Moskevská jednání z března 1945: Krach benešovské exilové reprezentace

V okolí prezidenta Beneše v londýnském exilu vidím jen jediného politika, který byl prezidentovi zjevně oddán, a přitom byl současně oddán i demokracii: Ladislava Feierabenda. V tomto kofliktu dvou loajalit se Feierabend řídil známou zásadou „amicus Plato, sed magis amica veritas“, která jej donutila podat demisi a distancovat se od dalšího směřování exilové vlády, i když to Benešovi samozřejmě bylo nemilé. 

Poslední kapkou se pro Feirabenda stala potvrzená zpráva o tom, že agrárníci, tj. zástupci strany, kterou za první republiky volilo nejvíc voličů, se nebudou smět podílet na jednáních o složení nové vlády a jejich strana bude po válce zakázána. Feierabend po ní 14. února 1945 formálním dopisem Benešovi potvrdil svou již předtím ústně avizovanou demisi. Prezident ji přijal až 28. února. Mezitím se již bez ohledu na Feirabendovo varování chystal do Moskvy, kde se měl při jednání mezi komunisty a zástupci budoucích povolených nekomunistických stran zrodit budoucí vládní program (později podvodně označovaný jako „košický“, i když byl ve skutečnosti v každém smyslu programem moskevským).

Dne 9. března 1945 však nakonec z Londýna do Moskvy odletěli jen představitelé budoucích politických stran (mj. Šrámek za lidovce, Stránský za národní socialisty, Majer za sociální demokraty a Lichner za slovenskou Demokratickou stranu), zatímco Edvardu Benešovi záchvat mozkové mrtvice odcestovat znemožnil. Beneš musel mít k Feirabendovi na něj nebývale osobní vztah, protože si krátce po tomto údajně jen lehkém záchvatu vyžádal jeho návštěvu ve své rezidenci v Aston Abbots, i když se předtím už v Londýně rozloučili. Feierabend znovu učinil vše, co bylo v lidských silách, aby jej varoval před cestou do Moskvy, kde bude jen zajatcem Sovětů. Ve svých pamětech píše:

„Potom jsem žádal o dovolení, mohu-li něco poznamenat k odjezdu do Moskvy, a když Beneš svolil, řekl jsem – myslím, že cituji slova, jichž jsem tehdy užil, ač jsem si je nezaznamenal, tak se zaryla do mé paměti: ,Pane prezidente, nevím, zda věříte v Prozřetelnost. Na procházkách v Aston Abbots, na něž budu vzpomínat celý život, mluvili jsme o všem možném, jenom ne o Bohu. Já věřím v Boha a jsem přesvědčen, že vaše nevolnost je pokyn Prozřetelnosti. Prosím vás znovu, nejezděte do Moskvy a zůstaňte v Londýně. Máte vážný zdravotní důvod, jímž můžete odůvodnit změnu svého rozhodnutí, a nikdo v tom nemůže hledat politické motivy. Pane prezidente, nejezděte do Moskvy!’ Mluvil jsem pomalu, na mne nezvykle pomalu, a s vroucím důrazem, abych dal najevo, jak mi mimořádně záleží na splnění této žádosti. Prezident to pochopil, podíval se na mne zvláštním pohledem a řekl: ,Kolego, teď už je pozdě. Já do Moskvy musím a chtěl bych tam být co nejdříve, abych mohl sledovat jednání.’” (1)

V jistém smyslu bylo opravdu pozdě. Celá Benešova “realpolitik” předvídající možnost, že naše země budou „osvobozeny“ Sověty, se dlouhodobě ubírala směrem k dobrovolnému přijetí sovětského protektorátu. (2) Logika prezidentových kroků od jeho předcházející nešťastné cesty do Moskvy z prosince 1943 (či spíše již od vypuknutí německo-sovětské války z června 1941) směřovala k podřízení se Stalinovi.

Na omluvu Benešovy londýnské politické reprezentace nelze uvést ani to, že by snad současně s podřízením se Sovětům v zahraniční politice bojovala alespoň za obnovení předválečné demokracie a právního státu v politice vnitřní. I v ní dobrovolně přenechala iniciativu komunistům a na moskevská jednání s nimi neodjížděla ani připravena, ani odhodlána bojovat za zachování demokracie. Průběh a výsledek těchto jednání lze označit za její krach.

Exilová reprezentace přitom měla dost času v průběhu pěti let své existence v duchu Benešem odedávna hlásané teze právní kontinuity existence Československa vše důkladně připravit ke skutečnému obnovení předmnichovské republiky. Do Moskvy však neodjížděla ani s odhodláním trvat na prvorepublikové ústavě, ani s připraveným návrhem nové.

Zatímco v říjnu 1918 byli čeští politikové na chvíli převratu připraveni a hned v prvních dnech po něm přijali prozatímní ústavu (přičemž byla rychle připravována i ústava definitivní) i pojistky důležité pro existenci právního státu (např. zákon o zřízení správního soudu), po druhé světové válce měl následovat vývoj zcela opačný. Z formálně stále platné staré ústavy se při moskevských jednáních o budoucím vládním program stal trhací kalendář, po válce se dál „provizorně“ vládlo prostřednictvím mnohdy z hlediska právního státu katastrofálních prezidentských dekretů a nová ústava byla přijata až po únoru 1948…

Jedná se mi samozřejmě o protiklad mezi právním státem a neexistencí právního bezpečí, nikoliv o falešné ideologické protiklady typu socialismus vs. kapitalismus, které se v poválečném diskursu prosadily. V tomto ohledu může být výmluvné uvést citát sociálně demokratického (!) odbojáře (ovšem z domácího, nikoliv ze zahraničního odboje) Jaroslava Jelínka, který před svou předčasnou smrtí v důsledku válečných útrap napsal:

„…v roce 1918 byli jsme v té nepopíratelné výhodě, že jsme měli v čele všech stran bez výjimky osobnosti silné, zkušené a politicky vzdělané, že jsme měli v čele nejvyšších úřadů skutečné odborníky a nikoliv náhodné improvisatory, že jsme měli v čele života politického, kulturního i hospodářského lidi pevných a čistých charakterů, lidi nebojácné, kritické a především demokratického ražení. Státníci nové republiky také chybovali, o tom není sporu. Dovedli však své chyby rozpoznávati a napravovati. Byla tehdy volná kritika, byla skutečná svoboda tisku a mohlo se o všem demokraticky diskutovati podle zásad Masarykových. Věděli zajisté, co chtějí, za čím jdou a také šli bez zmateného tápání, divokých skoků a zhoubného pokusničení, jež dnes přináší státu tak strašné škody.“ (3)

Zahraniční odboj podle demokraticky smýšlejících domácích odbojářů Jelínkova typu totálně selhal právě svou rezignací na kontinuitu s první republikou jako demokratickým právním státem. Beneš sice považoval za své velké vítězství, že si dohodou se Sověty a komunisty zajistil návrat do Prahy v roli prezidenta, to však samo o sobě z hlediska zabránění komunizace Československa nic neznamenalo. Klement Gottwald – mimochodem také těžce nemocný podobně jako Beneš (4) – po vyhlášení tzv. Košického vládního programu na konferenci funkcionářů Komunistické strany Slovenska tehdejší pro komunisty velmi výhodnou situaci popsal těmito výmluvnými slovy:

„Česká ani slovenská buržoasie se dnes nemůže opírat o žádnou z těch právních, ústavních i státních institucí, které si vytvořila do Mnichova. A nemůže navazovat ani na předmnichovskou vládu a předmnichovský parlament. Nemá pevné ústavní instituce, které by mohla ovládat a s jejichž pomocí by mohla ve jménu práva, ústavnosti a kontinuity vládnout. […] Z těch, kdo udržují kontinuitu, zůstává jediný Beneš.“ (5)

Zatímco komunistům byl rozdíl mezi diktaturou a demokracií jasný (slovo „buržoazie“ v Gottwaldově citátu lze číst jako „demokracie“), Benešovi nikoliv. Reformně komunistický politik Čestmír Císař ve své knize o československých prezidentech Beneše ze svého úhlu pohledu chválí způsobem, který asi nepotřebuje komentáře:

„Stejně jako kdysi T. G. Masaryk pomáhal drtit prohnilou habsburskou monarchii […], odvážil se Beneš odhalit rozpory a přežilost liberalismu. Usoudil, že není možný pouhý návrat ke státnímu systému a společenským poměrům minulých desetiletí, nýbrž že je nezbytné přikročit k zásadním reformám a hlubším změnám, které spatřoval v procesu, krátce charakterizovaném heslem ,svět jde doleva’. Vytvořil si vizi nové, efektivnější demokracie se zvýšenou měrou sociální spravedlnosti, kterou pojmenoval ,demokracie socializující’ a jehož výklad najdeme v jeho knize Demokracie dnes a zítra. [Tyto myšlenky] svědčí o Benešově relativním sblížení s některými stránkami marxismu… Odtud je možné odvodit i jeho tehdejší vstřícný vztah k představitelům KSČ v Moskvě v čele s Klementem Gottwaldem.“ (6)

Pro úplnost je ještě třeba dodat, že před cestou do Moskvy Beneše v březnu 1945 marně varoval nejen Ladislav Feierabend, ale i šéf exilové zpravodajské služby František Moravec. Ten ve svých memoárech současně konstatuje, že v Moskvě pak byla situace ještě horší, než se obával – Beneš tam byl „držen pod dozorem“ a „svolil prakticky ke všemu, co po něm komunisté žádali“. (7)

I když Benešova přítomnost v Moskvě ničemu neprospěla, prezident na ní natolik lpěl, že se po mrtvici vydal na cestu v nejkratším možném termínu, bez ohledu na to, že jeho zdravotní stav byl opravdu smutný. Benešův oddaný tajemník Prokop Drtina, který se měl po válce mj. nechvalně zapsat do osudů prezidenta Háchy a jeho spolupracovníků, ve svých pamětech podává nesporně zajímavé vylíčení Benešovy cesty do Moskvy přes Káhiru (kde prezident dostihl ostatní londýnské politiky) a Teherán. Začala katastrofálně již na londýnském letišti, když musel být přerušen přenos BBC z loučení mezi Churchillem a Benešem, při kterém těžce indisponovaný prezident „nemohl správně vyslovit ani připravený a čtený text“. Opravdu neuvěřitelné je však teprve Drtinovo líčení Benešova setkání s perským šáhem v Teheránu, při kterém Rezá Pahlaví projevoval „soucitný postoj k Háchovi“ a lidský zájem o jeho budoucí osud, a to právě v protikladu k postojům Beneše a Drtiny… (8)

Za ocitování stojí i způsob, jakým se Drtina následně zmiňuje o ministru zahraničí Janu Masarykovi, nesporně nejpopulárnější a největší důvěře se těšící osobnosti tehdejší československé politiky hned po Benešovi. Když 17. března celá londýnská delegace dorazila do Moskvy a byla ubytována v hotelu National, Masaryk v něm začal být hned obšťastňován návštěvami komunistických pohlavárů. Drtinovi se stěžoval, že u něho byli Slánský a Kopecký, aby jej začali poučovat, jakou máme dělat zahraniční politiku. Masaryk jim podle svého tvrzení řekl: „Co si myslíte, kluci Šabatovi…“, k čemuž Drtina výmluvně poznamenává: „Ale neřekl jim jistě nic, to se jen tak přede mnou naparoval.“ (9)

Skutečný průběh moskevských rozhovorů Jana Masaryka s komunisty je dobře známý a značně tristní, a to zejména v kontextu skutečnosti, že Jan byl synem muže považovaného za ztělesnění české a československé demokracie. Těžko říci (a těžko si vůbec představit), jak by se asi v podobné situaci zachoval Tomáš Masaryk – i když je třeba připomenout, že první nešťastná smlouva Československa se Sovětským svazem byla uzavřena už za jeho prezidentství –, ale jistě by se nenechal peskovat jako malý Jarda. Jan Masaryk se naopak pokorně bránil a vykrucoval, když mu nejprve Slánský s Kopeckým a poté sám Gottwald omlátili o hlavu vše, co se v jeho dosavadní politické činnosti dalo vnímat protisovětsky či protikomunisticky, a zjevně projevoval odhodlání zůstat ve funkci ministra zahraničí i za cenu úplného přizpůsobení se. Jeho životopisci Pavel Kosatík a Michal Kolář ve spojení s hlavním „jednáním“ Masaryk – Gottwald z 21. března 1945 konstatují:

„Pokud to snad nevěděl předem, mohl Gottwald, dobrý stratég, z Masarykovy obranné dikce odvodit, jakého člověka má před sebou – a okamžitě tomu přizpůsobit další jednání. Tak jak měl Gottwald ve zvyku, mluvil také nyní s Masarykem jasně: rozcupováním zahraniční politiky londýnské vlády se rozhodl zjistit, nakolik je ministr schopen bránit své postoje a kde případně leží hranice jeho neústupnosti. Bez zbytečných okolků tedy napadl v prvé řadě nedostatečnou vazbu Masarykovy politiky na Sovětský svaz…“ Rozhodující okamžik debaty posléze podle Masarykova záznamu proběhl takto: „Gottwald pokračoval, že teď musíme zahraniční politiku naprosto a bez výhrady přizpůsobit politice sovětské, a naznačil, že si není jist, jestli já tuto situaci chápu. Ujistil jsem ho, že ji nejen chápu, ale že jsem o tom dávno hluboce přesvědčen, že tak musí být, že teď právě Benešovou návštěvou v Moskvě nastává nová perioda našich dějin, že nejužší spolupráce zahraničněpolitická se Sověty musí se stát naším neměnitelným základním kamenem pro budoucnost…“ Výsledek „debaty“ Kosatík s Kolářem shrnují slovy, že Gottwald po ní neměl důvod vznášet námitky proti Masarykovu budoucímu setrvání ve funkci, ba právě naopak: Bylo pro něj velkou výhrou, že v křesle ministra zahraničí zdánlivě zůstává „západník“ a „demokrat prvorepublikové tradice“, který se však ve skutečnosti „v prioritách zahraniční politiky v ničem podstatném neliší od komunistů“. (10)

Ve skutečnosti měli komunisté nejen Jana Masaryka, ale i celou benešovskou politickou reprezentaci v Moskvě tam, kde ji chtěli mít: podřízenou Kremlu a fatálně ústupnou i ve vnitropolitických proměnách směřujících od demokracie k diktatuře, a přitom zdánlivě zůstávající „u vesla“ a matoucí veřejnost vyvoláváním dojmu, že tyto proměny neznamenají úplnou diskontinuitu s první republikou, ale že se stále odehrávají v rámci jakési humanitní tradice ztělesněné jmény Masaryk a Beneš.

Skutečnost však naopak odpovídala tomu, jak ji později popsal pamětník tehdejšího dění Václav Vaško (který snad už tehdy patřil k nemnohým – ponejvíce katolicky orientovaným – Čechům, kteří měli jasno v tom, kam se věci řítí): „Komunistická totalita v Československu /…/ zrála už od konce války, kdy náš londýnský demokratický exil kapituloval před agresivitou moskevského komunistického exilu. Skutečná demokracie (bez atributů) byla nahrazena jakousi pseudodemokracií označenou za ,lidovou’. Pluralitní politický systém byl zaměněn za jakousi ,Národní frontu’, instituci neústavní, vymyšlenou v Moskvě Komunistickou internacionálou. Národní fronta si osobila právo rozhodovat, v jaké šíři demokracii připustí, a tak nepovolila činnost demokratické pravice (agrárníků, živnostníků, národních demokratů a tak dále)…” (11)

Skoro se ani nechce věřit tomu, že benešovcům nic neříkaly obecně známé skutečnosti typu nedělitelnosti svobody a demokracie a že jim nedocházelo, že národněfrontovní pseudodemokracie (bez existence opozice!) nemůže být ničím jiným než předstupněm diktatury. Jistě, člověk chápe, že se po šestiletém exilu těšili domů a že politické posty, na kterých se po moskevských jednáních mohli do vlasti vrátit, dokonce považovali za výhru v boji o zachování politické plurality. Dnešnímu nezaujatému čtenáři v Moskvě zrozeného vládního programu ovšem musí být zřejmé, že o žádnou výhru nešlo.

V tomto článku se nebudu zabývat celým tímto programem. Zaměřím se především na to, co se v něm říká o budoucím osudu Háchy a spol. (tj. na retribuci, která je hlavním tématem mého blogování o událostech doby od roku 1945), přičemž současně zmíním charakteristické momenty moskevských rozhovorů mezi komunisty a “demokraty” z 22.–29. března 1945. Nejprve však ocituji shrnutí v Moskvě zrozeného vládního program v podobě, v jaké je podávaly komunistické učebnice doby před rokem 1989 (k jednotlivým bodům citátu jen doplním písmenka, abych je pak mohl krátce okomentovat):

“Košický vládní program /a/ označil za bezprostřední úkol všestrannou pomoc Sovětské armádě při osvobozování československého území /b/. Potvrdil zahraničněpolitickou orientaci republiky na SSSR /c/, nastolení lidově demokratické moci (národní výbory) /d/, rovnoprávné postavení Slovenska v republice /e/ a řešil také postavení ostatních národnostních skupin v obnoveném státě /f/. V oblasti hospodářskosociální požadoval, aby majetek fašistů a kolaborantů kontrolovaly národní správy /g/, dále pozemkovou reformu /h/ a spravedlivou sociální politiku vůči všem vrstvám obyvatelstva /i/. Na úseku kulturní politiky předpokládal širokou demokratizaci kultury, zvláště škol, které měly být přístupné všem vrstvám obyvatelstva /j/. Košický vládní program se stal politickým programem národní a demokratické revoluce v Československu /k/. O jeho vypracování a přijetí se nejvíce zaloužila komunistická strana /l/, která byla zároveň garantem jeho důsledného plnění.” (12)

K tomuto citátu z mé staré gymnazijní učebnice dějepisu z roku 1987 teď připojím pár svých glos: a/ “Košický” vládní program, jak jsem se již zmínil, byl ve skutečnosti programem moskevským; b/ v zájmu demokracie v Československu nebyla ani tak “všestranná pomoc Sovětské armádě”, jako spíš to, aby co největší část našeho území včetně Prahy osvobodili západní Spojenci, pro což bohužel Beneš s Masarykem neudělali nic; c/ zahraničněpolitická orientace na SSSR, a tedy faktická rezignace na spojení se Západem, byla spojena s již zmíněnou kapitulací zdánlivého “západníka” Jana Masaryka; d/ na nikým nevolených a nikomu (nebo jen sekretariátům komunistické strany) neodpovědných národních výborech lze vskutku ukázat podstatu tzv. lidové demokracie a rozdíl mezi ní a demokracií; je také třeba připomenout, že právě samozvanci v národních výborech se pak po válce na mnoha místech dopouštěli strašlivých ukrutností na nevinných obětech, proti kterým se nešlo dovolat spravedlnosti (ostatně stejně jako měla být dosavadní demokratická samospráva nahrazena lidovědemokratickými národními výbory, také na místo demokratické justice a policie měly nastoupit lidovědemokratické justiční a bezpečnostní orgány…); e/ je neuvěřitelné, že zdaleka největší odpor vůči komunistickým návrhům projevovali nekomunistčtí politici tam, kde byly nejnevinnější: v otázce Slovenska, kde se snažili trvat na zastydlém masarykovském čechoslovakismu; f/ postavení ostatních národnostních skupin ve “slovanské” národněfrontovní republice je obecně známé; vládní program vycházel z presumpce viny, tedy z trestání jedinců na základě jejich příslušnosti k danému národu (asi tak v duchu Švejkova “každej Maďar za to může, že je Maďar”), a ze sudetských Němců měli potrestání uniknout jen ti, kdo sami dokáží, že byli aktivními antinacisty; g/ postavení majetku “fašistů a kolaborantů” (de facto všech Němců plus všech Čechů, které bude účelné označit za kolaboranty), pod národní správu představuje první předznamenání budoucích konfiskací bez náhrady (= znárodňování); h/ pozemková reforma, tj. konfiskace půdy bez náhrady, komunistům už nyní (ne až po únoru) otvírala možnost zlikvidovat selský stav; kombinace zákazu agrárníků a možnosti budoucího komunistického ministra zemědělství obdarovávat voliče půdou také komunistům předem zabezpečovala volební vítězství na venkově; i/ spravedlivou sociální politiku nekomunisté nepochybně chápali ve smyslu Benešovy “demokracie socializující”, zatímco komunisté ve smyslu třídního boje nebo přinejmenším klacku, kterým bude vždy možné mlátit politické partnery po hlavě jakožto stále ještě nedostatečně pokrokové; j/ demokratizace kultury posléze v praxi naopak znamenala její postižení cenzurou a omezováním nepohodlných tiskovin; také chvályhodné vztažení práva na vzdělání i na děti ze sociálně slabých rodin mělo v praxi dostat odvrácenou stranu v podobě totalitářského působení budoucí jednotné (pouze státní) školy na všechny děti; k/ místo o programu “národní a demokratické revoluce” by se dalo mnohem výstižněji mluvit o nacionálně socialistické revoluci; l/ skutečnost, že o vypracování a přijetí program se nejvíce “zasloužila” komunistická strana, je nezpochybnitelná (tj. krach londýnské politické reprezentace byl dán už tím, že rezignovala na vlastní programový návrh a místo toho jen vstřícně jednala s komunisty o návrhu, který vypracovali oni).

Z výše řečeného je zřejmé, že moskevská jednání byla „hrou na jednu branku“. To bylo do jisté míry dáno už složením jejich účastníků. Ještě v relativně největší míře je komunistům něčím komplikoval národní socialista Jaroslav Stránský, zatímco lidovec František Hála nebyl silnou politickou osobností. Druhý a hlavní zástupce lidovců, Jan Šrámek, „vůbec nepovažoval za nutné zúčastnit se jednání o Košickém vládním programu a považoval za důležité jen sestavení vlády“. (13) Šrámka sice do jisté míry omlouvají jeho zdravotní problémy, i tak ale skutečnost, že předseda exilové vlády vůbec nezasáhl do jednání o programu budoucí vlády domácí, představuje jeden z mnoha těžko uvěřitelných aspektů moskevských rozhovorů.

Místo Stránského navíc komunisté jako představitele národních socialistů „nenápadně“ stavěli do popředí vůči nim povolného Josefa Davida, který se podle Drtinových pamětí jednou provždy stal „slabým článkem“ nejsilnější nekomunistické strany, a zcela do rukou jim hrála skutečnost, že v sociálně demokratické delegaci byl pouze jeden muž, se kterým mohli počítat „jen“ ve vztahu k socializaci (Václav Majer), zatímco její hlavní představitelé Fierlinger a Laušman byli podle Drtinova konstatování v Moskvě „víc komunisty než sociálními demokraty“. (14) K tomu je třeba připočíst ještě fakt, že zástupci slovenské Demokratické strany se jednání účastnili jen jako součást delegace Slovenské národní rady, tedy společně se zástupci Komunistické strany Slovenska, která navíc byla uznána za zvláštní stranu odlišnou od KSČ (nekomunisté tím přistoupili mj. i na to, že v prozatímním Národním shromáždění budou mít nekomunistické strany po padesáti poslancích, zatímco komunisté sto).

Všechno, co chtěli, komunisté prosadili i ve vztahu k poválečné retribuci. Mezi těmi, kdo jí byli už na základě v Moskvě dojednaného vládního programu de facto předem bez soudu odsouzeni, se na prvním místě nacházel Emil Hácha. (Tuto skutečnost vnímám jako symbolickou, protože Hácha v mých očích není jen prezidentem druhé republiky a protektorátu, ale především prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu první republiky, tedy ztělesněním liberálně demokratického právního státu, který u nás v meziválečném období existoval, zatímco v Moskvě byl v březnu 1945 odepsán.) V retribuci věnované deváté kapitole programu budoucí vlády Národní fronty se mj. uvádělo:

„Jako velezrádce republiky postaví vláda před Národní soud protektorátního prezidenta Háchu a všechny členy Beranovy vlády, kteří dali souhlas k Háchovu podpisu tzv. berlínské smlouvy z 15. března 1939 a kteří vítali Hitlera při příchodu do Prahy. Vláda se postará, aby byli postaveni před soud všichni členové protektorátních vlád od 16. března 1939, stejně jako Tiso a členové tzv. slovenských vlád od 14. března 1939, jakož i tzv. slovenského sněmu. Dále političtí a úřední pomocníci Háchy, jakož i odpovědní vedoucí úředníci protektorátní správy…“ (15)

Ladislav Feierabend ve svých pamětech líčí, že když se Jan Masaryk vrátil z Moskvy do Londýna, o moskevských jednáních se toho z jeho vyhýbavých výroků moc nedozvěděl. Zato od Masaryka obdržel program budoucí vlády, jehož obsahem byl ohromen:

„Nechtěl jsem věřit svým očím, když jsem ho četl, neboť odporoval zásadám, které prezident a vláda v Londýně hájili. Program měnil úplně politické a hospodářské základy první republiky, a tak potíral kontinuitu, kterou jsme v Londýně po celou dobu houževnatě hájili. Kde zůstala svobodná vůle československého lidu, který jedině měl právo rozhodovat o příštím politickém a hospodářském uspořádání svých věcí? Kdo dal samozvancům shromáždivším se v Moskvě právo, aby zakázali politické strany – agrární, živnostenskou, Národní sjednocení a strany, které v roce 1939 splynuly s ludovou stranou –, k nimž se při posledních volbách v roce 1935 hlásila polovina národa? Program, který tvrdil, že potírá fašismus, byl sám jeho znamenitým dokladem. Zástupci stran, kteří program schválili, se povýšili na národní zastupitelstvo a to si osobilo právo svolávat soudy a navrhovat tresty pro své bývalé stranické konkurenty, aby se mohli zmocnit jejich hlasů. Když jsem při čtení programu přišel k jeho IX. kapitole, v níž doslova stálo, že ,vláda se postará, aby byli postaveni před soud všichni členové protektorátních vlád od 16. března 1939’, měl jsem černé na bílém, že jsem byl prohlášen za národně i politicky nespolehlivého a podezřelého, který musí svou nevinu teprve před soudem prokázat. Jak bylo možno bez vyšetřování prohlásit, že všichni členové protektorátních vlád patří před soud? Bolestně se mě dotklo, že to platilo také na generála Eliáše, který se už nemohl bránit. Pak proto, že to podepsali členové londýnské vlády, kteří v ní se mnou seděli.” (16)

Feierabendovo ohromení by bylo jistě ještě větší, kdyby věděl, jakým způsobem probíhala moskevská debata nad příslušnou částí vládního programu. Skutečnost, že se v ní národní socialisté místo oponování komunistům hádali mezi sebou navzájem, budí dojem absurdní frašky snad v ještě větší míře než jiné momenty moskevských jednání.

Pasáž, ze které byl Feierabend tolik zdrcen, v Moskvě ani nemuseli hájit komunisté. Této role se ujal Prokop Drtina, který přitom navíc podle Tomáše Pasáka možná jen tlumočil “Benešův nový pohled na Háchu, ovlivněný politickou taktikou”. (17) Zdá se to být velmi pravděpodobné, protože Beneš, kterého trápila možnost, že jej komunisté budou napadat jako viníka mnichovské kapitulace, potřeboval odpovědnost za kapitulaci “přehrát” ze sebe a Mnichova na Háchu a 15. březen a Drtina byl vždy znám jako věrný hlasatel a obhájce jeho postojů.

Dne 24. března 1945 každopádně v Moskvě proběhla nadmíru tristní rozprava o Háchovi. Komunisté v ní zaujali postoj svého obvyklého demagogického moralizování, když Rudolf Slánský připustil, že lidé doma Háchu obhajují, a současně prohlásil, že jej nicméně “nelze zachránit” a jeho vina je nesporná, protože “proti morální škodě, kterou způsobil, nelze postavit aktivum, že někoho zachránil”. (18) Stránský, který možná ještě nestačil zaregistrovat změnu Benešových postojů a vycházel z toho, že Londýn až do září 1941 s Háchou a protektorátní Prahou úzce spolupracoval, na jedné straně také konstatoval, že lidé doma se na Háchu dívají jinak než exil, a na druhé označil za jeho hlavní vinu spíše pozdější činy než kapitulaci z 15. března. (19)

“Gottwald a jeho soudruzi” pak jistě “sledovali s potěšením”, že Jaroslava Stránského po těchto slovech napadl právě jeho stranický kolega Prokop Drtina. (20) Drtina Stránskému oponoval slovy, že “právě největší vina Háchova je to, co udělal 15. března v Berlíně”, a ve vztahu k tomuto tématu se rozhorlil takto: “Já jsem si vědom toho, v jaké situaci tehdy stát byl, a je jiná otázka, co Hácha mohl a měl v Berlíně dělat a měl-li tam vůbec jezdit. Ale jedno je jisto, že naprosto to dělat nesměl. Nesměl podepsat a dát souhlas k zrušení republiky. A to on právě udělal. V tom spatřuji jeho největší vinu, to ostatní všecko již z toho vyplývalo.” (21)

Pasáž se zmínkou o 15. březnu pak samozřejmě zůstala v té podobě, v jaké ji navrhovali komunisté. Stránský ostatně komunistickému požadavku na jmenovité uvedení Háchy a spol. neoponoval a naopak prohlásil: “Když se na tom trvá, prosím.” Podobný postoj zaujal i ke zmínce o Národním soudu, o němž se předtím v londýnském retribučním dekretu nemluvilo. Ve spojení s ním projevil jen podiv nad tím, “proč se zavádí zvláštní národní soud vedle soudu lidového pro kriminální případy”, když by bylo logičtější, aby Národní soud řešil “jen případy nekriminální” a provinilce zbavoval “veřejné důvěry”. (22) Tím ovšem současně vyjádřil souhlas s komunistickým názorem, že na Háchu a spol. je třeba pohlížet jako na kriminální zločince…

Stránský s Drtinou zřejmě ani nepochopili, že komunistům ve vztahu k retribuci nejde jen o konkrétní osoby, ale především o oslabení “buržoazie”, tj. nekomunistů (tedy jich samotných). Gottwald to v již zmíněném projevu k funkcionářům Komunistické strany Slovenska formuloval takto:

“Všeobecně prosazený zákon o stíhání zrádců a kolaborantů je velmi ostrá zbraň, kterou můžeme buržoasii osekat tolik výhonků, že z ní zůstane pahýl. To je věc třídního boje proti buržoasii, a to boje vedeného pod praporem státním a národním, pod praporem republiky. Nevyužít této zbraně znamená nechat ji rezavět. Touto zbraní můžeme našeho nepřítele postihnout přímo fysicky.” (23)

Lidé typu Prokopa Drtiny vlastně komunistům vkládali do rukou zbraň, kterou pak byli i sami „fyzicky postiženi“. Od výsledků moskevských jednání z března 1945 už vedla přímá cesta k únoru 1948. Představa benešovců, že je komunisté budou na bázi Národní fronty respektovat jako své politické partnery, nemohla vydržet déle než pár let, což bylo soudným lidem v Londýně jasné už ve chvíli, kdy se dozvěděli obsah budoucího vládního programu. Pavel Tigrid, za války jeden z mladých exulantů pracujících v Londýně pro české vysílání BBC, na jejich první dojmy z programu vlády Národní fronty později vzpomínal takto:

„Na počátku dubna jsme dostali k nahlédnutí program první domácí vlády Čechů a Slováků, zvaný Košický; my mladí jsme se zhrozili. Bylo nám okamžitě jasné, že zahraničně politicky bude Československo totálně pod kuratelou Moskvy, vnitropoliticky pak bude rozhodující moc v rukou centralizované administrativy, bezostyšně střihnuté podle sovětského vzoru, tedy nevolených ,revolučních’ národních výborů a ,jednotných’ organizací, podléhajících na všech stupních komunistům, kteří navíc obsadili klíčové vládní pozice včetně policie a armády. ,A do tohohle se chcete vracet?!’ ptal se nás Karel Brušák, náš kolega v BBC, a prorokoval: ,Za tři roky jste v Londýně zpátky a zase jako emigranti, tentokrát z komunismu, pokud vás ovšem dřív nezavřou nebo neodkráglují.’ S tou emigrací to odhadl až zázračně přesně a – jak se ukázalo – s tím rizikem fyzické likvidace to taky nepřehnal.” (24)

Lze si jen klást otázku, jak je možné, že nezkušeným dvacetiletým klukům byla situace jasná, zatímco ostříleným politickým matadorům, kteří komunistům v Moskvě vše odkývali, nikoliv. A případně též dnes opět aktuální otázku, zda snad my Češi nemáme nějaký zhoubný sklon myslet si, že s demokracií lze libovolně experimentovat a bez vážnějších důsledků do ní vnášet radikálně nové prvky…

Poznámky:

1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 226–227.

2) Feierabend (Politické vzpomínky III, s. 229) cituje vyjádření Václava Míška, jednoho z mluvčích prozápadního tábora v londýnské Státní radě, který 14. března 1945 napsal: “Nyní po šesti letech Benešovy činnosti jasně vidím, že vede český a slovenský národ z nacistického protektorátu do komunistického.”

3) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 194.

4) Na začátku roku 1945 byl Gottwald postižen ochrnutím celé jedné poloviny těla; sovětští lékaři, kterým se posléze podařilo jeho stav upravit, mu diagnostikovali syfilidu (viz Zdeňka Psůtková – Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní?: Naši první prezidenti očima medicíny, Praha: Práh a Liberec: King, 1992, s. 133nn.).

5) Klement Gottwald, Spisy XII: 1945–1946, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1955, s. 13–14.

6) Čestmír Císař, Moji českoslovenští prezidenti, Praha: Slávy dcera, 2006, s. 42.

7) František Moravec, Špion, jemuž nevěřili, Voznice: Leda, 2014, s. 410–411.

8) Prokop Drtina, Československo můj osud, svazek druhý, kniha první, Praha: Melantrich, 1992, s. 11–13.

9) Tamtéž, s. 14.

10) Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, Praha: Mladá fronta, 2009, s. 226–227.

11) Václav Vaško, Dům na skále 1: Církev zkoušená (1945 – začátek 1950), Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s. 12.

12) Samuel Cambel et al., Dějepis pro 3. ročník gymnázia, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 192–193.

13) Ladislav Tůma, “Únor: cesta z Evropy do katastrofy” (rozhovor s Milanem Otáhalem a Karlem Kaplanem), Svobodné slovo, 24. 2. 1990, s. 7.

14) Prokop Drtina, Československo můj osud, svazek druhý, kniha první, Praha: Melantrich, 1992, s. 19.

15) Václav Novák (ed.), Za svobodné Československo, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977, dokument č. 13 (“Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků”), s. 262–263.

16) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 233–234.

17) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 1996, s. 340.

18) Tamtéž, s. 339.

19) Bohuslav Laštovička, V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR 1939–1945, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961, s. 527.

20) Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s. 113. Tamtéž (v poznámce 247) Frommer také konstatuje, že Drtinovy výroky tohoto typu zřejmě komunisty přiměly k tomu, aby později Drtinu akceptovali jako ministra spravedlnosti, zodpovědného za provádění retribuce.

21) Ondřej Koutek, Prokop Drtina: Osud československého demokrata, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 158.

22) Bohuslav Laštovička, V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR 1939–1945, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961, s. 527.

23) Klement Gottwald, Spisy XII: 1945–1946, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1955, s. 18.

24) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 189..