Na začátku posledního měsíce tohoto roku uzavírám své blogování o pětasedmdesát let starých událostech roku 1945. Současně se jedná o můj 500. příspěvek na tomto blogu. Budu v něm pokračovat ve svém tématu křesťanství v novodobé české společnosti a po minulém článku této rubriky zaměřeném na první poválečné jednání představitelů československých katolíků se podívám na první poválečný synod největší české protestantské církve. Jeho úvodní část byla zahájena 5. prosince 1945, aby pak 7. prosince bylo další jednání odročeno na leden 1947.
Základním úkolem první části IX. synodu bylo především zvolení nových představitelů Českobratrské církve evangelické (ČCE). Na konci války byla situace taková, že Josef Křenek, od 7. prosince 1939 synodní senior, byl 10. července 1944 přičiněním Emanuela Moravce zbaven svého úřadu, takže církev řídil jeho náměstek Bedřich Jerie. Křenek se teprve v polovině května 1945 vrátil do Prahy z nuceného vyhnanství v Novém Městě na Moravě. Na synodu pak ve vedení církve nedošlo k výraznějším změnám (ve funkci synodního seniora byl potvrzen Josef Křenek, ve funkci náměstka synodního seniora Bedřich Jerie a ve funkci synodního kurátora Antonín Boháč).
Do nové doby ČCE podle dotazníku z roku 1945 vstoupila "s 307.296 dušemi v 13 seniorátech, 174 sborech farních, 34 sborech filiálních a 288 kazatelských stanicích". (1) Pro srovnání je nutné konstatovat, že při posledním sčítání z roku 2011 se k ČCE přihlásilo jen 51.858 duší, což je méně než sedmnáct procent počtu z roku 1945. (2) Tento sám o sobě tragický pokles by mohl mít i pozitivní stránku v podobě toho, že vzrůstající odtažitost české společnosti vůči evangelické církvi může ČCE osvobozovat od teologicky hluboce problematického pocitu, že je spojena spíš s českým národem a státem než se světovým křesťanstvem. (3)
Toto po válce ještě se samozřejmostí vnímané propojení s národem a státem do jisté míry ilustruje třeba i kázání Josefa Křenka při slavnosti na počest J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí z 2. září 1945, v němž synodní senior ve shodě s tehdejší oficiální interpretací dějin zmínil nejprve "osudnou vichřici" Bílé hory a poté to, že "v naší vlastní generaci jsme pak zažili dvě neslýchané bouře prvé a druhé světové války", v nichž jsme "dvakrát šli pecí ohnivou nejhroznějších muk, dvakrát jámou lví nejdravější nepřátelské zloby. A přece také po této nejděsnější poslední bouři se nám podruhé za naší paměti vláda našich věcí vrátila." Vzdor tomuto patosu si byl ovšem samotný Křenek dobře vědom toho, že naplnění Komenského proroctví je velice sporné a aktuální pasáž v něm představuje spíš zmínka o našich hříších, kterými si mnohé sami způsobujeme. To je zřejmé například z Křenkovy poválečné modlitby, úpěnlivě prosící Boha, aby nedopustil "náš návrat na cesty, které vedou v soužení a záhubu", a nedal, "aby oběti, které byly přineseny pro zrod nového věku, byly přineseny nadarmo". (4)
Synod se však každopádně odehrával spíše v opojné atmosféře domnělého "návratu našich věcí do našich rukou", přičemž za jakýsi dějinný happyend na něm bylo fakticky označeno i budování nového revolučního řádu (tj. de facto ateistického komunismu). Nacisty oslepený evangelický odbojář (po návratu z německého vězení však už spíš věřící komunista než věřící křesťan) Rostislav Korčák na něm pronesl příznačný projev, začínající takto:
"Byl jsem vyzván synodní radou, abych promluvil o součinnosti českobratrských evangelíků při revolučních přeměnách společenského řádu. Mám za nutné vyjadřovat se v této věci jasně, bez uhýbání. Reformační církev a její údové jakožto pokrokoví občané nemohou zůstat v pasivitě vůči novým proudům socialisujícího vývoje. [...] Když běží o to, postavit se kladně k tvoření socialistického řádu, který nastupuje na místo ztroskotaného řádu fašistického, setkáváme se s rozpaky a obavami. Nejsou takové rozpaky a obavy projevem malé víry? Neměli bychom naopak překypovat vděčností a radostí nad novými cestami a velkými možnostmi, které se otevírají společné práci pro uskutečňování bratrství mezi lidmi? Může se společenská složka, vyznávající ideály humanitní, vzdalovat tvořivé účasti na budování společenských norem, namířených proti vykořisťování člověka člověkem? Není nástup socialismu výzvou ke křesťanstvu, aby si uvědomilo svou spoluodpovědnost za životní poměry v masách pracujícího lidu?" (5)
Ve skutečnosti ovšem nový socialistický řád nenastupoval na místo řádu fašistického, ale demokratického. Programová zpráva o směřování církve, pronesená na synodu synodním kurátorem Antonínem Boháčem, tuto skutečnost nepřímo připouštěla, ovšem současně i maskovala slovní vatou plně odpovídající tomu, co bylo v tehdejší době "in". I když Boháč konstatoval, že je v životním zájmu českých evangelíků, aby si Československo udrželo spojení s duchovním dědictvím Západu, současně se fakticky obracel k Východu až frázovitými slovy:
"Demokracii chápe dnešní [třetí] republika poněkud jinak než [masarykovská] první [republika]. Rozdíl mezi nimi se vystihuje zpravidla heslem, že místo dřívější demokracie liberální nastoupila demokracie lidová nebo sociální. To znamená v podstatě, že nyní přicházejí více k slovu široké a chudší vrstvy lidové. K této změně nemůže se reformační církev stavěti jinak než kladně. Křesťanství se od samého začátku obracelo ke všem lidem bez rozdílu, ale nejvíce odezvy nacházelo právě u vrstev nižších, ponížených a utlačených. Nic nebylo křesťanskému duchu tak vzdáleno, jako duch novodobého kapitalismu, který smyslem práce učinil hromadění kapitálu a místo služby Bohu postavil službu mamonu." (6)
Kritika "ducha novodobého kapitalismu" se ovšem v dané době nabízela a církev nic nestála (zatímco ke kritice ducha novodobého socialismu by naopak byla potřebná velká odvaha...). Obrovskou slabinu výše citovaných dobově podmíněných slov fakticky přesně popsal - i když jen v obecné rovině - náměstek synodního seniora Jerie, který v projevu na synodu konstatoval: "Hlas doby není totožný s hlasem Božím, zrovna jako hlas lidu není vždycky hlas Boží." (7)
Právě ve světle této věty je doba po druhé světové válce velmi poučná i pro dnešní křesťany v době, jejíž hlas, často až agresivní, také nalézá ozvěnu i v církvích, které budou příštími generacemi souzeny právě podle toho, zda si byly či nebyly vědomy toho, že hlas doby a dobově podmíněných ideologií nelze zaměňovat s hlasem Božím.
V době prosincového jednání svého synodu z roku 1945 se ČCE musela potýkat s dvojím "hlasem doby" a "hlasem lidu", který nikterak nebyl hlasem Božím. Ve zcela nelogickém rámci příznačném pro ideologické vidění světa šlo na jedné straně o požadavek uskutečňování tzv. sociální spravedlnosti a na straně druhé o zcela zjevně nespravedlivý požadavek budování Československa jako státu Čechů a Slováků, v němž nebude žádné místo pro práva národnostních menšin.
Jedním z mála, kteří vůbec nepodlehli tehdejšímu volání po naprostém rozchodu s Němci a jejich nelítostném "potrestání", byl nikoliv náhodou historik, znalý nejen hlasu současnosti, ale i hlasů a reálií celých dějin. Evangelický církevní historik Rudolf Říčan se na synod obrátil s výzvou, aby ČCE "právě v době vypjatého nacionalismu" dala "jasný projev tomu, že se řídí zákony a pohnutkami plynoucími ze slova Božího" a "zůstává částkou těla Kristova, náležejíc k němu více než k tělu národnímu". (8)
Tentýž Říčan přibližně ve stejné době publikoval i významný článek, ve kterém pozornost širší české křesťanské veřejnosti obracel k některým evidentním, ale v dané době zamlčovaným historickým faktům. Konstatoval v něm například, že města v českých zemích "byla společenským výtvorem, který k nám přinesli Němci", že čeští kališníci v 16. století do značné míry splynuli s německými luterány, že ve stavovském povstání neexistoval rozdíl mezi Čechy a českými Němci, "že to byly myšlenky německých filosofů, které daly ideový podklad našemu národnímu probuzení", a že to byl "Němec Bernard Bolzano, horlitel pro konání dobra, pro lásku ke všem, jenž dal tolik podnětů celým generacím českých katolických kněží i nekněží". Do kontrastu k těmto historickým skutečnostem pak postavil nelidskosti poválečné pomsty na Němcích, které "zatemnily první půlrok naší nové republiky žalobným stínem nesmírné tvrdosti". (9)
Říčanovi šlo o to, aby synod zaujal teologicky správné stanovisko k tzv. odsunu Němců. Toho se mu však dosáhnout nepodařilo. Synod naoapak přijal rezoluci, která v dané souvislosti hovořila o "dolehnutí zaslouženého Božího trestu" a o "nevyhnutelných a důležitých opatřeních" (která by se však měla provádět "pod kontrolou veřejnosti a lidsky"). (10)
Na synodu bylo představeno i memorandum "O organisaci evangelických církví v českých zemích", vypracované synodním kurátorem Antonínem Boháčem. Tento dokument pojednával především o historii a vývoji vztahu státu k evangelickým církvím, zmiňoval však i postoj ČCE k německé menšině a k Německé evangelické církvi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. "Zmiňované memorandum jako by přesně kopírovalo národní přesvědčení o odplatě a soudu pro německou minoritu v ČSR. Tak narážíme v memorandu na takové obraty jako 'pokud tu zůstane německá menšina po odsunu nacistických Němců, nebude už užívati práv, jako měla před válkou' [...] a pod. Samostatnost německé evangelické církve stala se prý v nových politických poměrech anachronismem, a to 'nejen z hlediska českého národa a československého státu, nýbrž pozbyla smyslu i pro církev samu.' Myšlenka nadřazenosti jednoho národa nad druhým a oprávněnosti odplaty a soudu tu z memoranda vystupuje jako ošklivý vřed." (11)
Ani vcelku vstřícný postoj, který ČCE na synodu zaujala k pastoračním potřebám příslušníků Německé evangelické církve, nevyzníval zcela jednoznačně, protože vedle aktu lidskosti a křesťanské povinnosti byla ve hře i otázka církevního majetku likvidované německé církve, který byl již v červenci dán pod národní správu a ČCE o něj vedla spor s Církví československou, přičemž mohla argumentovat jen konfesní spřízněností s německými evangelíky. Když synod schválil rezoluci, dávají za předpokladu souhlasu vlády zelenou k začlenění zbytku Německé evangelické církve do ČCE (12), jednalo se v neposlední řadě o akt vítaný z hlediska státně politického, protože státní úřady se obávaly, že by jinak trosky německé církve požádaly o ochranu některou z evangelických církví na Západě.
Nejvýrazněji však ČCE cílům státní politiky - paradoxně jen poválečné, nikoliv poúnorové, která posléze přijala jiné rozhodnutí - sloužila ve vztahu k Augsburské církvi evangelické ve východním Slezsku v Československu. Ta se sama definovala konfesně jako luterská, čeští nacionalisté ji však vnímali národně jako "polskou" a přáli si její likvidaci začleněním do ČCE. Podle kompromisní dohody ze září 1945 mělo k tomuto začlenění dojít způsobem, který by luterské církvi na Těšínsku ponechal autonomii a v každém sboru umožnil působení dvou farářů, polského a českého. V Boháčově memorandu "O organisaci evangelických církví v českých zemích", odsouhlaseném prosincovým synodem, ČCE s touto dohodou vyjádřila nespokojenost a zhodnotila ji způsobem, který nebyl křesťanský, ale politický a nacionální:
"Dohoda zdá se býti českým úspěchem jen proto, že vedení [Augsburské] církve odmítalo dříve vůbec česky smýšlející duchovní; ve skutečnosti však zabezpečuje v církví polskou državu. [...] Vzhledem k nové národní politické situaci v ČSR bylo by administrativní připojení evangelických sborů augsburského vyznání na Těšínsku k českobratrské církvi evangelické nejlepším řešením problému této církve." (13)
Je jistě smutné, když církevní dokument mluví nikoliv jazykem křesťanského univerzalismu, ale českého nacionalismu. Bohužel to však bylo vcelku příznačné. Jak později konstatoval Jan Šimsa (farář ČCE, disident a syn nacisty popraveného evangelického teologa Jaroslava Šimsy), v ČCE "trvá od sjednocení [českých luteránů a kalvinistů z roku] 1918 identifikace s národem a státem, která v rozhodujících chvílích utlumí biblické poselství a reformační myšlenkovou tradici", přičemž rok 1945 v tomto ohledu "nebyl mezníkem, nýbrž místem navázání". (14)
Poznámky:
1) Devátý synod českobratrské církve evantelické, Praha: SR ČCE, 1946, s. 24.
2) Viz https://www.czso.cz/csu/czso/nabozenska-vira-obyvatel-podle-vysledku-scitani-lidu-2011-61wegp46fl.
3) Viz název a obsah mé studie "Částka těla Kristova víc než těla národního? Českobratrská církev a teologie v době poválečného nacionalismu", Teologická reflexe, 2013, roč. 19, č. 2, s. 174-186.
4) Václav Kejř (ed.), Svědek výmluvný: Památce synodního seniora Josefa Křenka, Praha: Kalich, 1985, s. 108 a 51.
5) Rostislav Korčák, "Živé křesťanství a společenská revoluce (Předneseno na závěrečném shromáždění IX. synodu českobratrské církve evangelické)", Kostnické jiskry, roč. 30 (1945), s. 194.
6) Antonín Boháč, "Naše poslání", Kostnické jiskry, roč. 31 (1946), s. 1.
7) Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické, f. SR ČCE, k. I 6, IX. synod, I. část, Projevy a rezoluce, "Vnitřní úkoly církve".
8) Tamtéž, Poselství IX. synodu.
9) Rudolf Říčan, "Soud a milosrdenství", Křesťanská revue, roč. 13 (1946), s. 14-15.
10) Ústřední archiv ČCE, f. SR ČCE, k. I/6, IX. synod, I. část, Zápis o pátém zasedání synodu 7. 12. 1945.
11) Michal Karas, Církev, stát a společnost v jednání synodů ČCE 1918-1969, rukopis diplomové práce, Praha: Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2009, s. 35-36.
12) Viz Ústřední archiv ČCE, f. SR ČCE, k. I/6, IX. synod, I. část, Zápis o třetím zasedání synodu 6. 12. 1945.
13) Antonín Boháč, Organisace evangelických církví v českých zemích, Praha: SR ČCE, 1946, s. 32 a 30.
14) Jaroslav Šimsa, "Biblické poselství a problém války", in: Za války a po válce, Praha: SR ČCE, 1995, s. 13.