý Východ je v pohybu“, Církevní dějiny, 2016, č. 20, s. 4.

4) Trevor Ravenscroft, Kopí osudu: Okultní moc kopí, kterým byl Ježíš bodnut do boku… a jak Hitler tuto moc zneužil k pokusu o dobytí světa, Brno: Books, 1998, s. 25.

5) Tamtéž, s. 24 a 51.

6) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 246.

7) Hans Küng, Židovství, Praha: Barrister & Principal, 2016, s. 543.

8) Viz Dušan Hamšík, Génius průměrnosti: Nová fakta a pohledy na Hitlerův konec, Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 24.

9) Romano Guardini charakterizoval Hitlera jako „spasitele dvanácti let“, který odkřesťanštěné části německého národa naplnil podvědomou potřebu nového mýtu o spasiteli. Viz Adolf Kajpr, „Adolf Hitler – Spasitel“, in: Svědectví doby, Praha: Česká křesťanská akademie, 1993, s. 55.

10) Důkladný rozbor Hitlerova systému myšlení označovaného jako „teistický darwinismus“ podává Jan Horník v knize Proč holocaust: Hitlerova vědecká mesianistická vražda, Praha: Rybka Publishers, 2009. V jeho středu stálo přesvědčení, že je nástrojem božské Prozřetelnosti řídící dějiny k vítězství Árijců jako biologicky nejsilnější rasy a současně k vyhlazení jejich konkurentů v boji o přežití.

11) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 179.

12) Dominique Lapierre – Larry Collins, Hoří už Paříž?, Praha: Odeon, 1985, s. 5 (nečíslovaná).

13) Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, Praha: Lidové noviny, 1997, s. 389–390.

14) O tom už jsem psal zde: http://vit-machalek.bloger.cz/Osobni/O-Speerovi-Frankovi-a-Norimberku-z-osobniho-pohledu-3.

15) Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, s. 423, pozn. 11.

16) Viz tamtéž, s. 414–415.

17) Přinejmenším stejně dobře jako za maloměšťáka může být Hitler označen za průkopníka alternativního životního stylu, který byl „vegetarián, přítel zvířat, odpůrce církví, bezdětný a žijící ve volném vztahu“ (Stanislav Komárek, „Země, ty špatně vypadáš! Pomůžeme ti…“, Lidové noviny, 10. 4. 2014, roč. 27, č. 85, s. 14).

18) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 190.

19) Jan Horník, Proč holocaust, s. 290.

20) H. R. Trevor-Roper, Poslední dny Adolfa Hitlera, Praha: Mladá fronta, 1968, s. 112.

21) Dušan Hamšík, Génius průměrnosti, s. 86.

22) H. R. Trevor-Roper, Poslední dny Adolfa Hitlera, s. 119.

23) Tamtéž, s. 143.

24) Tamtéž, s. 179–181.

25) Tamtéž, s. 156.

26) Viz úryvky z deníku Evy Braunové, které cituje Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, s. 402.

27) H. R. Trevor-Roper, Poslední dny Adolfa Hitlera, s. 173.

28) Tamtéž, s. 177.

29) Boris Čelovský, So oder so: Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933–1945, Ostrava: Sfinga, 1995, s. 454.

30) H. R. Trevor-Roper, Poslední dny Adolfa Hitlera, s. 176.

31) Boris Čelovský, So oder so, s. 454.

32) „Pokrytec hlásá mír a prodává zbraně: Promluva k biskupům v Bari 23. 2. 2020“, Katolický týdeník, 25. 2. – 2. 3. 2020, roč. 31, č. 9, s. 16.

33) Viktor Frankl – Pinchas Lapide, Bůh a člověk hledající smysl, Brno: Cesta, 2011, s. 87–88.

34) Norman Davies, Evropa: Dějiny jednoho kontinentu, Praha: Prostor, 2000, s. 1052.

35) Roger Moorhouse, Atentáty na Hitlera: Spiklenci, vrahové a diktátor, který unikal smrti, Praha: BB/art, 2008, s. 374