O pražském květnu roku 1945 už toho bylo napsáno víc než dost, ani po pětasedmdesáti letech však nejsme s jeho hodnocením zdaleka hotovi. Jisté je jen to, že v něm zahynuly tisíce lidí, a to nejen v posledních dnech nacistického teroru a za Pražského povstání, ale i v průběhu vinné i nevinné postihující poválečné msty.
Protektorátní vláda se až do konce snažila omezit počet obětí a množství škod. V této době však již byla odepsána jak vládou v Košicích, tak i okupačními orgány. Karl Hermann Frank se místo jednání s ní pokoušel o vytvoření nové vlády složené ze zástupců nekomunistického odboje, kteří byli v jeho rukou a v případě nesouhlasu s jeho plány jim hrozila smrt. Dne 1. května 1945 nechal z Terezína i odjinud přivézt do zámečku Jenerálka u Prahy šestnáct prominentních vězňů. Jeho představa, že mu tito lidé s velkým morálním kreditem u českého národa budou garantovat autonomii Sudet v budoucím českém státě, svědčila jen o tom, že Frank postrádal smysl pro realitu. (1)
Nejdůležitějším z přemístěných vězňů byl hlavní hrdina celého domácího odboje docent Vladimír Krajina. Ten se ještě před příchodem na Jenerálku v Pečkárně znovu setkal s gestapáky, kteří jej vyšetřovali po jeho zatčení z roku 1943, jako byli Willi Leimer či Johann Freylach. Po Hitlerově sebevraždě už bylo i gestapákům jasné, že válka je prohraná a jejich vyhlídka na odplatu za spáchané zločiny nevábná, a tomu odpovídalo i jejich chování. Freylach Krajinovi opilým hlasem, česky a skoro poníženě vykládal o svých údajných zásluhách na záchraně jeho života a životů dalších českých vězňů. Leimer nasadil všemu korunu, když před Krajinou srazil podpatky a v pozoru se mu hlásil jako svému „nadřízenému“ slovy: „Ich melde, Herr Dozent Krajina, gehorsam…“ Krajina se ovšem zachoval stejně statečně jako ve všech případech v minulosti a výzvu, aby se dostavil k Frankovi k vytvoření nové vlády, odmítl s tím, že raději bude zastřelen Němci, než aby byl po válce Čechy označen za zrádce. Jak konstatuje ve svých pamětech, vůbec jej tehdy nenapadlo, že bude i tak později vyznavači „komunistického bezbožného lžináboženství“ obviňován z toho, že se Němcům sám nabízel… (2)
K ilustraci toho, v jaké situaci Krajina své odvážné gesto učinil, stačí zmínit skutečnost, že „2. května bylo s Frankovým souhlasem v Malé pevnosti v Terezíně zastřeleno 53 politických vězňů“, kteří by byli podle názoru gestapa „v případě povstání mimořádně nebezpeční“. (3)
I když po pádu Berlína byl už konec nacismu na dosah ruky, stále ještě bylo krajně nejisté, kdo se jej dožije. Za daných okolností je sice možná zarážející, ale nikterak nepochopitelné, že 2. května 1945 přišel premiér Bienert Frankovi z příkazu jeho tajemníka Giese kondoloval „k úmrtí Vůdce“ a že i Hitlerovu nástupci Dönitzovi byl jménem prezidenta Háchy odeslán frázovitý kondolenční telegram. „S jistotou se dá tvrdit, že Hácha o telegramu nevěděl. Už nevnímal téměř nic. Možná že jej psal sám Moravec, komu by se také do takového textu chtělo! Nebo jej aspoň schvaloval.“ (4)
Téhož dne 2. května se každopádně český quisling Emanuel Moravec naposledy chopil slova článkem „Doznávám a znovu tvrdím!“, publikovaným v Národní politice, ve kterém doznal, že ani prezident, ani premiér, ale on „řídil v posledních třech letech českou politiku v protektorátě“. Zároveň, byť obhájce Němců do poslední chvíle, bezděky přiznal i genocidu páchanou nacisty na Polácích, když prohlásil: „Před nedávnem západ přinesl zprávu, že z 20 milionového polského národa žije dnes na původním polském území jen asi 10 milionů. Kdyby Poláci v roce 1939 měli takového Háchu, mohlo jich být 22 milionů.“ (5)
I kdyby nebylo esesáckých fanatiků, pro které ani v květnu 1945 nepřicházelo v úvahu zanechat krveprolévání, nacistické zločiny byly i v protektorátě příliš strašné na to, aby válka mohla skončit pokojným předáním moci podle vzoru října 1918. Jiná věc ovšem je, že němečtí vojáci už většinou chtěli jen uniknout sovětskému zajetí a dostat se raději do amerického a že obsazení Prahy a celých Čech západními spojenci bylo i v českém zájmu. Ani možnost, že němečtí vojáci odejdou k Američanům, místo aby vedli ničivé pouliční boje v Praze, nelze označit za nějaké zlo.
Nový führer Dönitz, který 3. května ve Flensburgu o situaci v Čechách jednal s K. H. Frankem, však i tuto možnost pojal způsobem, kterým si nacisté z Čechů i spojenců dělali blázny. I když se původně jednalo o prohlášení Prahy otevřeným městem, Dönitz nakonec ve sdělení vysílaném hamburským rozhlasem místo toho použil bezobsažný pojem lazaretní město. „Záminkou pro to bylo přes třicet německých vojenských nemocnic s raněnými a nemocnými. Pochopitelně nijak nepřihlížel k mezinárodním normám a zvyklostem, které tento pojem neznají a tím také neuznávají. Stejně tak mohl Prahu prohlásit za skladištní město…“ (6)
Jednání jiného druhu se 3. května 1945 vedla na Pražském hradě, kde čeští členové protektorátní vlády (samozřejmě s výjimkou Moravce a také Hrubého, který byl vězněn na Jenerálce) a představitelé Háchovy kanceláře v čele s jejím přednostou Augustem Popelkou připravovali ultimátum, které mělo být předloženo Frankovi. Ultimátum podepsané Bienertem, Krejčím, Kamenickým a Kalfusem požadovalo, aby Němci těmto členům vlády přetvořené v přechodný úřednický kabinet předali moc, propustili všechny vězně a zdrželi se útoků na české obyvatelstvo. (7) Současně bylo připraveno i prohlášení podobného obsahu, které chtěl Bienert jako premiér zastupující zdravotně nezpůsobilého prezidenta přečíst do rozhlasu. Měl v něm být oznámen zánik protektorátu a závazek členů přetvořené vlády a dalších zástupců národa z české strany a politických i vojenských představitelů říše ze strany německé učinit „vše, aby byl udržen klid a pořádek“. (8)
Frank propásl poslední příležitost zapsat se do českých dějin i jinak než zcela negativně, když se z Flensburgu vracel tak pomalu, že jakýkoliv možný výsledek jeho jednání s Bienertem už byl mezitím předstižen dalším vývojem událostí. Praha stála na prahu povstání, které mohlo spontánně vypuknout každou chvílí.
„Během 4. května začali lidé v Praze odstraňovat dvojjazyčné, popřípadě čistě německé nápisy. Mizely německé firemní štíty a vše, co připomínalo protektorát, se ocitalo na chodníku. Stále častěji docházelo ke shlukování občanů, vzrušeným diskusím a zpěvu hymny. Hořely první říšské vlaky a symboly, v oknech a na domech se pomalu objevovaly československé prapory. Především v okrajových čtvrtích se odehrály pokusy o odzbrojování osamělých německých vojáků a policistů. S blížícím se soumrakem se začala ozývat sporadická střelba.“ (9)
Tyto věci jsou známé a odedávna zmiňované v mnoha líčeních pražského května 1945. Nikdy se naproti tomu moc nemluvilo o tom, že k vypuknutí Pražského povstání „podstatně přispěla protektorátní vláda, jakkoli to zní podivuhodně. Čtvrtého května dal totiž ministr dopravy Kamenický všem železničním a poštovním úředníkům pokyn, aby odstranili německé nápisy a štíty, německá označení na dveřích a přepážkách.“ (10) Právě to se stalo podnětem k dalšímu, výše zmíněnému dění. Neméně důležité byly i události v Lánech, kde dala k vyvěšení praporů bez ohledu na obrovské osobní riziko pokyn Háchova dcera Milada Rádlová (11) a kde také došlo k jednání mezi důstojníky „prezidentského“ strážního oddílu vládního vojska a vlasovci (12), jejichž význam pro budoucí Pražské povstání je dobře znám.
I v těchto posledních hodinách protektorátu se projevil naprostý protiklad mezi celou českou protektorátní reprezentací tvořenou lidmi, které v úředních funkcích zastihl už 15. březen 1939, a Emanuelem Moravcem, který byl mezi ně dosazen Heydrichem a Frankem. Moravec se 4. května sešel s problematickým, ale ve srovnání s ním za okupace pořád ještě zdrženlivým vůdcem českých fašistů generálem Gajdou, představil se mu jako někdo, kdo byl a i v posledním okamžiku zůstává nacistou, a současně jej žádal, aby zabránil příchodu bolševiků do české země. Když ani v tomto případě neudělal žádný dojem, Moravec definitivně rezignoval. I když ještě ve svém článku z 2. května sliboval, že se po válce dostaví před soud, místo toho spáchal poslední a nejhorší ze svých zlých činů: po vypuknutí bojů v pražských ulicích se 5. května v německém autě, které jej převáželo do Černínského paláce, vyhnul další pozemské zodpovědnosti sebevraždou zastřelením. (13)
Pro háchovskou politickou reprezentaci to fakticky znamenalo ztrátu poslední naděje na to, že by se jí po válce mohlo dostat spravedlnosti, protože při absenci Moravce museli být za protektorátní kolaboraci exemplárně potrestáni jiní…
Šťastný konec nebyl dopřán ani jejím posledním politickým aktivitám z 5. května 1945. Toho dne musel každopádně nastat konec protektorátu, ať už Frankovým přijetím Bienertem předloženého ultimáta, anebo vypuknutím povstání. V úvahu přicházelo i to, že protektorátní činitelé budou hrát v povstání přední roli; s Bienertem byla ostatně příprava povstání „v rámcových obrysech konzultována“. (14)
Protektorátní vláda chtěla na Hradě jednat s představiteli domácího odboje, „a to hned poté, co se premiér Bienert vrátí od K. H. Franka z Černínského paláce. Ráno 5. května však celý plán začal dostávat vážné trhliny. O tu první a nejdůležitější se postaral K. H. Frank. Bienert se sice u něho objednal už na devátou hodinu, ale pak volal Frankův tajemník Gies a posunul audienci o dvě hodiny. Nevycházelo ani hledání hlavního představitele odbojového hnutí. Teprve po jedenácté se podařilo zjistit, že klíčovou osobou je profesor Albert Pražák, designovaný předseda České národní rady. Spiklenci se mezitím shromáždili na Pražském hradě, ovšem bez Krejčího, který raději zůstal doma ve své vile. Bienert, jenž měl vyhlásit zánik protektorátu, však zatím jen nervózně čekal ve Frankově předpokoji. Německý státní ministr totiž už ve svých plánech s protektorátní vládou vůbec nepočítal. Jejího premiéra proto přijal až před polednem, kdy se zřejmě od komisaře Leimera dozvěděl, že definitivně selhaly pokusy zapojit do vyjednávání vězněné činitele odbojového hnutí.“ (15)
I když podle zde citovaného zasvěceného textu historika Stanislava Kokošky expremiér Krejčí 5. května „zůstal doma ve své vile“, ve vzpomínkách Háchova tajemníka a v letech 1944–1945 Háchova nástupce ve funkci prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu Josefa Klimenta se objevuje zmínka o tom, že se Kliment s Krejčím v tento den setkal. Na stejném místě svých pamětí dr. Kliment uvádí: „Dal jsem vyvěsit československou vlajku, a když náhodou došel dotaz dr. Morávka z vedení rozhlasu, doporučil jsem přejít na výhradně české hlášení.“ (16)
Podobným způsobem se v dané chvíli chovali prakticky všichni představitelé protektorátních orgánů. Po vojenské stránce z nich byl nejdůležitější generál Eminger a jeho vládní vojsko. V jedenáct hodin (tj. v předpokládanou chvíli Bienertova předání ultimáta Frankovi) nechal Eminger na budově generálního inspektorátu vládního vojska vztyčit československé a spojenecké vlajky. Současně byl ve spojení s ministrem Kalfusem a přednostou prezidentské kanceláře Popelkou na Hradě, kde mělo vzápětí dojít k témuž symbolickému aktu. (17)
V době, kdy němečtí vojáci a esesmani mohli ještě všechny zúčastněné snadno postřílet, šlo nesporně o statečné činy. Při rozhovoru s Frankem také „Bienert hodně riskoval“. (18) Richard Bienert přišel za dosud všemocným vládcem protektorátu ne už jako představitel protektorátní vlády (která by v každém případě odstoupila), ale spíš jako prozatímní představitel nastupující československé státní moci. Když požadoval předání protektorátu do českých rukou, Frank reagoval slovy: „I Vám spadla maska?“ Všechny body Bienertem předloženého memoranda však s nepodstatnými výhradami akceptoval. (19)
V době Bienertova jednání s Frankem nicméně v pražských ulicích propukly boje a představa nekrvavého převzetí moci se stala neudržitelnou. Bienert se už nedostal ani do rozhlasové budovy na Vinohradech, aby tam přečetl připravené prohlášení, a když se odebral na Staroměstskou radnici, aby je přednesl v městském rozhlase, byl tam „zajištěn Smrkovským“ a dopraven do sídla České národní rady v Dlouhé třídě. (20)
Formulaci o „zajištění Smrkovským“ používá ve svých pamětech profesor Václav Černý, jenž zároveň mnohé naznačuje ze zákulisí České národní rady, která se 5. května postavila do čela Pražského povstání, i když je ani nezahájila, ani nebyla jediným možným adeptem této role. Tak jako v mnohém jiném dění dnů na přelomu doby nacismu a doby komunismu se i v tomto případě do jisté míry jednalo o podvod, protože Rada měla být nestranickou reprezentantkou národa bojujícího za své osvobození, ale místo toho se v ní právě zásluhou či vinou energického Josefa Smrkovského prosadil vliv komunistů, kteří sledovali úplně jiné cíle. (21) Těžko se ubránit otázce, jestli nadstranický, čestný, ale na vzdorování komunistům slabý předseda Rady profesor Pražák udělal dobře, když se 5. května objevil v jejím sídle.
Podle Pražákových pamětí se vše odehrálo tak, že v tento den k jeho bytu na Chotkově silnici současně přijela dvě různá auta – nákladní automobil s architektem Machoněm z České národní rady a hradní auto s Josefem Čančíkem a Miroslavem Kavalírem z České obce sokolské a Františkem Berdychem z Národní rady české. V obou případech se jednalo o odbojáře, kteří chtěli Pražáka postavit do čela povstalecké Prahy, ovšem ve druhém případě nikoliv ve spojení s Radou, ale ve spojení s očištěnou protektorátní vládou. Tímto druhým způsobem se mohl naplnit dávný plán z doby generála Eliáše, předsedy protektorátní vlády a představitele plánovaného povstání v jedné osobě. Pražák vřele přivítal posádky obou automobilů a zcela nahodile se pak rozhodl odjet raději Machoňovou dodávkou než hradním autorem, které se mu ve spojení s nadcházejícím revolučním děním zdálo být příliš „nádherné“. Jen proto se ocitl v Dlouhé třídě, a ne na Hradě… (22)
Pražský hrad ovšem tak jako tak v dané chvíli symbolicky setřásl jho šestiletého ponížení, když na něm ministři Kalfus a Kamenický společně s úředníky prezidentské kanceláře Popelkou a Škarvanem bez ohledu na možné následky vyvěsili na střeše československou vlajku a na balkoně vlajku sovětskou, anglickou a americkou. (23)
Podle dr. Kalfuse, který ve své poválečné výpovědi všechnu zásluhu na tomto aktu podpory Pražského povstání skromně připsal dr. Popelkovi, vyvěšení vlajek vyvolalo nadšení na třetím nádvoří přítomných Čechů, kteří se zmocnili pušek dvou hlídkujících německých vojáků a začali z nich střílet po Němcích. Říšská stráž na Hradě však okamžitě zasáhla a němečtí vojáci vtrhli i do prezidentské kanceláře, kde došlo k faktické internaci přítomných. (24) Tímto jistě důstojným způsobem protektorátní vláda a úřad protektorátního prezidenta zanikly ve stejné chvíli, kdy protektorát přestal existovat.
Poznámky:
1) Viz Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava: Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939–1945, Praha: Karolinum, 2002, s. 163.
2) Vladimír Krajina, Vysoká hra: Vzpomínky, Praha: Eva, 1994, s. 146–147.
3) Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945, Praha: Prostor, 2019, s. 673.
4) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 209.
5) Jan Boris Uhlíř, Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace, Praha: Aleš Skřivan ml., 2002, s. 163.
6) Josef Slanina – Zdeněk Vališ, Generál Karel Kutlvašr, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 39.
7) Viz Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, s. 164.
8) Faksimile tohoto připraveného prohlášení je publikováno in: Václav Melichar, Jak to bylo v květnu 1945, Praha: Melantrich, 1985 s. 9.
9) Jan B. Uhlíř – Jan Kaplan, Praha ve stínu hákového kříže, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 156.
10) Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, s. 675.
11) Informace poskytnutá autorovi lánskou pamětnicí Žofií Šindlerovou 22. 3. 1996.
12) Stanislav Kokoška, „Uprostřed bojiště Praha: Role vojsk Ruské osvobozenecké armády v Pražském povstání byla složitější, než na první pohled vypadá“, Lidové noviny, 21. 12. 2019, s. 16.
13) Viz Jan Boris Uhlíř, Ve stínu říšské orlice, s. 221 a 164–165.
14) Jiří Fidler, Atentát: Malý encyklopedický slovník, Brno: Jota, 2002, heslo „Bienert Richard“, s. 32.
15) Stanislav Kokoška, Praha v květnu 1945: Historie jednoho povstání, Praha: Lidové noviny, 2005, s. 111.
16) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 572.
17) Viz Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, disertační práce, Ústav českých dějin, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2013, s. 419.
18) František Škarvan, Sloužil jsem třem prezidentům, dělníkům a církvi, Praha: soukromý tisk, 1999, s. 49.
19) Viz Archiv bezpečnostních složek, f. Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-1-1, výpis z protokolu s Richardem Bienertem z 26.–28. 11. 1945, s. 6.
20) Václav Černý, Křik Koruny české: Paměti 1938–1945, Brno: Atlantis, 1992, s. 386.
21) František Schwarzenberg, jeden z předních účastníků Pražského povstání, později vzpomínal na to, že v květnu 1945 nešlo komunistům o povstání proti okupantům, ale o sociální revoluci. Jeho setkání se Smrkovským proběhlo takto: „Josef Smrkovský vystavoval Františku Schwarzenbergovi jakousi legitimaci, že patří k ,Revoluční‘ Národní radě. A tehdy si Smrkovský uvědomil, jak se František jmenuje. Bez jakýchkoli zábran se rovnou zeptal: ,A víš, že ti to všechno sebereme?‘“ (Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 165.)
22) Viz Albert Pražák, Politika a revoluce: Paměti, Praha: Academia, 2004, s. 109 a Václav Černý, Křik Koruny české, s. 385.
23) Viz Archiv Národního muzea, f. Emil Sobota, inv. č. 118, k. 5, poznámky Františka Škarvana o jeho působení v Háchově kanceláři z 28. 12. 1945, s. 11 a Archiv bezpečnostních složek, f. Zemský odbor bezpečnosti Praha, sg. 300-17-1, protokol s Augustem Popelkou z 9. 3. 1946, s. 34.
24) Archiv Národního muzea, f. Josef Kalfus, inv. č. 268, k. 5, Stručný obsah vyšetřovacího protokolu s Josefem Kalfusem, s. 43–44.