Přejmenujte Maliňák na Wallenbergovo náměstí! (Ad 17. 1. 1945)

Toto své druhé blogování o událostech ledna 1945 chci věnovat události, která je pro mne ve vztahu k tomuto měsíci už od dětství velmi důležitá. I kdybych v osmdesátých letech neměl žádné jiné informace, k pochopení protikladu mezi lidskostí na straně jedné a nelidskostí sovětského komunismu na straně druhé by mi úplně stačilo samotné zjištění, že zachránce bezpočtu maďarských Židů Raoul Wallenberg navždy „zmizel“ v době příchodu Rudé armády do Budapešti. Když se mi naskytla možnost podívat se do metropole tehdy stále ještě komunistického Maďarska, bylo tam pro mne hlavním bodem programu vyhledání po Wallenbergovi pojmenované ulice. Skutečnost, že tehdejší maďarské reformně komunistické vedení si nenechalo od Sovětů rozmluvit připomínání této osobnosti, pro mne byla předzvěstí rozpadu sovětského bloku. Muži, který sehrál skvělou roli v závěru druhé světové války, nepřímo připadla skvělá role i v závěru existence totalitní ideologie, jejíž nositelé mu připravili strašlivý osud… 

První více než tři desetiletí života Raoula Wallenberga (4. 8. 1912 – ???) nebyla nijak zvlášť zajímavá. Nebýt toho, že tento velmi bohatý švédský byznysmen pocházející z prominentní bankéřské rodiny nakonec své jmění i svou osobu plně postavil do služeb lidskosti, zůstal by jen charakteristickým typem arogantního milionáře, jaký dobře známe i z naší současnosti.

Nijak zvlášť sympaticky nepůsobí dokonce ani jeho působení po většinu druhé světové války. Když se po studiu ve Spojených státech a praxi v obchodních firmách v cizině roku 1936 vrátil do Švédska, „díky rodinným kontaktům se brzy seznámil s maďarským Židem Kolomanem Lauerem, který ve Skandinávii vlastnil importní a exportní firmu specializující se na obchod s potravinami a lahůdkami. Světem protřelý Wallenberg se známým a váženým jménem, vyzbrojený navíc vynikajícími jazykovými schopnostmi (mluvil plynně anglicky, německy a rusky), byl pro něj ideálním partnerem pro obchod se zeměmi, ve kterých mu jeho židovský původ dělal problémy. Během osmi měsíců se stal Raoul jeho spolupodílníkem. Díky švédské neutralitě a Wallenbergovu šarmu obchodovala společnost během války celkem nerušeně s Německem, okupovanou Francií a částečně i s Maďarskem.“ (1) 

Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by se právě Wallenberg měl zásadním způsobem vymknout z převažující lhostejnosti svobodného světa vůči osudu Židů ohrožených nacistickou vyhlazovací mašinérií. Ve chvíli, kdy holocaust začal probíhat i v Maďarsku, se však naprostou výjimkou stal.

Maďarský režim admirála Horthyho se sice účastnil německé války proti SSSR a vyhlásil válku i západními spojencům, netěšil se však Hitlerově důvěře. Po Horthyho pokusu vyvést zemi z války bylo Maďarsko v březnu 1944 okupováno německým vojskem. V říjnu téhož roku byl Horthyho další pokus ukončen jeho uvězněním a nastolením hrůzovlády maďarských fašistů  ze strany Šípových křížů. 

Konec války se ovšem blížil a na maďarské území již pronikala Rudá armáda. Skutečnost, že se maďarští Židé nevyhnuli genocidě, je o to tragičtější. Ani Sověti, ani Angloameričané nejevili zájem v jejich prospěch cokoliv podniknout.

Snahám o záchranu Židů se věnoval jen ve Spojených státech založený Výbor pro válečné uprchlíky. „Jedním z hlavních opěrných bodů působení Výboru se měla stát Budapešť, kde se pod Eichmannovým velením rozjížděly transporty maďarských Židů do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Díky švédským zástupcům Výboru byl pro tento zvláštní úkol (maskovaný posílením švédské ambasády v Budapešti) vybrán mladý, elegantní a dostatečně cynický obchodník Raoul Wallenberg.“ (2) 

Wallenberg přicestoval do Budapešti 9. července 1944 se seznamem Židů, kteří byli nějakým způsobem spojeni se Švédskem, a 650 ochrannými pasy. Oficiální mantinely svého diplomatického poslání však vzápětí začal velkolepým způsobem ignorovat. Brzy mezi maďarské Židy rozšířil 4,5 tisíce ochranných listů, které je chránily před deportacemi a umožňovaly jim vycestování ze země. (3)

„Jeho odzbrojující arogance dosáhla vrcholu hned při prvním setkání s maďarským regentem, admirálem Horthym. Postavou obrovský Horthy byl překvapen, když se mu v jeho šestasedmdesáti letech dostalo přednášky o humanitě od mladičkého švédského diplomata, který ho bez jakýchkoli skrupulí varoval, že bude po válce činěn odpovědným za osud maďarských Židů.“ (4) Horthy – ať už zásluhou Wallenberga, anebo apelů ze strany papeže a jiných – židovské transporty zastavil. Po vystřídání Horthyho vlády vládou Šípových křížů se ovšem situace dál dramaticky zhoršila. Šípové kříže nečekaly ani na německé deportace Židů, ale rozpoutaly jejich masové vraždění v ulicích, přičemž nehleděly ani na diplomatické formality. Obětí se v této době snadno mohl stát i samotný Wallenberg. 

Když železniční transporty Židů do koncentračních táborů zkomplikovala blízkost fronty, Eichmann nařídil „pochody smrti“ desetitisíců obětí k rakouským hranicím. Wallenberg a jeho spolupracovníci z papežské nunciatury a švýcarského konzulátu v autech tyto pochody stíhali, aby jejich účastníkům rozdávali oblečení, potraviny, léky i ochranné dokumenty. Je třeba připomenout, že nekonvenční diplomat Raoul Wallenberg příslušné aktivity vyvíjel na vlastní pěst, aniž by k nim měl jakékoliv zmocnění ze strany švédských úřadů. Jeho charakteristický zákrok vypadal takto:

„Je dopoledne 23. listopadu 1944. Na nádraží v maďarském pohraničním přechodu Hegyeshalom nahánějí čety SS do dobytčáků davy polomrtvých Židů, kteří jako  zázrakem přežili úděsný ,pochod smrti‘ z Budapešti. Sám hlavní organizátor ,konečného řešení židovské otázky‘ major Adolf Eichmann stojí na peróně a s nehybným výrazem ve tváři počítá jednotlivé osoby jako dobytek… Na nádraží se náhle v doprovodu tří dalších osob objevuje drobný uhlazený muž v civilu. Bez jakéhokoliv zaváhání zamíří ihned k Adolfu Eichmannovi. ,Jménem vlády Švédského království vás důrazně žádám, abyste ihned propustil všechny osoby, které vlastní švédský diplomatický pas.‘ […] Když vyjednávání k ničemu nevede, odbíhá švédský diplomat přímo k deportovaným na nástupiště. ,Ti, kdo mají švédské pasy, ať jdou ihned ke mně,‘ křičí bez jakéhokoliv zaváhání. Vojáci ho však ihned bajonety vytlačí pryč. Pomenší diplomat s rozhodným výrazem ve tváři  je ale jako posedlý. Obíhá vlak a z druhé strany se vyškrábe nahoru na zapečetěné vozy. Odtud křičí dolů skulinami ve střeše: ,Jsou tu nějací Židé, kteří ztratili švédské ochranné pasy?‘ Po výkřicích zdola strká škvírami pasy do všech rukou nebo prstů, které se mu prodraly k nohám. Skáče jako pominutý z vagónu na vagón, zatímco znejistěné vojenské hlídky se teprve po chvíli odhodlají k varovné salvě nad jeho hlavu. Švéd sleze dolů, ale nevzdává se. Po nekonečném vyjednávání si na nástupišti rozestaví stoly a otevírá velký, v kůži vázaný sešit. Odříkává nejběžnější židovská jména a všem, kteří v tom momentě vykročí kupředu, vydává ,náhradní‘ švédské pasy. Za osoby, o kterých tvrdí, že je poznává, ručí bez pasu osobně.“ (5) 

Uvádí se, že Wallenberg zachránil před jistou smrtí asi sto tisíc maďarských Židů. Maďarsko jeho zásluhou zůstalo jedinou zemí střední Evropy, v níž i po válce existovala relativně početná židovská menšina. Menší část švédským diplomatem zachráněných životů představovali vlastnici jím výše popsaným způsobem rozdávaných ochranných pasů, větší obyvatelé budapešťského ghetta, kteří se v něm nacházeli i v době sovětského dobývání maďarské metropole. Ustupující nacisté již vydali rozkaz k jejich vyvraždění, ale Wallenberg veliteli wehrmachtu pohrozil: „,Jestli to uděláte, osobně se postarám, abyste po válce visel jako válečný zločinec.‘ Generál svůj rozkaz odvolal. Zachránilo se 70 000 životů.“ (6)

Je ovšem třeba připomenout, že ani ve chvili odchodu Němců ještě nebylo vyhráno, protože i přicházející Rusové se na územích, která vnímali jako dobytá, dopouštěli zločinů na civilním obyvatelstvu. Wallenberg se rozhodl – snad v naději, že když mu štěstí tolikrát přálo při setkáních s nacistickými hrdlořezy, bude mu dáno přežít i setkání se Sověty – ještě jednou zariskovat. 

V noci na 17. ledna 1945 „naložil do auta balíčky s jídlem a do nádrže na benzín velké množství zlata a šperků, které bral s sebou na svou nastávající návštěvu u maršála Malinovského, velitele Rudé armády, která definitivně ovládla drtivou většinou Budapešti. Podle některých svědectví chtěl podplatit Rusy, aby ve svém rabování a řádění ušetřili židovské ghetto. V doprovodu dvou vojáků Rudé armády na motorkách odjel do ruského štábu v Debrecíně. Ta noc byla poslední, kdy ho někdo z jeho známých viděl.“ (7)

Ve štábu Rodiona Malinovského veškeré stopy po muži, kterého maďarští Židé nazývali „Mesiášem“, jednou provždy končí. Nesčetná pátrání po Wallenbergově dalším osudu nikdy nepřinesla žádný spolehlivý výsledek. Existují jen dvě oficiální sdělení Moskvy. První z nich, poskytnuté koncem ledna 1945, když se Švédi po Wallenbergovi začali shánět, znělo: „Sovětské vojenské úřady podnikly kroky, aby chránily pana Raoula Wallenberga a jeho majetek.“ (8) Druhé, poskytnuté sovětskou vládou o dvanáct let později, sdělovalo, že Wallenberg zemřel na infarkt 17. července 1947 v moskevském vězení Lubjanka. (9) V roce 2000 bylo speciální kremelskou komisí pro vyšetření Wallenbergova osudu upřesněno v tom smyslu, že švédský diplomat byl v moskevské věznici sovětské tajné policie KGB zastřelen. (10) 

To by samozřejmě bylo už samo o sobě děsivé. Ve skutečnosti je však téměř jisté, že Wallenbergův osud byl ještě mnohem horší a že statečný Švéd zemřel někde v Souostroví Gulag až po desítkách let těžkého utrpení. Spekuluje se mj. o tom, že si jej Sověti nechávali v záloze pro možnou výměnu za své špióny zadržené ve Švédsku, která se však neuskutečnila. Významný člen izraelské tajné služby Mossad Peter Cvi Malkin dospěl na základě vlastního vyšetřování k přesvědčení, že Wallenberg byl v šedesátých letech vězněn ve Vorkutě na severu Ruska pod jménem Van der Berg. Poté se stopa ztrácí. V roce 1989 každopádně Rusové předali Wallenbergově nevlastní sestře některé jeho osobní věci. K tomuto roku se také vztahují poslední svědectví těch, kteří údajně byli Wallenbergovými spoluvězni. (11)

Ze snad nejslavnější věty Talmudu („kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět, a kdo zničí jeden život, zničí celý svět“) každopádně o Wallenbergovi mnohonásobně platí její první část, zatímco o těch, kdo jej měli na svědomí, část druhá. Přál bych si, abychom se hlásíli k zachráncům, nikoliv k ničitelům lidských životů. Sovětští maršálové jistě nejen podle mého názoru patří do druhé z těchto kategorií. (12) V posledních třiceti letech marně očekávám, že z mého rodného města zmizí obludný „Památník vítězství Rudé armády nad fašismem“ z padesátých let (Brňany odedávna podle podoby sochy Rudoarmějce nebo podle jejího podstavce nazývaný „Stopař“ či „Kamna“) a že dojde k přejmenování Malinovského náměstí v centru Brna. Bez ohledu na mizivou naději na vyslyšení musím při přemýšlení o událostech před pětasedmdesáti lety symbolicky vyzvat brněnské konšely: Přejmenujte „Maliňák“ na náměstí Raoula Wallenberga! 

Poznámky:

1) Josef Pazderka, „Nebezpečná hra Raoula Wallenberga“, Anno Domini, 1997, č. 8, s. 36–38.

2) Tamtéž, s. 38.

3) Viz Wallenbergův životopis na stránkách jeruzalémského památníku Jad vašem (https://www.yadvashem.org/righteous/stories/wallenberg.html).

4)  Josef Pazderka, „Nebezpečná hra Raoula Wallenberga“, Anno Domini, 1997, č. 8, s. 38.

5) Tamtéž, s. 36.

6) Tamtéž, s. 38.

7) Tamtéž.

8) Paul Johnson, Dějiny židovského národa, Řevnice: Rozmluvy, 1996, s. 480.

9) Josef Pazderka, „Nebezpečná hra Raoula Wallenberga“, Anno Domini, 1997, č. 8, s. 38.

10) „Wallenberg byl zastřelen v Moskvě“, Rovnost, 28. 11. 2000, s. 4.

11) „Raoul Wallenberg“, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Raoul_Wallenberg (cit. 9. 12. 2019).

12) Viz aktuální pražská kauza maršála Koněva.