V letošním roce jsem se na blogu věnoval především legislativě spojené s tzv. retribucí, zrozené za války v Londýně a posléze v podobě "dopilované" komunistickými podněty vyhlašované poválečnými prezidentskými dekrety. K dokončení tohoto tématu je nutné zmínit ještě jeden z posledních a nejkratších, nikoli však nejneškodnějších Benešových dekretů, známý jako malý retribuční. Důsledky této normy pro rozvrat právního řádu byly snad ještě horší než u "velké" retribuce.
"Retribuční dekrety z června 1945 zaváděly sice v podstatě stanné právo, stále však šlo o právo, byť značně deformované. To se nedá říci o řízeních podle takzvaného malého retribučního dekretu, který prezident Beneš podepsal 27. října 1945. Datum je důležité. O den později se zákonodárcem stalo Prozatímní národní shromáždění. ,Dekret prezidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti‘, jak se malý retribuční dekret oficiálně nazýval, byl vypracován a přijat s rychlostí, která zřejmě nemá v českých novodobých dějinách obdoby: 24. října vláda jmenovala meziresortní komisi pro přípravu dekretu a na druhý den ráno oznámil ministr vnitra, že komise jeho text již vypracovala. O dva dny později se stal zákonem.“ (1)
Text dekretu byl formulován neuvěřitelně vágním způsobem, takže jeho zneužívání proti politickým odpůrcům představovalo snadnou záležitost. Stanovoval, že ten, kdo v době zvýšeného ohrožení republiky vzbudil veřejné pohoršení „nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, bude potrestán – nejde-li o čin soudně trestný – okresním národním výborem vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1,000.000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo dvěma nebo všemi těmito tresty“. (2)
Okresní národní výbory – nikým nevolené orgány, v nichž komunisté samozřejmě měli silné postavení – tak dostaly právo vyšetřovat a soudit, přičemž řízení před jejich trestními komisemi se odehrávala v síni uzavřené veřejnosti a obvinění při nich ani nemohli mít advokáta, ani nemohli povolávat svědky na svou obhajobu. (3)
K právně neuvěřitelným stránkám dekretu patřil i fakt, že z něj sice bylo možné vyčíst, že se týká činů z doby po 21. květnu 1938 (toto datum bylo bráno jako začátek zvýšeného ohrožení republiky), ale ne to, zda má jít jen o trestání činů minulých, anebo i současných. Lidovecká politička Helena Koželuhová dva měsíce po vydání tohoto dekretu konstatovala, že „ještě nebylo stanoveno, zda je považovati zvýšené ohrožení republiky za skončené či nikoliv“. Současně ve vztahu k dekretu poznamenala, že „snad bylo možno věnovat trochu námahy a přemýšlení při jeho vypracování, aby se nemohl stát bičem nad celým národem“. Tím se ovšem stát mohl vzhledem k tomu, že v jeho textu vůbec nebylo řečeno, zda se týká výjimečných případů, anebo třeba všech, kdo za okupace pracovali pro Němce. (4)
Částečné vyjasnění – nikoli ovšem ve smyslu větší právní jistoty – přinesla až směrnice ministerstva vnitra, která „specifíkovala devět typů provinění, jež se zaměřovala na Čechy, kteří kolaborovali s Němci na úrovni politické, hospodářské, profesní či společenské“. Doba, které se tato „kolaborace“ měla týkat, byla až vládním nařízením č. 217 z 22. listopadu 1946 (!) specifikována v tom smyslu, že zvýšené ohrožení republiky končí 31. prosincem 1946. To v praxi znamenalo, že trestní nalézací komise národních výborů mohly až ročním vězením potrestat i Čechy, kteří se „provinili“ přátelskými styky s Němci v období od konce války do konce roku 1946. (5)
Mezitím sehrál malý retribuční dekret významnou roli ve vztahu k parlamentním volbám z května 1946. Komunisté jej využili k triku, podle kterého mohli "občané" podávat námitky proti každému, kdo byl uveden ve voličských seznamech, a přitom podezřelý z provinění proti národní cti. "Asi 250 až 300 tisíc občanů bylo takto obviněno a ze seznamu vyškrtnuto. Tím přišly o volební právo statisíce občanů, nekomunistů." (6) Před volbami stačilo rozeslat obsílky, aby bylo podezřelým z retribučních provinění znemožněno volit.
Demokratický právní stát v Československu rozhodně neskončil až 25. února 1948.
Poznámky:
1) Petr Zídek, „Poválečná očista bez mýtů“, Lidové noviny, 11. 12. 2010, s. 25.
2) Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, roč. 1945, č. 138, Dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti, § 1, odst. 1.
3) Viz Petr Zídek, op. cit.
4) Helena Koželuhová, „Naše národní čest“, Obzory, 15. 12. 1945, č. 15, s. 229–230.
5) Viz Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s. 315–316.
6) Ota Hora, Svědectví o puči I, Praha: Melantrich, 1991, s. 202.
2024 ©