Prosinec 1945 (2): „Na čele našeho století zůstane znamení Kainovo“

Napsal Vít Machálek (») 24. 12. 2020 v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 425×

Ve svém posledním blogování o událostech roku 1945 bych se dnes chtěl ještě věnovat vánočnímu poselství Pia XII., které nikdy nebylo přeložené do češtiny a pokud se o něm zmiňovala česká média, tak spíše jen v rámci snahy prezentovat s využitím úryvků z papežových slov Pia XII. jako germanofila a nepřítele slovanských národů. Papežovi kritikové nebyli schopni pochopit nebo i jen vnímat jeho důraz na to, že církev „zahrnuje všechny národy stejnou láskou“. Dnes, kdy už vesměs uznáváme, že takzvaný odsun Němců nebyl právě něčím, na co bychom mohli být hrdí, se ovšem na papežovu promluvu můžeme podívat v jiném světle. Jde o projev velmi dobře zdůrazňující věčné duchovní a mravní zákony, podaný navíc poetickou formou.

Projev Pia XII. ke členům římské kurie ze Štědrého večera 1945 je především velkou proklamací katolicity. Přestože mezi papežovými posluchači nepochybně převažovali Italové – nebo spíš právě proto –, Pius XII. položil obrovský důraz na katolicitu církve, v níž nemůže být preferován žádný národ ani žádný kontinent. Směrem ke světu byl projev známý pod názvem „Za posledních šest let“ zaměřen na bilancování válečných hrůz a především na vytyčení principů, jejichž uplatnění mezinárodním společenstvím by mohlo do budoucna zajistit trvalý mír.

Jeho úvodní část byla velmi poetická a její dikce mi připomíná některé mé oblíbené písně věnované kontrastu mezi vánočním poselstvím pokoje a válečným běsněním ve světě, jako je Krylova Gloria nebo Peace on Earth od U2. Papež hovořil o slavení Vánoc v šesti válečných letech, v nichž se vánoční Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus muselo prožívat současně se zazníváním hlasů nenávisti a řevu bratrovražedné války. Použil mj. působivý obraz protikladu mezi sladkostí vyzařující z tváře nebeského dítěte a „Kainovým znamením, které zůstane nadlouho otištěno na čele našeho století“.

Papežova slova o době „smrtelné úzkosti“ nám bohužel po pětasedmdesáti letech opět připomínají dobu, ve které žijeme. I dnes musíme prosit „Nejvyššího, aby zkrátil dny soužení“. O prvních poválečných Vánocích sice podle Pia XII. všichni mohli vzdávat „díky všemohoucímu Pánu“, současně si však museli také klást otázku, zda opravdu nastal „mír na zemi“, a teprve si začínali uvědomovat, „kolik spravedlnosti a dobré vůle“ by bylo zapotřebí k tomu, aby byla z fyzických a duchovních trosek zanechaných druhou světovou válkou vystavěna stavba skutečného míru. I Vánoce pětačtyřicátého roku byly časem modliteb ke „Knížeti míru“, aby dal světu svůj mír.

Spravedlnost a dobrá vůle“ stále chyběly především ve vztazích mezi národy. Papež se spíše než na kárání tohoto stavu zaměřil na to, aby samotná církev byla vzorem univerzality. Svůj nadnárodní ráz si podle jeho slov vždy zachovala i v dobách, kdy byl Svatý stolec spojen jen s italskými papeži a kardinály a církevní život vzkvétal především v evropských zemích. Dnes je na pořadu dne duchovní sdílení a vzájemné obohacování mezi členy mystického těla Kristova z nejrůznějších kultur celého světa. Pius XII. zdůraznil, že církev na různých kontinentech už má všude svou vlastní hierarchii a není odkázána na misionáře z Evropy. Tak jako se Kristus stal pravým člověkem, i Jeho církev všude přijímá vše, co je skutečně lidské. V obohacování lidstva mezikulturním sdílením, jehož vzor takto katolické společenství předkládá, lze vidět „pravý smysl pro nadpřirozenost církve“.

Papež prohlásil, že „Církev ve své univerzální celistvosti vrhá jako mocný maják paprsek světla do těchto temných dnů, kterými procházíme“. To byla jistě výmluvná formulace v době, kdy panovala spíš euforie nad koncem války a domnělým směřováním ke světlým zítřkům. Pius XII. zdůraznil obrovskou odpovědnost státníků, kteří se po třech desetiletích světových válek a ekonomických katastrof potýkají s gigantickými úkoly. Církev není povolána k tomu, aby jim dávala konkrétní rady, chce však poukazovat na základní morální předpoklady skutečného a trvalého míru. V tomto ohledu papež učinil tří důležité poznámky.

Především nepřímo, ale jasně varoval vítězné národy, mezi které se tehdy počítali i Češi. Výmluvně citoval velmi aktuální biblické verše Kdo může říci: ,Zachoval jsem si ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu‘? Dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností“ (Přísloví 20,9–10), k nimž pak ještě výmluvněji poznamenal: Kdokoli tedy požaduje odčinění hříchů spravedlivým potrestáním zločinců za jejich zločiny, musí dbát veškeré opatrnosti, aby nedělal to, co ostatním vytýká jako vinu nebo zločin.“ Zárukou bezpečnosti do budoucna nemůže být jednotlivým národům nic jiného než vlastní vnitřní síla spojená s „opuštěním veškeré nenávisti“ a „každého pronásledování nebo nespravedlivého obtěžování čestných občanů“.

Nad těmito slovy nelze nemyslet na situaci v poválečném Československu, v němž docházelo k nesčetným bezprávím jak vůči téměř všem Němcům a Maďarům, tak i vůči mnoha nespravedlivě obtěžovaným Čechům a Slovákům (o běžné české představě, že Němci se ukázali být zrůdami, vůči nimž už neplatí žádné mravní závazky, zatímco my jsme ti „čistí“, ani nemluvě).

Druhé klíčové téma zmíněné Piem XII. zní aktuálně dokonce i ve vztahu k České republice doby o pětasedmdesát let pozdější. Týkalo se „takzvaného veřejného mínění“, mnohdy vytvářeného silou peněz a různými manipulativními prostředky. Takto uměle vytvářená většina pak nevyjadřuje postoje těch, kdo chtějí plnit Boží vůli, ale je jim spíše protikladná. Papež v této souvislosti ve své třetí poznámce varoval před „totalitarismem silného státu“ a prorocky předpověděl, že i když je celý povrch země zbrocený krví vylitou v hrozných válečných letech, nad světem se již vznáší přízrak nové totalitní tyranie.

Kořenem všeho zla je totalitní „redukování člověka na pouhou figurku politické hry“. Papež se sice v této souvislosti zdržel výslovné zmínky o sudetských a jiných Němcích, o těchže Vánocích 1945 však kolínský arcibiskup Joseph Frings, o dva měsíce později Piem XII. jmenovaný kardinálem, tlumočil německé veřejnosti jeho stanovisko k „odsunům“: papež proklamoval právo každého člověka na domov, odmítl koncept kolektivní viny a z něj vycházející trest označil za zásadně nespravedlivý.

Ve vánočním projevu se Pius zmínil o tom, že se „se špatně maskovanou krutostí vyhání miliony mužů, stovky tisíc rodin, v té nejsmrtelnější bídě, z jejich domovů a jejich zemí“. Aktuálně zní jeho následná zmínka o svévolném omezování práva na migraci.

Aniž by výslovně použil slovo „komunismus“, opakovaně varoval před totalitním „systémem, který je v rozporu s lidskou důstojností a dobrem lidstva“. Na poválečné Československo s jeho autoritativním režimem fakticky vedeným komunisty seděla jako ulitá poznámka o „totalitě silného státu“, která je „neslučitelná se skutečnou a zdravou demokracií“.

K budování skutečného míru je podle papeže nutné především vyloučit veškerý útlak a vrátit se „k Bohu a k řádu stanovenému Bohem“. Strašlivé události předešlých let měly své kořeny právě v pohrdání křesťanskými zásadami. Ti, kdo rozpoutali válku, už na tomto poli mohli navazovat na své četné předchůdce. Lékem může být jen „návrat ke skutečnému křesťanství ve státě i mezi státy“. Podle papeže by se nemělo tvrdit, že to není realistická politika. Zkušenost by naopak „měla každého naučit, že politika zaměřená na věčné pravdy a zákony Boží je nejreálnější a nejkonkrétnější z politiky“, zatímco takzvaně realističtí politikové, kteří tyto pravdy a zákony negují, „nevytvářejí nic než ruiny“.

V závěru své promluvy Pius XII. ještě se soucitem vzpomněl některých trpících skupin lidí, jako například válečných zajatců, nucených i po skončení války žít v nejistotě zajetí a v odloučení od svých drahých, nebo politických vězňů, kteří jsou vězněni jen na základě svých politických postojů v minulosti, aniž by jim mohla být vytýkána nějaká trestná činnost (ani zde nelze nepomyslet na poválečné Československo, v němž byli fakticky pronásledováni všichni, jejichž předválečná politika byla označena za „reakční“).

Nakonec Pius XII. „s otcovskou láskou“ udělil své apoštolské požehnání jak všem přítomným, tak i všem „milovaným synům a dcerám rozptýleným po celé zemi“, jimž vyprošoval „hojnost milosti božského Spasitele“.

Toužím dnes, na Štědrý den, po tom, aby „na křídlech andělských“ (obrat, který papež v dané souvislosti použil) Boží požehnání doputovalo ke všem mým drahým, blízkým i vzdáleným.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a sedm