Únor 1945 (4): Bez konce běží štafeta smrti a zkázy

Napsal Vít Machálek (») 26. 2. 2020 v kategorii Před pětasedmdesáti lety, přečteno: 782×

Dnes – na Popeleční středu – myslím na to, že je třeba přijímat s vděčností, pokud nám o ní pomíjivost našich pozemských životů připomínají jen slova o tom, že jsme prach a v prach se navrátíme, a dostáváme tak ještě šanci změnit své smýšlení pod zorným úhlem věčnosti. Před pětasedmdesáti lety, na Popeleční středu 14. února 1945, museli četní obyvatelé řady měst (především Drážďan a také Prahy) při jejich bombardování místo popelcového mementa mori přijmout okamžitý odchod z tohoto světa.

Je všeobecně známo, že za druhé světové války se do jisté míry setřel rozdíl mezi frontou a zázemím a civilní obyvatelstvo bylo postiženo mnohem víc než za dřívějších válečných konfliktů. Jedním z projevů tehdejšího zbarbarštění lidstva nesporně byly i nálety zasahující obytné čtvrti. Zatímco koleje vedoucí do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů Američané a Britové nikdy nebombardovali, ke shazování bomb k účelům nikoliv lidským, ale nakopak nelidským se snížili. Nikdy nezapomenu na vyprávění docenta Miloše Mendla, od kterého jsem před několika desetiletími v jedné z jeho přednášek slyšel o jeho setkání s bezrukým mužem, kterému jako dítěti v Drážďanech vybuchla v rukou Spojenci shozená bomba záměrně připomínající hračku… 

Spojenecké nálety na Drážďany aj. měly za účel „rozvrácení morálky Němců“, podobně jako byly předcházející německé nálety na Coventry aj. vedeny snahou o „rozvrácení morálky Angličanů“. Ve skutečnosti šlo vlastně o pomstu, při níž se na jedno vraždění nevinných odpovídalo jiným vražděním nevinných, a tedy také o jedno z mement toho, jak daleko za druhé světové války i v civilizované části světa pokročilo jeho odkřesťanštění.

Nejen novozákonní, ale už i starozákonní etika je úplně protikladná mravnímu rozvratu, ke kterému na začátku války došlo a který s jejím koncem nikterak neskončil. Nemám přitom na mysli mravní rozvrat, který už i předtím způsobili hitlerovci a stalinisté, ale právě ten strašný řetězec odvety a pomsty, ve kterém na „coventryování“ (Hitlerův výraz coventrieren) odpovídalo „drážďanování“. Už na samém začátku Bible je vrah Kain označen znamením, aby nemohl být v odvetu za smrt Ábela zabit. Za války a po válce však bylo odpovědí na smrt nevinných nikoliv zabíjení vrahů, ale rovnou zabíjení dalších nevinných. 

I u nás po protičeském německém gestapismu za války následoval protiněmecký český gestapismus po válce. Zvlčení české společnosti ovšem tématem mého dnešního článku není. S tím, nad čím se v něm chci zamýšlet, však velmi souvisejí verše velkého (byť rozporuplného) českého básníka, z nichž jeden jsem použil hned v názvu článku. Vilém Závada v básni „Elegie“, napsané nikoliv bezprostředně po válce, ale až mnohem později, básnicky popsal jak hrůzu náletů, tak také hrůzu i po posledních shozených bombách dál přítomnou v lidských duších:

„Už léta nám nerozkvétá nad hlavou / obloha fosforovým květem / Už dlouho nerozsvěcují nebesa / padákové lampy před náletem / a za houkání poplašných sirén / nedrtí bomby naše města v prach / jak za troubení na beraní rohy / se kdysi pobořily hradby Jericha // Však dodnes v nás hučí úzkost a strach / A dodnes žijeme ve stavu poplachu / válečné pohotovosti a nouze / neb válka rozpoutala řetěz válek / a bez konce běží štafeta smrti a zkázy…“ (1) 

Vraťme se však do února 1945, kdy štafeta smrti a zkázy bězela zcela doslovným způsobem. Britské bombardovací letectvo svrhlo v tomto měsíci „přes 45.000 tun pum, mj. na: Ludwigshafen a Mainz (1.), Wiesbaden a Karlsruhe (2.), Bonn (4.), Dortmund (20.), Duisburg (21., 373 letadel), Worms (21., 349 letadel), Essen (23., 342 letadel), Pforzheim (23. 1551 tun), Mainz (27., 458 letadel), Drážďany (13., 14., 773 letadel, 2659 tun), Chemnitz (14., 671 letadel), Siegen (1.), Hohenbudberg (8.), Bielefeld a Altenbeken (22.), Gelsenkirchen (23.), Mönchen-Gladbach (1.), Goch a Kleve (7.), Wesel (16., 18., 19.), Mitteland-Kanal (21.). – Americké bombardovací letectvo svrhlo 74.000 tun pum, mj. na: Berlín (2., 3., 937 bomb a 613 stíhacích letadel, 2264 tun, asi 22.000 mrtvých, 26., 1112 bombardovacích letadel se silným stíhacím doprovodem, 2886 tun), Vídeň (13., 837 letadel), Drážďany (14., 311 bombardérů B 17, 771 tun, 15., 210 bomb bombardérů B 17, 461 tun), Magdeburg (14., 340 letadel, 15., 900 tun), Chemnitz (14., 294 letadel), Cottbus (15., 435 letadel), Dortmund, Salzbogen, Hamm (16.), Gelsenkirchen (16., 23., 27.), Osnabrück (16., 19.), Řezno (5., 589 letadel, 1100 tun, 16., 23.), Frankfurt nad Mohanem (17.), Linec (18.), Münster, Siegen, Vídeň, Štýrský Hradec (19.), Štýrský Hradec (24.), Klagenfurt (19., 24.), Norimberk (20., 2000 tun, 21., 1800 tun), Eschwegen (21.), Hamburk, Harburg, Misburg, Brémy, Bielefeld (24.), Veronu (24.), Kamen (24., 25.), Mnichov, Aschaffenburg, Ulm, Friedrichshafen, Neuburg (25.), Kassel, Lipsko, Stuttgart, Essen (27.).“ (2)

Bombardován byl i bezpočet měst mimo Německo, kde při náletech umírali lidé, kteří se cítili být na straně Spojenců. Také v samotném Německu ovšem velkou část obětí náletů představovali Češi a  příslušníci dalších nacisty okupovaných národů, nasazovaní na nucené práce do velmi bombardovaných německých měst. Mnozí z nich – často vlastně ještě děti (3) – se tak z nuceného nasazení nikdy nevrátili. 

Také přímo v Čechách a na Moravě si spojenecké nálety vyžádaly nemálo obětí, a to paradoxně vesměs ne v době, kdy nacistická válečná mašinérie šlapala na plné obrátky, ale až poté, co už byl výsledek války zřejmý. První hrůzný nálet na Brno například přišel teprve v srpnu 1944. Praha byla dokonce tímto způsobem poprvé postižena teprve v listopadu 1944 a relativnímu klidu se těšila až do následujícího února. Pamětník mně z nejmilejších, profesor Luboš Kropáček, na tehdejší dobu vzpomíná takto:

„Vzpomínám si, že jsme se dlouho cítili poměrně bezpečně, i když jsme měli stále sbalené kufříky a čím dál častěji jsme za zvuků sirén – ve dne i v noci – běhali do sklepa. Kolovala tehdy říkanka, že se prý američtí a britští letci řídí zásadou: Prahu milujem, Plzeň litujem, Sudety rozbijem! Pak ale přišel 14. únor 1945…“ (4) 

Nechci zde řešit otázku, zda v tento den dopadly americké bomby na Prahu schválně, anebo omylem, když část letců bombardujících od 13. února Drážďany zabloudila. Je již sama o sobě poněkud cynická a ve vztahu k Praze tak jako tak nic nevysvětluje, protože k jejímu bombardování Spojenci potom došlo znovu 25. března 1945.

Osud civilistů zabitých v Praze nechci oddělovat od osudu civilistů zabitých v Drážďanech. Jejich zničení nemělo valný vojenský význam (klíčová infrastruktura byla umístěna v okrajových částech města, zatímco bombardování postihlo především historické centrum) a jen stěží si lze nepoložit otázku, zda nebylo jedním z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Osobně mohu jen souhlasit se slovy německého historika Jörga Friedricha, že Spojenci „se tehdy měli chovat lidštěji, protože ztělesňovali vyšší princip a nesměli opakovat to, co jim němečtí nacisté předvedli v Guernice, Varšavě, Rotterdamu či v Coventry“. (5) 

Drážďany samozřejmě byly jen jedním z mnoha zničených měst, ale jejich osud je právě symbolem utrpení všech postižených. Multimediální instalace, která je dnes (až do srpna 2020) umístěna v jedné ze dvou zbylých budov bývalého drážďanského plynojemu, právě v tomto kontextu návštěvníkům saské metropole umožňuje vcítit se do toho, co oběti náletů prožívaly:

„Setmělo se. Velký prostor kolem sevřela tíseň, která narůstá s tím, jak sílí zvuky motorů letadel. Když už je cítíte nad hlavou, tmou probliknou světla výbuchů, rozezvučí se sirény, rozzáří červená světla ohňů. Do probouzejícího se rána ze světla vystupují kontury rozvalin pobořených domů, nad poničenou siluetou města stoupají plameny a oblaka kouře… Mrtví, ranění, zničené domovy, auta, tramvaje, výlohy domů, obrovské krátery po vybuchlých bombách, sem tam pes a všeobecná zkáza všude, kam se podíváš. Jen dva velcí pestře zbarvení papoušci ze zničené zoologické zahrady poletují nad troskami jako do vzduchu absurdně vyhozené diamanty připomínající uprostřed pekla nenávratně ztracený svět krásy a nevinnosti.“ (6) 

Praha dne 14. února 1945 nedoznala tak apokalyptické zkázy a také mrtvých v ní nebyly desetitisíce jako v Drážďanech, ale „jen“ stovky. Není však sporu o tom, že i v jejím případě šlo o velkou tragédii s bezpočtem postižených a obrovskými škodami. (7) Ty byly rázu materiálního, ale i kulturního či duchovního. Strašlivě poškozen byl mj. benediktinský klášter Na Slovanech, patřící k nejvýznamnějším místům našich duchovních dějin, a jeho kostel Panny Marie zcela vyhořel…

Nálet zasáhl Vinohrady a části Nového Města, Vršovic, Nuslí a Žižkova. Celoživotní obyvatel Královských Vinohrad Luboš Kropáček vzpomíná „na zkázu, kterou dosud tak klidné Vinohrady tehdy utrpěly“. Řada domů byla zasažena bombami a mezi místními se mj. „vyprávělo, jak děti ze známé zbožné rodiny velkouzenáře Macešky přežily díky Boží ochraně zničení jejich domu na dnešní Vinohradské třídě“. (8) 

Hromadná tryzna za oběti náletu se konala 18. února na dnešním náměstí Míru (tehdejším Říšském náměstí). Týkala se pouze zabitých Čechů, rozloučení se zabitými Němci bylo jinde. „I teď se rozlišovalo, možná i z obavy před vzájemným napadáním pozůstalých a obecenstva.“ Na českém pohřbu promluvil protektorátní premiér Richard Bienert. (9)

O pár týdnů později pak musel Bienert pronést další smuteční projev, a to na pohřbu Františka Chvalkovského, protektorátního vyslance v Berlíně a někdejšího československého diplomata a ministra zahraničí. Také Chvalkovského zabila bomba – zahynul dne 25. února 1945 „na dálnici nedaleko Berlína při náletu spojeneckých letců“. (10) Jeho pohřeb byl tristní: řečnilo se na něm jen německy, Frank položil ke katafalku věnec jménem Hitlera a Chvalkovský byl propagandisticky prezentován jako padlý bojovník za českoněmeckou pospolitost. (11) 

Skutečnost byla jiná. František Chvalkovský nebyl proněmeckým bojovníkem, ale spíš bázlivým mužem, který měl z Němců strach. Při náletu z 25. února byla těžce zraněna i jeho manželka, holandská Židovka, o jejíž osud se Chvalkovský po celou dobu okupace třásl a z tohoto důvodu při jednáních s nacisty vystupoval až servilně. (12) Chvíle, v níž se tento pár stal obětí spojeneckého bombardování,  představovala zvláštní konec jednoho z lidsky tragických a současně i politicky bizarních příběhů, svědčících o hrůzné absurditě doby druhé světové války.

Poznámky:

1) Citováno podle Karel Plocek, „Psychologie náboženství C. G. Junga a současnost“, Host, 2002, č. 6, s. 39.

2) Eduard Čejka – Karel Richter, Historické události – druhá světová válka: Datová příručka, Praha: Mladá fronta, 1979, s. 394–395.

3) Ve třiačtyřicátém např. představovalo známou aféru jedno ze zločinných gest kolaborantského ministra školství protektorátní vlády Emanuela Moravce, který na „praxi“ v nejvíce bombardovaných německých městech vyslal středoškoláky – studenty českých průmyslovek, kterým mnohdy ještě nebylo ani semdnáct let. Počet obětí z jejich řad zůstal omezený jen díky nezměrnému úsilí Háchovy prezidentské kanceláře, které se nakonec podařilo dosáhnout návratu průmyslováků domů.

4) Martin T. Zikmund – Jan Paulas – Luboš Kropáček, Po cestách kamenitých: O životě, islámu a křesťanské víře, Praha: Vyšehrad, 2013, s. 10–11.

5) Zita Senková, „Drážďany po 60 letech: růže a svíčky“, Mladá fronta DNES, 14. 2. 2005, s. A/6.

6) „Postavit se doprostřed rozbombardovaných Drážďan“, Deník N, 5. 2. 2020, s. 10.

7) „Bezprostřední ztráty čítaly 431 mrtvých a 1455 raněných. Poválečná statistika však uvádí 701 mrtvých a 1184 raněných. Lze předpokládat, že značná část zraněných později zemřela a řada nezvěstných byla prohlášena za mrtvé. Zcela zničeno bylo 93 domů, 190 utrpělo těžké a 1500 lehké poškození.“ (Jan B. Uhlíř – Jan Kaplan, Praha ve stínu hákového kříže, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 148.)

8) Martin T. Zikmund – Jan Paulas – Luboš Kropáček, Po cestách kamenitých: O životě, islámu a křesťanské víře, Praha: Vyšehrad, 2013, s. 11.

9) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Obžalována je vláda, Praha: Themis, 1999, s. 125.

10) Michal Kolář, „Jediný vyslanec protektorátu“, Lidové noviny, 11. 3. 2019, s. 20.

11) Viz Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.b, Praha–Litomyšl: Paseka, 2007, s. 504 a s. 656, pozn. 8.

12) Informace poskytnutá autorovi PhDr. Josefem Tomešem 15. 6. 1993.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a třináct