Obětovaní premíéři (Ad 19. 1. 1945)

Po válce nebylo možné postavit před soud umírajícího prezidenta Háchu, druhorepubliková a protektorátní politická reprezentace však byla z vůle politické reprezentace poválečné souzena ve dvou velkých politických procesech a odsouzena v osobách čtyř premiérů: generála Jana Syrového (v čele vlády stál 22. 9. – 1. 12. 1938), Rudolfa Berana (1. 12. 1938 – 27. 4. 1939), prof. Jaroslava Krejčího (19. 1. 1942 – 19. 1. 1945) a JUDr. Richarda Bienerta (19. 1. – 5. 5. 1945). Generál Alois Eliáš (27. 4. 1939 – 27. 9. 1941) byl naopak za svůj podíl na odboji oceňován, avšak jen z toho důvodu, že okupaci nepřežil a byl v jejím průběhu Němci popraven. Kdyby přežil, byl by po válce souzen také. Srovnáme-li si přitom premiéry z let 1938–1945 se všemi premiéry, kteří následovali v poválečných dějinách našeho státu (od prokomunistického quislinga Fierlingra po postkomunistického populistu Babiše), může každý z nás celkem snadno posoudit, zda pro ně toto srovnání vyznívá negativně. 

Všichni výše zmínění premiéři byli významnými osobnostmi demokratické první republiky (což se samozřejmě týkalo i dr. Háchy jako jejího nejvyššího soudce). To jim ovšem po válce bylo přičteno jen k tíži. Podle tehdejší logiky by zřejmě bylo lepší, kdyby všechny osobnosti s určitým kreditem po okupaci odešly za hranice a doma vyklidily pole českým fašistům. Ti ostatně byli po válce mnohdy odsuzováni k neporovnatelně nižším trestům: sám dlouholetý fašistický vůdce Gajda dostal jen dva roky, kdežto z obětovaných premiérů byl Bienert odsouzen ke třem letům vězení, Syrový a Beran k dvaceti a Krejčí k pětadvaceti. Dva premiéři (Beran a Krejčí) – a také prezident – museli dokonce ve vězení zemřít…

V současné době je na knihkupeckých pultech horkou novinkou zásluhou nakladatelství Academia konečně vydaná (ovšem už ke 100. výročí Háchova narození v roce 1972 napsaná) pamětnická práce Háchova tajemníka Josefa Klimenta U obětovaného prezidenta. O obětovaných mužích se bez nadsázky mluví i ve vztahu k výše zmíněným premiérům. (1) Všichni byli bez svého přičinění jmenováni do exponované funkce v kritické době našich dějin, kdy její zastávání nevyhnutelně muselo znamenat osobní oběť (alternativu představovalo jmenování fašisty či aktivního kolaboranta, který by si funkci naopak osobně užíval, ovšem na úkor českého národa). Drakonické tresty, ke kterým byli poválečnou politickou garniturou odsouzeni, však nelze spojovat jen s jejich vynucenou kolaborací s nacisty. Zcela evidentní je totiž jejich spojitost s tím, že všichni po válce souzení premiéři byli zásadními odpůrci komunismu. 

V tomto článku mi však zatím ještě nepůjde o poválečné retribuční procesy (k těm se snad v blogování dostanu později), ale o dobu, která v nich byla souzena. I když by logicky měli být souzeni a trestáni váleční zločinci – tedy u nás především němečtí nacisté a z Čechů nanejvýš aktivní kolaboranti a udavači, kteří zavinili smrt svých spoluobčanů –, hlavní tíže takzvané retribuce paradoxně postihla tytéž osoby, které na svých bedrech nesly tíži doby už i v letech 1938–1945, za jejíž hrůznost nebyli zodpovědni Češi. Když už měl soud postihnout i české „kapitulanty“ před nacisty, bylo by jistě logické soudit spíš kapitulanty z doby Mnichova (jmenovitě Edvarda Beneše) než obětní beránky, kterým po Benešově rozhodnutí kapitulovat připadl nesplnitelný úkol vyvést národ z bezvýchodné situace.

Pavel Tigrid věnuje ve svém výmluvném rozboru pohrom, které náš národ v jeho nejnovějších dějinách postihly, velkou pozornost „aroganci mnichovských kapitulantů“ typu Beneše a „Benešova stínu“ Drtiny (ministra spravedlnosti z doby poválečné retribuce), jejichž dvojí metr používaný ve vztahu k vlastnímu kapitulantství na straně jedné a ke kapitulantství Háchy a spol. na straně druhé by se dal snad nejvýstižněji označit známým židovským slůvkem chucpe. (2) V této souvislosti lze pro ilustraci zmínit i poválečný rozhovor mezi Edvardem Benešem a Jaroslavou Eliášovou, vdovou po generálu Eliášovi: 

„Prezident si neodpustil různé poznámky o představitelích druhé republiky a protektorátu, kteří se podle něj dopustili kolaborace: ,Generál Syrový se prý měl zastřelit, a byl by hrdinou,‘ reprodukuje prezidentova slova Jaroslava a sarkasticky dodává: ,Kdo se měl střílet za Mnichova, mi neříkal.‘“ (3)

K charakteristice zvláštního člověka jménem Edvard Beneš zbývá dodat snad už jen to, že Syrový a v ještě větší míře Krejčí byli před Mnichovem a svým smýšlením nepochybně i po něm Benešovými lidmi, kteří dozajista měli právo od prezidenta očekávat aspoň trochu ohledů… 

Vraťme se však do doby těsně předmnichovské, kdy byl Hrad už rozhodnut kapitulovat a v generálu Syrovém nalezl „šaška, který by lidu srocenému tam, kde správně tušil sídlo moci, sehrál divadýlko“. (4) Když se prezident Beneš a vláda premiéra Hodži rozhodli přijmout anglo-francouzské ultimátum z 21. září 1938 požadující odstoupení našeho pohraničí nacistickému Německu, bylo nutné obrovskému davu demonstrantů, který jinak mohl provést třeba i další pražskou defenestraci, zdánlivě splnit aspoň jeden z jeho požadavků. Lid si žádal zbraně k obraně republiky a jednookého „hrdinu od Zborova“ generála Syrového, který by jej jako „novodobý Žižka“ vedl do nerovného boje. Benešovci mu dali Syrového, který byl hned jmenován premiérem… s úkolem vzít Benešovu kapitulaci na sebe.

V tu chvili už bylo vlastně rozhodnuto o tom, že za první republiky maximálně glorifikovanému generálovi-legionáři nakonec tato jeho sláva přinese jen osobní neštěstí. Jeho velké životní drama dodnes marně čeká na historika (nebo snad na romanopisce či dramatika?), který by je adekvátně zpracoval. (5) 

Syrový byl apolitickým vojákem, který chtěl jen věrně sloužit národu a státu. Vždy plnil všechny příkazy Masaryka a Beneše, a tak nakonec splnil i Benešův poslední příkaz v podobě přijetí premiérské funkce…

Zbavil se jí, jak nejrychleji mohl: dodržel slib daný Benešovi, že se po jeho abdikaci postará o zvolení nového prezidenta (6), a po zvolení Emila Háchy podal do jeho rukou demisi. Nešťastný nový prezident – nepolitik stejně jako Syrový – si vymínil, že alespoň novým premiérem musí být zkušený politik, tj. Rudolf Beran jako někdejší vůdce agrárníků coby nejsilnější prvorepublikové strany a v dané chvíli předseda Strany národní jednoty. Tomu se pochopitelně za pomnichovské situace do čela vlády také nechtělo, a když už ji přijal, měl právo po Syrovém požadovat, aby se také nadále obětoval a zůstal členem jeho kabinetu jako ministr národní obrany. 

Tato trojice nešťastníků si tím pádem vytáhla Černého Petra v podobě jí přisouzené odpovědnosti za kapitulaci z 15. března 1939. Ta sice byla nevyhnutelným důsledkem Mnichova, ale právě proto musela být po válce odsouzena, aby vina za německou okupaci bez vojenského odporu nepadla na Beneše, ale jen na druhorepublikou politickou reprezentaci. Z hlediska komunistické logiky zase musela být pod pláštíkem souzení března 1939 potrestána skutečnost, že Syrový za první světové války bojoval v Rusku s legiemi proti bolševikům a že Beranova agrární strana dělala za první republiky antikomunistickou politiku. Při poválečném procesu s Beranem, Syrovým a spol. byl mimochodem náměstkem prokurátora Josef Urválek, dnes většinou nesprávně spojovaný až teprve s procesem s Miladou Horákovou a spol.  Jako záminka k odsouzení obou premiérů (připomínám, že šlo o premiéry z let 1938–1939, nijak nespojené s kolaborací protektorátního období) mohlo stačit už to, že Syrovému 16. března 1939 podal na Hradě ruku Hitler (7) – nikoliv obráceně – a Beran zase musel v dubnu téhož roku vítat v Praze protektora Neuratha.

Krátce na to Beran odešel z premiérské funkce i jakékoliv jiné oficiální politiky. Zůstal ovšem politikem a hrál ne nevýznamnou roli v odboji. Gestapo se dopátralo jen jejího zlomku, i to však stačilo k tomu, aby byl Rudolf Beran dne 25. června 1942 odsouzen k desetiletému vězení. V nacistických věznicích si samozřejmě mnohé vytrpěl, „pouhý“ trest odnětí svobody však bylo i tak nutné považovat za šťastný výsledek jeho procesu, ke kterému nepochybně přispělo úsilí prezidenta Háchy o Beranovu záchranu. Nacistický prokurátor i korunní svědek obžaloby, kterým byl osobně K. H. Frank, totiž pro Berana požadovali trest smrti. Tentýž trest pro něj po válce požadovali československý prokurátor, komunistická strana a také prezident Beneš, který Jaroslavě Eliášové 29. května 1945 o Beranovi řekl: „Až bude viset na šibenici, ať si vzpomene na 15. březen.“ (8) 

Paní Eliášová se ovšem nenechala opít rohlíkem. Věděla velmi dobře, co si má myslet o komunisty i Benešem hlásané tezi, že z pomnichovské a protektorátní politické reprezentace je jen její manžel hoden uznání, zatímco všichni ostatní odsouzení. V sedmačtyřicátém naopak vystoupila jako svědkyně obhajoby v procesu s generálem Syrovým a „prohlásila, že když je její muž mrtvý, když byl nacisty popraven, tak se o něm mluví dobře, kdyby to přežil, tak by zde seděl vedle Syrového“. (9)

Totéž lze ještě oprávněněji říci i ve vztahu ke srovnání osudů Eliáše a Berana. Ten byl nacisty ve dvaačtyřicátém souzen pouhých šest dnů po Eliášově popravě, přičemž Frank před soudem prohlásil, že „Beran a Eliáš – jsou to samé!“ (10). „Kdyby byl Beran odsouzen Němci k smrti a popraven, stal by se po válce národním hrdinou jako jeho nástupce generál Eliáš. Okupaci však přežil, a tak mohl být národu – spolu s generálem Syrovým, který byl ve stejném procesu odsouzen k stejnému trestu – předveden jako obětní beránek.“ (11) 

Když se v šestačtyřicátém konal první velký politický proces s protektorátními představiteli, ve kterém byli souzeni členové vlády Eliášova nástupce prof. Krejčího, Národnímu soudu v jeho průběhu docházely četné dopisy poukazující na to, „jak například Krejčí právnicky vyniká nad soudce i prokurátora, kteří projevovali ,obyčejnou hloupost‘ a právnické slabiny. ,Jak hloupé jsou všechny ty otázky kladené obžalovaným, které přeloženy do srozumitelné češtiny by zněly: Proč jste se nedal zatknout, proč jste se nedal pověsit? Jaká je to licoměrnost poukazovat pořád na generála Eliáše, jemuž jedinému se přiznává možnost a dovolenost taktiky. Vždyť kdyby se Eliáš dožil dneška, stál by zrovna tak před Národním soudem a pan předseda by na něj stejně štěkal, jako štěká na obžalované.‘“ (12)

To ovšem ještě neznamená, že by Krejčího vláda byla srovnatelná s vládou Eliášovou. Její tragické jmenování z 19. ledna 1942 – které ovšem zachránilo život mnoha lidem, jejichž propuštění Heydrich při této příležitosti výměnou za české politické ústupky nařídil – bylo poznamenáno likvidací vlády jako kolektivního sboru (podle Heydrichovy představy měli být všichni členové vlády včetně předsedy osobně podřízení a odpovědní přímo jemu) a skutečností, že do ní byli dosazení nacista Bertsch a český zrádce Moravec. Kromě těchto dvou německých drábů však protektorátní vládu nadále tvořili slušní lidé dobrého českého průměru (což představuje zásadní rozdíl oproti našim vládám z let 1945–1989…). Důležitý byl mezi nimi zvláště také Richard Bienert, ministr vnitra a od 12. března 1942 náměstek předsedy vlády. Heydrich jeho jmenováním učinil určitou koncesi prezidentovi (i když samotný Hácha si přál na tomto postu udržet Bienertova předchůdce generála Ježka), protože věděli, že Bienert „se těší Háchově důvěře“, přičemž svým nacistickým spolusoudruhům vysvětlil, že riziko vládního působení osobnosti jeho typu si „u ministra vnitra lze dovolit, protože v nejhorším případě jsou k dispozici německé policejní síly“. (13) 

Vzhledem k tomu, že tento článek je spojen s výročím 19. ledna 1945, měl bych v něm nejvíce prostoru věnovat právě Krejčímu a Bienertovi jako premiérům, kteří se v tento den v čele protektorátní vlády vystřídali. U obou je třeba zmínit nejen jejich protektorátní, ale i předcházejí působení. 

Jaroslav Krejčí bezesporu patří k tragickým postavám našich novodobých dějin, o čemž svědčí například skutečnost, že není s jistotou známo ani datum jeho úmrtí v komunistickém vězení. Narodil se roku 1892 v Křemenci na Prostějovsku, mládí prožil na Slovácku a po maturitě na klasickém gymnáziu v Uherském Hradišti odešel studovat práva do Prahy, kde se stal stoupencem Masarykovy realistické strany. Později, za první Československé republiky, se stal národním socialistou politicky blízkým Edvardu Benešovi. Právě z tohoto důvodu jej posléze prezident Hácha jmenoval druhorepublikovým ministrem spravedlnosti. Už na sklonku první republiky se také stal předsedou Ústavního soudu, čímž vyvrcholila jeho významná právnická dráha, spojená mj. s profesurou na Masarykově univerzitě. Napsal řadu významných právnických jednání (14), z nichž monografie o právním postavení hlavy státu z roku 1935 nenechávala nikoho na pochybách o jeho absolutně negativním postoji k nacismu. (15) 

Dne 15. března 1939 ovšem „Džingischánovy hordy“, ke kterým Krejčí přirovnal nacistické Německo, ovládly Čechy a Moravu. Když z německé strany nezazněl požadavek na jeho odchod z vlády, Krejčí sám demisi nepodal, protože „své setrvání ve vládě, nyní již protektorátní, považoval za svou národní povinnost“. (16) Stejný postoj ostatně zaujali i ostatní členové vlády snad jen s výjimkou Berana, který ovšem jako politik z dob Československé republiky nebyl pro nacisty přijatelný. I když takzvaná protektorátní autonomie byla od samotného počátku okupanty pošlapávána, nesporně představovala menší zlo ve srovnání s přímou okupační správou či vládou českých fašistů, kterým Eliášovi ministři neviděli důvod přenechávat své pozice. Rozdíl mezi stávajícími ministry usilovně intervenujícími u Němců za vězněné a odsouzené Čechy – což se v plné míře týkalo i Krejčího – a případnými fašistickými ministry, kteří by naopak počet obětí sami zvětšovali, byl každému jasný.

Na rozdíl od Eliáše Krejčí nehrál aktivní roli v odboji. Byl však s odbojáři v kontaktu, a to mj. i prostřednictvím svého syna, který za okupace působil nejprve v ilegálním Národním hnutí pracující mládeže a později v odborářských odbojových skupinách. Prof. Krejčí jako ministr a později jako premiér poskytoval jeho prostřednictvím odboji různé tajné hospodářské a politické informace i varování před konfidenty a nebezpečnými aktivisty. (17) 

Právě ty chtěl jako ministerský předseda držet na uzdě. I když po Eliášově zatčení nebyl prvním Háchovým kandidátem na nového premiéra (18), nemocný prezident a lidé kolem něj si nakonec jistě oddechli, když se Eliášovým nástupcem stal právě on, schopný přinejmenším omezovat škody páchané Emanuelem Moravcem. Jaroslav Krejčí mladší ve svých memoárech píše: „Otec říkal, že Němcům v jejich záměrech nemůže zabránit, ale zrádcům z řad Čechů přece jen může klást účinné překážky. Za svůj největší úspěch pokládal to, že zhatil několikrát opakovaný Moravcův plán na vyslání vládního vojska na ruskou frontu.“ (19)

Společně s Háchou, který přes své rapidně ubývající síly nepřestával bojovat, Krejčí dosáhl např. i záchrany některých funkcionářů České obce sokolské a dalších politických vězňů či zmaření Moravcova plánu nechat české průmyslováky místo studia odklízet trosky v nejvíc bombardovaných německých městech. V roce 1944, kdy se dr. Hácha stal definitivně neschopným dalších aktivit a za vězněné Čechy jeho jménem neúnavně intervenující dr. Kliment byl okupanty odstraněn z prezidentské kanceláře, se premiér Krejčí a jeho úřad stal jedním z posledních míst, kde ještě mohli čeští lidé hledat nějaké zastání. Takzvaná Háchova závěť ze září 1943 navíc Krejčího uváděla jako možného nástupce a od jara 1944 premiér také prezidenta oficiálně zastupoval. Bohužel se však nesplnila Krejčího naděje, že v době svých neúspěchů na frontách Němci změknou a jeho vláda pak bude moci „udělat mnohem víc“. (20) Zvůle a arogance okupantů zůstávala stále stejná a K. H. Frank dokonce jednou Krejčímu řekl: „To, že dnes s vámi mluvím milostivě, neznamená, že vás zítra nedám popravit!“ (21) 

Nakonec došlo jen k premiérově politické popravě. Na konci roku 1944 dostali Hácha a všichni členové vlády dopis – patrně pocházející z dílny gestapa – jehož anonymní pisatel tvrdil, že „pan ministerský předseda vede tedy život jako turecký paša“ a že „jeho milostným zápletkám se směje celá Praha; má obzvláštní zálibu v umění, je-li ztělesněno krásnou ženou“. (22)

Klepy o Krejčího avantýrách s herečkami nacistům posloužily jako jedna ze záminek k jeho odstranění z čela vlády, i když samotnému premiérovi Frank sdělil zcela jiný důvod. Dne 18. ledna 1945 mu řekl, že „Rusové prolomili u Varšavy frontu, takže musí do čela vlády přijít muž, který je méně jemnocitný“. Na Krejčího repliku, že je tím jistě míněn Moravec, Frank k jeho překvapení odpověděl: „Nikoli, to je Bienert.“ (23) 

Češi mohli být rádi, že to takto dopadlo, protože Moravec by jim ve své aktivistické nepříčetnosti v roli premiéra a faktické hlavy protektorátu jistě připravil mnoho nových nepříjemných překvapení. Frankovo vyjádření však postrádalo jakoukoliv logiku, protože Bienert, starý pán a korektní státní úředník, rozhodně nebyl avizovaným „nejemnocitným“ premiérem.

Ať už bylo skutečným důvodem cokoliv (historikové se vesměs přiklánějí k názoru, že Frank pokládal Bienerta za muže vhodného k navázání mírových jednání se Západem na konci prohrané války), jisté je, že při Bienertově jmenování nehrála žádnou roli vůle prezidenta Háchy, který jediný byl oprávněn premiéra jmenovat. Hácha samozřejmě musel podepsat (nakolik toho ještě byl fyzicky schopen) jmenovací dekret, ale když se s ním 20. ledna Bienert v Lánech setkal (zřejmě jen za účelem pořízení fotografie, která by národu dokázala, že prezident ještě není mrtev…), Hácha při této příležitosti nic neřekl a nejspíš ani Bienerta nepoznal. Ostatně i z oné fotografie (24) je zřejmé, že „jeho mučitelé v lesklé generálské uniformě“ z Háchy za šest let své hrůzovlády udělali „bezkrevnou lidskou trosku“. (25) Bienert na ní na prezidenta hledí se zděšením a ustrnutím. 

19. leden 1945 není historicky významné datum, ale jen den, který se nacistům vzhledem ke třetímu výročí jmenování Krejčího vlády z doby první heydrichiády propagandisticky nejlépe hodil k oznámení změny v jejím čele. Pro Bienerta byly osudové oba tyto dny, protože přijetí ministerského křesla ve dvaačtyřicátém a premiérského v pětačtyřicátém ho po válce přivedlo před Národní soud.

Na blogu se opakovaně zamýšlím nad paradoxy lidských osudů v našich novodobých dějinách. Podobně jako v případě Emila Háchy by se i o Richardu Bienertovi dalo ironicky říci, že ke své smůle nestačil včas umřít. V předmnichovském Československu se těšil velkému kreditu a kdyby sešel ze světa například v nacistickém vězení po svém zatčení gestapem z 1. září 1939, jeho památka by se těšila vrcholné úctě… 

Srovnání s Háchou se nabízí i jinak. Bienert byl podobně jako on právníkem a státním úředníkem ze staré školy, který se celý život snažil sloužit svému národu. Narodil se roku 1881 v Praze, kde prožil i celý svůj život. Po dlouhá desetiletí v ní byl populární a váženou osobností. Dokonce se mu stejně jako Masarykovi říkalo tatíček Bienert.

„Po absolvování právnické fakulty České univerzity působil jako úředník na pražském policejním ředitelství, kde se osvědčil jako schopný úředník. Za první světové války byl převeden k referátu obranného zpravodajství pražské policie, zároveň však byl prostřednictvím Přemysla Šámala napojen na odbojovou organizaci Maffie, které dodával cenné informace. Po převratu byl ještě v říjnu 1918 jmenován pražským policejním ředitelem a v květnu 1920 pak policejním prezidentem. Provedl celkovou reorganizaci policejní služby, postupně si získal vysoké renomé v rámci sboru, přičemž byl zároveň nadřízenými hodnocen jako vynikající správní úředník. V roce 1926 byl jmenován viceprezidentem zemské politické správy v Čechách a v této funkci zůstal i po okupaci a vytvoření protektorátu Čechy a Morava. Počátkem září 1939 byl zatčen, na důrazný zásah prezidenta Emila Háchy však byl po několika dnech propuštěn a v listopadu 1939 jmenován prezidentem zemské politické správy v Čechách. Pro své odborné schopnosti byl tolerován i německými představiteli, i když bylo známo jeho vlastenectví a množství nikoli neúspěšných intervencí ve prospěch zatčených.“ (26) 

Ve výše započatém srovnávání s Háchou by se dalo ještě dlouho pokračovat. Oba byli například muži bytostně demokratického smýšlení a jednání, kteří se vždy zajímali o starosti prostých lidí. Bienert jim „v četných případech pomohl vlivem, penězi i radou“. Stejně jako Hácha byl také nadstranickým státním úředníkem, který „politického života, pokud bylo zjištěno, se nezúčastňoval a neprojevoval též žádného vyhraněného politického smýšlení“. (27)

Když na náš národ přišly po Mnichovu a okupaci zlé časy, snažili se mu muži vlasteneckého, ale nikoliv politického smýšlení dál sloužit tak, jak to bylo za daných poměrů možné – tedy pomáhat českým lidem i za cenu nevyhnutelné, ale ve srovnání s aktivisty na minimum omezované kolaborace. Nedá se jim vytknout ani absence spojení se zahraničním odbojem. Hácha s ním byl v kontaktu v „lepším“ protektorátním období let 1939–1941, Bienert dokonce v horším období let 1942–1945. Jako protektorátní ministr vnitra měl styky s lidmi informujícími Benešovu exilovou vládu v Londýně. Některé zprávy těchto jejích informátorů „označovaly ministerstvo vnitra nebo přímo i ministra za jejich zdroj a byly natolik závažné, že nemohly pocházet z podřízeného místa.“ (28) 

V téže době bylo samozřejmě od všech členů vlády požadováno veřejné vystupování. Je dobře známo, že členové Krejčího vlády si na rozdíl od dob vlády Eliášovy své projevy nemohli psát sami, ale nejpozději od atentátu na Heydricha jim byly k přečtení vnucovány hotové projevy sepsané samotnými okupanty.

„K tíži Bienerta u Národního soudu v roce 1946 byly připočteny nejen jeho projevy v období heydrichiády, ale také jeho vystoupení v Kladně, Lounech a Slaném v roce 1944 a jeho vyhláška o protipartyzánském boji (11. 11. 1944). Ovšem když Walter Jacobi (29) podával 2. listopadu 1944 zprávu o projevech Bienerta ve výše uvedených městech, měl na to poněkud jiný názor než Národní soud. Stěžoval si, že se Bienert choval k lidem otcovsky, jak byl jeho projev suchý a bez náležitého pathosu a jeho malátné zdvižení pravice nepřipomínalo pozdrav nacistický, ale spíš pozdrav se smyslem ,servus‘. Ve zprávě pro německou bezpečnostní službu Jacobi dále píše: ,Když zazněly první tóny Kde domov můj, lidé se vzpřímili, oči podle programu zvlhly a pohled byl snivý. Bienert sestoupil dolů ke svému lidu a říkal: ,Věřte, myslím to s vámi dobře.‘ A Jacobi pokračoval: ,Ohlas cesty byl ten, že lidé mluví o svém Bienertovi… Češi si libovali, že to zase jednou byla správná řeč, jakou jen dobrý Čech může mluvit ke svým lidem, ne jako řeči Moravcovy, který se opičí po Němcích.‘“ (30) 

Obyčejní čeští lidé, kteří na vlastní kůži prožili šest krutých let protektorátu, měli většinou víc smyslu pro spravedlnost než pováleční čeští politikové a rozuměli tomu, kdo je zrádce a kdo za daných okolností dělá, co může. I když jistě tehdy bylo (a také dnes je) lákavé udělat si „pořádek v dějinách“, ztotožnit se s odbojáři a do protikladu k nim postavit „kolaboranty“, faktem je, že dějiny černobílé nejsou. Nevystupují v nich jen nepřítelem popravení hrdinové na straně jedné a zrádci typu Moravce na straně druhé, ale i lidé dobré vůle, kteří by se mohli zapsat do dějin velmi pozitivně, nebýt toho, že jim štěstí nepřálo. Ferdinand Peroutka (jehož dcera pravděpodobně díky svému vztahu s Bienertovým synem přežila okupaci, i když byla poloviční Židovka) po válce vůbec nepochyboval o tom, že Bienert se od počátku svého protektorátního působení připravoval na to, že dá na konci války české policisty a četníky, mezi nimiž byl velmi populární, k dispozici národnímu povstání proti okupantům. Také Albert Pražák, předseda revoluční České národní rady z května 1945, po válce potvrdil, „že již v roce 1944 byl informován o možnosti Bienerta při povstání využít“. (31) Mé dnešní blogování se ovšem týká výročí ledna 1945, nikoliv května, a tak v něm není prostor na vysvětlování, proč nakonec bylo všechno jinak. K tématu obětovaných premiérů nicméně patří připomínka toho, že domácí i zahraniční odboj kdysi počítal s tím, že z doby okupace do doby nové svobody na konci války národ převede generál Eliáš a že mnozí v něco podobného doufali i ve vztahu k Bienertovi. Svou roli z roku 1918 ovšem Bienert o sedmadvacet let později na vyšší úrovni zopakovat nemohl, protože v pětačtyřicátém roce se dějiny řítily zcela jiným směrem než v osmnáctém…

Bienertovi nepřála ani situace v zahraničním odboji, ve kterém převážil zcela negativní pohled na jeho vládu, ani situace v protektorátě, kde bez ohledu na blížící se porážku Německa politika K. H. Franka zůstávala „nadále strnulá a eliminovala všechny Bienertovy významnější návrhy přednášené ve snaze posílit význam jím řízené vlády. V samém zárodku skončilo jednání o snížení matrikulačního poplatku, placeného protektorátem Říši za poskytovanou ,ochranu‘, a žádný výsledek nepřinesla ani snaha zmírnit utrpení českých vězňů v koncentračních táborech. Jejich přemístění do protektorátu neprošlo pro údajnou nízkou vazební kapacitu zdejších věznic a zamítnut byl i návrh na pravidelné vypravování zvláštních vagónů s potravinovými balíčky, protože železniční doprava nebyla schopna zajišťovat ani přepravu válečně důležitého materiálu.“ (32) 

Tyto skličující neúspěchy snah nového premiéra ovšem nic nemění na skutečnosti, že Bienert po svém nástupu do čela vlády dělal, co mohl. Uskutečňoval své předsevzetí, že bude rozhodněji než předtím Krejčí stát v cestě Moravcovi (kterému zakázal mluvit jménem vlády) a hájit české zájmy i vůči okupantům.

Otázka nezní, zda byl Bienert zrádce, ale spíš takto: Bylo v pětačtyřicátém v zájmu českého národa obnovení demokratického právního státu z doby první republiky, který ztělesňovali Hácha, Bienert, Krejčí a spol., anebo nastolení nové „lidové demokracie“, které připravoval československý exil? Připouštím ovšem, že jde o otázku jen hypotetickou, protože ve skutečnosti už bylo rozhodnuto, i když si toho protektorátní činitelé nebyli vědomi. 

Expremiér Krejčí podle svědectví svého syna „poněkud naivně předpokládal obnovení právního pořádku z dob první republiky; starost mu dělal jen vliv Sovětského svazu, ale doufal, že to Beneš nějak zvládne“. (33) Podle memoárů Josefa Klimenta si dokonce kladl otázku, zda bude prezidenta Beneše po jeho návratu do Prahy vítat on jako předseda Ústavního soudu, anebo Bienert jako premiér… (34)

Naivita ovšem není mravním, natož kriminálním proviněním a touha po tom, aby se po zlých letech doby nacistické nadvlády obnovily právní poměry z doby předválečné, je to poslední, co by bylo možné někomu vytýkat; zejména ne poté, co už všichni dobře víme, jaké poměry místo toho přinesla léta 1945–1989. Také historické hodnocení obětovaných politických činitelů z let 1938–1945 dnes vyžaduje srovnání s pozdějšími politickými garniturami. 

Závěrem pokládám ještě za nutné zdůraznit, že ve vztahu k oněm obětovaným (ne)politikům mi jde o spravedlivé hodnocení jejich působení v tehdejší extrémně těžké situaci, nikoliv o nějakou jejich glorifikaci. Jejich role samozřejmě musela být za daných okolností nejednoznačná a jejich podpisy pod některými opravdu odpornými dokumenty (35) dnes musí každého skličovat; neanulují však kladný význam jejich působení pro český národ. Ten dosti zajímavým způsobem vyjadřují např. slova Wilhelma Dennlera, jednoho z činitelů německé okupační správy z doby protektorátu. Dennler si v šestačtyřicátém ve svém deníku k procesu, v němž došlo mj. k odsouzení prof. Krejčího k pětadvaceti letům vězení, poznamenal:

„Obával jsem se, že ho oběsí. Ne snad proto, že by byl hlavou kolaborace. Zajisté ne, neboť byl v protektorátní vládě spíše hlavou odporu proti nám Němcům. Ale protože byl od smrti Eliáše šéfem protektorátní vlády, proti které se dnes obrací slepě zuřivá nenávist všech, také těch, kteří dříve byli skutečně zjevnými přáteli Němců, nesmělo být pro něj milosti. Přestože jeho vláda za německého panství obratností a vytrvalostí udělala pro udržení českého národa více než vláda Benešova, vyčkávající vítězství v bezpečí exilu, a více než všichni podzemní bojovníci a partyzáni dohromady.“ (36) 

To nejmenší, čím jsme obětovaným lidem z doby před květnem 1945 povinni – a čím jim byli povinni i politikové vracející se po válce z exilu –, by se dalo vyjádřit těmito známými verši Bertolta Brechta: „Vy, kteří jste se vynořili ze záplavy / která nám přinesla záhubu / vzpomínejte / když mluvíte o našich slabostech / také na temnou dobu / které jste vy unikli.“ (37)

Poznámky:

1) Viz např. názvy článků v přílohách Lidových novin – „Generál Jan Syrový: Obětovaný premiér“ (LN 27. 10. 2011) a „Marie Beranová: Žena obětovaného premiéra“ (LN 21. 10. 2011).

2) Viz Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 110–112.

3) Petr Zídek, Po boku: Šestatřicet manželek našich premiérů (1918–2018), Praha: Knižní klub, 2018, s. 168.

4) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 85.

5) Totéž co o Syrovém platí i o dalších ministerských předsedech. Zatímco literatury věnované našim prezidentům existuje obrovské množství, žádná monografie věnovaná našim premiérům k dispozici není. Ze čtveřice Syrový – Beran – Krejčí – Bienert se svého solidního životopisu dočkal jen Rudolf Beran (a i ten teprve nedávno a jen v rámci monografie věnované dějinám agrární strany), zatímco jediný existující životopis Jaroslava Krejčího od Zdeňka Koudelky má celkem osmnáct stran…

6) Syrový bydlel ve služebním bytě v takzvané kadetce v ulici Na Valech, kde bylo zároveň i sídlo Nejvyššího správního soudu, v jehož čele stál Emil Hácha. V jeho bytě se také v listopadu 1938 uskutečnilo první z jednání, v jejichž průběhu politici vyvinuli obrovský tlak na Háchu, aby přijal kandidaturu na úřad prezidenta republiky.

7) Při psaní tohoto článku mám před sebou komunistickou Práci z 15. 3. 1989, v níž článku k výročí okupace dominuje bezpočtukrát zneužitá fotografie onoho podání ruky s textem „Generál Syrový, který vydal rozkaz ke složení zbraní, přijímá za to Hitlerův dík“.

8) Petr Zídek, „Marie Beranová: Žena obětovaného premiéra“, Lidové noviny, 21. 10. 2011, příloha Pátek Lidových novin, s. 21.

9) Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad – Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 693.

10) Tamtéž, s. 13.

11) Petr Zídek, „Rehabilitace Rudolfa Berana“, Lidové noviny, 9. 7. 2011, s. 24.

12) Eva Janečková, Proces s protektorátní vládou, Praha: Libri, 2012, s. 192.

13) Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945, Praha: Prostor, 2019, s. 344 (jedná se o nové vydání Brandesovy monografie, doplněné mj. odkazy na novější literaturu včetně mého Prezidenta v zajetí).

14) Podrobnější informace o díle prof. Krejčího podává Zdeněk Koudelka, Život a dílo Jaroslava Krejčího, Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 7–10.

15) „Hlásá-li německá nacionálně-socialistická státověda súčtování se základními právy a zdůrazňuje-li neomezenost státní moci, vůči níž neplatí žádná bariéra ve prospěch individua, pak lze jen litovati národa, který žije pod takovýmto režimem, a to i tehdy, jestliže by se potlačením práva individua v zájmu celku podařilo zvýšiti bojovné vlastnosti národa v míře, o které se nezdálo ani hordám Džingischánovým.“ (Jaroslav Krejčí, Problém právního postavení hlavy státu v demokracii, Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství, 1935, s. 20.)

16) Josef Tomeš, „Odboj či přežití: Osudové dilema Jaroslava Krejčího“, Dějiny a současnost, 1999, roč. 21, č. 3, s. 29.

17) Tamtéž.

18) Hácha chtěl Eliášovým nástupcem jmenovat průmyslníka Kruliše-Randu, Heydrich mu však toto jmenování odmítl schválit s odůvodněním, že se Kruliš stýká se židovskými kruhy.

19) Jaroslav Krejčí, Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil, Olomouc: Votobia, 1998, s. 25.

20) Tamtéž, s. 25–26.

21) Josef Tomeš, „Odboj či přežití: Osudové dilema Jaroslava Krejčího“, Dějiny a současnost, 1999, roč. 21, č. 3, s. 30.

22) Petr Zídek, „Zdenka Krejčová: Manželka záletníka“, Lidové noviny, 11. 11. 2011, příloha Pátek Lidových novin, s. 16.

23) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Obžalována je vláda, Praha: Themis, 1999, s. 122.

24) 25. 3. 2019 byla tato tristní fotografie nově publikována v Lidových novinách u háchovského článku Petra Zídka „Muž, který se obětoval“.

25) V tomto duchu o Háchově osudu a hrůzné době okupace promluvil ministr Josef Kalfus ve své obhajobě před Národním soudem z 2. 7. 1946 (Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-56-3, zpráva o průběhu procesu s protektorátní vládou, s. 375–376).

26) Jiří Fidler, Atentát: Malý encyklopedický slovník, Brno: Jota, 2002, s. 31–32.

27) Eva Janečková, Proces s protektorátní vládou, Praha: Libri, 2012, s. 96–97.

28) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Obžalována je vláda, Praha: Themis, 1999, s. 104–105.

29) Šéf pražské centrály Sicherheitsdienstu.

30) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Bienert Richard“, s. 33.

31) Tamtéž.

32) Stanislav Kokoška, Praha v květnu 1945: Historie jednoho povstání, Praha: Lidové noviny, 2005, s. 70–71.

33) Josef Tomeš, „Odboj či přežití: Osudové dilema Jaroslava Krejčího“, Dějiny a současnost, 1999, roč. 21, č. 3, s. 30.

34) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, fond Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 9, kap. 73/4.

35) K nejsmutnějším jistě patří podpisy Háchy, Krejčího a dalších pod protižidovskými „právními“ normami či výnos Bienertova ministerstva vnitra, kterým byly v době heydrichiády zřízeny „cikánské tábory“.

36) Wilhelm Dennler, Die böhmische Passion: Prager Tagebuch 1939–1947, Freiburg i. Br. – Frankfurt a. M.: Dirkreiter Verlagsgesellschaft, 1953, s. 97.

37) Bertolt Brecht, „An die Nachgeborenen“ [online], https://www.lyrikline.org/de/gedichte/die-nachgeborenen-740 (překlad vlastní).