V letošním tristním roce, a tedy také v mém blogování o pětasedmdesát let starých událostech otřesného roku 1945, přichází měsíc srpen, spojený s výročím Hirošimy jako vrcholného symbolu tragédie a katastrofy.
Tímto symbolem by patrně měla být spíše Osvětim než Hirošima, která stála na samém konci války a předcházela jejímu ukončení; plynové komory a atomové bomby jako dva výsledky vědeckotechnického „pokroku“ umožňující dosáhnout vrcholné úrovně vraždění však v jistém smyslu patří k sobě. Pokrokářské paradigma moderní civilizace, v níž se lidé odvrátili od Boha a vzali svou budoucnost do vlastních rukou, nevyústilo v ráj na zemi, ale právě ve fenomény symbolicky pojmenovatelné jako „Osvětim“ a „Hirošima“.
„Patron“ tohoto mého blogu Leonard Cohen ve svých textech mnohem častěji odkazoval k nacistickému než k jadernému holocaustu; přesto jsem si však z jeho písně „The Future“ mohl vypůjčit název tohoto článku, který je překladem verše „Give me Christ or give me Hiroshima“ a dokonale vyjadřuje výše zmíněnou symboliku. Nemá lidstvo opravdu na výběr jen mezi vírou a zkázou?!
Mé psaní tohoto článku či přemýšlení o tomto tématu připadlo na dobu, kdy jsme si připomínali 120. výročí narození historika a básníka Zdeňka Kalisty z 22. července 1900. Kalistovou „závětí“ je jeho poslední kniha Tvář baroka, kterou dával dohromady už jako starý muž postižený temnotou své slepoty, ale nikoliv ztrátou světla víry. V jejím závěru téměř prorocky konstatuje ohavnost zpustošení, kterou jeho hasnoucí zrak mohl ještě zpozorovat ve zdevastované přírodě české krajiny, a říká:
„...nemohu nevidět, že tato situace je neudržitelná a že dříve nebo později bude nutno hledat nějaké východisko z ní, nemá-li být současný člověk a ještě více pak jeho potomstvo nenapravitelně poškozeno na těle i na duši. [...] Bude třeba vrátit se k tomu, co je ,přirozené‘. Co však je přirozené? Není to jen ošidné slovo, kterým se kapitulující materialismus snaží zachránit před blížícím se Bohem? [...] Obnoví se snad víceméně automaticky náš kraj ve své ,přirozené‘ podobě? Zarostou zase jeho rány tichým stínem stromů, ve kterém najde znavený moderní člověk skutečné odpočinutí? [...] To je ovšem možné, tu může ještě pomoci ,příroda‘ – aspoň do jisté míry. Ale což když do tohoto obnovujícího se obrazu života najednou padne atomová bomba? Což když sem ďábel v lidské podobě hodí pumu vodíkovou, která zničí vše v okruhu o průměru několika desítek kilometrů! Pomůže materialistická koncepce návratu k ,přírodě‘, aby zabránila této katastrofě? To je přece věc duchovní, věc lidského svědomí a nakonec věc Boha, kterého by materialismus tak rád vzdálil či dokonce vyloučil z lidského života! Neboť kromě Boha není nic, v čem by lidské svědomí mohlo pevně zakotvit, co by mu zabránilo spáchat zločin těch rozměrů jako je shození vodíkových, neutronových a jiných apokalyptických pum mezi živé lidi. Kdo není posedlý oslepujícím ďáblem, nemůže nevidět, že cestou k záchraně lidstva nejsou žádné papírové pakty, ale obnova v Bohu. Obnova člověka v Bohu a s ní pak i obnova země v něm.“ (1)
Give me Christ or give me Hiroshima... Konec druhé světové války – tedy kapitulace Japonska poté, co byly proti Japoncům použity atomové bomby – neznamenal duchovní vítězství nad silami temnoty, jak se naivně domnívali autoři „newageové“ knihy Jitro kouzelníků, podle kterých bitva „mezi temnými mocnostmi a lidstvem na vzestupu skončila v Hirošimě jasným znamením moci, o níž se nediskutuje“. (2) Vypuštění džina atomové bomby z láhve spíš naopak znamenalo přechod do nové, apokalyptické situace, v níž se stal jaderný holocaust celého lidstva vskutku možným a nezmění-li se dosavadní směřování dějin, tak vposledku i pravděpodobným...
Světová církev i církev v Japonsku dělá, co může, aby k této změně došlo. Je třeba připomenout, že utrpení bezbranných v Hirošimě a v Nagasaki představuje také či především křesťanský příběh. Vikářem v Hirošimě byl jezuita Hugo Lassalle (později přijavší japonské jméno Makibi Enomiya). „Roku 1945 patřil spolu s pozdějším generálem jezuitů Arrupem k prvním, kteří po svržení atomové bomby poskytovali s nasazením vlastního života pomoc postiženým v Hirošimě: do smrti nesl zdravotní následky atomového ozáření.“ (3) Nicméně přežil a v září 1946 byl přijat papežem Piem XII., kterému předložil svůj plán postavit v Hirošimě katedrálu zasvěcenou myšlence světového míru. Chrám míru navržený japonským architektem Togo Muranem byl pak v lerech 1950–1954 v Hirošimě opravdu postaven.
Jiný jezuitský misionář v Japonsku, William Johnston, byl naproti tomu přesvědčen, že „důležitější než Hirošima je Nagasaki“, protože „právě zde žila a hrdinně zemřela většina starých misionářů. Zde prolily tisíce a tisíce japonských mučedníků svou krev, zde byli pověšeni hlavou dolů nad úděsnými sirnými jámami, a zde se také nachází pohorek, na němž bylo ukřižováno 26 mučedníků, kteří zemřeli se slovy Te Deum laudamus na rtech... Zde byla ve čtvrtek 9. srpna v 11,02 hod. svržena druhá atomová bomba. Explodovala nad katedrálou, kde právě křesťané slavili eucharistii – nikdo z nich nepřežil.“ (4)
Pro úplnost je ještě třeba dodat, že na Hirošimu byla atomová bomba svržena v pondělí 6. srpna v 8,16 hod. „Ze 320.000 civilistů a vojáků, kteří byli podle odhadu v tu chvíli ve městě, jich bylo 80.000 okamžitě zabito nebo těžce raněno. Asi třetina obětí byli vojáci.“ Mezi oběťmi byli i američtí zajatci. Zničeny byly více než dvě třetiny všech budov. „Z 55 nemocnic a stanic první pomoci byly k potřebě jen tři.“ Vatikán druhý den novou bombu odsoudil jako „katastrofální vrchol apokalyptických překvapení, která přináší válka“, a dokonce vyjádřil politování nad tím, že američtí atomoví fyzikové výsledky svého výzkumu raději nezničili. (5)
Je ovšem nutné konstatovat i to, že k výrobě atomové bomby se už v pětačtyřicátém pomalu, ale jistě blížili i Sověti, k čemuž jim velmi napomohli i Čechoslováci darováním jáchymovského uranu... Jakkoliv bylo americké vyrobení atomové bomby apokalyptickým překvapením, nevěstícím pro budoucnost lidstva nic dobrého, přece lze mluvit o velikém štěstí, že atomovou bombu nestihlo vyrobit hitlerovské Německo a že ani stalinskému Rusku se to nepovedlo jako prvnímu. V takovém případě by totiž sotva mohlo něco zabránit tomu, aby se po válce celá Evropa stala komunistickou, a nemohla by být řeč ani jen o zárodečném vzniku Spojených států evropských. Samotný Winston Churchill už v roce 1946 v projevu na curyšské univerzitě prohlásil: „Zaplať Bůh, že jsme nyní pod americkou atomovou ochranou. Vytvoříme evropskou radu a pak Spojené státy...“ (6)
I v době, kdy atomovou bombu měli ještě jen Američané, však Sověti ovládli polovinu Evropy a část Asie. Američané se ve vztahu k otázce, jak donutit Japonce ke kapitulaci, rozhodli pro nejhorší možnou variantou, když ze dvou neblahých možností – použití atomové bomby, anebo vojenská invaze, do níž by se zapojili i Sověti a na úplném konci války v Tichomoří, v níž doposud zachovávali neutralitu, tak ještě získali důležité územní a strategické zisky – zvolili obě dvě...
Není ovšem pochyb o tom, že o japonské ochotě kapitulovat, oznámené senzačním rozhlasovým projevem císaře Hirohita z 15. srpna, rozhodla Hirošima, a ne až po ní následující sovětské vyhlášení války Japonsku. Jinak by Japonci nepochybně fanaticky bojovali ještě velmi dlouho. (7) Použití atomové bomby bylo zdůvodňováno „přesvědčením, že invaze na ostrovy by si vzhledem k zarputilosti japonské obrany vyžádala jen na straně Spojenců přes 1 milion obětí“. (8) Břemeno tohoto strašlivého rozhodování na sebe musel vzít prezident Truman. Je snad ještě dobře, že tento muž, ač příslušník baptistické církve, o křesťanské víře nikdy veřejně nemluvil... Každopádně po Hirošimě a Nagasaki Japonsko uznalo svou porážku, 28. srpna se americké jednotky mohly vylodit na jeho území a 2. září byla podepsána kapitulace.
Použití atomové bomby proti civilistům v Japonsku přirozeně nelze omlouvat předcházejícími zločiny Japonců proti civilistům na jimi okupovaných územích (tak jako zločiny páchané v pětačtyřicátém u nás na českých Němcích nelze omlouvat předcházejícími válečnými zločiny třetí říše). Nelze ovšem akceptovat ani to, že se Japonci skoro „považují za oběti druhé světové války, jako kdyby svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki smazalo jejich předchozí víny“. (9) I v této souvislosti platí titulek mého článku ve smyslu alternativ mezi Kristem (ztělesňujícím mj. osobní svědomí) a odlidštěnou mašinérií (v tomto případě ztělesněnou státní ideologií imperiálního Japonska, jejíž příkazy byly japonskými válečníky a příslušníky okupačních vojsk slepě plněny).
V poraženém a okupovaném Japonsku nesporně oproti předešlé éře došlo k pozitivnímu hodnotovému posunu. Hospodářský vzestup, ke kterému proměna Američanů z nepřátel ve spojence přispěla, však v tomto ohledu rozhodně neměl jednoznačně kladné důsledky. Ve spojení s ním lze mluvit i o pouhém přeorientování se z úsilí o vojenskou nadvládu nad širokým pacifickým prostorem v úsilí o nadvládu ekonomickou s eticky tristní „výkonností bez ohledů, flexibilitou bez základních pravidel, autoritativním vedením bez zodpovědnosti, politikou a hospodářstvím bez morální vize, obchodem i kšeftem bez reciprocity, válečných dluzích bez vědomí viny“. (10)
Hirošimu nelze překonat ani ekonomicky, ani politicky, ale jedině duchovně. Roku 1981 do tohoto města při své návštěvě Japonska zavítal papež Jan Pavel II., s čímž je spojena od té doby v první polovině srpna každoročně pořádaná modlitební iniciativa „Deset dní za mír“. (11) Tentýž papež poskytl svým svoláním mezináboženských modliteb za mír do Assisi z roku 1986 i japonským buddhistickým mnichům podnět k tomu, aby v návaznosti na Assisi rovněž v srpnovém termínu výročí Hirošimy a Nagasaki každoročně pořádali podobná setkání na hoře Hiei u Kjóta. (12)
Významné podněty přináší i dnešní papež František, který Japonsko navštívil v listopadu 2019. U Mírového památníku v Hirošimě pronesl projev, v němž odsoudil jaderné zbraně a vyzval k likvidaci jejich arzenálů: „V přesvědčení, že svět bez jaderných zbraní je uskutečnitelný a nezbytný, žádám politické lídry, aby nezapomněli, že nás tyto zbraně nehájí před ohrožením národní i mezinárodní bezpečnosti naší doby. Je třeba uvažovat nad katastrofálním dopadem jejich použití z hlediska humanitárního a ekologického a zřeknout se posilování klimatu strachu, nedůvěry a nepřátelství, přiživovaného jadernými doktrínami.“ (13)
Bezprostředně před nynějším výročím pětasedmdesát let staré tragédie vyzvali k jadernému odzbrojení i američtí biskupové, vyjadřující naději, že Hirošima a Nagasaki zůstanou nejen prvními, ale i posledními místy válečného použití atomových zbraní. Podle jejich slov „Církev ve Spojených státech předkládá své pronikavé volání a pokornou modlitbu za pokoj v našem světě, který je Božím darem skrze spásnou oběť Krista Ježíše.“ (14)
Poznámky:
1) Zdeněk Kalista, Tvář baroka: Poznámky, které zabloudily na okraj života, skicář problémů a odpovědí, Praha: Vyšehrad, 2014, s. 186–187.
2) Jacques Bergier – Louis Pauwels, Jitro kouzelníků: Úvod do fantastického realismu, Praha: Svoboda, 1990, s. 355.
3) Tomáš Halík, „Úvod k českému vydání“, in: Hugo M. Enomiya-Lassalle, Zenová meditace, Brno: Cesta, 1995, s. 5.
4) William Johnston, Hledání nové spirituality: Setkání křesťanství a buddhismu v dopisech misionáře v Japonsku, Praha: Portál, 1997, s. 114–115.
5) Gordon Thomas – Max Morgan Witts, Enola Gay, Praha: Naše vojsko, 1984, s. 245 a 255.
6) Jaroslav Matějka, Život sira Winstona, Praha: Svoboda, 1968, s. 477.
7) O fanatismu Japonců svědčí nejen známí kamikadze, ale například i příběh vojáka, který věren poslednímu rozkazu, který za druhé světové války dostal, „válčil“ v džungli na jednom z filipínských ostrovů ještě v roce 1974 (viz Hiró Onoda, Moje třicetiletá válka, Praha: Naše vojsko – Český svaz protifašistických bojovníků, 1984).
8) Peter Tweed, Moderní oxfordský slovník 20. století, Praha: Iris – Knižní klub, 1994, heslo „Japonsko“, s. 231.
9) Karel Pučelík – Ludvík Armbruster, „Japoncům se papež bude líbit“, Katolický týdeník, 19.–25. 11. 2019, roč. 30, č. 47, s. 13.
10) Hans Küng, Světový étos: Projekt, Zlín: Archa, 1992, kap. „Japanismus“, s. 20–21.
11) Viz „Japonci se modlí za oběti atomových bomb“, Katolický týdeník, 14.–20. 8. 2018, roč. 29, č. 28, s. 3.
12) Viz „Mezináboženské setkání v Japonsku“, Katolický týdeník, 8.–14. 8. 2017, roč. 28, č. 32, s. 16.
13) Karel Pučelík, „Papež apeloval na odzbrojení“, Katolický týdeník, 26. 11. – 2. 12. 2019, roč. 30, č. 48, s. 16.
14) „US Bishops call for prayers ahead of anniversary of Hiroshima and Nagasaki bombings“, 14. 7. 2020, https://www.vaticannews.va/en/church/news/2020-07/us-bishops-call-for-prayers-ahead-of-anniversary-of-hiroshima.html.
2024 ©