Únor 1945 (3): Jalta jako druhý Mnichov?

ROOSEVELT: „Byla by Vaše Excelence tak laskava a podepsala tuto deklaraci zaručující osvobozeným národům, že si budou moci svobodně zvolit svůj vládní systém?“ STALIN: „Ale zajisté. Všem Rudou armádou osvobozeným národům zaručuji, že si budou moci svobodně zvolit stalinismus.“ 

Nejvýznamnější událostí světových dějin února před pětasedmdesáti lety byla nepochybně Jaltská konference. Ve svém dnešním jí věnovaném článku nechci předstírat, že se jí věnuji v rámci akademického diskursu. V něm by se jistě politika všech zúčastněných velmocí dala nějak úhledně vysvětlit. Slovo „Jalta“ však v nás po čtyřicet budilo hrůzné asociace spojené se železnou oponou, za níž se národy střední a východní Evropy ke svému neštěstí ocitli. Dnes již tato hrůza není akutní, Jalta však ve mně stále vyvolává spíš potřebu černého humoru a „bonmotů“ než jen suchého popisu, který by onu hrůzu nebyl s to vyjádřit.

Můj hlavní bonmot by mohl znít asi tak, že tradiční terminologie mluvící o konferenci Velké trojky na Krymu (a předtím v Teheránu) je sice možná, že však ve skutečnosti dějiny doby druhé světové války nebyly psány ani tak Velkou trojkou, jako spíš dvěma Velkými dvojkami: na jedné straně stáli Hitler a Stalin jako „Vůdcové“ totalitních veleříší, kteří si nejprve paktem Molotov – Ribbentrop za cenu bezpočtu obětí rozdělili Evropu, aby pak později za cenu dalšího bezpočtu obětí válčili i mezi sebou; na straně druhé stál bránící se svobodný svět, v jednu chvíli omezený téměř už jen na osamělou Británii a zatím ještě neutrální Ameriku, jejichž představiteli byli Churchill a Roosevelt. Ti druzí dva bohužel nebyli Velkou dvojkou obránců svobody v podobném smyslu, v jakém byli ti první dva šiřiteli totalitní hrůzovlády. Postavili se Hitlerovi a ujali se jeho obětí, ale pro Stalinovy oběti udělali pramálo nebo za jejich osud dokonce spoluzodpovídali. 

Z tohoto úhlu pohledu (a zejména z úhlu pohledu malých národů) se posléze „jaltské“ dohody Churchilla a Roosevelta se Stalinem musejí jevit tak trochu podobně jako někdejší mnichovská dohoda Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem. V obou případech se nabízí slovíčko „appeasement“, ve spojení s nímž vyznívá krajně ironicky výrok, který chudák Churchill po návratu z Jalty pronesl ke svým ministrům: „Chudák Chamberlain si myslel, že může věřit Stalinovi. Spletl se. Ale já se nedomnívám, že se mýlím ve Stalinovi.“ (1)

Je třeba připomenout, že mnichovská dohoda teoreticky pro Československo nebyla jen totálně nepříznivá, protože obsahovala závazek garantovat jeho další existenci. Také dohoda z Jalty teoreticky garantovala demokratická zřízení v zemích střední a východní Evropy… 

Slova jako „demokracie“ však samozřejmě znamenala něco zcela jiného pro západní demokracie na straně jedné a pro komunisty či nacisty na straně druhé. Motto tohoto článku není jen mým pokusem o vtip, ale i s nadsázkou podaným popisem toho, co se v Jaltě opravdu odehrálo. V reálu šlo o toto:

„Roosevelt [sovětského vůdce] žádal, aby podepsal Deklaraci o osvobozené Evropě. Dokument měl zaručovat osvobozeným zemím, že tam vzniknou demokratické vládní režimy. Když návrh znění deklarace přinesl Molotov ukázat Stalinovi, poznamenal: ,Tohle už jde moc daleko!‘ – ,Neměj starost,‘ odpověděl podle Molotovových pamětí Stalin, ,Pracuj s tím. Můžeme s deklarací zacházet později naším vlastním způsobem. Důležitý je bod o společném postupu vojsk.“ (2) 

Je třeba říci, že Stalinovi jeho kalkul stoprocentně vyšel. Americkému prezidentovi nedocházelo, že není vůbec podstatné, zda Stalin podepíše nějaké z jeho pohledu bezobsažné fráze, a že demokracii a svobodě v poválečné Evropě může pomoci jen rychlý, na Rusy se neohlížející postup angloamerických vojsk směrem k východu. „Dohoda o společném postupu vojsk“ byla v tomto ohledu zcela kontraproduktivní a vydávala do rukou Sovětů mnohem větší oblasti, než jaké by ovládli bez ní. Na konci války znamenala mj. i tragédii Prahy a celého Československa, když se vojska generála Pattona místo osvobozování české metropole musela zastavit na se Sověty domluvené „demarkační linii“ v západních Čechách…

Sověti byli odedávna ochotni spolupodepsat svým naivním spojencům jimi deklarované závazky ohledně poválečné budoucnosti svobodných národů a pak s nimi „pracovat svým vlastním způsobem“. Stačí vzpomenout Atlantickou chartu, v níž Churchill a Roosevelt už v srpnu 1941 deklarovali pro v budoucnu osvobozené země princip svobodného výběru vlády i princip nepřípustnosti územních změn prováděných proti vůli místního obyvatelstva a k níž se vzápětí připojil i Sovětský svaz, jehož oddanosti těmto principům nemohl nikdo soudný věřit. Západní státníci „strýčkovi Joe“ (jak říkali Stalinovi) po vypuknutí německo-sovětské války okamžitě odpustili jeho předcházející spojenectví s Hitlerem a poskytli mu bezpodmínečnou pomoc. Ta jistě dávala smysl z vojenského hlediska, nikoli však z hlediska politického. Pozoruhodným způsobem na to ve svých pamětech vzpomíná Vladimír Krajina, vůdčí postava našeho domácího odboje: 

„Někdy začátkem června 1941 jsme poslali do Londýna šifrovanou zprávu, v níž jsme prezidenta Beneše žádali, aby při očekávaném přepadení SSSR Hitlerem požádal západní demokracie o vydatnou pomoc Rusům jen za předpokladu, zaváže-li se Stalin po válce k zavedení demokratického systému i doma. V dubnu 1948 si na to vzpomněl i W. Churchill. Vysvětloval mi, proč naší výzvy neuposlechl. Byl prý šťasten, že získal v SSSR mocného spojence, jemuž musel pomáhat.“ (3)

„Šťasten“ byl tehdy i Beneš, přičemž však nelze nezmínit zásadní rozdíl mezi velkými a malými národy: Češi (nikoliv Angličani) měli posléze na vlastní kůži poznat, že nový „mocný spojenec“ se vlastně dost podobá dosavadnímu okupantovi… 

V pětačtyřicátém každopádně všechny cesty vedly do říše „strýčka Joe“. Ke krajně nešťastné moskevské cestě Beneše a jeho druhů z března 1945 se snad podrobněji dostanu příští měsíc; ani únorová cesta Churchilla a Roosevelta na Krym však zdaleka  nebyla bezproblémová.

Je to zvláštní: zatímco ve fotbale by žádné mužstvo nikdy dobrovolně nepřenechalo soupeři výhodu domácího prostředí, Roosevelt a Stalin tak ve vztahu ke Stalinovi (a benešovci ve vztahu k československým a moskevským komunistům) v zápase, ve kterém šlo věru o hodně, neváhali učinit. Stalinovy střídající se výmluvy, že nemůže opustit Sovětský svaz, protože musí doma vést vojenské operace, protože měl chřipku, protože mu lékaři nedoporučují létat apod. by snad prokouklo i malé dítě; západní státníci ale naopak po nezdaru svých návrhů na setkání ve Skotsku, ve Středomoří či na Blízkém východě ochotně přistoupili na to, že Joea navštíví „u něj doma“. Krym přitom s naprostou samozřejmostí považovali za součást Ruska a vůbec se nezajímali o to, že jeho pravé obyvatele, Krymské Tatary, nechal strýček Joe (podobně jako mnoho jiných, jemu se znelíbivších národů) z jejich domovů kolektivně deportovat… 

Domácího prostředí Sověti samozřejmě využili. I když by si s odposloucháváním svých spojenců nedělali žádné skrupule ani v cizině, na svém území měli vše usnadněné. Rusové ubytovali americkou delegaci v Livadijském paláci a britskou ve Voroncovském paláci. „V obou rezidencích bylo instalováno odposlouchávací zařízení. ,Naše směrové mikrofony byly jako kamery a mohly zachytit zvuky na vzdálenost 200 metrů,‘ uvádí v memoárech Sergo Berija (syn Lavrentije Beriji), který se – jako už předtím v Teheránu – věnoval odposlechu amerického prezidenta. ,Mikrofony byly v místnostech, ale upravili jsme také příslušné parkové cesty, abychom Rooseveltovi usnadnili pohyb na vozíku, a byli jsme tak schopni odposlouchávat jeho rozhovory na značnou vzdálenost.“ (4)

Stalin byl rozhodně na Krymskou konferenci po všech stránkách dobře připraven, což se asi nedá říci o obou jeho hostech. Zejména těžce nemocný americký prezident (zemřel už dva měsíce po konferenci) přijal do Jalty se zmatenými prioritami, ke kterým nikterak nepatřila obrana svobody a demokracie před jeho sovětským spojencem. Děsil se možnosti, za vítězství ve válce v Pacifiku budou muset Američané při fanatismu Japonců zaplatit milióny zmařených životů, a chtěl od strýčka Joea za každou cenu získat přislib, že Sověti do tří měsíců po porážce Německa vstoupí do války s Japonskem. Ten mu ovšem Stalin rád dal, protože pro Sověty bylo mimořádně výhodné vstoupit do této války až za pět minut dvanáct, a přesto ještě získat nejen Kurily a Jižní Sachalin, proti čemuž Roosevelt nic nenamítal, ale také všechny předpoklady ke komunizaci Severní Koreje a v budoucnu i celé Číny. Lze říci, že ve vztahu k dokončení války s Japonskem měli Američané na výběr mezi dvěma možnostmi, o nichž lze opravdu jen těžko říci, která z nich byla horší: vyžádat si bez ohledu na důsledky pomoc Sovětského svazu, anebo použít atomové bomby. Vybrali si nejhorší variantu v podobě spojení obou těchto zlých možností… 

V tomto článku mne však zajímá především způsob, jakým se v Jaltě ve dnech 4.–11. února 1945 jednalo o budoucnosti našeho kontinentu. Předem přiznávám, že literaturu k tomuto tématu mám nastudovanou jen částečně a že většina knih, které mám při psaní tohoto článku na svém psacím stole, je z doby před rokem 1989. S trochou nostalgie spojenou se vzpomínkami na dětství a dospívání v době hluboké normalizace, kdy se i reformně komunistická literatura o novodobých dějinách zdála být pokladem, teď listuji například dvěma knihami Stanislava Budína z roku 1967 (životopisem Winstona Churchilla a knížkou věnovanou přímo Jaltské konferenci).

Uvážíme-li, že Budín byl opravdu nekonformním komunistou, který se dokonce na sklonku života stal jedním z prvních signatářů Charty 77, je jeho líčení evropské situace v době kolem Jalty dost skličující. Nijak se neliší od schématu, které si z osmdesátých let pamatuji ze školy. Příčínou komunizace středoevropských a východoevropských zemí podle něj nebylo jejich obsazení sovětskou armádou, ale špatná zkušenost lidu se zrádnou buržoazií, statkáři či aristokraty, kteří své národy zrazovali Hitlerovi, a naopak skvělá zkušenost s komunisty, kteří všude vedli odbojové hnutí. Lid všude vzhlížel k Rudé armádě – nositelce pokroku, a žádná podpora reakčních exilových vlád ze strany Západu na tom nemohla nic změnit. (5) 

Možná to trochu karikuji, ale jen docela málo. V historiografických výkladech komunistického čtyřicetiletí prostě všeobecně vládla představa, na jejich sklonku krásně shrnutá a současně zesměšněná Cimrmanovým výrokem „pokrok je jako řeka“. Řeka pokroku se všude hnala nezadržela kupředu a odnášela všechno staré buržoazní harampádí tak dlouho, až nakonec lidé typu Stanislava Budína zjistili (a nemohli už ovšem toto své zjištění publikovat), že ty nové pokrokové časy jsou vlastně horší než ty staré reakční…

O tom si snad ještě v budoucnu zabloguji ve vztahu k poválečné české společnosti, v níž také probíhala „soutěž v pokrokovosti“, ve které pochopitelně nemohl zvítězit nikdo jiný než komunisté.V Československu měli ovšem komunisté takovéto vykolíkování ideologického hřiště usnadněné i tím, že naše země byla už před válkou pokrokovou republikou, a ne reakční monarchií jako její někdejší malodohodoví spojenci Jugoslávie a Rumunsko… 

Jugoslávský král Petar, rumunský král Michael nebo i tehdy nedospělý bulharský car Simeon mohli být ve skutečnosti i po válce mnohem lepšími a nadějnějšími symboly svých zemí než totalitní komunističtí diktátoři, kteří se drali na jejich místo; bohužel jim to však nebylo umožněno. Je opravdu zarážející, že Angloameričané ani v Jaltě, ani jindy pro tyto legitimní panovníky nic neudělali a například ve vztahu k Jugoslávii naopak přímo vsadili na komunistu Tita. Churchill v Jaltě prohlásil: „Pokud jde o Jugoslávii, přesvědčili jsme krále, nebo spíše donutili, aby abdikoval a souhlasil s ustavením regenta. Pan [předseda jugoslávské exilové vlády] Šubašič už odjel z Londýna a co nevidět vytvoří na jugoslávské půdě spolu s Titem vládu.“ (6) „Kompromisy“ tohoto druhu ovšem mohly být komunistům jen vítány, protože v praxi neznamenaly nic víc, než jen krátkou přechodnou dobu, po kterou ještě museli předstírat, že se se svými demokratickými partnery dělí o moc. Již v listopadu 1945 – sedm měsíců po Jaltě – bývalý exilový premiér rezignoval a „od reakce očištěná“ jugoslávská vláda se stala čistě komunistickou.

Ve vztahu k Rumunsku nemohla ani komunistická historiografie trvale popírat velkou pozitivní roli krále v srpnovém povstání z roku 1944, které svrhlo diktátora Antoneska a převedlo Rumunsko z proněmeckého do spojeneckého tábora. (7) Stanislav Budín však o „pojaltském“ vývoji v této zemi (snad ironicky) říká: „V Rumunsku musí sovětský zmocněnec Vyšinskij nakonec donutit krále Michala, aby propustil vládu, která se pokouší intrikovat proti Rudé armádě v naději, že se jí dostane podpory na Západě, a aby dosadil vládu, která zaručuje přátelství k Sovětskému svazu a provedení nezbytných politických a sociálních reforem.“ (8) Od roku 1947 už mohl rumunský král své zemi sloužit jen ve švýcarském exilu. 

V souvislosti s Rumunskem je velkou ironií, že pojem „železná opona“ nepoužil (jak se obecně má za to) jako první Churchill v šestačtyřicátém, ale už krátce po Jaltě nacistický ministr propagandy Josef Goebbels, který současně ve svém deníkovém záznamu z 18. března 1945 s nemenší ironií pochválil prezidenta Beneše, že si počíná opatrněji než Moskvou svržený rumunský premiér Radescu:

„[Západní spojenci] jsou teď pořádně překvapeni politickým vývojem v Rumunsku Sověti je tam úplně ošulili a vedou politiku na vlastní pěst. Za osudem Rumunska spadla železná opona; co se za ní děje, se již nezúčastněný svět nikdy nedoví. Beneš to dělá opatrněji než Radescu. Jede rychle do Moskvy, aby si dal v Kremlu schválit vládu, kterou plánuje pro Československo; vláda bude mít pravděpodobně vyloženě komunistický nátěr.“ (9) 

O Rumunsku a dalších balkánských zemích se ve skutečnosti v Jaltě moc nemluvilo. Ze zemí, kterým bylo souzeno převálcování sovětskou vojenskou a mocenskou mašinérií, byla na Krymu velká pozornost věnována vlastně jen Polsku. Ani ve vztahu k Polsku však Churchill s Rooseveltem u Stalina nevyjednali víc než ve vztahu k Jugoslávii. To bylo obzvlášť tristní, protože Polsko bylo hlavní obětí paktu Molotov – Ribbentrop, Británie kvůli němu v září 1939 vstoupila do války s Německem a Poláci v následujících letech hrdinně bojovali na téměř všech válečných frontách. Ale Stalin byl neústupný a západní státníci rozhodně neměli v úmyslu dostat se s ním kvůli Polákům do střetu. Opakovaná jednání o „polské otázce“ skončila ubohou dohodou, jíž Angloameričané uznali Stalinem dosazenou loutkovou vládu (někdejší „lublinský výbor“) v čele s komunistou Bierutem, která byla jen na čas doplněna o zástupce polského londýnského exilu.

Je snad až zbytečné konstatovat, že Poláci měli svou legitimní vládu v Londýně a že o Bierutovu zcela nelegitimní vládu v Polsku kromě komunistů nikdo nestál. Legitimní polská vláda si ovšem „dovolila příliš“, když ve třiačtyřicátém obvinila (zcela po pravdě) stalinisty ze zmasakrování polských důstojníků v Katynském lese. Podle komunistické interpretace Poláci naletěli „Goebbelsově provokaci“, načež (cituji Budína) „sovětská vláda přerušila s londýnskými Poláky diplomatické styky. Krátce nato zahynul při letecké katastrofě u Gibraltaru generál Sikorski, jeden z mála mužů, který by byl mohl s Moskvou s úspěchem vyjednávat“. (10) Mnohem logičtější by však bylo vidět za „nehodou“ Sikorského letadla krátce poté, co se jeho vláda dožadovala pravdy o Katynu, dlouhé prsty Kremlu… Pavel Tigrid další vývoj „polské otázky“ před Jaltou a po ní shrnuje takto: 

„[Sikorského nástupce] Mikołajczyk, podobně jako Beneš, byl za války v Moskvě dvakrát, dvakrát jednal se Stalinem a dvakrát bezvýsledně. Věru že se do Moskvy nehnal. Jel tam na naléhání Roosevelta a Churchilla poprvé v červenci 1944, tedy právě v době, kdy byl vytvořen lublinský výbor. Stalin si s polským politikem hrál jako kočka s myší; vyhrožoval mu, ale taky mu podkuřoval, radil mu, aby se dohodl s lublinskými a tak si zajistil vliv na polskou budoucnost. Podruhé si Mikołajczyka povolal do Moskvy Churchill. To bylo v říjnu téhož roku. Britský premiér se tam zrovna dohadoval se Stalinem (dosti cynickým způsobem, jak se později ukázalo) o příštím osudu Evropy. Tentokrát oba státníci tvrdě tlačili Mikołajczyka do rohu, do kompromisu o hranicích a do kolaborace s Lublinem. Mikołajczyk vzdoroval a odmítal, ale podle názoru své vlády ne dost a ne dost energicky. Po návratu do Londýna byl obviněn ze zrady polských zájmů a donucen k abdikaci. Takže zatímco lublinští byli povýšeni na prozatímní vládu, londýnští se divoce hádali mezi sebou. To zas posloužilo západním spojencům jako výmluva: jak jednat s lidmi, kteří se nedohodnou ani mezi sebou! Vývoj měl pak už rychlý spád. Mikołajczyk se rozhodl vrátit se do Polska jako hlava selské strany a spolu s několika svými politickými přáteli vstoupit do (nerovné) koalice s lublinskými. Tak vznikla Prozatímní vláda národní jednoty. Trvala od června 1945 do ledna 1947. V únoru se úřadu ujala vláda vzešlá z parlamentních voleb; byla k obrazu těchto voleb, komunisty zmanipulovaných a zfixlovaných. Západní spojenci se svými protesty proti porušeným dohodám z Jalty a z Postupimi přišli ovšem s křížkem po funuse – a věděli to. A jak dopadl Mikołajczyk? Komunisté proti němu vedli ostouzečskou osobní kampaň a dokonce ho obvinili ze špionáže. Musel se skrývat a nakonec ze země utéct.“ (11)

Opravdu smutné vyústění smutného příběhu, který započal čtvrtým dělením Polska paktem Molotov – Ribbentrop. A to ještě zbývá dodat, že Churchill a Roosevelt v Jaltě Stalinovi odsouhlasili novou sovětsko-polskou hranici, která se fakticky kryla s někdejší dělící čárou mezi nacistickým a komunistickým záborem Polska. V Jaltě se jí sice příhodně říkalo „Curzonova linie“ s odkazem na návrh britského ministra zahraničí Curzona z doby sovětsko-polské války v roce 1920, ve skutečnosti však šlo o Ribbentropovu-Molotovovu linii, za níž se prý obyvatelstvo takzvané Západní Ukrajiny dožadovalo připojení k SSSR… (12) 

Angloameričané akceptovali typicky stalinský projekt přesunutí Polska na západ, tj. „odškodnění“ Polska za sovětizaci jeho východní části možností polonizovat dosavadní východní část Německa. Na krajích, kterých se to týkalo, je toto stalinské sociální inženýrství patrné dodnes. Churchill se jen matně a bezúspěšně pokusil o drobnou úpravu „Curzonovy linie“ ve prospěch Polska; v Jaltě prohlásil, že by „mocný Sovětský svaz“ mohl považovat „za možné učinit velkorysé gesto a vzdát se Lvova ve prospěch Poláků“. (13) Stalinovi to vůbec ani nestálo za odpověď. Měl zcela jiné starosti typu likvidace řeckokatolické církve, k jejímž centrům Lvov patřil:

„V únoru 1945 nastoupil nový pravoslavný patriarcha Alexej a brzy po své volbě a instalaci vyzval řeckokatolíky, aby se připojili k ruské pravoslavné církvi. Znovusjednocení celé Ukrajiny s Ruskem – podle slov patriarchy – si vyžadovalo obnovení náboženské jednoty: ,Zapřísahám vás, bratři, zlomte okovy, které vás váží k Vatikánu. Navraťte se urychleně do náruče vaší pravé matky – ruské pravoslavné církve.‘ A aby tento návrat měli ulehčený, všichni řeckokatoličtí biskupové na západní Ukrajině byli 11. dubna 1945 zatčeni. […] Věrní řeckokatoličtí kněží diecéze Lvov okamžitě poslali protestní dopis Molotovovi. Požadovali v něm propuštění zatčených biskupů a spolubratří. […] Místo odpovědi vláda krátce nato prohlásila, že z její strany řeckokatolická církev neexistuje.“ (14) 

Stejně hrozné věci se ve stejné době děly i na Podkarpatská Rusi. Polské londýnské vládě lze – v protikladu k Benešově – připsat k dobru aspoň to, že se katastrofám typu Stalinem požadované nové hranice úporně bránila. Edvard Beneš se ovšem sám považoval za prozíravého státníka, který dohodou s Rusy na všem včetně odstoupení části našeho území předešel tomu, aby i ve vztahu k Československu vytvořili nějakou loutkovou komunistickou vládu jako v případě Polska a znemožnili mu návrat z exilu. Netušil či nechtěl tušit, že tento draze zaplacený „úspěch“ nebude mít dlouhého trvání. V neděli 11. února 1945 – v poslední den Krymské konference – Beneš v Londýně rozvíjel jednu ze svých samolibých a věcně podivných politických úvah, zaměřenou na „kritiku polské zahraniční politiky, jejích chyb, jež nyní Churchill musil v Jaltě napravovat a Poláky tak zachraňovat! S uspokojením hovořil o tom, že o Československu se v Jaltě vůbec nemluvilo, neboť jsme si dovedli své věci řešit sami a nedali jsme tedy svým velkým spojencům žádnou starost a žádnou práci“, což „Churchill plně oceňuje“. (15) Podobným způsobem označil za „dobré znamení“ skutečnost, že „o nás se na Krymu nemluvilo“, v jednom ze svých posledních rozhlasových projevů z Londýna i Jan Masaryk. (16) Československý londýnský exil tedy na rozdíl od polského u Západu žádné zastání proti Stalinovi ani nehledal (a ještě na to byl hrdý).

My Češi máme ovšem značný sklon k póze nevinných obětí cizích selhání. Když se po válce ukázalo, že „svoboda přišlá z Východu“ vlastně žádnou svobodou není, a nad naší zemi spadla na čtyřicet let železná opona, chopili jsme se představy, že nás ti druzí zase zradili a zase rozhodli „o nás bez nás“. Podobnou roli, jakou v letech 1938–1945 hrála představa „mnichovské zrady“, mohla v letech 1948–1989 sehrávat představa Jalty jako druhého Mnichova. V době Mnichova a 15. března jsme nemohli nic dělat, když nás samotní naši spojenci uznali za součást německé sféry vlivu, a také nový, komunistický protektorát byl prý vlastně jen důsledkem toho, že nás spojenci v Jaltě začlenili do sovětské zájmové sféry. Skutečnost však byla mnohem horší: toto začlenění dobrovolně akceptovali samotní českoslovenští státníci. V Jaltě o Československu nepadlo ani slovo. 

Není však důvod pochybovat o tom, že na Krymu ze strany západních státníků došlo  k projevům appeasementu vůči Stalinovi, podobně jako v Mnichově vůči Hitlerovi. Roosevelt a Churchill Stalinovi v Jaltě odsouhlasili příliš mnoho, a to i tehdy, když jejich souhlas znamenal vyslovené zločiny proti lidskosti.

„Na závěr konference přednesl Stalin poslední žádost – aby byli všichni uprchlíci, dezertéři a vojáci, kteří se vzdali Němcům, posláni zpět do SSSR. Churchill a Roosevelt i tentokrát souhlasili. Jejich závazek byl po válce ostře kritizován. Uprchlíci násilně vrácení do SSSR byli obviněni ze zrady a buď byli popraveni, nebo skončili v lágrech na Sibiři.“ (17) 

Tím, kdo „jaltskou zradu“ podrobil nejsžíravější kritice, paradoxně nebyl příslušník žádného malého národa, ale Rus. Alexandr Solženicyn, který se v „soustroví Gulag“ setkal s mnoha oběťmi této zrady, výmluvně popsal příběhy vlasovců, které Američané „donutili, aby se vzdali do rukou sovětů, jak bylo dohodnuto na jaltské konferenci“, či strašlivý příběh devadesátitisícového kozáckého sboru, který byl s celým trénem, starci, dětmi a ženami v Rakousku Angličany předán sovětskému velitelství. Solženicynův závěr věru stojí za ocitování:

„Roosevelt a Churchill jsou ve svých zemích považováni za vzor státnické moudrosti. Nám však, v našich ruských vězeňských diskusích, byla jasně a očividně zřejmá jejich soustavná krátkozrakost, ba dokonce hloupost. Jak si mohli od roku 1941 do 1945 nezajistit vůbec žádné záruky pro nezávislost východní Evropy? Jak mohli za směšnou hračku čtyřsektorového Berlína (jenž se později stal jejich Achillovou patou) postoupit rozsáhlá území Saska a Duryňska? A jaký vojenský a politický smysl pro ně mělo vydat do Stalinových rukou na smrt několik set tisíc ozbrojených sovětských občanů, kteří se rozhodně nechtěli vzdát? Říká se, že tím zaplatili za Stalinovu účast ve válce proti Japonsku. Ačkoliv už měli v rukou atomovou pumu, zaplatili Stalinovi za to, aby snad neodmítl obsadit Mandžusko a upevnit v Číně postavení Mao Ce-tunga a v polovině Koreje Kim Ir Sena!… Cožpak to není ubohá politická kalkulace? Když pak byl vyhnán Mikolajczyk, když nastal konec Beneše a Masaryka, když došlo k blokádě Berlína, když vzplála a utichla Budapešť, když hořela Korea a když britští konzervativci prchali od Suezu – což si ani tehdy ti s nejlepší pamětí nevzpomněli alespoň na epizodu s kozáky?“ (18) 

Poznámky:

1) Miroslav Šiška, „Jalta: Výprodej východní Evropy Sovětům byl mýtus“, 5. 2. 2017, https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/jalta-vyprodej-vychodní-evropy-sovetum-byl-mytus-40023492.

2) Tamtéž.

3) Vladimír Krajina: Vysoká hra: Vzpomínky, Praha: EVA, 1994, s. 82.

4) Miroslav Šiška, „Jalta: Výprodej východní Evropy Sovětům byl mýtus“, 5. 2. 2017, https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/jalta-vyprodej-vychodní-evropy-sovetum-byl-mytus-40023492.

5) Viz Stanislav Budín, Operace Argonauti, Praha: Magnet, 1967, s. 115–116.

6) Tamtéž, s. 158.

7) Viz pozoruhodná kniha Miroslava Tejchmana Královský povel (Praha: Magnet, 1970), informující i o velkém podílu rumunské královské armády na osvobozování Československa.

8) Stanislav Budín, Jistý pán z admirality, Praha: Mladá fronta, 1967, s. 179.

9) Citováno podle Boris Čelovský, So oder so: Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933–1945, Ostrava: Sfinga, 1995, s. 447.

10) Stanislav Budín, Jistý pán z admirality, Praha: Mladá fronta, 1967, s. 123.

11) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 180.

12) Viz Norman Davies, Evropa: Dějiny jednoho kontinentu, Praha: Prostor, 2000, s. 1047.

13) Stanislav Budín, Operace Argonauti, Praha: Magnet, 1967, s. 128.

14) František Mikloško, Nebudete ich môcť rozvrátiť: Z osudov katolickej cirkvi na Slovensku v rokoch 1943–89, Bratislava: Archa, 1991, s. 264–265.

15) Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, svazek I, kniha 2, Praha: Melantrich, 1991, s. 726.

16) Jan Masaryk, Volá Londýn, Praha: Práce, 1948, s. 304.

17) Miroslav Šiška, „Jalta: Výprodej východní Evropy Sovětům byl mýtus“, 5. 2. 2017, https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/jalta-vyprodej-vychodní-evropy-sovetum-byl-mytus-40023492.

18) Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, 1. díl, Praha: OK CENTRUM, 1990, s. 150.