Leden 1946 (1): Československo na prahu (pseudo)volebního roku

Rádi se chlubíme „naší demokratickou tradicí“, ale ve skutečnosti se nám demokracii praktikovat nikdy moc nedařilo. Nasvědčuje tomu mnohé, od zvyku posledních let volit stále nová nesystémová hnutí typu Věcí veřejných, ANO apod. přes problém s politickými stranami v době Občanského fóra až k existenci jediné české Národní strany v době počátků demokracie v Rakousku. Za první republiky také nikdy po žádných volbách nedošlo ke klasickému střídání rolí mezi vládou a opozicí a za třetí republiky byla opozice rovnou zrušena a zakázána. A 16. ledna 1946 se všechny povolené strany tvořící vládu Národní fronty dohodly na tom, že tento systém bude zachován i po květnových parlamentních volbách, do kterých všechny strany půjdou se společným „košickým“ programem. Tím se ovšem z voleb do jisté míry staly pseudovolby.

Paměti Ladislava Feierabenda přinášejí toto jeho lapidární hodnocení tehdy uzavřené dohody, k níž došlo z iniciativy nikoliv komunistů, ale národních socialistů: „Podle mého názoru Národní fronta byla dobrá pro komunisty a sociální demokraty, aby mohli dále poroučet, ale jinak byla záhubná. Proč na ní trvat po odchodu Rudé armády? Byla přece přítěží pro všechny demokraty v Národní frontě!“ (1)

„Národněfrontovní“ národní socialista Prokop Drtina pochopitelně ve svých memoárech předvolební dohodu s komunisty hájí. Je však zajímavé, že i on se vyjadřuje s výmluvnou kritičností už na adresu samotného termínu Národní fronta, který byl podle něj „vymyšlený moskevským emigrantským vedením KSČ, které tak projevilo myšlení a cítění protimírové a válečnické hned ve své politické terminologii. Pojem ,fronta‘ zavedla do běžné, hovorové češtiny teprve první světová válka. Mír je bez front, je-li to opravdu mír. Teprve válka vytváří fronty. V té naší frontě ,národní‘ termín voleb narážel na stálé průtahy a odsunovací a odkládací důvody…“ (2)

Z Drtinova líčení je zřejmé, že národní socialisté jeho typu pokládali za podstatné jen to, aby se volby vůbec konaly, a měli obavy, že je chtějí komunisté odložit na neurčito. Podle Prokopa Drtiny byl v tomto ohledu výmluvný článek Josefa Kubáta v prokomunistické Práci, který se vyslovoval proti volbám, jež si podle něj přáli reakcionáři“ usilující o návrat k první republice. Na ten poté reagoval úvodník Ivana Herbena „Kdy budou volby“ ve Svobodném slově z 8. ledna 1946. Volby pak byly vypsány, i když až na 26. května, tj. na pozdější termín, než jaký si přáli národní socialisté. (3) Feierabend ovšem poukazuje na to, že právě v Herbenově článku se objevila neblahá formulace „považujeme Národní frontu za útvar stálý a po volbách stejně nutný pro národ a stát jako dnes“. (4) Každopádně dne 16. ledna 1946 představitelé Národní fronty uzavřeli dohodu o tom, že na květen budou vypsány parlamentní volby a že po nich národněfrontovní strany opět utvoří novou vládu.

Zatímco v českých zemích byla Národní fronta neměnným uzavřeným klubem čtyř stran (komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců), ve vztahu ke Slovensku se v době vypsání voleb licitovalo o tom, které strany zde budou kandidovat. Komunisté na tomto poli prosadili všechny své cíle, spojené jednak se zdvojením vlastní strany v rámci Národní fronty (Komunistická strana Československa plus Komunistická strana Slovenska), jednak s oslabením nekomunistů, resp. slovenské Demokratické strany vytvořením Strany práce a Strany slobody (sic!).

Strana práce, která byla ustavena 20. ledna 1946 a 25. ledna požádala o vstup do Národní fronty, formálně měla být náhradou za sociální demokracii, na Slovensku pohlcenou komunisty. Čestným předsedou se stal meziválečný sociální demokrat Ivan Dérer, předsedou Ivan Frlička. „Demokratická strana se vyjadřovala o nové odnoži komunistické strany.“ (5)

Podobný význam mělo i vytvoření Strany slobody, jež měla především oslabit Demokratickou stranu tím, že jí odebere část křesťanských voličů. Stranu slobody (původně – od 1. března do 1. dubna 1946 – jako Křesťansko-republikánskou stranu) založil Vavro Šrobár poté, co byl odsunut z vedení Demokratické strany. V dané souvislosti je třeba připomenout, že tak jako v českých zemích byla Národní frontou zakázána nejsilnější agrární strana a boj se vedl především o její hlasy, na Slovensku platilo totéž ve vztahu k Hlinkově slovenské ľudové straně.

Třetím komunistickým trikem k oslabení nekomunistických stran na Slovensku i v českých zemích bylo zavedení bílých lístků. Komunisté je navrhli v Národní frontě v lednu 1946 a následně s podporou sociálních demokratů také prosadili. S bezostyšností jim vlastní přitom vystupovali jako strážci demokracie, i když skutečnost byla přesně opačná. Gottwald v jednom ze svých projevů prohlásil, že „prázdné lístky poskytují možnost projeviti svou vůli i těm, kdož nesouhlasí se žádnou stranou ze čtyř stran Národní fronty. Je zajímavé, že titíž lidé, kteří obviňují komunisty z jakéhosi totalismu, vyslovují se pojednou tak horlivě pro omezování demokratického projevu určité části obyvatelstva. Prázdné lístky budou též odpovědí na pomluvy, které se objevují v cizině o nedemokratičnosti našeho nového státního pořádku“. (6) Vtip byl samozřejmě v tom, že odpůrci Národní fronty tak jako tak nemohli získat žádné politické zastoupení. Národní socialisté, k jejichž oslabení měly bílé lístky především sloužit, konstatovali, že „i kdyby prázdných lístků bylo odevzdáno 40%, nebude těchto 40% lidu míti ani jediného poslance, nebude vůbec na vedení státu zúčastněno a zastoupeno“. (7)

V jednom ze svých předešlých blogování už jsem se také zmiňoval o dalším komunistickém triku, který spočíval ve vyřazování nekomunistů z účasti ve volbách jejich obviňováním z retribučních prohřešků. Na schůzi vedení Národní fronty z 25. ledna 1946 „komunisté, zastoupení Gottwaldem, Slánským, Noskem a Širokým, požadovali, aby ve volbách nesměli hlasovat lidé, pro kterým bylo zahájeno trestní řízení podle malého retribučního dekretu.“ Právník a sociálně demokratický politik Zdeněk Peška (bývalý vězeň nacismu a budoucí vězeň komunismu) „proti tomu ostře vystoupil s tím, že ,není možné, aby již pouhé zahájení vyšetřování znamenalo ztrátu volebního práva‘. V následující debatě pak zazněl mimo jiné argument, že trestní oznámení by mohlo být podáno na tisíce lidí, kteří by pak podle komunistického návrhu nemohli volit.“ (8) Právě to se ovšem potom opravdu stalo.

Od ledna 1946 se také postupně rozbíhala předvolební kampaň, v níž komunisté nenechali nic na náhodě a ochotně slíbili všem všechno (např. živnostníkům zachování soukromého vlastnictví, křesťanům zachování náboženské svobody apod.). Využili v ní také všech prostředků, které měli k dispozici, například svého silného postavení v národních výborech (nikdy nikým nevolených), v závodních radách, v odborech, ve svazu mládeže atd.

Drtina dále konstatuje, že komunistům sloužily i „přidělovací dekrety půdy v pohraničí, jež rozdávali Ďuriš a Smrkovský, a sloužil jim převážně i domněle nestranický tisk, který si v revoluci ,urvali‘, jako Vojenské noviny, Zemědělské noviny, Práce, Mladá Fronta aj. Kopecký a Laštovička se pak postarali, aby pro stranickou agitaci využili co nejlépe rozhlasu, který měli v rukou. Též ČTK sloužila víc jim než druhým stranám přesto, že tam ve vedení byli naši lidé s výjimkou Richarda Slánského, ale prokomunistický oportunismus české duše sehrál i tu svoji úlohu.“ (9)

Závěrem zbývá už jen položit si otázku, zda vedle prokomunistického oportunismu „české duše“ nehrál roli i oportunismus národněfrontovních nekomunistických stran, které se s komunisty dohodly na takových pravidlech poválečné politické soutěže, že její výsledek bylo možné předem odhadnout.

Poznámky:

1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 290.

2) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. II, kniha 1, Praha: Melantrich, 1992, s. 147.

3) Tamtéž, s. 147–148.

4) Ladislav Karel Feierabend, op. cit., s. 290.

5) Tři roky: Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945–1948, díl I., Praha: Melantrich, s. 234.

6) Klement Gottwald při svém projevu na táboru lidu v Příbrami (Rudé právo, 6. 4.1946). Citováno podle http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_02.php.

7) Tři roky, op. cit., s. 235.

8) Koura, Petr – Sommer, Vítězslav, „,Ve vládě s komunisty nebudeme mít žádný vliv‘: Deníkové záznamy profesora Zdeňka Pešky z let 1945–1948“, Paměť a dějiny, 2008, roč. 2, č. 1, s. 132.

9) Prokop Drtina, op. cit., s. 149.