Únor 1945 (2): Hrabě Dohalský popraven v Terezíně

Napsal Vít Machálek (») 10. 2. v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 109×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Dnes musím své historické blogování výjimečně začít osobní vzpomínkou, která se ovšem netýká doby před pětasedmdesáti, ale před pětadvaceti lety. Tehdy jsem trávil mnoho času v Praze, a to nejčastěji ve spojení s prezidentem Háchou, k němuž jsem neúnavně vyhledával psané i orální prameny. Dne 7. února 1995 jsem se na sklonku dne stráveného v archivech vypravil na Hrad, který tehdy ještě na rozdíl od současnosti nepřipomínal obleženou pevnost, do níž jsou turisté vpouštěni až po bezpečnostních kontrolách. V duchovním srdci českého státu, Svatováclavské kapli v katedrále, se mohl kdokoliv bez problémů zúčastnit bohoslužby. V ten den se tam konala zádušní mše svatá za českého šlechtice Zdeňka Bořka hraběte Dohalského z Dohalic a na Miletínku, který byl o padesát let dřív popraven nacisty, a to zvláště také za svou roli spojky mezi Háchou a Benešem. (1) Ta vzpomínka je důležitá nejen pro mne, ale i pro dějiny polistopadové komemorace Emila Háchy. Krátce po bohoslužbě za Zdeňka Dohalského se totiž nepatrným přičiněním mého námětu spojeného s tímto zážitkem a velkou zásluhou zakladatele Společnosti Emila Háchy Jiřího Rubína začaly počínaje dnem padesátého výročí Háchovy smrti ve Svatováclavské kapli konat také zádušní mše za tohoto našeho prezidenta. 

Svatováclavská kaple, odkazující současně ke kořenům českého státu a českého křesťanství, je pro mne ztělesněním toho, že víra a vlastenectví (nikoliv ovšem víra a nacionalismus) mohou kráčet ruku v ruce. Každopádně ruku v ruce kráčely v životě Zdeňka Bořka Dohalského a jsou spojeny i v dějinách jeho rodu.

Lidé s předsudky vůči české šlechtě, kterým např. jméno Schwarzenbergů zní nečesky, nemohou ani při sebevětší zlé vůli říci ani půl slova proti Bořkům Dohalským, jejichž jméno a rodová historie nemůže být češtější. Zdeňka Bořka Dohalského Ferdinand Peroutka charakterizoval jako „muže s mohutnou postavou husitského zemana a s duší odbojného českého šlechtice, který sloužil lidem a věcem bez myšlenek na sebe a tak oddaně jako nikdo jiný“. (2) 

Bylo by pro mne lákavé věnovat se zde pozoruhodným dějinám rodu Dohalských podobně, jako to na blogu činím či zamýšlím činit ve vztahu k jiným rodům v rubrice Česká šlechta. V tomto článku však nechci z velkého příběhu, o který mi v něm jde, učinit jen jednu z epizod rodových dějin. Proto se omezím na zmínku o erbu Dohalských, jehož historie je také značně barvitá. Jedná se o tzv. mluvící erb, na němž je ve štítě v pravé polovině zlatém v levé části zlatočerná šachovnice a z korunované přilbice nad štítem vystupuje postava mouřenína. Podle slov synovce Zdeňka Dohalského tam ovšem „původně byla mouřenínka, od hlavy do pasu zobrazená, jak ji Pánbůh stvořil, teprve o hodně později, za Marie Terezie, v době, kdy byl Jan Kryštof Bořek-Dohalský, hejtman královéhradeckého kraje a hodnostář českého sněmu, povýšen do panského rodu, vystřídal mouřenínku v erbu mouřenín, a to mouřenín oblečený do slušivého kabátce, což byla nepochybně daň přiměřenosti stavu Jana Kryštofa a také obecné mravopočestnosti.“ (3)

Tím ovšem mluvící erb tak trochu oněměl, protože jeho příběh je odvozen od pověsti, ilustrující bizarní představy Čechů o světě islámu (v němž, jak známo, chodí ženy neoblečené:-)). Prapředek rodu Bořků Dohalských prý za válek s muslimy upadl do zajetí, ve kterém hrál šachy s mohamedánskou princeznou a vítězstvím získal svobodu sobě i dalším křesťanským zajatcům. (4) 

Přes své možnosti uplatnění na české politické scéně se posléze Dohalští stáhli na venkov, do ryze českého chodského kraje spojeného s Jiráskovými Psohlavci či romány Jindřicha Šimona Baara. Čtyři bratři Dohalští (František, Antonín, Ludvík a Zdeněk) na počátku dvacátého století vyrůstali v Domažlicích. Jejich rodiči byli radikální český patriot František Karel Bořek Dohalský a belgická šlechtična Ludovika rozená d’Hoop.

Láska k rodnému kraji (a samozřejmě i k celé české zemi) a k jeho bohatým dějinám, kterou bratrům Dohalským rodiče vštěpovali, a také láska k češtině, kterou Zdeněk Dohalský používal se vzletností literáta, je zřejmá například z jednoho z jeho pozdějších fejetonů v Lidových novinách, v němž o Domažlicích napsal: 

„V 11 hodin večer spí celé město. Hodinu později odzpívá pověžný s vysoké okrouhlé hlásky děkanského kostela zbožnou modlitbu za Domažlice, ponocný s halapartnou odpoví s kamenného rynku a od té chvíle mluví jenom poslední vysedači v hospodách a mrtví na hřbitovech… Projděte třikrát lomenou výpadní brankou k náměstí, a neuslyšíte-li v uších  zvonění koňských kopyt rytířských průvodů o tvrdou dlažbu města, je to proto, že jste se přiliš uctivě vyhýbali historii, která horlivě zapsala sněmy Lucemburků v tomto městě královském…“ (5)

Z citovaného úryvku je zřejmý i autorův smysl pro dramatičnost, kterou se tragické dějiny jeho rodiny vyznačovaly ve vrchovaté míře. Jejich tragičnost se započala již v době, kdy všichni čtyři bratři studovali v Praze ve Strakově akademii, určené chudým šlechtickým synkům katolického vyznání. (6) Zdeněk, narozený dne 10. května 1900, do ní byl přijat 9. července 1911, tedy ve svých jedenácti letech. O dva roky dříve tragicky odešel na věčnost jeho starší bratr Ludvík, který „při vyučování požil nešťastnou náhodou kapsli jedovaté svinibrodské zeleně a následkům otravy ve věku 15 let podlehl“. (7) 

Zbývají tři bratři Strakovu akademii dostudovali. František poté vystudoval práva, Antonín teologii a jen Zdeněk vysokoškolské studium na právnické fakultě nedokončil. Ve vztahu k akademii stojí za zmínku skutečnost, že si v ní „všichni bratři vytvořili vřelý vztah k budoucímu biskupovi dr. Antonínu Podlahovi a ke kardinálovi dr. Karlu Kašparovi“. (8) Tím byla dána i první vazba k Háchovi a jeho rodině, protože dr. Hácha také udržoval osobní přátelské styky s oběma uvedenými církevními představiteli a jeho bratranec kanovník Šittler byl nejbližším spolupracovníkem biskupa Podlahy.

Československá republika, která na sklonku osmnáctého roku nastoupila na místo starého Rakouska, byla, jako známo, zejména ve svých počátcích „na kordy“ jak s českou katolickou církví, tak také s českou šlechtou. Je pozoruhodné, že ani katolíci a aristokrati František, Antonín a Zdeněk Dohalští, ani katolík Hácha se tohoto „duelu“ nikdy neúčastnili a naopak všichni masarykovské republice prokazovali velké služby. Zdeněk Dohalský se dokonce dostal do nejužšího okruhu kolem Masaryka a Beneše. V dané souvislosti lze jako zlidšťující prvek těchto chladně působících státníků zmínit skutečnost, že oba či přinejmenším Masaryk měli smysl pro humor. Podle pamětí Dohalského přítele Julia Firta „starý pán doslova smíchy slzel“, když mu Zdeněk Dohalský, k jehož  četným hřivnám patřil i talent herecký a komediální, v Lánech předváděl výstupy z Chodska, ve kterých se například chodští sedláci vyjadřovali kriticky na adresu legendárního Koziny, který se podle nich nerozumně hnal do střetu s vrchností a tak ho nakonec, „blbýho sedláka, popravili. A bylo po prdelí! Dyby býval držíl hubu, tak tady moh bejt dodnes.“ (9) 

V té době už byl Dohalský redaktorem a parlamentním zpravodajem Lidových novin, takže mohl Masaryka bavit například i parodickými scénkami, ve kterých předváděl střety mezi protikladně založenými poslanci, jako byli korektní a intelektuálský Franz Spinna a jadrně zemitá táborová řečnice Fráňa Zemínová. (10)

Zaměření prvorepublikových Lidových novin je možné vnímat se sympatiemi anebo kriticky (například jako příliš „prohradní“), Zdeněk Dohalský v nich však každopádně našel řadu velkých přátel – již zmíněného Julia Firta, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku nebo i šéfredaktora Eduarda Basse – a atmosféru natolik příjemnou, že si tohoto místa, kvůli kterému se vzdal i dostudování práv, nemohl nevážit. Popis atmosféry, kterou v Lidovkách nalezl, patří k věcem, které mi jsou v jeho životopisu drahé (sám jsem velmi vděčný za do jisté míry podobnou osobní zkušenost). Podle Bassova líčení Dohalský „do novin vcházel s tlukoucím srdcem […], ale několik dní pobytu v redakci mu ukázalo, že se octl mezi svými, mezi lidmi nezáludnými, kteří ho mají srdečně rádi, a v této kamarádské družnosti se rychle začal rozvíjet.“ (11) 

Dohalský byl ovšem kuriózním typem novináře-nepsavce, u kterého mnozí (např. Karel Čapek) těžko chápali, proč píše tak málo, když to tak dobře umí. (12) I to je však u něj hodno velké sympatie a úcty. Všichni jistě známe mnoho psavců chrlících jeden povrchní článek za druhým (sám přemýšlím o tom, jestli k nim také nepatřím…) – ale kolik známe publicistů typu hraběte Dohalského, který byl i jako žurnalista skutečným aristokratem pokládajícím novinařinu za činnost mravně zavazující a se vší vážností zvažujícím každé slovo?

V tomto ohledu nejspíš převyšoval i své redakční kolegy. I když se ani zdaleka nestal autorem tak uznávaným jako např. výše zmíněný Karel Čapek, jeho zdánlivě podobný humanismus šel více do hloubky a nepostrádal transcendentní zakotvení. Dohalského neokázalý demokratismus spojený se stálým velkým zájmem o všechny (i ty nejobyčejnější) lidi kolem něj mi zároveň velmi připomíná Emila Háchu. Anna Bořek Dohalská, které jsem vděčný za to, že mi více než padesát let po smrti svého manžela poskytla vzpomínku na to, jak se spolu s ním setkala s Háchou, asi ne náhodou na prezidenta i po tak dlouhé době vzpomínala s vřelou sympatií. (13) O svém muži v době Pražského jara historikovi Tomáši Pasákovi napsala: 

„Měl absolutní dobrotu srdce a respekt k člověku a jeho názorům. Jeho víra v člověka byla patrně podložena jeho náboženstvím, byl sám hluboce věřícím. Vždy hledal omluvu a vysvětlení pro každý lidský čin. Byl to jeho kladný postoj k bližnímu, který ho činil tak oblíbeným u lidí všech vrstev a všech politických názorů. Byl jako parlamentní redaktor snad jediný, který v parlamentě měl přátele mezi zástupci všech politických stran a jak víte, v době jeho působení nebylo stran málo.“ (14)

I to mi připomíná Háchu, který se také těšil důvěře a přátelským vazbám ze strany lidí napříč celým politickým spektrem. Další obdoby mezi těmito dvěma posléze osudově spojenými muži představovalo jejich mnohostranné zaměření projevující se mj. ve vztahu k různým druhům umění a v četných přátelstvích se spisovateli, hudebníky a malíři. 

Oba si také vážili prezidenta Masaryka, který s Háchou probíral ožehavé právněpolitické otázky a s Dohalským otázky spojené s parlamentním děním. Háchova úcta k Masarykovi ovšem nebyla nekritická, zatímco v Dohalského případě byla možná až přehnaná. Masaryk byl jediný, koho Dohalský zásadně odmítal imitovat, i když si to starý pán sám výslovně přál. Po Masarykově smrti se Zdeněk Dohalský neodvážil promluvit nad jeho rakví. Na pozvání Jana Masaryka navštívil úmrtní pokoj jeho otce v Lánech a s pietou pak opatroval od Jana obdržený kapesník, který měl prezident v ruce, když umíral. (15) Podobným způsobem pak také Hácha za okupace pietně opatroval vše, co bylo na lánském zámku spojeno s Masarykovou památkou.

„Zdeněk Bořek-Dohalský v posledních letech první republiky opustil noviny (1. prosince 1937) i politiku a vrátil se ke studiu práv. Zároveň se věnoval systematické četbě historické a memoárové literatury. Neměl sice pevné zaměstnání, ale jeho žena Anna, rozená Šírlová, dcera důstojníka a někdejší tanečnice v souboru Milči Mayerové, přinesla do manželství menší věno, a tak neměl vážné existenční starosti. Avšak mnichovské události ho nemohly nechat netečným a přivedly ho znovu k aktivní politické činnosti. Bezprostředně po Benešově abdikaci se zúčastnil schůzky v Sezimově Ústí, na které exprezident se svými nejbližšími spolupracovníky projednával první organizační přípravy pro druhý odboj.“ (16) 

V listopadu 1938, kdy došlo ke zvolení dr. Emila Háchy prezidentem pomnichovské republiky, seznámil dr. Hubert Masařík z ministerstva zahraničí, pozdější člen „velké trojky“ Háchových nejbližších spolupracovníků na poli skryté protiněmecké rezistence (Eliáš–Havelka–Masařík), Zdeňka Dohalského s Georgem Kennanem, významným americkým diplomatem toho času působícím v Praze. Po nacistické okupaci z března 1939 a jmenování Eliášovy protektorátní vlády v následujícím měsíci měl Kennan velmi brzy k dispozici informace o navázání spolupráce mezi Háchou a Eliášem v Praze a odbojovým centrem kolem Edvarda Beneše v Londýně, přičemž k jeho informátorům evidentně patřil právě Dohalský. (17)

Ve zprávách vyměňovaných mezi domácím a zahraničním odbojem Zdeněk Dohalský figuroval pod krycím jménem Bedrník. To mělo svou krásnou příčinu v jeho lásce k pronásledovaným Židům, které za nacistické okupace zachraňoval, jak jen mohl, takže se mu začalo říkat podle titulního hrdiny anglického filmu The Scarlet Pimpernel (Červený bedrník), který za francouzské revoluce zachraňoval šlechtice před gilotinou. Tohoto hrdinu hrál ve filmu slavný herec Leslie Howard, původním jménem Stein, který přišel do Anglie s židovskou rodinou prchající před pogromy. (18) 

V letech 1940–1941 opakovaně docházelo k setkáním mezi prezidentem Háchou (krycím jménem Havlem) a hrabětem Dohalským (Bedrníkem), který s protektorátní politickou reprezentací jednal nejprve jako člen Politického ústředí (PÚ), resp. Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) a posléze i jako zvláštní emisar Edvarda Beneše, pověřený tlumočit jeho vzkazy Háchovi. Dohalského schůzky s protektorátním prezidentem zprostředkovával Háchův kancléř Jíří Havelka, který o nich ve svých pamětech píše:

„Když jsem na podzim 1939 vešel v úzké spojení se Zdeňkem Bořkem Dohalským, informoval jsem o tom po dohodě s Eliášem i Háchu. Musím tu poznamenati, že Hácha Dohalského znal, neboť se s ním seznámil na večeři v mém bytě někdy v prvních týdnech roku 1939. Zpočátku jsem Háchovi jen tlumočil názory a vzkazy Dohalského. Na začátku roku 1940 žádal mne však Dohalský, abych ho k Háchovi uvedl, což odůvodňoval tím, že by přímo z úst Háchových chtěl slyšet jeho názory na českou situaci, a nikoli jen mým prostřednictvím. Uskutečnil jsem takto tři návštěvy Dohalského u Háchy a při jedné z nich jsem byl také přítomen. […] Je mou povinností také zdůraznit, že Dohalský se vyjadřoval o Háchovi vždy s největší úctou a byl přesvědčen, že Hácha plní svůj krajně nevděčný úkol dobře.“ (19) 

Zprávy o jednáních mezi prezidentem Háchou a hrabětem Dohalským zasílal do Londýna docent Vladimír Krajina, který udržoval radiotelegrafické spojení mezi ÚVODem a zahraničním odbojem. Nejznámější a v historické literatuře i publicistice nejčastěji citovaná je vánoční depeše z roku 1940. Autoři knihy o nemocích a (ne)lidskosti našich prezidentů ji citují a komentují takto:

„25. prosince 1940 [Hácha] vzkázal: ,Jsem vám k dispozici (pro styk a informace), kdykoli si to budete přát. Těším se, až to odevzdám. Vy víte komu. Do ráje už s Vámi nepůjdu, já zůstanu stát na prahu.‘ I v tom se zmýlil. Zůstal stát na prahu – pekla.“ (20) 

Hácha se ve svých slovech k Dohalskému opravdu mýlil jak ve své naději, že bude moci na konci války předat prezidentský úřad Benešovi, tak i ve víře, že dojde k obnovení svobodné republiky, i když on osobně už asi do jejího „ráje“ nevstoupí. To, že se jeho očekávání nenaplnila, mu dnes ovšem nemůžeme vyčítat. Vždyť jsme sami v roce 1989 také doufali v příchod zcela jiné doby než je ta, kterou dnes prožíváme…

Nad výměnou vzkazů mezi Háchou a Benešem prostřednictvím Dohalského visí otazník v podobě Benešových zmateně působících požadavků ohledně Háchovy nutné nebo naopak nepřípustné abdikace. Těsně po Háchově vánočním vzkazu do Londýna došlo k situaci, v níž protektorátní Praha považovala odchod prezidenta i vlády za možný a připravovala se na něj, s čímž souhlasil i Dohalský (šlo o tzv. legionářskou krizi, v níž Hácha a členové Eliášovy vlády uvažovali o rezignaci na protest proti německému požadavku na propouštění legionářů ze státní služby). Těsně před jednáním na Hradě, které mělo vyústit v hromadnou demisi, však Zdeněk Dohalský doručil nejnovější vzkaz Edvarda Beneše, že „vláda nesmí demisionovat pro otázku legionářskou“. (21) V nyní vydaných pamětech Háchova tajemníka Klimenta si k tomu lze přečíst tento výmluvný komentář: 

„Je zajímavé, že Eliáš brzy sdělil Háchovi, že ani Londýn nepovažuje v této chvíli situaci za tak zralou, aby byla riskována největší myslitelná krize vlády i prezidenta […]. A tak za této situace k demisi nedošlo právě na doporučení dr. Beneše. Když později, ať již při zahájení ruské války, nebo při příchodu Heydricha Beneš demisi důtklivě žádal, věděl již doma každý, že je nemyslitelná.“ (22)

Podstata problému byla asi ve skutečnosti dost jednoduchá: Beneš neuvažoval o situaci v protektorátě a o důsledcích možné rezignace pro národ doma, ale spíše jen o situaci zahraničního odboje a své osobní. Ta byla taková, že do plného uznání svého exilového zřízení ze strany Velké Británie i Sovětského svazu z července 1941 podporu ze strany Háchy potřeboval, zatímco pak se už pro něj spolupráce s protektorátní Prahou stala přítěží. 

Hvězdná hodina této spolupráce nastala v jednom z posledních momentů, v nichž se ještě pražská a londýnská optika kryly, v březnu 1941. Byla ovšem draze zaplacena tím, že pro Beneše veledůležitá schůzka Háchy s Dohalským z tohoto měsíce zpečetila osud jeho emisara a jiným způsobem i samotného Háchy. Ten již v této době tušil, že se kolem něj, Eliáše, Havelky a Dohalského stahuje síť gestapa (výrazně k tomu přispěl i zahraniční odboj, který v době pádu Francie z června 1940 zanechal v Paříži tajné dokumenty, kterých se pak gestapo zmocnilo), a z nového osobního setkání s Dohalským už měl obavy. (23)

Zdeněk Dohalský, který dostal od Beneše zvláštní „zmocnění k jednání s Havlem“, ovšem na schůzce musel trvat a Hácha s ní tedy nakonec souhlasil. Po Dohalského jednáních nejen s Háchou, ale také s Eliášem a s ministrem Kalfusem pak byly 12. dubna 1941 do Londýna zaslány zprávy, které měly pro Beneše obrovskou hodnotu. Jejich nejobšírnější část tvořil „Havlův“ vzkaz exilovému prezidentovi. Hácha v něm projevoval ochotu podřídit se společnému postupu a odhodlání vzdorovat německým požadavkům a dokonce prohlašoval, že kdyby jej Němci znovu dostali do stejné situace jako 15. března 1939, volil by „příklad hraběte Telekiho“ (maďarského premiéra, který raději spáchal sebevraždu, než by se podřídil Hitlerovým požadavkům na vstup Maďarska do války). Klíčovou pasáží Háchova vzkazu však byla spíše žádost: „Prosím, abyste uvědomil kompetentní lidi venku v důvěrných rozhovorech, že tento den [15. březen] nebyl důsledkem mé slabosti, nýbrž důsledkem Mnichova.“ (24) 

Beneš Háchova slova tlumočil britským představitelům v čele s Winstonem Churchillem a sám prohlásil, že Háchova statečná odpověď, která umožní plné mezinárodní uznání československých exilových orgánů, „nebude nikdy zapomenuta“. (25) Podobným způsobem ovšem Beneš svou trvalou vděčnost Háchovi vyjadřoval opakovaně (poprvé již v roce 1935, kdy Hácha proti němu odmítl kandidovat v prezidentských volbách), aniž by se dalo počítat s tím, že bude opravdu trvalá. Byl totiž především politikem, pro kterého politické zájmy znamenaly víc než „pouhé“ lidské závazky.

Tyto politické zájmy a celková situace jako mezinárodní, tak protektorátní se v průběhu roku 1941 velmi změnily, a to způsobem, který rozhodl mj. i o tragédii celé rodiny Dohalských. Zdeněk Bořek Dohalský ještě začátkem září 1941 jednal s premiérem Eliášem o Benešových vzkazech. (26) 27. září tohoto roku však byli po příchodu Heydricha do Prahy Eliáš i Havelka zatčeni a 21. října došlo i k zatčení Zdeňka Dohalského. Téhož dne byli poprvé zatčeni i oba jeho bratři, protože gestapo si zprvu nebylo jisté, kdo z Dohalských byl spojkou mezi Prahou a Londýnem. Posléze Antonína a Františka ještě na čas propustilo, zatímco Zdeňka vyslýchalo za použití strašlivého mučení. 

Není jisté, zda se z něj gestapákům podařilo něco vymlátit. (27) Nepochybně zapíral, jak jen mohl – s dr. Havelkou se dokonce při náhodném setkání ve vězení dokázali domluvit na tom, že o Dohalského schůzkách s Háchou budou tvrdit, že měly jen společenskopolitický ráz a o žádných vzkazech z Londýna na nich nebyla řeč (28) –, ovšem gestapo se zmocnilo některých depeší vyměňovaných mezi Prahou a Londýnem, takže situace byla velmi zlá. Gestapáci by zřejmě nejraději zatkli i samotného Háchu, k čemuž měli dostatek podkladů, ale Heydrich považoval prozatím za výhodnější sevřít prezidenta do kleští a zatčením mu jen nepřímo hrozit. Dne 6. listopadu 1941 se na něj obrátil se žádostí o vysvětlení jeho schůzek se Zdeňkem Dohalským. Hácha 17. listopadu odpověděl velmi obratně koncipovaným dopisem, v němž také připustil jen společenskopolitický ráz těchto setkání. V žádném případě neřekl nic, čím by komukoliv ze zatčených přitížil, naopak se jim snažil pomoci. (29)

Koncem roku 1941 Hácha dosáhl Havelkova propuštění z vazby gestapa do domácího vězení. Generál Eliáš byl už začátkem října odsouzen k smrti, ale jeho poprava byla odložena. Hrabě Dohalský byl obviněn z velezrady, ale k formálnímu procesu s ním z ne zcela jasných důvodů nedošlo. Miloslav Kohák, rovněž přední představitel domácího odboje, v letech 1941–1945 nacisty vězněný, po válce vypověděl, že Němci si nechávali Dohalského v záloze jako potenciálního korunního svědka proti Háchovi v případě, že by došlo ke zrušení protektorátu a uspořádání monstrprocesu s prezidentem. (30) 

Ke zrušení protektorátu ovšem nakonec nedošlo, a to ani v době po atentátu na Heydricha, kdy ovšem naopak došlo k popravě generála Eliáše a k definitivnímu zatčení obou bratrů Zdeňka Dohalského. Antonín Bořek Dohalský – kněz, donedávna kancléř pražského arcibiskupství a po smrti arcibiskupa kardinála Kašpara přirozený kandidát na jeho místo –, „byl gestapem zatčen 5. června 1942 a umučen 3. září téhož roku v Osvětimi.“ (31) Diplomat František Bořek Dohalský sice přežil koncentrační tábor Dachau a stal se pak prvním poválečným velvyslancem ČSR v Rakousku, ale jeho zdraví bylo vězněním podlomeno a zatčení svého jediného syna Jiřího tajnou policií (tentokrát komunistickou) z roku 1950 už přežil jen o rok. (32)

I když stateční lidé spolupracující s odbojem dělali možné i nemožné pro záchranu Zdeňka Dohalského, nakonec tragédii celé rodiny neunikl ani on. Situace nicméně dlouho vypadala relativně nadějně, protože na Pankráci, kde byl vězněn, se v jeho prospěch velmi exponoval vězeňský lékař MUDr. Navara (pomáhal Dohalskému simulovat kritický zdravotní stav a udržoval jej ve vězeňské nemocnici) a na gestapu komisař Gall, který před svými kolegy zachránil řadu českých vězňů. Díky nim Dohalský v pankrácké věznici přežíval tři a čtvrt roku, i když samozřejmě za trýznivých okolností. Jejich součástí byla i zpráva o tom, že jeho bratr zahynul v Osvětimi. Podle svědectví Dohalského spoluvězně Jaroslava Drábka po ní Zdeněk Dohalský dlouhé týdny „téměř vůbec nepromluvil, jen se tiše modlil u zamřížovaného okna za noci, kdy měsíc svítil na pustý dvůr. Pak s holí v ruce měřil mlčky svoji celu od okna ke dveřím, nad nimiž visel starý krucifix, lampa ze dvora vrhala ponuré stíny mříží na zmučené tělo Kristovo.“ (33) 

Byl Zdeněk Dohalský křesťanským, anebo „jen“ národním mučedníkem? Tak či onak si zasluhuje svrchovanou úctu za svou statečnost a ochotu k sebeobětování. Tu dovedl až tak daleko, že v době kritické situace z přelomu let 1944 a 1945, kdy došlo k zatčení MUDr. Navary a dalších dobrých duší z Pankráce a schylovalo se i k zatčení komisaře Galla, rozhodně odmítl plán na svůj útěk, protože nechtěl vystavovat nebezpečí ty, kteří by riskantním pokusem o záchranu jeho života byli ohroženi. (34)

Po zatčení Galla pak byl jeho osud zpečetěn, protože „Gallův nástupce našel v jeho psacím stole starý rozkaz z Berlína, aby byl Dohalský odstraněn, a nechal jej okamžitě vykonat. K popravě Dohalského dal dokonce telegraficky pokyn samotný Himmler.“ (35) 

Dne 6. února 1945 byl časně ráno zahájen transport velké skupiny vězňů z Pankráce do Malé pevnosti Terezín. Po večerním příjezdu do Terezína z ní byl vydělen Zdeněk Bořek Dohalský, který pak na samotce strávil svou poslední noc před popravou. Je až symbolické, že pozemská pouť tohoto filosemity se měla uzavřít právě v Terezíně, místě v českých zemích nejvíce spojeném s holocaustem, a že jeho tělo mělo být posléze zpopelněno v terezínském „ghettu“…

O posledních chvílích hraběte Dohalského na tomto světě vypovídá řada svědectví terezínských vězňů, jejichž spolehlivost je ovšem nejednoznačná. Julius Firt k tomu poznamenává, že si je sice vědom toho, „že takové události dávají vznik legendám vyrostlým z bujné fantazie“, že však současně to, co různí svědkové vyprávějí, se mu zdá být velice pravděpodobné, protože to odpovídá „cyranovskému charakteru“ jeho starého přítele: 

„Když byl vyveden ze své cely, postavili ho prý ke zdi tak, že na něho bylo vidět z jiných cel a že ho bylo také slyšet. Jeden z popravčí čety, pravděpodobně velitel, se zeptal: ,Sind Sie Zdenek Dohalsky?‘ Odpověď byla česká: ,Žádný Dohalský, ale Zdeněk Bořek hrabě Dohalský z Dohalic a na Miletínku.‘ Jeho poslední slova už zanikla v palbě popravčí čety.“ (36)

Literární kritik a někdejší odbojář Václav Černý ve svých memoárech lapidárně konstatuje, že Zdeněk Bořek hrabě Dohalský byl „muž v první fázi odboje nesmírně zasloužilý, jeden ze skvělých charakterů, jimž národní odboj dovolil zazářit […]. Prastarý rod naší šlechty vydal o sobě prací tohoto muže – i jeho bratří –, ba i posledním jeho hrdým gestem před puškami terezínské popravčí čety svědectví absolutní urozenosti.“ (37) 

Obávám se však, že Zdeněk Dohalský je přesto dodnes široké veřejnosti známý mnohem méně, než například pochybný hrdina komunistického odboje Julius Fučík. Ten byl totiž veřejně oslavován přes čtyřicet let, zatímco padlí hrdinové národního odboje směli být po válce připomínáni jen necelé tři roky, po nichž následovalo damnatio memoriae. Tomu nepřekážela ani skutečnost, že ještě 10. května 1946 se vzpomínkového večera u příležitosti nedožitých 46. narozenin Zdeňka Bořka Dohalského zúčastnil i prezident Beneš a své laudatio na něm pronesli zástupci všech tehdy povolených stran včetně komunistické. (38)

Na závěr zbývá ještě dodat pár slov o osudu posledního z protagonistů v tomto článku popisovaného dramatu, Emila Háchy. Ten byl rozhodnutím vlády „osvobozeného“ Československa označen za zločince, zatčen, dopraven do téže vězeňské nemocnice na Pankráci, v níž donedávna přežíval Dohalský, a bez soudu odsouzen k tomu, aby v ní za potupných okolností zemřel. Vdova po Zdeňkovi Bořkovi Dohalském to ještě na sklonku svého života – po návratu ze čtyřicetiletého exilu – označovala za „opak spravedlnosti“, který tehdy otřásl „každým slušným člověkem“. (39) 

Poznámky:

1) K tomuto výročí také vyšel pozoruhodný článek Vladimíra Votýpky „Zapomenutý hrdina a snílek“, publikovaný v Lidových novinách z 4. 2. 1995.

2) Jan Halada, Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti), Praha: Akropolis, 1992, heslo „Dohalští z Dohalic“, s. 43–44.

3) Vladimír Votýpka, Příběhy českého šlechy, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, kap. 4 (o JUDr. Jiřím Bořkovi-Dohalském), s. 79.

4) Je opravdu pozoruhodné, jak se v našem písemnictví objevují naprosto protikladné představy o muslimech, kterým je střídavě připisována přehnaná cudnost nebo naopak necudnost, přehnaný racionalismus (např. v Budovcově Antialkoránu) nebo naopak naprostá iracionalita apod.

5) Zdeněk Bořek-Dohalský, „Na rynku v Domažlicích“, Lidové noviny, 21. 8. 1932. Citováno podle Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 179.

6) Název „Strakova akademie“ je už znám jen jako označení úřadu české vlády, který v ní sídlí. V době Rakouska se ovšem jednalo o šlechtickou akademii, která v duchu závěti hraběte Jana Petra Straky z Nedabylic a Libčan z roku 1710 umožňovala studium českým dětem ze zchudlých šlechtických rodů.

7) Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 177.

8) Tamtéž, s. 178.

9) Julius Firt, „Muž bez bázně a hany: Zdeněk Bořek Dohalský“, in: Knihy a osudy, Brno: Atlantis, 1991, s. 43.

10) Tamtéž, s. 44.

11) Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 182.

12) Viz tamtéž, s. 182–183.

13) Hácha byl podle vzpomínky Anny Bořek Dohalské z 12. 8. 1995 „nesmírně roztomilý člověk“.

14) Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 182.

15) Tamtéž, s. 185.

16) Tamtéž, s. 188.

17) Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 348.

18) Julius Firt, „Muž bez bázně a hany: Zdeněk Bořek Dohalský“, in: Knihy a osudy, Brno: Atlantis, 1991, s. 49.

19) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Lidové noviny, 2015, s. 74–75.

20) Zdeňka Psůtková – Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní? Naši první prezidenti očima medicíny, Praha: Práh a Liberec: King, 1992, s. 119.

21) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Lidové noviny, 2015, s. 67.

22) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 417.

23) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Lidové noviny, 2015, s. 74.

24) Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 197–198.

25) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha: Práh, 2002, s. 203.

26) Viz tamtéž, s. 209.

27) Svému spoluvězni Jaroslavu Drábkovi Dohalský před jeho propuštěním řekl: „Já z toho, kamaráde, nevyjdu, já se nevrátím, ale ty, až přijdeš domů, nezapomeň všem poděkovat, kteří se o mne starali, a vyřiď, že jsem nikoho nezradil, i když mne mučili a týrali. Myslím, že jsem neudělal hanbu jménu Dohalských!“ (Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 206.)

28) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Lidové noviny, 2015, s. 165.

29) Viz Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 202–203.

30) Výpověď Miloslava Koháka publikovaná ve zprávě o průběhu retribučního procesu s Rudolfem Beranem, Jiřím Havelkou a spol. ve Svobodném slově z 25. 2. 1947.

31) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Dohalský Zdeněk Bořek“, s. 82.

32) Vladimír Votýpka, Příběhy českého šlechy, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, kap. 4 (o JUDr. Jiřím Bořkovi-Dohalském), s. 77.

33) Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 204–205.

34) Tamtéž, s. 206.

35) Tamtéž, s. 207.

36) Julius Firt, „Muž bez bázně a hany: Zdeněk Bořek Dohalský“, in: Knihy a osudy, Brno: Atlantis, 1991, s. 51.

37) Václav Černý, Křik Koruny české. Paměti 1938–1945: Náš kulturní odboj za války, Brno: Atlantis, 1992, s. 137.

38) Viz Zdeněk Hazdra, „Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský – osud jednoho šlechtice (1900–1945)“, Moderní dějiny, 2004, roč. 12, s. 208–209.

39) Rozhovor autora s hraběnkou Annou Bořek Dohalskou z 12. 8. 1995.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a čtyři