Továrna na modly a továrna na smrt (Ad 27. 1. 1945)

Napsal Vít Machálek (») 27. 1. v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 137×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

I když se v tomto blogování o roce 1945 i ve svých odborných textech zdánlivě věnuji především novodobým politickým dějinám, ve skutečnosti jsou předmětem mého téměř celoživotního vášnivého zájmu dějiny „dvojí víry“ (1) – židovské a křesťanské. Ty by se s krajním zjednodušením daly rozdělit do tří etap. V první, „starověké“, představovali židé a křesťané dvojí revoluční hnutí, zásadně zpochybňující všechny hodnoty pohanského světa. Ve druhé, „středověké“, se někdejší pohanská Evropa stala křesťanskou, ale možná spíše jen navenek, jak o tom svědčí v neposlední řadě četná pronásledování bezmocného a trpícího (v jistém smyslu paradoxně „křesťanštějšího“) Izraele. Ve třetí, „novověké“, jako by starý pohanský svět přistoupil k odvetě a křesťanstvo i židovstvo začaly válcovat nové ideologie, z teologického pohledu ztotožnitelné se znovuožívajícími modlářskými náboženstvími. Vrcholem této třetí etapy se stala Osvětim, jejíž osvobození z 27. ledna 1945 si dnes připomínáme. 

Hans Küng ve své monografii o dějinách židovství konstatuje, že „právě moderní člověk nemůže přehlédnout, že v Osvětimi a také v gulagu a v jiných táborech nucených prací tohoto světa se splnilo proroctví blázna z Radostné vědy Friedricha Nietzscheho: ten, kdo popírá nejvyšší hodnotu a tím prohlašuje Boha za mrtvého, kdo odpoutává Zemi od jejího Slunce a chce vypít moře, ten je na cestě k vyprázdnění západní civilizace, k onomu nihilismu, který spolu s nejvyšší hodnotou znehodnocuje i všechny ostatní hodnoty.“ (2)

„Prohlášení Boha za mrtvého“ bylo samozřejmě podmínkou sine qua non, bez které by Osvětim nebyla možná. Dříve než se furor teutonicus vzepjal k praktickému antikristovskému pokusu o fyzické vyhlazení Hospodinova vyvoleného národa – po kterém mělo následovat i vymýcení křesťanství (3) –, musel mu půdu připravit furor teutonicus v teorii zuřivě účtující se samotným Hospodinem (a Jeho přikázáními). Není jistě náhodou, že všichni čtyři největší bojovníci proti biblické víře ve století před Hitlerem byli Němci či německy mluvící Židé: kromě již zmíněného Nietzscheho mám samozřejmě na mysli Ludwiga Feuerbacha, Karla Marxe a Sigmunda Freuda. 

Feuerbach a jeho následovníci označili víru v Hospodina za projekci lidských skutečností na nebesa a naordinovali lidstvu narcismus v podobě připsání všech božských atributů samotnému člověku. Tak se zrodil člověkobůh, které pak Dostojevskij označil za protiklad Krista jako bohočlověka, přičemž už v prorockém tušení varoval před budoucími člověkobohy typu Hitlera či Stalina.

Božské bylo „staženo z nebes“ a připsáno pozemským skutečnostem – člověku, národu, státu, rase, třídě atd. Celá stavba evropské civilizace, postavená na „čtyřech pahorcích“ (Sinaj, Golgota, Akropole, Kapitol), se v devatenáctém století otřásla ve svých základech a po vytržení starozákonního a novozákonního pilíře mohlo pak ve dvacátém století dojít k onomu strašnému kolapsu, jehož nejvýmluvnějším projevem se stal holocaust. [Současně však lze říci i to, že bezmezné utrpení obětí holocaustu, křižovaných na „moderní Golgotě“, tajemným způsobem přispělo ke sblížení židovství a křesťanství prostřednictvím objevování Ježíše jako „trpícího Žida“. (4)] 

Küng konstatuje, že to „nebyl teolog, nýbrž americký Žid německého původu Fritz Stern, kdo v roce 1985 promluvil před německým spolkovým sněmem a kdo ve své knize Drama německých dějin uvedl, že plíživá a vposledku totální sekularizace mlčky uznávající smrt Boha‘ (Friedrich Nietzsche) v 19. století, ve 20. století pak kulminující ,odkouzlení světa‘ (Max Weber) a sekulární víra v národ měly jak pro moderní Židy, tak pro moderní Němce osudové následky:

– Židy odcizila tato sekulární náhražka víry jejich vlastní tradiční identitě: když je Hitler oloupil i o jejich němectví, tedy o jejich národnost, zanechala je morálně ochromené a bezradné.

– Němcům přinesla tichá sekularizace už záhy pocit prázdnoty a nudy, který nemohl být zapuzen a překonán ani identifikací toho, co je božské, s národem (národ, stát), ani s dosavadním řádem (univerzita, umění) a jenž si zejména po znehodnocení těchto náhražek víry po roce 1918 žádal něco víc: jen velmi snadno teď mnozí uvěřili Hitlerovým mystifikujícím, matoucím řečem o zázracích, prozřetelnosti, o mýtech, tajemství a autoritě; mnozí uvěřili jakoby v nové Letnice s vylitím Ducha svatého v roce spásy 1933.“ (5)

Přicházejí mi na mysl dvě okřídlené teologické formule: simia Dei a fabrica idolorum. Simia Dei neboli opice Boží je označení ďábla, který se podle sv. Augustina opičí po Bohu a zdánlivě nabízí totéž co On, tedy v tomto případě ono vylití domněle svatého ducha povznášejícího německý národ a Hitlera coby árijského Krista. (6) Fabrica idolorum neboli továrna na modly je označení člověka, kterého Jan Kalvín nazval „továrnou na modly stále v chodu“. (7) 

Religionisté a psychologové náboženství typu Eliadeho či Junga používají pojem homo religiosus – člověk jakožto bytost náboženská –, který je méně expresivní, ale v zásadě směřující k témuž: sekularizace nevede k odnáboženštění, ale k tomu, že na místo biblického Boha nastupují jiné objekty uctívání v podobě božstev, které  vyžadují lidské oběti. Poté, co idolatrický sklon hříchem porušeného lidství dostal v éře sekularizace či dechristianizace zelenou, následovala cesta od továrny na modly, která v přednacistické éře vyprodukovala výše zmíněné kulty rasy, národa, vůdce etc., k továrně na smrt, kterou se stala Osvětim.

Osvětimské plynové komory jsou výsledkem rovnice, v níž se po „osvobození“ člověka od Božích přikázání sečetly idolatrie, ztráta etických zábran a možnosti, které novodobý racionalismus přinesl na poli emancipované vědy a techniky. Během nedlouhé doby v nich bylo vyvražděno přes milión lidí, z drtivé většiny Židů z různých evropských zemí. 

Je bohužel nutné konstatovat, že zatímco nacistický moloch byl na tomto poli vskutku důsledný a protižidovská vyhlazovací mašinérie běžela až do konce i přesto, že to bylo na úkor válečných zájmů třetí říše, pro Spojence zase stál pragmatismus nad lidskostí a jejich armády zajímaly jen operace směřující k vítězství nad Německem. K bombardování, které mohlo zabránit deportacím stále dalších obětí do Osvětimi, z jejích strany nikdy nedošlo.

Rusové, kteří měli k ohniskům holocaustu nejblíž, „nikdy neprojevili sebemenší touhu jakýmkoli způsobem Židům pomoci“. (8) Putinem v posledních dvou desetiletích neúnavně pronášené výroky typu „udělali jsme nejvíc ze všech pro záchranu Židů“ (9) nejsou ničím jiným než jen propagandou v duchu zásady „stokrát zopakovaná lež se stane pravdou“. 

Nikdo samozřejmě nemůže popřít, že Osvětim dne 27. ledna 1945 (deset dní poté, co po cestě do štábu maršála Malinovského „zmizel“ Raoul Wallenberg, největší zachránce obětí poslední etapy holocaustu v podobě vyvražďování maďarských Židů) osvobodila Rudá armáda. V té době už v ní ale bylo jen posledních sedm tisíc vězňů, zatímco patnáct tisíc dalších ještě v lednu 1945 zahynulo při transportech smrti. (10)

Osudy hlavních strůjců holocaustu – nacistického boha Adolfa Hitlera, který až do konce od svých ctitelů požadoval vyhlazení „světového židovstva“, a jeho velekněze Heinricha Himmlera – bych se chtěl v případě možnosti zabývat v jiných článcích, až nadejde doba 75. výročí jejich žalostného odchodu z tohoto světa. Dnes mne ale musí ještě zajímat 27. leden jako symbolické memento jejich strašlivého kultu. 

Den památky obětí holocaustu spojený s tímto dnem (11) je jistě vhodné a nutné držet jako připomínku jeho obětí. Současně by podle mého názoru měl být i připomínkou obrovského civilizačního pádu lidstva v éře „bezbožné moderny“, směřující „od Robespierrovy guillotiny přes Leninovy masové popravy k Hitlerovým plynovým komorám a pecím“. (12) Zcela paradoxní by bylo, kdyby fungoval naopak jako svátek jednoho z moderních „sekulárních náboženství“. Küng se tímto tématem seriózně zabývá ve svém Židovství, kde s poukazem na židovské kritiky „holocaustologie“ varuje před možností, že by se mohla stát náhražkou židovské teologie. (13)

V tomto i jiných svých textech pojednává i o často vznášené otázce ohledně „možnosti věřit v Boha po Osvětimi“, která ve skutečnosti žádnou otázkou není. (14) Mělo by se snad po tak strašném pádu lidství, jakým byl holocaust, tím spíše věřit jen v člověka?! Teze o nemožnosti víry po hrůzách holocaustu je jen pokračováním procesu, který umožnil Osvětim. Židovství se vždy umělo ve víře vyrovnávat s katastrofami všeho druhu, ale holocaust je zastihl v situaci, kdy víra mnoha Židů byla už dávno rozviklána. Něco podobného platí i o „křesťanském“ světě. 

Z pohledu Bible není strašlivé nezaviněné utrpení ničím novým. Stačí připomenout slavné proroctví o trpícím Božím služebníku z třiapadesáté kapitoly knihy Izaiáš, které křesťanství vztahuje na Krista a židovství na Izrael. Vždy se mi zdálo, že tyto dvě interpretace se vzájemně nevylučují. Možná se spíš vzájemně doplňují, protože židovská vysvětluje fungování lidského zla, zatímco křesťanská mluví o Boží odpovědi na ně.

V posledních dnech mne k tomuto tématu zaujal výklad izraelského vrchního rabína Davida Rosena, hovořící o pronásledování židovského lidu jako vyvoleného služebníka a svědka jediného Boha, který se právě z tohoto důvodu stává předmětem nenávisti pohanů: 

„Když si tě Bůh – bez ohledu na to, zda si to zasloužíš, nebo ne – vyvolil, abys svědčil o Boží přítomnosti i božství a dobru ve světě, bude všechno, co se snaží Boha a dobrotu popřít, tvou samotnou existenci považovat za nepřijatelnou a zaměří na tebe své nepřátelství. V tomto smyslu Izrael ,nese hříchy světa‘: ne jako zástupné usmíření, nýbrž jako cíl svědčící o zlu ve světě, o zlu, které se na něj zaměřilo.“ (15)

Nepříčetná nenávist nacistických modlářů k Izraeli je každopádně argumentem pro víru v Boha Izraele, nikoliv proti ní.

Poznámky:

1) Viz Martin Buber, „Dvojí víra“, in: Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 192–198.

2) Hans Küng, Židovství, Brno: Barrister &  Principal, 2016, s. 543.

3) „Anglo-židovský učenec Maurice Samuel ve své knize The Great Hatred (Velká nenávist), sepsané jen náhodou právě před druhou světovou válkou, tvrdí, že pokus vyhladit Židy byl pouze první částí nacistického pokusu vymýtit samotné křesťanství“ (David Rosen, „Antisemitismus je nekřesťanský“, Katolický týdeník, 21.–27. 1. 2020,  č. 4, s. 7). Osobně jsem se zatím naposled s patologickým projevem velké nenávisti vůči víře – záměrně v tomto článku zdůrazňuji, že její konce jsou nedohlédnutelné – setkal koncem minulého týdne, kdy na „intelektuálních“ stránkách věnovaných českým dějinám na schválení obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí kdosi reagoval neuvěřitelně blasfemickým a obscénním útokem na Pannu Marii…

4) Jedna výmluvná ilustrace tohoto objevování za mnohé: „Já vidím Ježíše jako ztýraného, bloudícího, zraněného polského Žida, jenž se v době nacistické okupace v bolestech připlazí na práh polského katolického domu a prosí o úkryt. Najde ho tam malé dítě a volá na rodiče: ,Mami, tati, u dveří je zraněný Žid a prosí o pomoc! Prý se jmenuje Ježíš.‘ Rodiče přicházejí ke dveřím a ptají se: ,Ty jsi Žid? Ty jsi Ježíš?‘ A onen muž odpoví: ,A za koho mne pokládáte vy?‘“ (Byron Sherwin, „A za koho mne pokládáte vy?“, in: Helen P. Fryová, Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Praha: Kalich–Vyšehrad, 2003, s. 141.)

5) Hans Küng, Židovství, Brno: Barrister &  Principal, 2016, s. 542–543.

6) Ve vztahu k Osvětimi a osvětimskému „andělu smrti“ Josefu  Mengelemu nelze zapomenout na to, že „jeho modlou byl Adolf Hitler“ (Jan Fischer, Co neodvál čas, Praha: Společnost křesťanů a Židů, 2008, s. 31).

7) John Calvin, The Institutes of the Christian Religion, dostupné na http://www.ccel.org, kniha 1, kap. 11, § 8, s. 73.

9) „Svět: Osvětim se už nesmí nikdy opakovat“, Právo, 28. 1. 2005, č. 23, s. 7.

10) Oldřich Sládek, Od „ochrany“ ke „konečnému řešení“, Praha: Český svaz protifašistických bojovníků, 1983, s. 116.

11) Je třeba připomenout, že i když ve světovém měřítku je památka obětí holocaustu spojená s 27. lednem, pro Židy je Dnem vzpomínek 27. nisan ve státě Izrael, resp. 19. duben v zemích diaspory, výroční den povstání ve varšavském ghettu z roku 1943.

12) Hans Küng, Židovství, Brno: Barrister &  Principal, 2016, s. 545.

13) Viz tamtéž, s. 540–541.

14) K tomuto tématu nelze než ocitovat Viktora Frankla jako jednoho z těch, kteří přežili Osvětim: „Někteří tvrdí, že po Osvětimi už nelze skládat básně, jiní, že se po Osvětimi nedá věřit v Boha. Ale buď svou víru vzdáte ve smyslu jedné pasáže z Dostojevského, kde se praví: Když Bůh dopustí, aby trpělo nebo zemřelo jedno jediné nevinné dítě, nemohu v něj věřit. Nebo si svou víru přesto ponecháte, řeknete víře ano, – a to z jednoho prostého důvodu: Nelze vyjednávat a prohlásit: Milý Bože, dávej pozor, ponechám si víru v Tebe až do počtu 526.000 Židů jdoucích do plynu, ale nepřipustím už ani jednoho jediného navíc. Svou víru odvolávám, protože jsi nechal zemřít pět nebo šest miliónů lidí. Nelze vyjednávat. A podívejte, víra, opravdová víra trvá i poté. […] Slabá víra v koncentračním táboře zhasla, ale silná víra, doslova bychom mohli říct pravá víra, ta jen posílila.“ (Viktor E. Frankl – Pinchas Lapide, Bůh a člověk hledající smysl, Brno: Cesta, 2011, s. 53 a 75.)

15) David Rosen, „Antisemitismus je nekřesťanský“, Katolický týdeník, 21.–27. 1. 2020,  č. 4, s. 7.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a devět