Únor 1946 (2): Řádění komunistů v Brně

Úloha brněnské Zbrojovky při organizování únorového puče z roku 1948 je dobře známá. Mnohem méně je však známá skutečnost, že už v únoru 1946 došlo v Brně k malé „generálce na únor“. I ne poměr sil byl při ní stejný jako o dva roky později: hrstka bezbranných studentů na straně jedné a početná, dobře organizovaná a strach budící síla na straně druhé…

Bez ohledu na to, že si prezident a další nekomunističtí politikové vývoj směřující k únoru nijak nepřipouštěli, ve skutečnosti byly kontury budoucího puče čím dál zřetelnější. Komunisté už začátkem šestačtyřicátého roku vyhrožovali svým politickým partnerům, zneužívali policejních složek, nerespektovali nezávislost soudů atd. Ladislav Feierabend, jeden z mála jejich prozíravých odpůrců, ve svých memoárech konstatuje:

„Komunistické hrozby se ukázaly v praxi, když dělnictvo Zbrojovky v Brně vytáhlo do ulic na povel odborové organizace ovládané komunisty. Komunistické řádění nebylo jistě příjemné nekomunistickým stranám a uvnitř Národní fronty docházelo k třenicím, ale demokraté toho nedovedli využitkovat.“ (1)

První projev komunistické drzosti v dané kauze představoval zákaz přednášek někdejšího odbojáře a posléze dlouholetého vězně nacismu Vladimíra Šoffra, kterého se posléze komunisté bez ohledu na tuto jeho minulost dokonce pokusili obvinit z kolaborace s nacisty.

Šoffr „prošel mnoha německými věznicemi včetně koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Nordhausen-Dora. Z posledního z nich byl hnán na pochod smrti, přežil díky osvobození americkou armádou v Meklenbursku (3. května 1945). Po osvobození se vrátil do služby v československé armádě, byl povýšen na majora generálního štábu (1. srpna 1945) a později jmenován náčelníkem štábu velitele pro týl V. sboru. Za svého působení v Brně byl jmenován honorárním docentem na technice a poté začal přednášet pro vysokoškolské studenty předmět Nauka o obraně státu. Jeho první přednáška z 30. ledna 1946 a druhá z následujícího dne vyvolaly ostrou reakci nastupující komunistické moci, publikovanou ve stranickém orgánu KSČ Rovnost. Ve svých přednáškách napadl průměrnost, jež spolu s neomezenou mocí představuje nebezpečí pro svobodu národa. Za duchovní sílu lidu označil inteligenci. Byl obviněn z neúcty k dělnické třídě a v konání dalších přednášek mu bylo zabráněno.“ (2)

Když se asi 120 studentů 6. února 1946 shromáždilo k pokojnému protestu proti této skutečnosti, zjevně předem připravená komunistická reakce vypadala v orwellovském líčení rudoprávního článku „Odpověď na pokus fašistů na útok na redakci Rovnosti – Brno vyšlo do ulic proti rozvratníkům“ takto:

„Dnes o 9. hodině dopolední napadlo několik set studentů budovu brněnské soudružské Rovnosti. Jen dík rychlému zásahu závodní milice dělnictva a SNB bylo zabráněno pokusům o ozbrojené srážky. Záminkou provokační ,demonstrace‘ byl článek Rovnosti, v němž byl odsouzen protilidový postoj docenta majora gen. štábu Šoffra při jeho přednášce o branné výchově pro vysokoškolské studentstvo. Tak si tedy reakční živly představují ,svobodu tisku‘. Jakmile se po Brně roznesla zpráva o útoku fašistických studentských úderek, zastavili práci dělníci Zbrojovky a Brněnských strojíren a vyšli do ulic. […] Dělnictvo žádalo rázné zúčtování se zrádci a kolaboranty, vyhlazení prchalovské reakce, odmítnutí všech pokusů rozbít jednotu Národní fronty a žádalo odstranění docenta Šoffra z vysokých škol. Dvacetitisícový zástup se pak odebral k budově Rovnosti, kde byla znovu manifestována jednota pracujícího lidu a inteligence.“ (3)

Stojí jistě za zmínku, jakým způsobem komunistický dav pojal onu manifestaci „jednoty pracujícího lidu a inteligence“. Na brněnské technice rozbíjel okna, dopouštěl se násilí na studentech a zaznívaly z něj hlasy: „Všechny studenty postřílet! Profesory do dolů! Vysoké školy zavřít!“ (4)

V době, kdy bylo ještě v živé paměti nacistické vyhlazovací tažení proti české inteligenci, musely tyto výkřiky působit obzvlášť otřesným dojmem. Nekomunistické strany – národní socialisté, lidovci a později dokonce i sociální demokraté – k nim musely zaujmout negativní stanovisko. Ne tak prezident Beneš, který k řádění komunistů v Brně mlčel, i když se nabízela otázka: „K čemu už se má prezident – byť nadstranický – jasně vyslovit?“ (5)

Beneš byl přitom sám docentem sociologie a společně s profesorem filosofie Tomášem Garriguem Masarykem i docentem srovnávacího práva správního Emilem Háchou představitelem intelektuální tradice v nejvyšších patrech naší politiky. Po jeho politickém konci a „zvolení“ Gottwalda čtvrtým prezidentem republiky se v nich ovšem plně uplatnila naopak plebejsko-antiintelektuální tradice, s jejímž projevy se např. v podobě známého výroku dnešního prezidenta o „lumpenkavárně“ můžeme setkávat dodnes. Rozeštvávání různých částí společnosti proti sobě ovšem nikdy nevěstí nic dobrého…

Poznámky:

1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 291.

2) „Vladimír Šoffr“, https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_%C5%A0offr (cit. 3. 2. 2021).

3) Citováno podle Tři roky: Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945–1948, díl I., Praha: Melantrich, 1991, s. 248.

4) Tamtéž, s. 270.

5) Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, Praha: Univerzum Praha, 1990, s. 141.