Nemůže být sporu o tom, že prvním velkým politickým procesem v Československu byl takzvaný proces s protektorátní vládou, zahájený v dubnu 1946. Jeho hodnotící bilanci by bylo na místě podat až v červenci, na který bude připadat výročí vynesení rozsudku. Nyní tedy učiním jen několik obecnějších poznámek ktomutoprocesu a k nezáviděníhodné situaci, v níž se od počátku nalézali obžalovaní.
Podobně jako u pozdějších politických procesů byl i u tohoto předem danou podstatou věci odsuzující rozsudek. Nešlo o vinu či nevinu jednotlivců, ale o to, že „cílem bylo odsoudit nikoli jen členy vlády, ale především vládu jako takovou.“ (1)
Snad s tím souvisela i dobře známá skutečnost, že za války měly české země vlády dvě, pražskou a londýnskou. Ty sice měly tvořit spojité nádoby a tajně spolupracovat a až do Heydrichova příchodu do Prahy a zatčení premiéra Eliáše tomu tak i do jisté míry bylo, ale zároveň byly spojené i s komplikovaným problémem legitimity. Háchova pražská vláda byla i v očích západních právních expertů dlouho jednoznačně legitimnější než Benešova exilová. Tito experti vycházeli z toho, že Hácha a jeho vláda legálně existují, i když toho času „jakoby v zajetí okupantů“. (2) Právě fakt tohoto zajetí byl dalekosáhle ignorován poválečnými žalobci a soudci.
V průběhu války se samozřejmě situace změnila, londýnská a pak i košická vláda získala plné mezinárodní uznání a vítězně se vrátila do vlasti. Pro mnoho lidí doma však vláda složená převážně z exulantů neměla morální právo soudit vládu domácí, která národu pomáhala přežít dobu okupace. Na jednom ze zasedání vlády Národní fronty i její člen Petr Zenkl (sám za války v koncentračním táboře) citoval hlas lidu, podle kterého „takový člen zahraničního odboje, který nesouhlasil s chováním lidu doma, měl přece možnost přiletět z Londýna či Moskvy do republiky, dát se shodit jako parašutista, přistoupit k rozhlasu a učinit veřejný projev, v němž by vysvětlil, co se doma dělá špatně a jak se věci mají dělat. Kdyby byl pak poukazoval na to, že tak činí přesto, že za půl hodiny bude zastřelen, pak by se mohlo říci, že je zde nějaká legitimace ke kritice.“ (3)
Sporná mohla samozřejmě být i celková legitimita vlády Národní fronty, v níž byli sice hojně zastoupeni komunisté (do roku 1941 v exilu ostře protibenešovští a protistátní), ale vůbec ne domácí odboj. Politikové vracející se z exilu, „na něž bylo veřejností často nahlíženo jako na ty, kteří ve chvílích pro národ rozhodujících tento národ opustili a tím ztratili právo na další působení v politické oblasti“, tak mohli i z tohoto důvodu chtít „potvrdit svou legitimitu“ nalezením „zástupného problému, jímž se stalo definování činnosti ,válečné okupační‘ vlády jako zločin a potrestání členů této vlády.“ (4)
Je známo, že „všichni obžalovaní byli od samého počátku v soudní vazbě – zavřeli i takové lidi, jako byl ministr Kalfus“, prokazatelně po celou dobu okupace spolupracující s odbojem. (5) V době podání žaloby tedy už měli odpykán skoro rok neexistujícího trestu.
Obžaloba byla národním prokurátorem vypracována dne 3. dubna 1946, proces však byl zahájen až 29. dubna. „Tato prodleva byla způsobena tím, že obžalovaní, kteří měli na přípravu k hlavnímu líčení stanovenu lhůtu 8 dní od dokončení obžaloby, požádali z důvodu obsáhlosti žaloby o prodloužení této lhůty.“ Pětačtyřicetibodová obžaloba byla velice zvláštní „a její podoba předurčovala charakter procesu. Obsahovala velmi stručný výčet činů, z nichž byli členové protektorátní vlády obžalováni, a jejich právní kvalifikaci s odkazy na jednotlivá ustanovení. Poté následovalo odůvodnění obžaloby, které již z právního hlediska neobsahovalo prakticky žádné argumenty. Jednalo se spíše o jakýsi popis sledu politických událostí od počátku druhé republiky až po konec Protektorátu Čechy a Morava, jenž by se dal v zásadě využít jako učebnice dějepisu.“ (6)
Ke klíčovým bodům patřil zločin prorady spáchaný údajným souhlasem s 15. březnem, opatřování prospěchu nepříteli, podporování nacistického hnutí v médiích apod. Ambicí obžaloby bylo demonstrovat, že věci, které ministři jako členové vlády nemohli nekonat, dělali z morálně zavrženíhodných pohnutek. V dané politické konstelaci od počátku fakticky neexistovala šance, že by mohli dokázat opak, tj. zastávání svých úřadů a konání všeho s tím spojeného jen ve snaze pomoci českému lidu. Všeobecně známé reálie doby okupace, k nimž patřily bezprecedentní tlaky a hrozby a každodenní strachy nejen o život vlastní, ale hlavně o životy druhých, jako by nebyly brány v potaz. Národní soud dostal k dispozici vše, co mohlo vypovídat proti obžalovaným, ale teprve v průběhu samotného procesu a z úst obhajoby (která se na rozdíl od obžaloby nemohla vysílat rozhlasem) mohla být částečně naplněna zásada „audiatur et altera pars“. (7)
Před soudem stanulo pět členů vlády (Bienert, Krejčí, Hrubý, Kamenický, Kalfus), které se lidé v protektorátě nijak neošklivili. Domácí veřejné mínění pokládalo za jediného zrádce, dosazeného do vlády Němci, Emanuela Moravce, zatímco u všech ostatních bralo v úvahu rozdíl mezi tím, co se snaží dělat, a tím, co dělat musí. Nebylo by těžké dohledat i svědectví o tom, že se všech pět výše zmíněných těšilo důvěře a dostávalo od lidí důvěrné informace. Když například pražští jezuité odhalili konspirační byt gestapa, který přes stěnu odposlouchávali, „prostřednictvím některých protektorátních ministrů varovali ohrožené vlastence“. (8) Obzvlášť výmluvné je svědectví jednoho z nejzasloužilejších účastníků domácího odboje Jaroslava Vašaty:
„I Eliáš i Krejčí se jako předsedové vlády chovali výborně. To mohu říci také o všech členech protektorátní vlády, ovšem s výjimkou Emanuela Moravce… Rád bych konstatoval, že kdykoliv jsem se prostřednictvím Eliáše nebo Krejčího obrátil na některého člena protektorátní vlády, aniž jsem musel moc vysvětlovat, ochotně mi dali všechny informace, které jsem ovšem posílal do Londýna. Dávali je nezištně, dávali je s vědomím velkého rizika. Zkrátka: byl bych rád, kdybych byl mohl říci panu prezidentovi [Benešovi], že protektorátní vláda se chovala znamenitě… Vláda protektorátu se vůči okupantům v okupované zemi chovala daleko statečněji, nežli se chovala většina členů takzvané vlády Národní fronty v takzvaně nezávislém státě mezi rokem 1945 a 1948 vůči Velkému spojenci a bratru, vůči Sovětskému svazu.“ (9)
Poznámky:
1) Eva Janečková, Proces s protektorátní vládou, Praha: Libri, 2012, s. 9.
2) Eduard Táborský, Prezidentův sekretář vypovídá, 2. vyd. I. dílu, Curych: Konfrontation, 1978, záznam ze 14. 11. 1939, s. 416.
3) Eva Janečková, op. cit., s. 192.
4) Tamtéž, s. 22.
5) Jaroslav Drábek, Z časů dobrých i zlých, Praha: Naše vojsko, 1992, s. 119.
6) Eva Janečková, op. cit., s. 107–108.
7) Viz tamtéž, s. 147.
8) Miloš Doležal, „Jeho sladkost Josef Cukr: Zemřel muž, který jako jeden z posledních na vlastní kůži pocítil oba totalitní režimy“, Lidové noviny, 2. 7. 2014, s. 11.
9) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, příloha 3/3, s. 434–435.
2024 ©