Tímto článkem o Heinrichu Himmlerovi k 75. výročí jeho smrti z 23. května 1945 uzavírám své blogování tematicky spojené s nacismem a oborově související nejen s historií, ale i s vědou o náboženství. Himmlerův životní příběh patří k nejstrašnějším ilustracím náboženské zmatenosti postkřesťanské Evropy, kterou dobře vystihují známá slova G. K. Chestertona: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“ (1)
U mnoha původně křesťansky věřících či přinejmenším s křesťanstvím nějak spojených Evropanů 20. století je krajně nesnadné popsat, jak vlastně k jejich ztrátě víry došlo. To se v plné míře týká i Heinricha Himmlera, u kterého lze jen spekulovat o tom, že v jeho křesťanské víře od počátku „něco nehrálo“. Dost možná šlo o věc ne nepodobnou tomu, co lze bohužel pozorovat i u mnoha dnešních křesťanů: o mísení křesťanství s prvky dobových ideologií, které jsou – aniž by si to dotyčný uvědomoval – s křesťanstvím zcela neslučitelné a které nakonec vedou k tomu, že křesťanská víra v guláši s nimi vytvořeného synkretismu zaniká.
Je možné uvažovat i o tom, zda katolicky vychovaný Heinrich Himmler vůbec někdy překročil hranici mezi vírou „zděděnou po rodičích“ a osobním vztahem s Kristem nezávislým na druhých lidech. Pokládám ovšem za nutný opatrný a zdrženlivý přístup k Himmlerově psychoanalýze provedené Erichem Frommem, jehož úhel pohledu je vůči víře jen zcela vnějškový a zjevně poznamenaný ideologickým viděním světa. Fromm např. píše, že Himmler byl „stejně jako rodiče, kteří chodili pravidelně třikrát až čtyřikrát týdně do kostela, byl římsko-katolického vyznání“, ani by však jevil nějaké známky „náboženského zanícení. Jeho náboženská víra byla stejně jako víra jeho rodiny, čistě konvenční, jak bylo pro jeho třídu charakteristické.“ (2)
Logičtější se mi každopádně zdá být má hypotéza ohledně synkretismu. Ten se projevoval i jinak než jen jeho známou cestou od nevýrazného křesťanství přes vášnivý nacionalismus ke starogermánskému blouznění. Je např. známo, že Himmler měl velké soucítění se zvířaty inspirované indickými náboženstvími, zatímco křesťanská láska ke všem lidem včetně cizinců, vyděděnců a zjevných hříšníků mu nic neříkala. Už v době, kdy se ještě hlásil ke křesťanství, naopak vystupoval jako moralista, který např. zmařil zasnoubení svého bratra s dívkou, která se dopustila jakýchsi v jeho očích neodpustitelných prohřešků, přičemž výslovně prohlásil, že se v boji za společenské a morální vyloučení provinilé z okruhu Himmlerových nedá zadržet „žádným falešným soucitem“. (3) Podobně nesnesitelné moralizování projevoval vždy, i v době, kdy už jako vyznavač Hitlerova kultu akceptoval jako morální imperativ vyvražďování nežádoucích ras.
Pokud jde o jeho upnutí se k Hitlerovi, Fromm jej z pohledu psychoanalytika samozřejmě vysvětluje potřebou „otcovské postavy“. Byl-li však mladý Himmler německým nacionalistou hledajícím vůdce národa a rozhodného obhájce jeho zájmů, je tato teorie k vysvětlení jeho příklonu k Hitlerovi vlastně zbytečná. Stranou naopak v žádném případě nelze nechat skutečnost, že synkretický nadšenec pro duchovno mohl právě v Hitlerovi nalézt národního vůdce a náboženského guru v jedné osobě. Z psychologických výkladů pak více než psychoanalytický vysvětluje jungiánský, hovořící o archetypu Boha v lidské psýché a jeho projekcích do „božských“ postav Hitlerova typu.
Je tedy zbytečné pozastavovat se nad Himmlerovou neotřesitelnou vírou „v metafyzický nordický nesmysl nacistického náboženství“. (4) Heinrich mohl jen zůstat křesťanem, anebo se stát vyznavačem nové víry, ale jako homo religiosus každopádně nemohl skončit v nějakém náboženském vzduchoprázdnu.
Ke konverzi Heinricha Himmlera k víře v Hitlera došlo v roce 1923, kdy bylo Himmlerovi třiadvacet let (narodil se 7. října 1900). Nebyla ovšem náhlá, ale spíš dlouhodobě připravovaná vlivem nacionalistické ideologie, u Himmlera jako nadšeného milovníka nadpřirozena spojené s árijskou mystikou, reinkarnací (posléze se považoval za vtělení císaře Heinricha II.), s kultem krve a půdy atd. Mystika tohoto druhu samozřejmě musí mít nejen národní posvátno, ale i protinárodní démonično, které Himmler nalezl v židech, Slovanech a dalších úhlavních nepřátelích germánstva (mezi nimiž se po jeho konverzi ocitla i katolická církev).
Himmler bez Hitlera by ovšem nebyl schopen dostat se k moci, rozpoutat genocidu či zahájit válku. Nebyl charizmatickým vůdcem, ale jen typickým uctívačem falešného boha a horlivým plnitelem jeho přikázání. K rychlé cestě až na samý vrchol nacistické církve mu pomohla horlivá servilita, kterou od počátku své kariéry projevoval nejen vůči Hitlerovi, ale i vůči všem svým tehdejším nadřízeným. Měl přitom štěstí, že dlouho nepočetné a bezvýznamné SS, v jejichž hierarchii nebylo těžké stoupat a jejichž říšským vedoucím (reichsführerem) se již roku 1929 stal, se po nacistickém příchodu k moci a „noci dlouhých nožů“ s likvidací SA v roce 1934 náhle staly opravdu významným černým bratrstvem, které se už mohlo se vší energií pustit do teroru proti všem nepřátelům a rasově nečistým.
Již od svého jmenování říšským vedoucím Himmler budoval SS jako elitní gardu nordické rasy, které byla vštěpována jím stále více propracovávaná árijská věrouka a mravouka, zahrnující i zvláštní katechismus. Nechyběla ani liturgika, tj. rituály nahrazující křesťanské svátosti. Jedním z nich byl ceremoniál přijímání do SS, vlastně jakási podoba „křestního“ zasvěcení Hitlerovi, kterému esesáci za svitu hořících pochodní odevzdávali své životy.
Tito zasvěcenci pak pro Vůdce a Německo prováděli především masové vraždění. Se zvířaty soucítící Himmler rozhodně popíral, že by bylo možné nechávat naživu „lidská zvířata“, za něž považoval židy i slovanské národy na Východě. (5) Velký moralista Himmler přitom hlásal, že se jeho esesmani při provádění grandiózních zločinů nesmějí osobně obohacovat a musejí zůstat „slušnými“ i při pohledu na stovky a tisíce mrtvol, jejichž vyprodukování podle jeho slov představovalo „nikdy zcela popsatelný slavný list našich dějin“. (6) Masové vraždění Himmler jako velekněz Hitlerův přirozeně považoval za zločinné právě tak málo, jako staří pohané přinášení lidských obětí jejich molochům.
Hitler byl Himmlerovi „nejen ztělesněním božské ideje, nýbrž téměř bohem samým, a toporný Himmler se cítil šťasten, že může být jeho prorokem“. Hovořil o něm takto: „Povstal nám z naší nejhlubší bídy, když už to s německým národem nemohlo jít dál… Patří k oněm světlým zjevením, jež vždy germánstvu vzešla tehdy, když upadlo do nejhlubší hmotné i duševní bídy… Podle karmy světového germánstva je předurčen, aby vedl boj proti Východu, zachránil a povznesl světové germánstvo – tak vznešené poslání v něm nalezlo svou inkarnaci. Po staletích k němu budou lidé vzhlížet se stejnou vírou jako dříve ke Kristovi.“ (7)
Psychologicky zajímavý portrét Himmlera podává H. R. Trevor-Roper v knize o posledních dnech Adolfa Hitlera. Nazývá jej „jediným pravým věřícím“, jehož velekněžské působení přineslo takový souhrn lidského utrpení, jaký si vůbec nelze představit. A současně konstatuje, že v dubnu 1945, kdy se Himmlerovu rádci Schellenbergovi podařilo Himmlera do jisté míry přesvědčit, že je třeba opustit bezmeznou poslušnost vůči Hitlerovi a pokusit se na vlastní pěst o uzavření míru se západními spojenci, „proměnil se Himmler ze strašlivého nelidského velekněze Molochova ve slabou, zmatenou lidskou bytost, jež nemá cíl, není schopna myšlenky ani činu a stále se jen lítostivě ohlíží po ztraceném principu, který dával jeho životu smysl.“ (8)
Himmlerův zmatek tváří v tvář možnosti, že by se na konci války mohl sám stát führerem, byl ovšem nevyhnutelný. Velekněz se samozřejmě nemůže stát bohem. Himmler sice konal jakési přípravy na chvíli, v níž převezme roli Vůdce, ale dokud jeho bůh ještě žil, byť už jen v berlínském bunkru, nebyl schopen proti jeho vůli. Konec vztahu mezi sebezbožšťující modlou a jejím veleknězem ale i tak pro obě strany tohoto spojení nevyhnutelně představoval obrovské zklamání.
Dne 28. dubna 1945 v Berlíně muž, který měl za úkol sledovat rozhlasové zpravodajství spojenců a podávat o něm zprávy Hitlerovi, zachytil sdělení: Heinrich Himmler vyjednává se západními spojenci o kapitulaci. Bylo-li účelem této podvržené zprávy rozdělit dvojici největších nacistických zločinců, podařilo se. Hitler, zdrcený tím, že se jeho věrný Heinrich (der treue Heinrich) dopustil zrady, a současně už i tak plný představ o tom, jak jej všichni zrazují a ukazují se být nehodnými velikosti jeho posvátné osoby, se jako jednou z posledních záležitostí svého života zabýval sesazením Himmlera ze všech funkcí a jeho vyloučením ze strany. Himmlerovi už tento verdikt nebylo možné doručit, ale i tak byl Hitlerův předpokládaný nástupce zdrcený zjištěním, že jej Vůdcova závěť zcela opomíjí a vládcem zbytků nacistického Německa místo něj jmenuje velkoadmirála Dönitze. Reagoval na ně konstatováním, že pro něj život ztratil smysl. (9)
V tom zajisté nepřeháněl, protože smysl jeho života, kdysi nalezený v bezmezné odevzdanosti do vůle jeho boha, už nyní vskutku nebyl k mání. Bůh byl mrtev. Jeho velekněz byl zavržen a milióny lidských životů, které obětoval na árijském oltáři, přestávaly být velkolepou obětinou a nabývaly podoby obrovského zločinu, za který západní spojenci Himmlera už dávno odsoudili.
Himmlerovu těžkopádnému mozku to však zřejmě ani v této chvíli stále nedocházelo. Rád se znovu upnul k Schellenbergovým představám o tom, že lze navázat diplomatické kontakty se Západem a že stále ještě může být držitelem moci, protože po boku Dönitze zůstane druhým a snad i nejvlivnějším mužem nacistického Německa. S okázalým doprovodem stále jako by úřadujícího říšského vedoucího SS se odebral do Dönitzova sídla v Plönu a pak (od 2. května) ve Flensburgu. Účastnil se zasedání velkoadmirálovy vlády, i když jej na ně ani nikdo nezval, ani jej nikdo nejmenoval jejím členem. Přesvědčoval Dönitze, aby sídlo své vlády přeložil do Čech, kde je v dané chvíli soustředěna největší německá vojenská síla. Dönitz přesídlení do Prahy odmítal už proto, že ji považoval za součást mocenské sféry SS, a Himmlerovi sdělil, že žádné jeho další služby nepotřebuje. (10)
Himmler ještě 5. května 1945 ve Flensburgu řídil poslední poradu vůdců svého esesáckého bratrstva, na níž obhajoval svou věrnost velekněze a zcela upřímně vysvětloval, že se necítí být vinen zločinem zrady na Vůdci. Současně pronášel už i v očích jeho nejvěrnějších esesáků nesmyslné plány na reformu správní a policejní moci do podoby, v níž by byla přijatelná pro západní spojence. (11)
Když nic z jeho plánů nebylo možné uskutečnit, Himmler se po podepsání kapitulace Německa z 8. května nadále bezcílně potloukal kolem už napůl neexistující flensburské vlády. „Nebyl už reichsführer, ani velekněz, ani inkvizitor, zbyl z něho jen zbytečný, váhající, nevědomý člověk, který ztratil smysl života.“ (12) Potkal jej tedy osud, který – i kdyby jeho náboženství nemělo na svědomí tolik zločinů – nakonec musí potkat každého, kdo si za smysl svého života zvolí uctívání model.
Himmler totálně selhal i v poslední volbě, která před ním nyní stála. „Odmítl návrh generála Ohlendorfa, aby se vzdal spojencům a převzal odpovědnost za SS. Muž, který kázal věrnost a vědomí odpovědnosti, projevil nyní – v souhlase se svým pravým charakterem – největší zrádcovství a nezodpovědnost. Uprchl s černou páskou přes oko a bez charakteristického kníru, s falešným průkazem a v uniformě šikovatele. Když byl zajat a ocitl se v táboře válečných zajatců, nemohl zřejmě ve svém narcismu snést, aby se s ním zacházelo jako s tisíci neznámými vojáky. Žádal, aby ho předvedli před velitele tábora, a řekl mu: ,Jsem Heinrich Himmler.‘ Krátce nato rozkousl kapsli cyankáli, kterou skrýval v dutém zubu. Jen několik let předtím, v roce 1938, řekl v proslovu ke svým důstojníkům: ,Nemám pochopení pro to, když někdo odhodí svůj život jako špinavou košili, protože věří, že se tím vyhne nějakým obtížím. Takový člověk ať není pohřben, ale zahrabán jako zvíře.‘” (13)
„Strašlivý velekněz Hitlerův, který kdysi sloužil u oltáře páně, vykládal mystéria a rozhodoval o lidských obětech s tak neúchylnou pravověrností“, tak po smrti svého boha a rozprášení či apostazi jeho vyznavačů uzavřel dějiny svého náboženství už jen jako naprostý ubožák. (14) Jeho posledním pozemským dnem byl 23. květen 1945. Představa, co asi duši tohoto nešťastníka místo vysněné Valhaly čekalo na onom světě, je děsivá.
Poznámky:
1) Moudrost a vtip G. K. Chestertona: Paradoxy, aforismy a postřehy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 111.
2) Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, Praha: Lidové noviny, 1997, s. 301.
3) Tamtéž, s. 314.
4) H. R. Trevor-Roper, Poslední dny Adolfa Hitlera, Praha: Mladá fronta, 1968, s. 130.
5) Viz Miroslav Kárný, Tajemství a legendy třetí říše, Praha: Mladá fronta, 1983, s. 150.
6) Hans Maier, Politická náboženství: Totalitární režimy a křesťanství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997, s. 34–35.
7) Dušan Hamšík, Druhý muž třetí říše, Praha: Mladá fronta, 1986, s. 317.
8) H. R. Trevor-Roper, op. cit., s. 131.
9) Dušan Hamšík, op. cit., s. 393–401.
10) Viz tamtéž, s. 401–404.
11) Viz tamtéž, s. 404–405.
12) H. R. Trevor-Roper, op. cit., s. 218.
13) Erich Fromm, op. cit., s. 317.
14) H. R. Trevor-Roper, op. cit., s. 219.
2024 ©