Únor 1946 (3): Retribuce

Ve svém minulém blogování o únoru 1946 jsem již zmínil stupňující se drzost komunistů, projevující se mj. i ve vztahu k bezpečnostním složkám a justici a v neposlední řadě i ve vztahu k takzvané retribuci. V té zatím ještě zdaleka nepřicházely na řadu hlavní poválečné politické procesy se členy vlád druhé republiky a protektorátu, bývalí ministři však byli hned po válce orgány komunistického ministerstva vnitra pozatýkáni a na soudní posouzení svých vin či zásluh museli čekat v leckdy velmi kruté vazbě. Jediným, koho nikdo nechtěl nejen věznit, ale ani soudit, byl Ladislav Feierabend, jehož postupné členství ve vládě druhé republiky, v protektorátní vládě a v Benešově exilové vládě už samo o sobě rozbíjelo stereotyp stavějící do protikladu exilové odbojáře a domácí kolaboranty a bylo by tedy Národnímu soudu k projednávání velmi nepohodlné.

Dalším neuvězněným členem někdejších vlád Rudolfa Berana a Aloise Eliáše byl profesor Kapras, jehož kauzu však právě Feierabend ve svých pamětech ve spojení s dobou kolem února 1946 uvádí jako jeden z příkladů vzrůstající komunistické drzosti v podobě napadání i zcela nezpochybnitelných soudních rozhodnutí: Kapras musel být, jakkoliv se to komunistům nelíbilo, vyslýchán na svobodě, protože byl těžce nemocen. (1) Před Národní soud byl Kapras postaven až v sedmačtyřicátém a těsně poté, co jej soudní rozsudek neshledal vinným v žádném bodě obžaloby, zemřel…

Feierabend v téže kapitole svých memoárů také cituje z Lidové demokracie z 24. ledna 1946 „dlouhou výzvu ministerstva vnitra k udavačství“, kterou dost ostudně otiskly i deníky nekomunistických stran:

„Je pochopitelné, že dnes veřejnost [!] naléhá na potrestání členů vlád druhé republiky a takzvaných protektorátních vlád a zrádných novinářů. I tito zrádci budou Národním soudem spravedlivě odsouzeni [sic!], jakmile bude skončeno jejich trestní vyšetřování, jež u některých postoupilo už tak daleko, že v nejbližších dnech budou odevzdáni národnímu prokurátorovi, aby proti nim na základě trestního vyšetřování vypracoval žalobu… Leč právě československá veřejnost může přispět k urychlenému provádění rozsáhlého vyšetřování, kterého si jednotlivé případy vyžadují, dodá-li každý bezodkladně jakýkoli závažný materiál nebo uvědomí-li urychleně o existenci takového materiálu svědčícího o velezrádných činech jak vlády druhé republiky, tak i takzvaných protektorátních vlád, ministerstvo vnitra, odbor pro politické zpravodajství, oddělení vyšetřujících komisí, Praha-Hrad…“ (2)

O tom, jak si odbor pro politické zpravodajství ve svém vyšetřování počínal, výmluvně svědčí mj. i kauza tzv. štěchovického archivu, obsahujícího spisy někdejších okupačních orgánů. Tato dokumentace byla 11. února 1946 vyzdvižena Američany ve Štěchovicích a odvezena; když ji o několik týdnů později Američané předali československým orgánům, podle oficiální verze platné až do roku 1989 bylo z tohoto „odcizeného“ archivu „nevráceno patrně všechno!“. (3)

Tato verze byla pro komunistické vyšetřovatele velmi pohodlná, protože jim umožňovala s písemnostmi štěchovického archivu libovolně manipulovat a jim nevyhovující písemnosti z něj „ztrácet“, protože bylo vždy po ruce vysvětlení, že ten či onen spis v archivu chybí, protože „ho ukradli Američané“… To, co mohlo být jakkoliv použito při procesu se členy druhorepublikových a protektorátních vlád – například materiály týkající se někdejší obhajoby Rudolfa Berana před berlínským Lidovým soudem – ovšem tito vyšetřovatelé naopak kvitovali jako „velmi cenné“. (4)

I když se nechci a nemohu srovnávat s tak zkušeným a plodným autorem, jakým byl publicista a spisovatel literatury faktu Dušan Tomášek, domnívám se, že se mi prostřednictvím výše zmíněného podařilo podat zajímavější obraz retribučního dění v předjaří roku 1946, než jakým totéž téma uchopil Tomášek ve svém článku v předlistopadovém Hlasu revoluce. Z jeho článku nicméně závěrem vyjímám:

V úterý 5. února 1946 v 9 hodin začal druhý proces před Národním soudem. Obžalovaný MUDr. František Novotný z Chrudimi, za první republiky Gajdův fašista a za okupace i vlajkař, při něm byl odsouzen k dvaceti letům těžkého žaláře a ke ztrátě občanské cti navždy. Dne 20. února byla veřejnost informována o rozsudku pražského Mimořádného lidového soudu nad Štěpánkou Holubovou, která v roce 1942 udala svého manžela pro ukrývání zbraní. Soud ji odsoudil k trestu smrti. Téhož dne, kdy vyšla tato informace, podal ministr Drtina v poslanecké sněmovně zprávu o dosavadním průběhu retribučních procesů. Od září 1945 do poloviny února 1946 bylo 117 lidí odsouzeno k smrti, z toho 63 české národnosti, a 107 k doživotnímu vězení, z toho 58 Čechů. (5)

Drtina, který se před komunisty zjevně neodvážil hájit zásadu, že trestáni by měli být především váleční zločinci z řad okupantů, tímto způsobem naopak dokazoval, že k nejvyšším trestům jsou odsuzováni především Češi a že tedy probíhá to, čemu komunisté i on říkali „očista vnitřního života státu“…

Poznámky:
1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 291.

2) Tamtéž, s. 291–292.

3) Dějiny Československa v datech, Praha: Svoboda, 1968, s. 366.

4) Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad – Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 615.

5) dt, „Podruhé Národní soud“, Hlas revoluce, 1986, č. 7.