Únor 1945 (1): Beneš podepisuje retribuční dekret

Napsal Vít Machálek (») 3. 2. v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 150×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

K velkým tématům našich dějin doby druhé světové války bezesporu patří spolupráce mezi Benešovou exilovou reprezentací v Londýně a politickou reprezentací vedenou prezidentem Háchou v protektorátě. Tato spolupráce sice vydržela „jen“ do Heydrichova příchodu do Prahy ze září 1941 (a začala se hroutit už po vypuknutí německo-sovětské války a Benešově zahraničněpolitickém příklonu k Sovětskému svazu o tři měsíce dříve), v letech 1940–1941 však Benešovi bezesporu umožnila dosáhnout uznání ze strany Britů a začít v Londýně úřadovat jako exilový prezident. Ve vztahu k retribučnímu dekretu, kterému se budu věnovat v tomto článku, je jistě paradoxem skutečnost, že Beneš po Háchovi „zdědil“ a s tichou podporou ze strany Háchy v Londýně plně uplatnil právě také právní institut prezidentských dekretů. 

Toto téma reflektuje i předmluva k nyní vydaným pamětem Háchova tajemníka Josefa Klimenta, jejichž editor Václav Velčovský konstatuje: „Dodnes je velmi přínosný Klimentův rozbor právního ukotvení dekretů prezidenta republiky (zmocňovací zákon č. 330/1938 Sb. z. a n.). Zatímco Hácha užíval této normy velmi obezřetně a zřídkakdy, pro Beneše se stala základním principem legislativní práce. Hácha podle Klimenta záměrně vydal dekret pouze v případě, že by hrozilo větší nebezpečí jeho nečinností. Benešovo využívání dekretů za současného a záměrného Háchova mlčení je excelentním příkladem teze o významu nejen toho, co se dělo, ale také toho, co nikoliv.“ (1)

Zatímco Háchův postoj k Benešovi (a háchovské politické reprezentace k reprezentaci benešovské) se nezměnil ani po roce 1941 a zůstal až do konce stále stejný, opačným směrem došlo ke změně takřka o stoosmdesát stupňů. V Londýně se zrodila myšlenka odčinění doby protektorátu neboli retribuce, spojená s budoucími poválečnými procesy s háchovci.  

Beneš, jehož kolaborace se Sověty a komunisty z let 1941–1948 nebyla vynucená, ale dobrovolná, nechápal strašlivou tíseň, jíž byla diktována kolaborace háchovců s okupanty. (2) Sám se dokonce u Sovětů dožadoval toho, aby mu pomohli s radikálním provedením retribuce. Při svých jednáních v Moskvě z prosince 1943 se na Vjačeslava Molotova (ano, téhož Molotova, jehož jméno je tak dobře známé z paktu Molotov – Ribbentrop …) obrátil se žádostí, která se sice netýkala háchovců v českých zemích, ale tisovské garnitury na Slovensku, každopádně však působí zcela neuvěřitelně:

„,Přál bych si,‘ pravil, ,aby vaše vláda vyvinula nátlak ve směru našeho požadavku potrestat všechny osoby na Slovensku, které jsou odpovědny za válku proti Sovětskému svazu. Chtěl bych, abyste na nás přátelským způsobem naléhali, abychom co nejpřísněji potrestali ty, kdo jsou odpovědni za vyhlášení války, i ty, kdo zabředli do kolaborace s Němci na frontě a dělali jim ústupky.‘ […] Molotov chápal: ,To, co potřebujete, je pomoc Sovětského svazu proti Slovákům. Koho z nich chcete potrestat?‘ Beneš vyjmenoval Tuku, Macha, Tisa, Gašpara, Medrického, Čatloše – ,ten musí viset a ostatní taky,‘ dodával hněvivě. […] Snaha prejudikovat soudní rozhodnutí politickým orgánem neměla být, bohužel, výsadou až poúnorové praxe komunistů.“ (3) 

Retribuční dekret – jehož jednotnou platnost pro české země i Slovensko se ovšem benešovcům nakonec po válce nepodařilo prosadit – byl nepřekvapivě koncipován způsobem umožňujícím jeho „pružný“ výklad odpovídající politickým potřebám.

Od roku 1943 jej v Londýně připravovalo ministerstvo spravedlnosti exilové vlády, v jehož čele stál JUDr. Jaroslav Stránský. Trojice právníků (!) spojených s retribucí – Beneš, Stránský a Stránského pozdější nástupce Drtina – myslím stále ještě čeká na definitivní zhodnocení z hlediska své role v dějinách právního státu a právního vědomí. Osobně tuto roli pokládám za, mírně řečeno, zvláštní. 

Jaroslav Stránský byl jedním z politiků, kteří v době, kdy se Emil Hácha stal v listopadu 1938 obětovaným prezidentem pomnichovské republiky, mluvili o tomto muži s velkým obdivem, aby jej pak později považovali za hodného trestu smrti – aniž by se samotný Hácha během této doby ve svém smýšlení nějak změnil. Poté, co první prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha proti své vůli pod velikým nátlakem politiků přijal kandidaturu na prezidenta republiky, Stránský (tehdejší poslanec za Československou stranu národně socialistickou) o něm v Lidových novinách napsal:

„Sotva kdy vystupovala  z hermelínového lemu hlava tak zřejmě ho hodná. Chtěl bych k tomu ze své zkušenosti jako referent rozpočtového výboru o nejv. správním soudě dodati, že dr. Hácha vždy, když se tato kapitola projednávala, přicházel uctít náš unavený parlamentarismus živoucí, vážnou a odpovědnou účastí. Přepečlivá skladba jeho vět, zvolna a závažně mluvených, dýchá takovou opravdovostí, s jakou se setkáváme jen u nemnoha lidí.“ (4) 

Je třeba říci, že Hácha přepečlivě skládal své věty i v době po nacistické okupaci, kdy (dokud mu to  okolnosti a zdravotní stav umožňovaly) vždy pronášel jen velmi krátké, dvojsmysly naplněné projevy, v nichž s nacisty bojoval o každé slovo. Přesto byl nakonec Benešovou exilovou vládou za své projevy shledán hodným exemplárního odsouzení nejen morálního, ale i trestněprávního – a to v době, kdy už byl jeho zdravotní stav takový, že postavení před soud vůbec neumožňoval, což bylo v Londýně dobře známo. Pět let poté, co pronesl výše citovaná slova, tentýž Stránský v Londýně připravil návrh retribuční dekretu, na jehož základě měl být (od)souzen i Hácha, a 5. prosince v londýnském rozhlase rozporuplně prohlásil, že dr. Hácha se po válce bude zodpovídat „ne nám [v Londýně], ale svobodnému československému lidu“, přičemž však už definitivním slovem zůstane to, „co o něm řekl prezident Beneš, když loňského jara odrážel jeho útok a hodnotil jeho cestu na Heydrichův pohřeb“. (5)

Jakékoliv „hodnocení“ této tragické cesty, na níž byl Hácha v Berlíně konfrontován s hrozbou vymazání českého národa z mapy (a pak po návratu s první ukázkou tohoto vymazání v Lidících), podle mého názoru zavání cynismem – zejména jedná-li se o hodnocení ze strany těch, kteří atentátem na Heydricha přivedli národ doma do smrtelného nebezpečí. Něco podobného platí i ve vztahu k „Háchovu“ útoku na Beneše z 30. května 1942 v projevu, který byl celou svou dikcí totálně odlišný od všech předcházejících projevů dr. Háchy. Prezident, který se předtím po dlouhá léta jakémukoliv útoku proti Benešovi úporně bránil, musel po této stránce kapitulovat v době po atentátu, kdy se v nejhorší situaci celých českých dějin nacistům neodvážil odporovat nikdo, nejen těžce nemocný Hácha. 

Genezi tohoto projevu důkladně (byť bez znalosti nacistického zákulisí, k němuž historikové objevili prameny až po roce 1989) popisuje dr. Kliment ve výše zmíněných pamětech, kde je zároveň pojednáno i o reakci Londýna, který si nenechal nic vysvětlit. (6) V prezidentské kanceláři byl projev koncipován zcela jinak (a pochopitelně bez zmínky o Benešovi), ale nacisté v tomto případě nehodlali přistoupit na sebemenší kompromis a přikázali posléze Háchovi přečíst projev, který sami do posledního písmene sepsali. (7) Háchův podíl na něm spočíval jen v tom, že jej do rozhlasu přednesl způsobem, ze kterého bylo všem posluchačům doma zřejmé, že je těžce nemocný a z nacistického vraždění bezmezně zdrcený. Beneš, který předtím proti vůli snad všech českých lidí v protektorátě atentát sám nařídil, ovšem ve svém „definitivním slově“ z Londýna vše bohorovně zhodnotil takto:

„Když jsem po výstřelu na Heydricha četl projev dr. Háchy a vlády proti mně a proti nám všem za hranicemi a když jsem sledoval tu bědnou cestu Háchovu k Heydrichovu pohřbu do Berlína, znovu jsem si uvědomil, že ten skvělý obraz našeho národního odporu byl a je potřísněn také temnými skvrnami… Já vím, že pro dr. Háchu je dnešní jeho postavení také jeho osobním neštěstím… Ale nikdo nesmí nikdy zapomenout, že všecky slabosti, všecky ohledy, všecky kompromisy a všecky taktiky mají své meze i v tak tragické situaci. Ve chvíli, kdy některou z nich překročíte, potřísníte sebe a svůj národ. Jste pak za to těžce odpovědni a budete přísně souzeni.“ (8) 

V následujících měsících začal být tedy v Londýně připravován zákon, na jehož základě měla být přísně souzena mj. i celá háchovská politická reprezentace (přičemž exilová vláda zapomněla na to, že jeden její člen – ministr financí Ladislav Feierabend – sám po dva roky patřil k Háchovým nejbližším spolupracovníkům). Už první osnova retribučního dekretu, předložená ministrem Stránským v červnu 1943, byla podle konstatování Pavla Tigrida „dost ostudná. Z hlediska etického i právního. Beneš postoupil osnovu Státní radě, ta ji projednávala ve dvanácti bouřlivých schůzích až do konce června 1944.“ Zatímco „hrstka demokratů“ kritizovala snadnou zneužitelnost osnovy k novým bezprávím, komunistům se jednalo o pravý opak a chtěli na základě dekretu zavést „třídně motivovanou“ justici. (9) Je neuvěřitelné, že sám Beneš jim v prosinci 1943 v Moskvě údajně řekl, že retribuční zákon umožní, „aby byli postihnuti viníci nejen během okupace, nýbrž už před Mnichovem“ (10) – jinými slovy, aby byla trestána nejen skutečná či domnělá kolaborace z doby protektorátu, ale i „nesprávná“ (ať už protibenešovská nebo protikomunistická) politická orientace z doby první republiky.

Ministr Feierabend si dobře uvědomoval, že na základě Stránského předlohy by mohl být velmi snadno souzen i on sám, a to hned ze dvou důvodů: jako „háchovec“ a jako předmnichovský agrárník. Byl zásadně proti retribučnímu zákonu jako takovému s tím, že k potrestání osob opravdu provinilých lze plně vystačit s prvorepublikovým zákonem na ochranu republiky, a tak se vyhnout „zpětné platnosti zákona v trestních věcech, která byla právní teorií obecně odsuzována. Stránský však předlohu hájil a nevadila mu námitka zpětné platnosti, ač sám byl profesorem trestního práva.“  (11) 

Feierabendova kritika retroaktivity retribučního dekretu jistě svědčí ve prospěch jeho právního cítění, věcně však právě ve vztahu k háchovcům podstatu problému nepostihovala. Dekret byl totiž částečně připravován podle vzoru zákona na ochranu republiky z roku 1923, aniž by přitom bral v potaz, že po 15. březnu 1939 panovaly zcela jiné poměry než za první republiky. Například projevy obhajující cizí nadvládu nad našimi zeměmi mohly být posléze podle něj posuzovány bez přihlédnutí k tomu, že je Hácha a spol. v době protektorátu pronášeli z donucení, a ne zcela dobrovolně jako henleinovci či komunisté v době před Mnichovem. Důvod, proč nebylo po druhé světové válce možné použít zákon z roku 1923, mimochodem spočíval právě v potřebě „respektovat city komunistů, z nichž mnozí byli před válkou souzeni podle tohoto zákona“. (12)

„Ohromný vliv na londýnské exulantské prostředí mělo také komunistické pojetí Mnichova a doby pomnichovské. Podle komunistů byl Hácha zločinec, který podepsal pro český národ rozsudek smrti, a členové všech protektorátních vlád byli zrádci. Naši moskevští komunisté vytýkali Benešovi, že ještě z Londýna udržoval styk s protektorátní vládou, a neodlišovali [první období okupace od] údobí, kdy nastoupil v protektorátě Heydrich, jako to dělal Beneš.“ (13) 

Beneš ovšem hájil jen svou vlastní politiku z doby před zářím 1941, nikoliv Háchu. Dne 10. března 1944 byl v londýnském vládním listu Čechoslovák s jeho souhlasem publikován článek ministra Ripky „Očima pěti let zpátky“, podle kterého Hácha „neučinil ničeho“ ani 15. března 1939, ani po návratu z Berlína, ani v dobách heydrichiády a bude za svou „vinu a zradu“ po válce „souzen a odsouzen“. (14)

V následujících měsících se zrodila konečná podoba retribučního dekretu, který Pavel Tigrid charakterizuje jako „osudný a ostudný dekret, společné dílo demokratů a komunistů“. (15) Státní rada dne 28. září 1944 hlasovala ve prospěch Stránského předlohy. Ještě předtím však Beneš v létě 1944 poslal do okupované vlasti vzkaz, ve srovnání s nímž byl i retribuční dekret pořád ještě příkladem právního cítění. Exilový prezident v něm totiž žádal, aby po válce přišel ke slovu „soudce Lynč“: 

„Soudů zejména hrdelních se máme pokud možno vyvarovat. Kdo zaslouží smrt, má být  vylikvidován – ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou – hned po převratu a v prvých dnech nového režimu. Pokud možno ne sensační a manifestační soudy a popravy!… Nepochybní zrádcové mají zmizet v prvním rozmachu revoluce a nejlépe vojenskou a lidovou bouří a revolucí.“ (16)

Nakonec tedy i ti členové londýnské vlády, kteří o poválečné revoluční excesy nestáli, vesměs hlasovali pro retribuční dekret. Exilová vláda jej přijala dne 6. října 1944. I když podle Feierabendových pamětí mnozí ministři mluvili proti němu, nakonec byl schválen všemi hlasy s výjimkou hlasu samotného Feierabenda a slovenského ministra Lichnera. (17) 

Nyní se již můžeme přenést do Londýna v únoru 1945, který je vlastním tématem tohoto článku. Beneš a celá londýnská politická reprezentace se v této době připravovali (nebo spíš nepřipravovali?) na jednání s komunisty v Moskvě plánované na následující měsíc, ze kterého mělo posléze vzejít nové mocenskopolitické uspořádání budoucího Československa, odpovídající představám komunistů a Sovětů. Jediným členem exilové vlády, který za tento vývoj odmítl převzít spoluodpovědnost a v únoru 1945 podal demisi, byl dr. Feierabend. Konference Velké trojky probíhající v Jaltě o Československu vůbec nejednala, protože Benešova vláda v Londýně od Angličanů a Západu nic nežádala (kromě souhlasu s odsunem Němců, kterého se ovšem nedočkala) a byla připravena na všem se „dohodnout“ s Moskvou…

Představa, že po válce v našich zemích zavládne spravedlnost, byla za daných okolností naprosto iluzorní, a to právě i ve vztahu k retribuci. Benešovo prohlášení ve Státní radě z 23. února 1945 znělo hezky, ale nebudilo žádnou důvěru, a to již vzhledem k jiným slovům a činům exilového prezidenta: „Budu usilovat o potrestání viníků – důsledně, rozumně, spravedlivě. Znáte mou zásadu: nejsem krvežíznivý, nechci proto mstu, ale chci spravedlnost.“ (18) 

Už předtím Beneš 1. února podepsal retribuční dekret. Podle preambule této osudné a ostudné právní normy si dekret kladl za cíl neprodleným potrestáním nacistických okupantů a jim asistujících československých občanů dosáhnout toho, „aby nacistické a fašistické zlo bylo vymýceno z kořene“. (19) S odstupem pětasedmdesáti let ovšem nelze než konstatovat, že zlo s dobou okupace spojeného bezpráví na základě tohoto dekretu v době poválečné nebylo vymýceno, ale naopak pokračovalo. Nešlo přitom zdaleka jen o přehmaty či zneužívání retribučního zákona, ale i o samotná jeho ustanovení. Zatímco první hlava dekretu obsahově navazovala na již zmíněný zákon na ochranu republiky z roku 1923, druhá hlava věnovaná instituci mimořádných lidových soudů de facto navazovala spíš na „vymoženosti“ nacistického práva.

Mimořádné lidové soudy ustavené tímto dekretem opravdu snesou srovnání spíš s nacistickými soudy z doby stanného práva než s běžnými soudy demokratického právního státu. Stačí zmínit jejich speciální ráz jakožto de facto stanných tribunálů, politický charakter před nimi konaných procesů a nemožnost použít opravných prostředků proti jimi vyneseným rozsudkům. Jen výsměchem odsouzeným je v retribučním dekretu dokonce i jejich možnost žádat o udělení milosti, protože „žádost o milost kýmkoli podaná nemá odkladného účinku“ a „trest smrti se vykoná zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku“. (20) Příznačný je například i paragraf, podle kterého se politické úřady či národní výbory musejí podle potřeby postarat „o kněze a soudního lékaře, jakož i o kata s potřebným počtem pomocníků tak, aby se rozsudek smrti mohl bez průtahů vykonati na místě samém“. (21) 

Tímto způsobem byl po válce udělán krátký proces s mnoha širší veřejnosti neznámými skutečnými či domnělými provinilci z doby okupace, zatímco příslušníků háchovské politické reprezentace se týkala spíš první hlava dekretu. Ta obsahovala mj. paragraf hovořící o možnosti potrestat vězením či smrtí toho, kdo „tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů“. (22) Ten samozřejmě mohl být po válce libovolně zneužit, protože zákon soudům neukládal rozlišovat důvody, ze kterých ke kolaborantským, resp. zdánlivě kolaborantským projevům docházelo. (23)

Zde spočíval kámen úrazu, daný v neposlední řadě i tím, že retribuční dekret byl výhradně jen dílem zahraničního odboje, zatímco odbojáři doma „na jeho textaci neměli nejmenší vliv“. (24) Z jejich řad je v této souvislosti nutno připomenout po válce oslyšené hlasy typu konstatování sociálně demokratického odbojáře Jaroslava Jelínka, že domácí odboj stavěl hned od počátku okupace do protikladu skutečné kolaboranty nastupující na scénu pod záštitou okupantů a vládní představitele, které okupace zastihla v úřadech a kteří se v nich snažili mařit německé cíle a podporovat odboj. U těch druhých nebyla žádnou překážkou oceňování jejich činnosti skutečnost, že „na venek před Němci maskovali své nitro loyálními projevy a formálními gesty“. (25) Také například ještě významnější odbojář František Schwarzenberg výmluvně konstatuje, že naši lidé doma „považovali některé zdánlivě, pravím, jen zdánlivě kolaborantské činy a projevy protektorátní vlády, kulturních, hospodářských a jiných činitelů veřejného života za přiměřenou cenu, kterou bylo bohužel nutno zaplatit, aby národ jako etnický celek mohl přežít zlou dobu a dožít se osvobození“, přičemž současně připomíná, že přinejmenším zpočátku lidé považovali „všechno, co po Benešově odchodu následovalo, i události 14. a 15. března, za přímý a nevyhnutelný důsledek předmnichovské politiky a mnichovské kapitulace“. (26) 

Zatímco v celém období od května 1945 do listopadu 1989 mohl být v Československu veřejně hlásán prakticky výhradně jen protiháchovský úhel pohledu a také po roce 1989 velká část historiografických elit jednoznačně zastávala pohled spojený s optikou Benešova Londýna a odsuzující či nechápající optiku háchovské Prahy, dnes je třeba stále připomínat, že umlčovaná většina národa po druhé světové válce pohled politiků vracejících se z emigrace – tj. pohled autorů retribučního dekretu – naprosto nesdílela. V dobré paměti tehdy stále zůstávala Benešova mnichovská kapitulace učiněná prezidentem, který na rozdíl od Háchy v březnu 1939 měl na výběr, a skepse vůči těm, kteří po Mnichovu národ opustili a nyní se z exilu vraceli na bílých koních jako jeho samozvaní mluvčí, byla široce rozšířená. Právě proto však exulanti „potřebovali potvrdit svou legitimitu a nejjednodušším a nejrychlejším způsobem bylo nalezení zástupného problému, jímž se stalo definování činnosti ,válečné okupační‘ vlády jako zločinu a potrestání členů této vlády.“ (27)

Poznámky:

1) Václav Velčovský, „Jiné čtení protektorátu“, in: Josef Kliment, U obětovaného prezidenta, Praha: Academia, 2019, pozn. 25, s. 29–30.

2) Poté, co Beneš v únoru 1948 definitivně kapituloval před komunisty a ocitl se zcela v jejich područí, si mnozí (např. Ferdinand Peroutka) kladli otázku, zda alespoň nyní pochopil tíseň háchovců v protektorátě.

3) Toman Brod, Osudný omyl Edvarda Beneše 1939–1948: Československá cesta do sovětského područí, Praha: Academia, 2002, s. 230–231.

4) Jaroslav Stránský, „K presidentské volbě“, Lidové noviny, 27. 11. 1938, roč. 46, č. 598, s. 2.

5) Jaroslav Stránský, „Pět let Háchova prezidentství“, in: Hovory k domovu, Praha: Fr. Borový, 1945, s. 417.

6) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, ed. Václav Velčovský, Praha: Academia, 2019, s. 479–480 a 490–491.

7)  Hlavním autorem „Háchova“ projevu z 30. 5. 1942 byl standartenführer SS a vedoucí kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora Martin Paul Wolf. Viz Jaroslava Milotová, „Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu Čechy a Morava“, Historie a vojenství, 2000, roč. 49, č. 1, s. 97.

8) Edvard Beneš, „Naše národní drama v této válce. Projev k pražským masakrům po smrti Heydrichově“, in: Šest let exilu a druhé světové války, Praha: Orbis, 1947, s. 165–166.

9) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 183.

10) Bohuslav Laštovička, V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR 1939–1945, Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961, s. 313.

11) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 44.

12) Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Praha: Univerzum Praha, 1990, s. 21.

13) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 119.

14) Tamtéž, s. 119–120.

15) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 183.

16) Zbyněk Zeman, Edvard Beneš: Politický životopis, Praha: Mladá fronta, 2009, s. 290.

17) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 168.

18) Tomáš Staněk, Retribuční vězni v českých zemích 1945–1955, Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002, s. 7.

19) „Dekret prezidenta republiky ze dne 1. února 1945, č. 6 Úř. Věst. čsl., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“, in: Ferdinand Bílek (ed.), Dekrety presidenta republiky a nařízení československé zahraniční vlády vyhlášené v londýnském Úředním věstníku československém, Praha: V. Linhart, 1946, s. 72.

20) Tamtéž, § 30, odst. 1 a 2, s. 80.

21) Tamtéž, § 21, odst. 4, s. 78.

22) Tamtéž, § 3, odst. 1, s. 73.

23) Je ovšem třeba uznat, že dekret z 1. února 1945 obsahoval v § 12, odst. 2 alespoň konstatování, že jednání podle něj trestné se „nepřičítá k vině pachateli, který podnikl toto jednání jen proto, aby odvrátil nebo zmenšil skutečné nebezpečí“. Stránský a spol. však posléze přijali požadavek komunistů, aby právě toto ustanovení bylo z retribučního dekretu vypuštěno, takže v jeho nové verzi z 19. 6. 1945 (tzv. velký retribuční dekret) se už neobjevuje.

24) Jaroslav Drábek, Z časů dobrých i zlých, Praha: Naše vojsko, 1992, s. 106.

25) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 53.

26) František Schwarzenberg, „Hácha – Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 242–243.

27) Eva Janečková, Proces s protektorátní vládou, Praha: Libri, 2012, s. 22.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a sedm