Srpen 1945 (2): Pétain odsouzen k smrti

Napsal Vít Machálek (») 22. 8. 2020 v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 462×

V mém blogování o době poválečné zaměřeném především na trestání skutečných či domnělých provinilců z doby nacistické okupace by neměla chybět glosa k osudu hlavy vichyistické (do listopadu 1942 Němci neokupované) části Francie maršála Pétaina, který byl před pětasedmesáti lety odsouzen k smrti a o šest let později zemřel v doživotním vězení, ve které mu byl trest změněn. Prezident Hácha, hlava okupovaného českého národa, zemřel jak známo ve vězení již v červnu 1945. Tyto dva muže však nelze dost dobře srovnávat.

Nejde jen o to, že šlo o zcela různé typy osobností, ale i o rozdíly v situaci malého a velkého národa. S Francií jako velmocí s koloniemi se v žádném smyslu nedá srovnávat ani předmnichovské (natož Háchovo pomnichovské) Československo a francouzský národ také v žádném případě nebyl v situaci Čechů, kteří byli podle nacistických plánů předurčeni k vyhlazení. Pétainův manévrovací prostor a jeho možnosti dělat vlastní politiku byly nesrovnatelně větší než v případě Háchy.

Srovnávat nelze ani vztah mezi Háchou a Benešem, až do přerušení spojení mezi Prahou a Londýnem po příchodu Heydricha do protektorátu spojený se stálou výměnou vzkazů a vzájemnou spoluprací, a vztah mezi Pétainem a de Gaullem, mezi nimiž žádná obdoba takovéto spolupráce neexistovala. Srovnávat nelze dokonce ani „silné muže“ vichyistické Francie a protektorátu z posledních let války, Lavala a Moravce: zatímco Moravec byl totálním zaprodancem Němců zcela konformním se zájmy třetí říše, od kterého mohl Hácha očekávat jen naprostý protiklad svých snah o hájení českých zájmů, o Lavalovi naopak samotný de Gaull ve svých pamětech konstatuje: „Když ve své vládě rozvíjel k udržení neudržitelného všemožné lsti a nasazoval všechny páky své neústupnosti, snažil se zřejmě sloužit své zemi. Připusťme to! On i jemu podobní, kteří si zvolili cestu bahnem, alespoň nebyli tak cyničtí, že by vůbec nebrali zájem vlasti na vědomí.“ (1)

Každopádně je zřejmé, že v žádné ze zemí okupované Evropy nemohli všichni její významní činitelé odejít do exilu, popřípadě se bez ohledu na následky pro své národy heroicky postavit na otevřený odpor. Všude se musel někdo snažit s Němci vyjednávat a své bezmocné krajany před nimi v rámci možností nějak chránit. Také Pétain mohl pozitivně ovlivnit bezpočet lidských osudů francouzských válečných zajatců, vězňů, lidí prchajících přes neokupovanou část Francie před nacisty atd. V logice doby bylo, že Francouzi (v tomto případě ne nepodobně jako Češi ve vztahu k Háchovi a Benešovi) říkali, že „Pétain je štít a de Gaulle meč“. (2) Po válce ovšem probíhal ve Francii podobný hon na pétainovce jako u nás na háchovce, přičemž se odpovědnost jednotlivců věru nevážila na lékárnických vahách, ale spíše šlo o předem dané odsouzení Vichy, resp. protektorátní Prahy en bloc.

Během osvobození bylo zatčeno asi 300.000 Francouzů, kteří se hlásili k pétainismu, či dokonce kolabovali s okupantem (jako všude jinde, i zde byla téměř polovina z nich jen obětí pomluv a osobních pomst). Soudní dvory projednávaly 95.112 případů, z nich 45.017 bylo odloženo ad acta, 50.095 vynesených rozsudků zahrnovalo 7.037 rozsudků smrti (4.397 v nepřítomnosti). Vykonáno jich bylo 791. Dalších 13.211 obžalovaných soudy poslaly na nucené práce (2.777 doživotně) a 23.916 jich odsoudily k trestům odnětí svobody. Konečně 67.967 Francouzů bylo postaveno před lidové soudy, které 46.145 z nich odsoudily ke zbavení občanských práv či hodností. [...] Nesměli volit, ani být voleni. Nezvolitelnými se tak stalo i 569 poslanců, kteří 10. července 1940 hlasovali pro návrh ústavního práva dávajícího ,všechnu moc vládě vedené maršálem Pétainem, aby mohla vyhlásit novou ústavu Francouzské republiky‘.“ (3)

Pétain, kterému v době vojenské porážky Francie z června 1940 připadla role „kapitulanta“, nemůže být ani zde srovnáván s Háchou, kterému tatáž role připadla v březnu 1939. V obou případech sice šlo o unavené staré muže, ale jen v případě Háchy o člověka, který svým smýšlením neměl nic společného ani s autoritativní ideologií, ani s osobní ctižádostivostí. Pétaina naopak de Gaulle ve svých pamětech charakterizuje jako pyšného muže, jehož pýše se v době pohromy Francie na sklonku života naskytla „příležitost rozvinout se do plné šíře“. (4)

Maršál Philippe Pétain (1856–1951) byl populární úspěšný vojevůdce z doby první světové války. Spíše než s právníkem Háchou by tedy u nás mohl být srovnáván s generálem Syrovým, kterému byla v době Mnichova Benešem určena paradoxní úloha, aby právě coby ztělesněný symbol válečníka vedl vládu nucenou kapitulovat. Pétain byl s tímto úkolem povolán do čela francouzské vlády v době válečné katastrofy dne 17. června 1940.

Český exilový publicista Břetislav Palkovský nedlouho poté citoval z posledního projevu Pétainova předchůdce, premiéra Reynauda, který v něm napadl Háchu a prohlásil, že se ve Francii nikdy nenajde státník, který by šel stejnou cestou. Podle Palkovského komentáře se pak „nenašel jen jeden, ale byla jich hned celá řada a nastoupili cestu mnohem neschůdnější a krkolomnější! Není dnes Hácha přímo hrdinou proti maršálu Pétainovi a jeho našeptávačům, kteří vzdali boj za podmínek nepoměrně příznivějších?“ (5)

Pétainem po kapitulaci z 22. června 1940 ustavený autoritativní režim ve Vichy představuje fenomén sui generis, který nelze jednoznačně přiřadit k žádnému ze dvou druhů domácích politických režimů v zemích pod německou nadvládouani k typu tzv. státní kolaborace představované státníky typu dánského krále Christiana, které tragédie jejich zemí zastihla v úřadech, v nichž zůstali, aby mírnilí škody působené Němci a znemožňovali přístup k moci domácím fašistům, ani k typu typu režimů nastolovaných právě místními fašisty či nacisty typu Quislinga v Norsku. Podle amerického historika Stanleyho Hoffmanna sice pétainovská politická reprezentace představovala typ nenacistické státní kolaborace, nikoli však ve výše popsaném smyslu. Směřovala „k ,národní revoluci‘ pod ochranou Německa“ a v tomto smyslu se stala protikladem háchovské politické reprezentace u nás, které šlo „o vyčkávání a vytrvání až do doby, kdy bude válka rozhodnuta“, spojené s udržováním spolupráce s exilovou vládou a domácím odbojem. (6)

Pétainova role by tak mohla být srovnávána spíše s rolí Tisa na Slovensku než s rolí Háchy v českých zemích. Po válce také Pétain mohl být souzen a odsouzen na základě podobných provinění jako Tiso, tj. aktivního podílu na pronásledování Židů (kterému se však paradoxně proces s ním téměř vůbec nevěnoval!), podpory Němci vedené války včetně účasti francouzských vojáků v bojích či perzekuce antinacistů pod pláštíkem autority hlavy státu. Pétain měl ovšem oproti Tisovi některá nesporná plus typu pokusů o vyjednávání se Spojenci, odmítnutí spolupráce s Němci na konci války nebo i dobrovolného předstoupení před poválečný francouzský soud.

Ten jej ovšem 15. srpna 1945 po nedlouhém procesu odsoudil za velezradu k smrti, přičemž rozhodnutí o jeho popravení či omilostnění ponechal v rukou generála de Gaulla, vykonávajícího pravomoci hlavy státu. Ten na doporučení soudu milost udělil a Pétain pak poslední léta svého života prožil jako vězeň na ostrově Ile d’Yeux. 


Poznámky:

1) Charles de Gaulle, Válečné paměti 1940–1944, Praha: Naše vojsko, 1989, s. 530.

2) „Pétain perzekvoval Židy, aniž by ho k tomu tlačili Němci“, 4. 10. 2010, https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/petain-perzekvoval-zidy-aniz-by-ho-k-tomu-tlacili-nemci-61793.

3) Zuzana Vodňanská, „Vichy aneb Jak se dělá menší zlo“, Babylon, 12. 5. 1997, roč. 6, č. 7, s. 6.

4) Charles de Gaulle, Válečné paměti 1940–1944, Praha: Naše vojsko, 1989, s. 64.

5) Karel Břetislav Palkovský, Rozcestí: Politické úvahy z těžkých dob, Londýn: Nová svoboda, 1941, s. 10.

6) Detlef Brandes, „Vyčkávání, aktivismus, zrada: Obraz kolaborace v ,Protektorátu Čechy a Morava‘ v české historiografii od roku 1989“, in: Christoph Cornelißen – Roman Holec – Jiří Pešek (eds.), Diktatura, válka, vyhnání: Kultury vzpomínání v českém, slovenském a německém prostředí od roku 1945, Ústí nad Labem: Albis international, 2007, s. 137.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a tři