V roce 1946 kráčela naše země dál vstříc svému osudu, o kterém bylo rozhodnuto už v roce předcházejícím, i když se pro mnohé stal zjevným teprve až po ukončení krátkého mezidobí poválečné „třetí republiky“ komunistickým převratem. Cesta k němu však byla vydlážděná už dávno. Nekomunistické strany si možná dělaly iluze, že komunistickou cestu k monopolu moci zkomplikují parlamentní volby připravované na květen 1946, ty jí však místo toho jen ještě víc otevřely dveře dokořán. Za svůj triumf v těchto volbách komunisté posléze vděčili „v podstatě obyvatelům pohraničí či Sudet, kde často získali více než 50%“. (1)
V prvních měsících roku 1946 došlo v doposud převážně německých oblastech k obrovské změně ve složení obyvatelstva, po níž jeho většinu tvořili lidé sociálně a mravně nezakotvení a připravení volit komunisty, ve kterých viděli své dobrodince. Přinejmenším v tomto ohledu je spojitost mezi nacionalizací a komunizací Československa nepřehlédnutelná. To, že se nekomunistické strany s komunisty ve vyhánění Němců předstihovaly a že nadšení nad touto operací se mezi Čechy zdálo být všeobecné, na této skutečnosti pochopitelně nic nemění.
Dodnes oblíbený český mýtus říká, že v rámci tzv. divokého odsunu z pětačtyřicátého se sice snad staly nějaké „chyby a přehmaty“, ale řádný odsun ze šestačtyřicátého už byl pak každopádně vzorem humanity. Tato verze ovšem nesouvisí s historiografií, ale s politikou a byla každopádně tím, o čem se československá propaganda v době, kdy to bylo aktuální, snažila přesvědčit mezinárodní veřejnost. (2)
Tzv. organizovaný odsun byl zahájen v pátek 25. ledna 1946, kdy „opustil nádraží v Českých Budějovicích zvláštní vlak ve směru na Würzburg. Ve čtyřiceti nákladních vagonech se tísnilo asi tisíc dvě stě osob německé národnosti, převážně starců, žen a dětí.“ Je připomínán jako první z mnoha transportů takzvaného „organizovaného odsunu“, během nějž v roce 1946 Československo nuceně opustily více než dva milióny jeho obyvatel. Ani s ním spojené události se samozřejmosti ve skutečnosti neobešly bez lidského utrpení a způsobovaly rány, které se nezahojily dodnes. S úspěchem pohybovat by se jistě dalo i o „humánní“ formě transportů, protože podle svědectví obětí (vesměs tehdejších dětí) byly prováděny v dobytčácích se slámou uvnitř, ve kterých také někteří během cesty umírali. (3)
Mýtus představuje i tvrzení, že po válce bylo rozlišováno mezi nacisty a antinacisty. Nemnozí čeští Němci sice opravdu získali status antinacistů, který jim umožňoval vzít si do transportů více majetku; pokud však zůstali v Československu, tak je ani tento status nechránil před diskriminací. Ozvat se proti této skutečnosti z Čechů dokázali snad jen světci. Otec Adolf Kajpr, o němž se nyní hodně mluví v souvislosti s úspěšně ukončenou diecézní fází jeho blahořečení, dne 3. února 1946 obrátil pozornost čtenářů svého časopisu Katolík ke skutečnosti, že u nás dnes de facto platí česká obdoba někdejšího nacistického rasismu:
„Volební právo bylo odebráno Němcům a Maďarům, i když to byli antifašisté a přestože jim bylo přiznáno naše občanství. Je to německý rasismus. Ať jsi, jaký jsi, jsi Žid, to stačí. Tady je to také tak: Ať jsi, jaký jsi, jsi Němec, to stačí. Nic na tom nemění, že byl-li skutečně a dokázaně antifašistou, že byl vlastně velkým hrdinou, protože je třeba nesmírného hrdinství plout proti proudu, s nímž jde veliká naprostá většina národa. Kde jsou všechna ta hesla o rovnosti lidí, za něž se bije od sv. Pavla křesťanství, za něž se bili nejlepší lidé Evropy, a která dala hlavní příklad našemu obrození národnímu a naší státní svobodě.“ (4)
Způsob, jakým si tehdy náš národ ve své (veliké naprosté?) většině počínal, jej samozřejmě vylučoval z křesťanské Evropy. Velké rozhořčení i v církvích přitom nevyvolala tato skutečnost, ale naopak skutečnost, že na ni rodící se Světová rada církví poukázala. Na zasedání jejího přípravného výboru v Ženevě z 21.–23. února 1946 se zrodila rezoluce, v níž se konstatovalo, že vyhošťování Němců přineslo „velké trampoty, útrapy a utrpení miliónům osob, počítaje v to velký počet žen a dětí“, a že „tato situace je urážkou křesťanského svědomí“. (5)
To samozřejmě platilo i o situaci slovenských Maďarů, i když tou se Světová rada církví explicitně zabývala až později. Dne 27. února 1946 byla podle „oficiální“ verze našich novodobých dějin uzavřena „dohoda mezi československou a maďarskou vládou o výměně obyvatelstva. Za maďarské občany, kteří odcházeli z území ČSR měl přijít stejný počet slovenských přesídlenců z Maďarska. Přesídlovací akce neměla původně očekávané výsledky.“ (6)
Zlikvidovat maďarskou populaci na jižním Slovensku se vskutku nepodařilo, což však samozřejmě neznamenalo, že by její příslušníky nepotkal bezpočet lidských tragédií. Československé úřady měly ve vztahu k „odsunu Maďarů“ svázané ruce, protože na rozdíl od „odsunu Němců“ se tomuto plánu nedostalo ani částečného mezinárodního akceptování. Proto usilovaly o výměnu obyvatelstva s Maďarskem, o slovakizaci Maďarů a o jejich násilné přesídlení do českých zemí jako předstupeň asimilace. Už od září do prosince 1945 bylo do Čech a na Moravu deportováno skoro deset tisíc Maďarů. Tato akce byla pak přerušena, protože se Československo v dané chvíli soustředilo na uzavření dohody o výměně obyvatelstva. Když únorová dohoda ani následný nábor na zemědělské práce do Sudet nepřinesly kýžené výsledky, následovala strašná zima z přelomu let 1946 a 1947, kdy bylo do českých zemí za nelidských podmínek deportováno více než čtyřicet tisíc osob maďarské národnosti. (7)
Je třeba nezapomínat na to, že třetí republika měla oběti na životech, hromadné ponižování lidské důstojnosti a utrpení velikého množství lidí na svědomí nikoliv jen ve vztahu k Němcům, ale i ve vztahu k Maďarům. (A samozřejmě i ve vztahu k Čechům či Slovákům, ale to už je zase téma na jiné články.)
Poznámky:
1) Peter C. A. Morée, „Novozákoník Josef Bohumil Souček k vysídlení sudetských Němců a komunistickému převratu“, in: Pavel Marek – Jiří Hanuš (eds.), Osobnost v církvi a politice: Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno: CDK, 2006, s. 512.
2) Tristní kapitolu z dějin této propagandy představuje způsob, jakým se na ní podílely církve. Jeho příkladem může být článek M. Friče „Odsun Němců“ v Kostnických jiskrách (28. 3. 1946, č. 13, s. 71), podle kterého „zacházení s Němci ve sběrných táborech je důstojné a nanejvýše spravedlivé“ (!), naši lidé se „při výkonu své služby snaží ze všech sil, aby odchod byl v souladu s mezinárodními dohodami“, a „Němci sami odcházejí klidně v naději, že naleznou ,doma‘ domov, což my jim ze srdce přejeme“ (!).
3) „Mnozí plakali celou noc: Před 75 lety začaly transporty Němců z Československa“, 24. 1. 2021, https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/mnozi-plakali-celou-noc-pred-75-lety-zacaly-transporty-nemcu-z-ceskoslovenska.
4) Adolf Kajpr, „Jsme i my rasisty?“, Katolík, 3. 2. 1946, č. 3, s. 4.
5) Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické. fond Synodní rada ČCE, kart. XV/C/1, Světová rada církví v Ženevě a odsun Němců (1946), „Resoluce prozatímního výboru Světové rady církví o přesunu obyvatelstva“.
6) Dějiny Československa v datech, Praha: Svoboda, 1968, s. 366.
7) Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99es%C3%ADdlen%C3%AD_Ma%C4%8Far%C5%AF_do_%C4%8Desk%C3%BDch_zem%C3%AD (cit. 31. 1. 2021).
2024 ©