Norské dějiny nejsou moc známé a většina z nás by asi měla problém vzpomenout si i na to, kdo byl za druhé světové války norským králem, i když Haakon VII. nastoupil na norský trůn jako první po vyhlášení nezávislosti a vládl neuvěřitelných více než padesát let. V době nacistické okupace ovšem jen z londýnského exilu, zatímco v Norsku řádil a do obecného povědomí celé Evropy vešel Quisling, jehož jméno se stalo synonymem slova "zrádce". I když Quisling nebyl zdaleka nejhorší z fašistických "vůdců" okupovaných národů, tohoto pochybného primátu mezi nimi bezesporu dosáhl.
Vidkun Abraham Lauritz Jonssøn Quisling se narodil dne 18. července 1887 jako syn luteránského pastora. "Na střední škole byl vždy premiantem a měl téměř až neuvěřitelné paměťové schopnosti. Spolužáci ho považovali za geniálního matematika, ale vynikal i svými znalostmi z historie, filozofie a teologie. Maturoval v roce 1905. Právě v roce Quislingovy maturity získalo Norsko nezávislost, do té doby bylo součástí Švédska. Zemi zaplavilo vlastenecké nadšení a Quisling se rozhodl vstoupit do armády." (1)
Potud jeho životopis připomíná životopis českého "quislinga", plukovníka Emanuela Moravce, i když ten měl ke genialitě daleko. Na druhou stranu ovšem bojoval v ruských legiích, zatímco Quislingovi stačila k rychlé vojenské kariéře služba v zázemí. Jako zemi spojenou se svým vojenským vzestupem si však také zvolil Rusko, kde se těsně po bolševické revoluci stal norským vojenským atašé. Z Ruska si podobně jako Moravec přivezl i mladou ženu, Marii Pasakovovou (1900–1980). A také sympatie ke komunismu, kvůli kterým musel o několik let později opustit norský generální štáb. (2)
Roku 1928 byl v hodnosti kapitána dán do zálohy se sníženým platem a o dva roky později povýšen na majora v záloze už jen ve spojení s tím, že mu armáda přestala jakýkoliv plat vyplácet. Jeho kariéra se ocitla v troskách. Našel však uplatnění ve službách Fridtjofa Nansena.
"Quisling se podílel na jím organizovaných akcích pomoci ruským uprchlíkům, a když toto 'angažmá' skončilo, stal se vedoucím kanceláře podnikatele Fryderika Prytze. Ani tato práce však neměla dlouhého trvání. Quislinga však přechodně spasila diplomatická roztržka mezi Moskvou a Londýnem. Zájmy Velké Británie v Rusku zastupovalo Norsko a Quisling se stal zvláštním tajemníkem, jenž měl tuto agendu na starosti. V zimě 1929-1930 se vrátil opět do Norska. Bylo mu dvaačtyřicet, ale neměl žádné zaměstnání, a tak se rozhodl vrhnout do světa politiky. Po počátečních neúspěších dostal skvělou nabídku. Ministerský předseda a současně předseda agrární strany Peter Kolstad mu nabídl ve své vládě post ministra obrany. Pro Quislinga to byla obrovská šance, kterou však dokázal katastrofálně promarnit. Jeho ministerská rozhodnutí byla zbytečně radikální až pošetilá. Když o rok později Kolstadova vláda padla, octl se znovu 'na dlažbě'. Žádná politická strana už o jeho služby nestála." (3)
Nevím, jak došlo k tomu, že se z chlapce narozeného v křesťanské rodině stal pohan. Snad lze ale znovu vyslovit podobnou hypotézu, jakou jsem před časem na blogu zformuloval ve vztahu k životopisu Heinricha Himmlera: pro bezpočet příslušníků Quislingovy generace byl jejich faktickým hlavním náboženstvím nacionalismus, kterým zprvu „jen“ rozřeďovali své křesťanství, aby pak případně dospěli k tomu, že s ním lépe půjde dohromady pohanská mytologie. Quisling "začal propadat kultu severských legend a bájí a stal se hlasatelem nadřazenosti nordické rasy. V roce 1931 se objevuje mezi zakladateli nacionalistické strany Probuzení nordického lidu. [...] Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler, považoval to za příklad hodný následování. Založil novou stranu Nasjonal Samling (Národní jednota), která okopírovala od Hitlerovy NSDAP, co se dalo. Jako odznak strany byl zvolen sluneční kříž, velmi podobný hákovému. Sluneční kříž držel ve spárech orel, což zase připomínalo znak třetí říše. Sám se nazval vůdcem a začal budovat norskou obdobu SA – Hird (toto archaické slovo znamenalo královi muži)." (4)
Norský "vůdce" (Frer) však na rozdíl od německého neměl šanci dostat se k moci parlamentní cestou. Jeho strana získala ve volbách z října 1933 jen dvě procenta hlasů a skomírala i v následujících letech. Kdyby Norsko nemělo tu smůlu, že patřilo k zemím, které se nacistické Německo chystalo okupovat, Quisling by se do dějin nijak nezapsal. Na druhou stranu však samozřejmě mělo svoji logiku, že pod německou egidou posléze dostávali šanci dobrodruzi, kteří by se vlastními silami politicky prosadit nedokázali (jen u nás k tomu ze strany vůdce českých fašistů Gajdy nedošlo, protože jej háchovská politická reprezentace dokázala obratným manévrováním eliminovat).
"Dne 10. prosince 1939 byl Quisling povolán do Berlína, kde jej přijal admirál Raeder, který u Quislinga zjišťoval pravděpodobnost britské intervence v jeho zemi. Dne 14. prosince 1939 se Quisling poprvé setkal s Hitlerem. Oba si v otázce Norska padli do noty. Quisling totiž sám tvrdil, že ovládnutí jeho země Velkou Británií by bylo katastrofou. Hitler přislíbil podporu pro Quislingův skomírající Nasjonal Samling. Ke druhé schůzce došlo nejspíše již dopoledne 18. prosince. Během ní Quisling Hitlerovi předal podivné memorandum, v němž vznášel nárok na Faerské ostrovy, Island a Grónsko. Podstatné však nevíme. S Quislingem se v Berlíně loučil Rosenberg, jenž úspěch návštěvy považoval za svůj triumf. Prohlásil, že se těší na návštěvu budoucího Norska, kde bude Quisling ministerským předsedou. Naivní norský host si zdvořilostní poznámku vyložil jako závazný slib německé vlády. Když se blížilo datum operace Cvičení na Veseře (Veserübung), tedy obsazení Norska a Dánska, nařídil Hitler Quislingovi, aby se 3. dubna dostavil do Kodaně k jednání se zástupci německých ozbrojených sil. Na schůzce Quisling neřekl jen to, co opravdu nevěděl. Byl tak okouzlen vědomím své náhlé důležitosti, že úplně ztratil ze zřetele jakákoli mravní kritéria. Právě tehdy Quisling klesl na nejhlubší dno zrady." (5)
Je známo, že nacisté v dubnu 1940 současně přepadli Norsko a Dánsko a že situace v těchto zemích se vyvíjela různým způsobem. V loni vydaných memoárech Háchova tajemníka Josefa Klimenta si lze přečíst logické, ale ne zcela přesnými fakty podložené srovnání postupu prezidenta Háchy a krále Christiana na straně jedné a krále Haakona na straně druhé:
"[Po ultimátu podaném Dánsku a Norsku dne 9. dubna 1940] dánský král po osobní návštěvě velícího německého generála přes odpor šéfa dánského generálního štábu vydal rozkaz neklásti odpor na rozdíl od Norska, kde král uprchl a zanechal zemi dávnému germanofilu Quislingovi. Zásluhy dánského krále vděčně uznal celý národ. A Hácha?" (6)
Strategicky významné Norsko bylo ovšem v jiné situaci než kdysi Československo, protože mělo reálnou naději na britskou a francouzskou vojenskou pomoc. Jeho vlastní vojenské síly byly nicméně chabé, takže otázka, zda za cenu velkých obětí jít do nerovného boje, ani tak zdaleka neměla jednoznačnou odpověď. Způsob, jakým byla rozhodnuta, je opravdu velkou ironií:
"Před přístavem v Oslu byla potopena německá vlajková loď Blücher, na jejíž palubě směřoval do norského hlavního města německý generál von Engelbrecht se svým štábem. Osudný výstřel padl ze stařičkého kanónu v pevnosti Oscarsborg a odpálil ho dělostřelecký důstojník, člen Nasjonal Samling." (7)
Quisling byl spíš velmi naivním než ďábelsky rafinovaným politikem, takže jistě nestál v pozadí onoho osudného výstřelu. Ten mu však bezděčně pomohl prodrat se k moci. Na palubě Blüchera se vedle generála Engelbrechta nacházeli i úředníci, kteří měli převzít správu okupované země, a jeho zkáza vnesla do německých plánů zmatek, kterého Quisling využil.
"Pronikl do rozhlasového studia, prohlásil vládu socialistického premiéra Nygaardsvolda za svrženou a jmenoval svůj vlastní kabinet. Jeho projev šokoval nejen Nory, ale i samotné Němce. Nikdo z nich pořádně nevěděl, co si o tom má myslet. Teprve Hitler rozhodl: Quisling musí dostat naši podporu. Před válkou se v Norsku mnohokrát diskutovala otázka, jestli by odpor málo početné norské armády proti útočníkům nebyl jen pošetilým a marným gestem. Za jistých podmínek by onoho 9. dubna 1940 byli představitelé státu ochotni jednat o mírovém řešení situace, rozhlasový projev však všechno změnil. Quisling v čele vlády jako podmínka míru? To Norové včetně krále a legální vlády nemohli přijmout, a rozhodli se proto bojovat." (8)
Vůdce norských fašistů si tedy v době invaze počínal úspěšněji než u nás Gajda, a získal Hitlerovu podporu (i když jen na chvíli). Kliment se tedy částečně mýlí, protože Norové se nebránili jen okupaci, ale právě i Quislingovu nástupu do čela vlády...
Jako další paradox je třeba zmínit fakt, že Quisling ve skutečnosti nebyl takovým "quislingem" jako u nás v pozdějších letech Moravec, který se zalykal horlivostí v plnění všech německých přání. Představoval barvitější typ extremisty, který se sice hlásil k nacistické ideologii, ale na této platformě chtěl budovat nacionalistické, nikoliv jen Němců poslušné Norsko. Tento typ domorodého nacisty doby druhé světové války měl zdánlivě v "nordické" zemi svou logiku, ve skutečnosti ovšem němečtí nacisté nebyli ani v zemích podle jejich doktríny rasově privilegovaných ani trochu ochotni k sebeméně rovnocennému partnerství.
Když se Quisling "začal chovat jako premiér nezávislého státu", došlo už po šesti dnech k tomu, že "Hitler Quislingův kabinet rozpustil, vytvořil administrativní radu (Administrasjonrad) sestávající z odborníků. Quislingovi v ní místo nenabídli. Pro Němce bylo Norsko okupovanou zemí na čele s říšským komisařem Josefem Terbovenem. Quisling se však nevzdával. Červenec a srpen 1940 strávil v Německu pokusy získat podporu svých příznivců Rosenberga a Raedra. A měl úspěch, jejich prostřednictvím dosáhl další audience u Hitlera, k níž došlo 17. srpna. Výsledkem rozhovoru byla direktiva Terbovenovi, aby všemožně podporoval Quislingovu skomírající stranu Nasjonal Samling. Když Terboven zrušil administrativní radu a ustavil výbor 'komisariálních státních radů', rozpustil všechny norské politické strany a ponechal jen jedinou – Nasjonal Samling. Quislingova hvězda ovšem stoupala ještě výš. Dne 1. února 1942 se stal opět ministerským předsedou, tentokrát s podporou okupantů. Nedokázal však reálně zhodnotit své postavení. [...] Dne 9. června 1942 Quisling dokonce Hitlera požádal, aby s ním Německo začalo jednat o mírové smlouvě, která by Norsku umožnila stát se samostatným státem a posléze členem Paktu tří. Berlín ovšem podobné nápady odmítl. Quisling se rozzlobil a označil politiku třetí říše za imperialistickou. [...] Kupodivu mu to prošlo, i když ne beztrestně. Hitler se pomstil tím, že norské jednotky SS přejmenoval na Germanske SS Norge a zařadil je mezi všeobecné SS." (9)
Vrátíme-li se ještě jednou ke srovnání s protektorátem, kde Moravec a čeští fašisté snili o vytvoření českých jednotek SS a o boji po boku Němců na frontě, je zřejmý význam toho, že se u nás přece jen podařilo uplatnění quislingů omezit. Nikdy také nedošlo například ke splnění jejich požadavku na zřízení "čestapa", zatímco Quisling norské gestapo a bezpečnostní policii zřídil... U nás tedy mohli domácí fašisté řádit jen jako udavači, kdežto v Norsku mohli sami zatýkat a posílat na smrt. Rozdíl oproti úsilí prezidenta a vlády protektorátu oběti nacismu naopak zachraňovat je evidentní.
Háchu lze samozřejmě srovnávat s dánským králem, nikoliv s Quislingem. Státníky, které okupace zastihla v jejich úřadech a kteří se snažili za cenu "kolaborace" bránit národní zájmy, je obecně třeba odlišovat od dobrovolných kolaborantů z ideologických a kariéristických důvodů. Quisling se "rozhodně nemohl vymlouvat, že ho ke kolaboraci s okupanty někdo nutil". (10)
Samotný prezident Beneš v dubnu 1941 konstatoval, že "budou-li naši lidé házet hnůj na Háchu, hází ho na sebe samy. My nemůžeme už v zájmu dobré pověsti národa, který si Háchu zvolil, připustit, aby se z něho dělal Quisling. Hácha je poctivý člověk." (11)
V červnu 1995 tato Benešova slova citovala městská rada v Trhových Svinech ve své reakci na prohlášení tehdejšího premiéra Miloše Zemana (12), který odhalení pamětní desky v rodišti Emila Háchy komentoval slovy: "V Norsku, kde je sociálně demokratická vláda, by zajisté nedošlo k tomu, že by byla odhalena pamětní deska Vidkumu Quislingovi s textem, že se zasloužil o uchování identity norského národa po dobu německé okupace." (13)
V dané souvislosti je třeba připomenout, že prezident Hácha byl gentleman ze staré školy, kterému se hnusily šovinistické i populistické ideologie a naši národní identitu vnímal jako spojenou s tradiční evropskou křesťanskou kulturou, ne s pohansko-nacionalistickou "Novou Evropou", o níž snili quislingové. A raději se moc nepouštět do spekulací o tom, jak si identitu našeho národa představují dnešní či minulý český prezident...
V dnešní Evropě jsou každopádně mnozí z nás znepokojeni tím, jak v ní sílí hnutí, ideologicky ne zcela nepodobná Quislingovu Nasjonal Samling. I když jsem obecně proti trestu smrti a mám za to, že ani Quisling nemusel či neměl být popraven (zvláště když v Norsku trest smrti tradičně neexistoval), přece jen není právě v dané souvislosti od věci připomínat, jaký konec politické a životní dráhy "Frera" čekal.
"Na konci války Němcům navrhoval, že ze země udělá nedobytnou pevnost, v níž se budou moci bránit. Jak prožíval poslední chvíle války? Svědectví nám o tom podal jiný 'prominentní' kolaborant, Belgičan Léon Degrelle, který se v závěru války dostal do Osla. Quisling, ještě jako předseda okupační vlády, pozval esesáka Degrella na návštěvu. Quisling byl, zdálo se, zkrušen osudem, vzpomíná Degrelle. Půl hodiny jsme konverzovali o dešti a hezkém počasí. Terboven mě totiž požádal, abych ho uklidnil. To ovšem vylučovalo většinu konverzačních témat. Quisling se užíral uvnitř. Obličej měl oteklý, oči mu těkaly sem a tam, prsty bubnoval o stůl. Ten člověk se cítil ztracen. Byl jsem jeho poslední návštěvník. Odpoledne vyrazil na švédské hranice, byl vrácen a v noci přijel zpět do Osla. Nevěděl už, do kterého fjordu se vrhnout." (14)
V ranních hodinách 9. května 1945 byl Vidkun Quisling zatčen domácím odbojem. I když jeho následný proces neodpovídal běžným formálněprávním požadavkům (předsedou soudu byl např. Quislingův zjevně zaujatý politický protivník Erik Solem, který většinu doby okupace strávil v koncentračním táboře), je třeba ocenit už to, že narozdíl např. od osudu Mussoliniho nešlo o žádný lynč, i když Quisling rozhodně nebyl v Norsku nenáviděn o nic méně než Mussolini v Itálii.
Vidkun Quisling byl postaven před soud, který začal 20. srpna 1945 v Oslu. Byl obviněn z vlastizrady, i když se sám naopak označoval za vlastence a dokonce za "druhého svatého Olava". Soud dal za pravdu státnímu zástupci, který prohlásil: "Pro přítomnost i budoucnost budiž konstatováno: Kdo v kritické situaci vlasti se snaží nahradit vůli ústavních autorit svou vlastní, zrazuje a vylučuje se sám z národa." (15)
Dne 10. září 1945 byl Quisling shledán vinným a odsouzen k trestu smrti. O měsíc a půl později, 24. října, se na hradbách pevnosti Akershus v Oslu konala poprava, a to za přihlížení zvědavců, které právem vzbudilo Quislingovo pohrdání, vyjádřené jeho výrokem: "Je to jako ve starověkém Římě, kde považovali za zábavu sledovat, jak lidé umírají!" K žádnému pokání či alespoň sebereflexi u odsouzeného bohužel nedošlo, jak o tom svědčí jiný z jeho posledních výroků, adresovaný členům popravčí čety: "Nedovolte svému svědomí, aby vám v budoucích letech kvůli mně komplikovalo život... Jednáte na základě rozkazů a plníte pouze svou povinnost jako vojáci, stejně jako jsem to dělal já." Sotva by se dala najít slova skutečnosti vzdálenější. Major v záloze, který sám sebe jmenoval "vůdcem", si velel sám. (16)
Poznámky:
1) "Ti, kdo kolaborovali s nacismem", Největší války a bitvy dějin, 2019, č. 2, s. 71.
2) Viz tamtéž.
3) Michael Borovička, "'Největší' Nor druhé světové války", dostupné na http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/8/vidkun-quisling-/.
4) Miroslav Honzík, Povstaňte, soud přichází, Praha: Panorama, 1986, s. 228-229.
5) Michael Borovička, op. cit.
6) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 271-272, pozn. 327.
7) Miroslav Honzík, op. cit., s. 231.
8) Michael Borovička, op. cit.
9) Tamtéž.
10) Tamtéž.
11) Libuše Otáhalová - Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943, sv. 2, Praha: Academa, 1966, dok. č. 441, s. 604-605.
12) "Trhovosvinenští Miloši Zemanovi", Lidové noviny, 30. 6. 1995, roč. 8, č. 152, s. 3.
13) "Hácha dostal desku", Rudé právo, 26. 6. 1995, roč. 5, č. 148, s. 2; "Zeman ostře vystoupil proti Háchovi", Lidové noviny, 26. 6. 1996, roč. 8, č. 148, s. 3.
14) Michael Borovička, op. cit.
15) Miroslav Honzík, op. cit., s. 237.
16) Srov. Michael Borovička, op. cit.
2024 ©