V minulém dílu svého blogování o osudech české protektorátní reprezentace jsem dospěl k 5. květnu 1945, kdy byli v době zániku protektorátu Kamenický, Kalfus a Popelka na Pražském hradě zadrženi Němci (a Bienert naopak zatčen Čechy v České národní radě). Když bylo o tři dny později uzavřeno ujednání o zastavení bojů v Praze a německá posádka se chystala k odchodu z Hradu, „zapálila na nádvoří kupy různých listin a odposlouchací aparáty a zvláštní hořlavou hmotu. Zář, jež při tom vznikla, vyvolala podezření, že Němci Hrad zapálili. V té chvíli srdce českých lidí prudčeji zabušila, vždyť po tom, co se stalo na Staroměstském náměstí, nemohl nikdo pochybovat o tom, že Němci jsou schopni všeho. S ulehčením se později Pražané dozvěděli, že Hrad zůstal přece jen zachován. Panorama Hradčan bude tedy i nadále vévodit našemu hlavnímu městu.“ (1)
Hácha tak přece jen dosáhl naplnění smyslu toho, proč se 15. března 1939 sklonil před Hitlerem a následujících šest let podstupoval totální sebeobětování. Tak jako v osudové berlínské noci na 15. března musel po nemalém odporu kapitulovat ve spojení s Göringovou výhrůžkou, že Hradčany budou jinak letecky srovnány se zemí (přičemž mu záchrana panoramatu Hradčan a bezpočtu lidských životů byla po této strašné noci trvalou útěchou), ani v následujících letech nemohl připustit, aby se české země začaly měnit v jedny velké Lidice. Je jisté, že kdyby nebylo jeho dlouhodobého sebeobětování, s naším národem by to dopadlo přinejmenším stejně strašně jako s Poláky, z nichž dobu nacismu nepřežil každý pátý.
Češi se konce okupace dočkali s mnohem menšími ztrátami než jiné slovanské národy. I když z hlediska nacistického rasového učení je samozřejmě měl stihnout stejný osud v podobě masového vyvražďování, Háchova zdržovací taktika byla úspěšná. Hácha musel za tento úspěch osobně zaplatit naprostým psychickým a fyzickým zhroucením, přece jen mu však ještě bylo dopřáno aspoň to, aby v jedné ze svých světlých chvilek vnímal tak dlouho toužebně očekávanou zprávu o porážce nacistického Německa. Své dceři na tuto zprávu odpověděl: „To je dobře, mělo to však přijít dřív. Já už tu dlouho nebudu. Pozdrav Benešovi. Má to tady, jako to měl předtím.“ (2)
Hácha tak hrál až do konce roli, kterou kdysi provokativní katolický publicista a milovník starého Rakouska Ladislav Jehlička kritizoval těmito slovy: „Jestliže je možné cokoli vytýkat dr. Emilu Háchovi, starému rakouskému úředníku a velmi vzdělanému a čestnému muži, pak to je to, že se svým ,mužstvem‘ neprováděl politiku českou, nýbrž benešovskou. Sám Hácha, jak to je i písemně dosvědčeno, se pokládal jen za ,místodržitele‘ Benešova, s Benešem se písemně stýkal, pokud to šlo, a radami Benešovými se řídil. Tedy přijal ve všem všudy vůdčí roli téhož Beneše, který tak hanebně zkrachoval v září 1938.“ (3)
Je opravdu třeba srovnávat nešťastnou pomnichovskou republiku zrozenou z krachu Benešovy politiky v září 1938 a poválečnou třetí republiku opět v čele s Benešem. Za druhé republiky zajisté docházelo k ošklivým útokům proti nepřítomnému Benešovi i vůči lidem benešovskému okruhu blízkým, jako byl Karel Čapek. Tyto útoky však zůstaly jen ve verbální rovině a druhorepublikoví politikové v čele s Háchou a Beranem je nepodporovali, ale naopak mírnili. Rozhodně nikdo z nich neuvažoval o nějakém souzení Beneše či benešovců, které by si přáli tehdejší radikálové. To představuje obrovský kontrast s tím, jak si poválečná a předtím už i Benešova londýnská politická reprezentace počínala vůči těmto nešťastným politikům z doby druhé republiky a protektorátu.
Z května 1945 stačí pro ilustraci ocitovat Benešův výrok k Jaroslavě Eliášové, ve kterém tento právník (!), jemuž jistě nebyla neznámá zásada presumpce neviny, o Rudolfu Beranovi prohlásil: „Až bude viset na šibenici, ať si vzpomene na patnáctý březen.“ V době, kdy jej prezident pronesl, Beran, zatím nijak nevyšetřovaný, ale už za strašných podmínek vězněný na Pankráci, byl ve vězení „mlácen a psychicky trýzněn tak, že uvažoval o sebevraždě“. (4)
Zatímco Beneš nijak nepospíchal do Prahy, aby se tam případně svou autoritou ujal nevinných obětí násilí, a naopak při své pomalé triumfální cestě přes Slovensko, Moravu a Čechy zpovzdálí se zadostiučiněním pozoroval, jak se uskutečňuje jím a jeho vládou už v Londýně avizovaný program „divoké retribuce“ (5), Pankrác se plnila novými vězni. Byli mezi nimi vinní i neviní, Němci i Češi, kolaboranti a antibenešovci i členové někdejšího Háchova „mužstva“ provádějícího benešovskou politiku…
V prohlášení, které vláda komunistického quislinga Fierlingra vydala po svém příchodu do Prahy z 10. května 1945 (do rozhlasu je o den přečetl Gottwald), se s typicky komunistickou dikcí volalo po tom, aby lid vzal do svých rukou provádění očisty od kolaborantských a nespolehlivých živlů: „Zatkněte ihned všechny, kdož zradili národ a aktivně spolupracovali s Němci, a postavte je před lidové soudy, které budou co nejdříve zřízeny.“ (6)
V tomto zatýkání „zrádců“ si pochopitelně nejhorlivěji „počínali ti, kteří se do 8. května 1945 nestihli zapojit do protinacistického odboje nebo s nacisty přímo kolaborovali“. (7) Za zrádce přitom mohl být označen kdokoliv s výjimkou komunistů. Herečka Adina Mandlová, která se také ocitla uprostřed neuvěřitelně různorodé masy lidí, kterou na Pankráci nespojovalo nic jiného než v těchto dnech společně prožívané utrpení, výstižně poznamenává: „Jediní lidé, jichž se nikdo neptal, co dělali prvních dvacet měsíců války, kdy byl v platnosti sovětsko-německý pakt, byli komunisti; ale jestliže každá kolaborace má být považována za zločin, nebyla tohle kolaborace, a ne malá?“ (8)
Lůza se pochopitelně v historických situacích tohoto druhu vždy ráda oddává volání po lynčování obětí nebo rovnou jeho provádění. Když čtu popisy hrůz, které se v prvních týdnech a měsících po „osvobození“ odehrávaly nejen za branou pankrácké věznice, ale i před ní, připomíná mi to například Řím za Neronova pronásledování křesťanů. Tehdejší řev Christianos ad leones (Předhoďte křesťany lvům) byl nyní jen modifikován do podoby volání po fyzické likvidaci Němců a „kolaborantů“. Rozdíl je snad jen v tom, že Nero a spol. aspoň nebyli natolik cyničtější, aby při tom měli plná ústa bezostyšných frází o „mravní povinnosti“, za kterou v květnu 1945 politikové a novináři označovali probíhající zúčtování se „zrádci národa“, resp. s „dr. Háchou a jeho pomahači“. (9)
Háchovci se ocitali v pekle pankrácké věznice. Pro ty z nich, kteří ji za okupace poznali jako vězňové nacismu, šlo již o druhou (a nikterak lepší) zkušenost tohoto druhu. Pankrác se doslova přes noc změnila z centra německého gestapismu v centrum gestapismu českého. Ještě 8. května jí vládli Němci, ale již 9. května byli Háchův kancléř Popelka a ministři Kalfus a Kamenický hned po svém osvobození z německé internace na Hradě zatčeni orgány Národní bezpečnosti a převezeni na Pankrác, která se již plnila novými vězni.
I když někteří stateční (a pochopitelně umlčovaní) kritikové tento zásadní omyl odmítli, poválečná doba se utvářela ve znamení bludu, že protikladem brutální německé vlády je brutální česká vláda. Jejím skutečným protikladem by ovšem byl právní stát…
Nejen dr. Hácha jako někdejší nejvyšší soudce první republiky, ale i členové jeho „mužstva“, k nimž patřili další významní právníci typu prof. Krejčího, doc. Havelky či doc. Klimenta, byli naproti tomu lidmi celoživotně spojenými s právním státem, kteří si ani neuměli představit, že by po skončení nacistické okupace mohlo nedojít k jeho obnově. Jaroslava Krejčího například podle svědectví jeho syna „jeho právnická orientace klamala v odhadu poválečného vývoje“, když „poněkud naivně předpokládal obnovení právního pořádku z dob první republiky; starost mu dělal jen vliv Sovětského svazu, ale doufal, že to Beneš nějak zvládne.“ (10) Beneš však bohužel obnovu prvorepublikového právního řádu nejenže nezvládl, ale ani zvládnout nechtěl…
Ještě „naivnější“ postoj než Krejčí zastával Josef Kliment, od dubna 1944 do května 1945 Háchův nástupce ve funkci prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu. Naposledy u soudu úřadoval 11. května, kdy „do rukou dosavadního přednosty prezidia A. Honse odevzdal žádost pro předsedu vlády o zdravotní dovolenou“ a „odešel na blízkou faru k návštěvě své staré tety“. O tom, co následovalo, Kliment později (už po zkušenosti s patnáctiletým vězněním) napsal: „Tam mi úřední doručovatel přinesl vyzvání policejního ředitelství k úřední návštěvě. Mohl jsem v této chvíli podobně jako v celé době předtím i potom desetkrát utéct. To ale nebylo v programu mého legálního postupu. Odešel jsem volně přes ustrašené město do úřadovny dr. Slavíka v Bartolomějské ulici, jenž se pouze zmínil o vyšším rozkaze, který vyžaduje moji osobní přítomnost, a od té chvíle jsem byl plných patnáct let mimo svobodnou lidskou společnost. Ještě na chodbě Nejvyššího správního soudu jsem se letmo pozdravil s dr. Havelkou, jenž byl předtím propuštěn z německé policejní internace, ale brzy nato opět zajištěn pro československý retribuční soud.“ (11)
Podobným způsobem byli pozatýkáni i další lidé z okruhu prezidenta Háchy – včetně jeho blízkého osobního přítele Vojtěcha Mastného, za první republiky prominentního československého diplomata a jednoho z nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše. Mastný byl v době okupace zcela mimo politiku, takže jeho zatčení mohlo být motivováno jen „třídními“ důvody, tj. právě jeho příslušností k elitě někdejší „buržoazní“ republiky jako demokratického právního státu. Pasáž v jeho memoárech, věnovaná 12. května zahájenému pobytu v pankrácké věznici, kde čeští učedníci gestapáků tohoto úctyhodného starého pána trýznili stejně jako jiné, představuje výmluvnou charakteristiku „starého“ světa mužů typu Mastného, Háchy a spol., zcela protikladného nastupujícímu „novému“ světu:
„Cokoli […] mne postihlo, stíhá neb ještě postihne, nesu bez zášti ke komukoliv, trpělivě s vírou v Boha. Ve víře té jest mi posilou čisté svědomí, vědomí řádně vykonaných všech životních povinností, zejména i těch, jež ukládalo mi mé povolání a činnost ve věcech národa, kterému jsem věnoval oddaně, obětavě a často i v opravdovém krajním sebezapírání všechny své síly a schopnosti. […] Nelze arciť přehlížeti, že válka […] přivodila těžkou, nevídanou dosud demoralizaci, které bohužel se poddává slabošství duševně nedozrálých nebo mravně bezpáteřních individuí, z nichž se stávají mravní mrzáci, plazící se na periférii lidství v bahně závisti, nenávisti a udavačství! Jedinou obranou proti nim jest spravedlnost a cesta práva. Není-li však možnost utéci se pod ochranu práva, aneb omezuje-li se právo jednotlivcovo spravedlnosti se dovolati – jak pohříchu tomu jest v dobách revolučních – pak nezbývá […] než věřiti, že dočasné spoutání svobody dovolání se spravedlnosti pomine a každému spravedlnost dá, co jeho jest, až nadejde její chvíle.“ (12)
Na první pohled propastný byl už i jen frazeologický rozdíl mezi slovníkem mužů starého světa hovořících o etickém imperativu, spravedlnosti a lidskosti, a slovníkem doby po květnu 1945, která si v bezděčném opičení se po nacistech libovala v důrazu na tvrdost a nemilosrdnost. K jejím příkladům patřila i zpráva ČTK ze 14. května 1945, bez jakékoliv stopy právního cítění hovořící o zatýkání „provinilců“ a mj. uvádějící:
„Vláda Národní fronty Čechů a Slováků pod předsednictvím Zdeňka Fierlingra ve svém programu ze dne 5. dubna 1945 mimo jiné prohlásila, že bude pokládat za svůj nejvýš odpovědný úkol a za svoji mravní povinnost před českým a slovenským národem postihnouti a vydati soudu a trestu všechny válečné provinilce, všechny zrádce, všechny vědomé a aktivní pomocníky německých nebo maďarských utlačovatelů. Tento úkol bude vláda prováděti bez všech průtahů, bez kolísání a bez shovívavosti vůči komukoliv. Tento program je již splňován v praxi. V minulých dnech byla zajištěna řada osob, proti nimž je zavedeno vyšetřování pro obvinění ze spolupráce s nepřítelem. Mezi zajištěnými jsou: dr. Emil Hácha, Richard Bienert, dr. Jindřich Kamenický, dr. Josef Kalfus, dr. Jaroslav Krejčí a Adolf Hrubý. Mezi zajištěnými je též dr. A. Popelka, dr. Jan Milde, dr. Josef Kliment, všichni z kanceláře dr. Háchy, dále dr. Vojtěch Mastný…“ (13)
Zatýkání na prezidentském sídle v Lánech a v Háchově kanceláři na Hradě probíhalo v době, kdy, jak jsem se již zmínil, Beneš se svým návratem do těchto destinací nikterak nepospíchal. Jeho jménem v nich však již od 11. května úřadoval jiný podivný právník a (pseudo)demokratický politik Prokop Drtina. Ten ve svých pamětech tvrdí, že k zatčení těžce nemocného Háchy došlo už před začátkem jeho obnoveného působení na Hradě, takže do něj nemohl nijak zasáhnout, ani kdyby chtěl. (14) Ve skutečnosti si však represivní složky třetí republiky pro nebohého Háchu do Lán přijely až o dva dny později. Lánská obecní kronika uvádí, že 13. května „kolem 11. hod. dopoledne byl odvezen bývalý státní prez. dr. Emil Hácha z lánského zámku do vězeňské nemocnice na Pankráci v Praze“. (15)
Zatímco v ostatních výše zmíněných případech se sice také jednalo o lidi, jejichž vina byla velice sporná a jejichž případné vyšetřování mohlo každopádně aspoň probíhat na svobodě, ale každopádně šlo aspoň o lidi fyzicky schopné vyslýchání, v případě Háchy bylo jeho zatčení donebevolajícím skandálem už i jen z důvodu jeho zdravotního stavu. I když všem politikům třetí republiky bylo dobře známo, že žádné jeho vyšetřování a tím méně souzení vůbec nepřichází do úvahy, komunistický ministr vnitra Nosek nechal na Háchu vystavit zatykač. „Příkaz k zatčení měl červenou barvu a jeho realizací bylo pověřeno pražské policejní ředitelství“ (16), konkrétně přednosta oddělení Státní bezpečnosti Rafael Engelmann, který 13. května Háchu bez ohledu na jeho zdravotní stav či na ústavu, která zatčení prezidenta vůbec neumožňovala, v Lánech jak nějakého pouličního pobudu sebral a převezl do pankrácké věznice.
Ze všech projevů rozhořčení nad tímto aktem, z nichž by se dala sestavit slušná antologie (šlo by ovšem jen o projevy rozhořčení vyjadřované soukromě či publikované mnohem později, a to ještě v exilu nebo v samizdatu), k ocitování na tomto místě vybírám výmluvná slova známého literárního kritika a protinacistického i protikomunistického odbojáře Václava Černého:
„[Při pohledu na veřejno-právní očistu], jež nám od samých květnových dnů probíhala přímo před očima, bylo opravdu proč se třást, nebyl to pěkný pohled. Jak mohl být nemocný stařec Hácha odvezen jako zločinec ihned rovnou na Pankrác, a při jeho zdravotním stavu ,in extremis‘ to mohlo být už jen do vězeňské nemocnice, kde vzápětí před jakýmkoliv možným soudem zemřel?“ (17)
Háchovou smrtí na Pankráci bych se měl zabývat až v rámci červnového blogování. V tomto posledním květnovém se musím spíše ještě vrátit k Benešovi a k jeho návratu do Prahy, ke kterému došlo dne 16. května 1945. Beneš se vrátil za okolností nápadně připomínajících ty, za které byl nyní Hácha odsuzován. Tam, kde za protektorátu musely všude viset obrazy Háchy a Hitlera, se ve třetí republice objevovaly obrazy Beneše a Stalina. Už onoho 16. května Beneš v symbolickém výjevu seděl na tribuně před nacisty vypálenou Staroměstskou radnicí, vyzdobené dvěma vlajkami (vlevo československou, vpravo sovětskou) a dvěma portréty (vlevo Beneš, vpravo Stalin). Po jeho boku se nacházel sovětský velvyslanec Valerián Zorin, přičemž se sotvakdo mohl ubránit otázce, zda je to „velvyslanec, anebo Kremlem dosazený guvernér, jenž pouze z taktické zdvořilosti ponechal místnímu prezidentovi čestné místo“. (18)
Když věrný Drtina na Hradě svého pána zpravil o tom, co se stalo s Háchou, Beneš prý reagoval nezvykle emotivně: „To je chyba! To se nemělo stát, to jste neměl připustit! Měli ho nechat v Lánech dožít.“ (19) Tím však samozřejmě Benešova „angažovanost“ ve prospěch Háchy skončila a prezident pro svého někdejšího „místodržícího“ nehnul prstem. Nejspíš ani jemu nebylo proti mysli, že Hácha brzy umře ve vězení. Tento názor každopádně zastává Pavel Tigrid, podle kterého byl Beneš rád, že nedojde k žádnému procesu s Háchou, při kterém by právníci otevřeli otázku, zda byl v době okupace legálním prezidentem on, anebo Hácha. (20) Krom toho se Beneš jistě děsil i možných diskusí o otázce, zda náhodou Háchova kapitulace z 15. března nebyla mnohem omluvitelnější než jeho vlastní kapitulace z doby Mnichova…
Toto vše by pořád ještě bylo lidsky jakžtakž pochopitelné. Za totální Benešovo lidské selhání je však nutné označit osobní pomstychtivost, kterou Beneš po válce stíhal své politické protivníky z doby první republiky, po válce odsouzené i v případě, že se (jako např. Jiří Stříbrný) za okupace chovali z národního hlediska bezvadně. Podle Václava Černého se „jejich osud podobal mstě, kterou uložila nelítostná osobní nenávist“. (21) A to ještě ani prof. Černý nic nevěděl třeba o kauze Huberta Masaříka, který kdysi podobně jako Mastný patřil k Benešovým blízkým spolupracovníkům v prvorepublikové diplomacii, ale v prvních letech okupace se jako Eliášův expert na zahraniční politiku opovážil nebýt vždy v plné shodě s Benešovými radami z Londýna (i když byl jinak k Benešovi stejně loajální jako Hácha a Eliáš). Pro každého, kdo by si chtěl ve vztahu k prezidentu Benešovi zachovat nějaké iluze, musí být opravdu skličující číst v Masaříkových pamětech:
„Když se [Beneš] po válce vrátil, jeho povaha mu nedovolila zapomenout osobní osten proti mně. Nevěděl, že jsem byl po revoluci pro své okupační zásluhy sabotážní a sociální zvolen do revoluční závodní rady svého podniku a že nové komunistické vedení Zlína mne potvrdilo ve funkci vedoucího. Trval na tom, aby na mne byla uvalena vyšetřovací vazba. Ocitl jsem se tak v tragikomické situaci, která bohužel trvala půl druhého roku. Když jsem byl dopraven do věznice v Ruzyni, zavolal si mne její velitel Durant a řekl mi, že jsem uvězněn na zvláštní přání pana prezidenta republiky, kterému se musí týdně o mně podávat zpráva. S bezvýznamnými obměnami mi totéž bylo vždy řečeno na dalších vězeňských ,štacích‘ – Stadionu, Hagiboru a Pankráci…“ (22)
Je bohužel nutné zdůraznit, že všechny tyto „štace“ představovaly peklo na zemi, což budu nyní ilustrovat na příkladu Pankráce jako hlavního místa pobytu háchovců po 8. květnu 1945. Pankrácká Věznice krajského soudu trestního v Praze, kde byla ve vazbě většina politických činitelů z doby druhé republiky a protektorátu, byla místem masového umírání lidí z důvodu hladu a podvýživy. (23) Je jistě zbytečné dodávat, že tito lidé nebyli nikdy postaveni před soud a už z tohoto důvodu je tedy nelze považovat za vinné.
Umírali samozřejmě i ti, u kterých se sice jejich blízkým podařilo dodat jim zvenčí nějaké jídlo, ale jejichž zdravotní stav nebyl ani tak takový, aby jim umožnil přežít drsné pankrácké poměry (přeplněné cely, epidemie apod.). A také ti, kteří podlehli důsledkům bití a mučení. Z bezpočtu výpovědí českých i německých vězňů na toto téma stačí ocitovat slova ministerského předsedy druhé republiky a pak také vězně mnoha nacistických věznic a táborů Rudolfa Berana:
„Zajištěn jsem byl 14. května 1945 okresním četnickým velitelstvím ve Strakonicích na rozkaz ministerstva vnitra a po čtyřdenním pobytu u okresního soudu ve Strakonicích byl jsem převezen do věznice na Pankráci. První měsíce mého pobytu až do konce roku 1945 byly na Pankráci krušné. Bylo to jako za gestapa. Bylo mi spíláno, byl jsem zahrnut nadávkami, někteří členové národních gard, kteří konali službu na Pankráci, mi vyhrožovali. Jednou mě dozorce zbil obuškem – bez příčiny – jako sta a sta jiných. Měl jsem puchýře a krvavé šrámy na zádech. Každý den byli vyšetřovanci vyváděni z cel a biti obušky a gumovými rourami před celami. Nářek, pláč, křik a úpění rvaly nervy tisícům vězňů, kteří v těch měsících byli na Pankráci. Bylo to hrozné!“ (24)
A co na to pan prezident, někdejší druh T.G.M. a domnělý celoživotní strážce Masarykových humanitních ideálů? Dne 2. června 1945 se jistý vzdělaný a kultivovaný pisatel obrátil ani ne na Beneše – to asi tušil, že by bylo zbytečné –, ale na paní Benešovou. Jeho dopis se týkal primárně zvěrstev páchaných na pražských Němcích, současně však i všech vězňů v pankrácké věznici:
„Velevážená paní presidentová! Velké radostné dny, které prožíváme, jsou zakaleny velkou bolestí soucitu. S mnoha němci – ženami, dětmi a muži, kteří v širším smyslu politicky nebyli vůbec činní – zachází se více než nelidsky. […] Nepřipusťte, aby u pankrácké věznice u vchodu byly tyto osoby sráženy k zemi, pošlapány a zaživa trhány, jim urvány uši, trhány nosy a vypichovány oči.“ (25)
Benešovi zůstali k této výzvě (jakož i ke mnoha jiným) lhostejní a dopis byl jen založen ad acta. Jaký rozdíl oproti Háchovi, který za okupace nářkům na tehdejší bezpráví věnoval maximální pozornost a na všechny apely tohoto druhu reagoval usilovnými intervencemi za jeho oběti!
Poznámky:
1) Zpráva z tisku citovaná in Jiří Padevět, Průvodce protektorátní Prahou: Místa – události – lidé, Praha: Academia – Archiv hlavního města Prahy, 2013, heslo „Pražský hrad“, s. 83.
2) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 340.
3) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 18.
4) Petr Zídek, „Marie Beranová: Žena obětovaného premiéra“, Lidové noviny, 21. 10. 2011, roč. 24, č. 247, příloha Pátek LN, č. 42, s. 21.
5) „Divokou retribuci bezprostředně po válce“ Benešova „londýnská vláda nejen tolerovala, ale dokonce schvalovala a v četných svých projevech podporovala“ (Pavla Šimková, „Komplexní rozbor poválečných retribucí a nezodpovězené otázky“, Soudobé dějiny, 2013, roč. 20, č. 4, s. 642).
6) Klement Gottwald, Spisy XII: 1945–1946, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1955, s. 357.
7) Petr Placák, Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, Praha–Litomyšl: Paseka, 2015, s. 116.
8) Adina Mandlová, Dneska už se tomu směju, Praha: Československý filmový ústav, 1990, s. 142.
9) Viz např. zpráva „Mravní povinnost a odpovědný úkol: Zrádci národa budou souzeni. Dr. Hácha a řady jeho pomahačů v bezpečném zajištění“, zveřejněná mj. ve Večerníku Práva lidu z 15. 5. 1945.
10) Josef Tomeš, „Odboj či přežití: Osudové dilema Jaroslava Krejčího“, Dějiny a současnost, 1999, roč. 21, č. 3, s. 30.
11) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 573–574.
12) Vojtěch Mastný, Vzpomínky diplomata, Praha: Karolinum, 1997, s. 224–233.
13) „Zajištění provinilců ve všech místech republiky: Hácha, Bienert, Krejčí mezi zajištěnými“, Lidová demokracie, 15. 5. 1945, roč. 1, č. 4, s. 1.
14) Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, svazek II, kniha 1, Praha: Melantrich, 1992, s. 51.
15) Výpis z lánské obecní kroniky, poskytnutý autorovi lánskou kronikářkou Gabrielou Procházkovou 21. 11. 1994.
16) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 341.
17) Václav Černý, Paměti III (1945–1972), Brno: Atlantis, 1992, s. 54.
18) Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, Praha: Univerzum Praha, 1990, s. 129.
19) Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, svazek II, kniha 1, Praha: Melantrich, 1992, s. 54.
20) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 212–213.
21) Václav Černý, Paměti III (1945–1972), Brno: Atlantis, 1992, s. 55.
22) Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 355.
23) Do konce roku 1945 na Pankráci z tohoto důvodu zemřelo nejméně 288 osob (Jakub Šlouf, Daniela Němečková a kol., Mimořádný lidový soud v Praze 1945–1948: Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice, Praha: Academia, 2020, s. 106).
24) Vladimír V. Dostál, Agrární strana: Její rozmach a zánik, Brno: Atlantis, 1998, s. 329.
25) „Co je Němec, to patří zabít!“, Týden, 1. 6. 2015, roč. 22, č. 23, s. 35.
2024 ©