I když parlamentní volby z roku 1946 se konaly až 26. května, musím se jimi zabývat už v blogování o únoru šestačtyřicátého roku. V tomto měsíci bylo vypracováno memorandum oddělení pro vědeckou politiku národně socialistické strany o předvolebních přípravách komunistů na venkově a bývalí agrárníci jednali o tom, ke které z povolených stran se připojit.
Předvolební situaci i vlastní volební výsledky samozřejmě předznamenal právě zákaz agrární strany, o kterém jsem se již zmiňoval ve svém loňském blogování o událostech odehrávajících se od počátku roku 1945. Nelze ani dost zdůraznit, že ani kdyby nebylo dalších podivných mechanismů Národní fronty, už samotným zákazem nejsilnější strany z prvorepublikových voleb se poválečné volby staly zjevně nedemokratickými.
Agrárník Ladislav Feierabend podal na znamení nesouhlasu s likvidací své strany a s dalekosáhlým ustupováním londýnského exilu představám komunistů dne 14. února 1945 demisi na svoji funkci ministra financí exilové vlády. Prezident Beneš sice v dané chvíli správně předjímal, že Feierabendova politická činnost bude i tak po návratů domů pokračovat, ale poznamenal, že v ní „dr. Feierabendovi bude vadit, že zemědělský lid je hodně oddán materiální stránce a není mu dáno bojovat za mravní hodnoty“. (1)
Benešův výrok sice působí cynicky, ale události šestačtyřicátého roku se jej zdály potvrzovat. KSČ, která si ve vládě Národní fronty vymohla křeslo ministra zemědělství a obsadila jej v Moskvě vyškoleným stalinistou Juliem Ďurišem, měla při provádění nové pozemské reformy z doby po druhé světové válce ještě výhodnější pozici než agrárníci v době provádění prvorepublikové pozemkové reformy. Ďuriš „měl k dispozici statisíce hektarů zkonfiskované půdy v pohraničí a menší výměru i ve vnitrozemí. Měl tedy čím působit na drobné venkovské lidi, zejména bezzemky, kteří se chtěli stát samostatnými rolníky na půdě z pozemkové reformy. Těm přiděloval zvláštními dekrety pozemky a zemědělská hospodářství ,do soukromého vlastnictví na věčné časy‘, jak rád zdůrazňoval.“ (2)
Přidělování dekretů na půdu „na věčné časy“, jejichž reálná hodnota byla podobně nicotná jako v případě privatizačních „akcií“ začátkem devadesátých let, samozřejmě představovalo přesně ten druh triků, s nimiž se vyhrávají volby. Ďuriš neúnavně objížděl venkov a osobně tyto dekrety rozdával po půdě toužícím rolníkům. Národní socialisté si ve svém již zmíněném stranickém materiálu z února 1946 správně vytkli úkol vysvětlovat rolníkům, že pozemková reforma a rozdávaná půda nejsou nejsou stranickým dílem komunistů a že naopak komunistická strana znamená smrtelnou hrozbu zkonfiskování půdy všem. I když se tento cíl ukázal být jako sotva uskutečnitelný, samotné zformulování příslušných závěrů dokazuje, že budoucí vývoj byl snadno předvídatelný:
„Komunisté říkají, že půdu neberou, ale dávají… Komunisté tvrdí, že oni provedli spravedlivou pozemkovou reformu (ministr Ďuriš)… Komunisté se snaží vzbudit dojem, že podporují 90% malých a středních zemědělců proti 5% zemědělců velkých odstupňovanými cenami. Tato politika odpovídá politice komunistické strany v SSSR, kde tímto způsobem vyvolala ,třídní boj‘ mezi menšími a většími sedláky; vyvlastnili pak nejdříve větší a pak všechny.“ (3)
Ve stejném duchu jako citovaný dokument národních socialistů popisuje komunistickou politiku na venkově jejich poslanec Ota Hora, který se ve svých memoárech navíc odvolává na svou studijní cestu do Sovětského svazu z roku 1933:
„Tehdy Stalin bezohledně prováděl kolektivizaci a miliony ,kulaků‘ odvezl do zapadlých končin, kde zahynuli, nebo byli zabiti. Viděl jsem v r. 1933 sta a sta dětí těchto bývalých rolníků. Děti se potulovaly všude, říkali jim ,bezprizorní‘. Byly špinavé, kradly, byly bez rodičů… Tehdy komunisté-bolševici začali boj na vesnici tím, že ji znepřátelili mezi sebou: vytvořili tři druhy zemědělců na vesnici, a to ,kulaky‘, ,sredňaky‘ a ‚bědňaky‘. Naši čs. komunisté také rozeštvali vesnici a dělili ji na statkáře, rolníky a domkáře a navzájem je různými sliby nebo pohrůžkami znepřátelili. Jedněm slibovali více půdy, druhým hrozili, že jim část půdy odeberou. Slibovali nakonec všechno všem a lhali všem.“ (4)
Bývalí agrárníci byli z tohoto stavu věcí jistě nešťastní a již v únoru 1946 se radili o tom, jak komunistům na venkově čelit. Vzhledem k jejich velmi omezeným možnostem po zákazu agrární strany asi není fér jim vyčítat, že v tomto úsilí nebyli úspěšní, i když jedním z faktorů jistě bylo i to, že v šestačtyřicátém už někdejší agrárníci v protikladu ke komunistům neměli venkovu po materiální stránce co nabídnout, takže jejich kritikové mohli poukazovat na to, že agrarismus se ukázal být „kolosem na hliněných nohou“, neschopným fungovat jen na ideovém základě bez prostředků k hmotnému získávání voličů. (5)
Byl zde ovšem ještě další faktor, spočívající v tom, že zatímco komunisté průbojně sledovali své mocenské cíle, nekomunistické strany si počínaly naivně a místo společného čelení jejich nástupu nedokázaly ani zapomenout na staré rivality z idylických dob první republiky.
Ladislav Feierabend, prvorepublikový vrchní ředitel Kooperativy (obchodního ústředí hospodářských družstev při agrární straně), ve svých memoárech popisuje, jak začátkem roku 1946 hovořil se svými někdejšími stranickým kolegy o tom, že by bylo záhodno dát dosavadním agrárním voličům před volbami „politickou směrnici“, a následně jednal s oběma českými nekomunistickými stranami o případném začlenění bývalých agrárníků do jejich řad. Jeho líčení rozhovorů s představiteli lidovců je tristní:
„Šrámek mě přijal přátelsky, ale o věci nechtěl se mnou jednat, že prý je to Hálův referát. Z rozhovoru se mi zdálo, že pokládá za samozřejmé, že se agrárníci v ohromné většině připojí k jeho straně, poněvadž jinam mohou jít jen velmi těžko. Ani Hála se mnou meritorně nejednal, choval se dost povýšeně a odkázal mě na dr. Josefa Nováka, poslance lidové strany, kterého jsem dlouhá léta znal jako družstevního funkcionáře lidového družstevnictví. Před válkou byl předsedou malého svazu lidových společenstev, ale nyní se stal předsedou národní správy Ústřední jednoty hospodářských družstev v Praze, největší a nejvlivnější zemědělské družstevní organizace v Československu, a také členem národní správy Kooperativy. Tyto funkce dostal jako věrný služebníček Národní fronty, kterou ve svých řečech v parlamentě silně chválil a podporoval. Dr. Novák pomáhal vyhazovat mě z Kooperativy a Hála o tom dobře věděl, ale nereagoval ani na mou poznámku, že by mi bylo nepříjemné jednat s Novákem. Odkaz, abych o vstupu agrárníků do lidové strany jednal s Novákem, jsem pokládal za osobní ponížení a k Novákovi jsem vůbec nešel. Tak skončilo mé sondování u lidovců.“ (6)
Tento věru nevalný výsledek ve Feierabendovi posílil dojem, že bude lepší jednat s národními socialisty, kteří mají ambici stát se nejsilnější stranou a vědí, že bez bývalých agrárníků ji naplnit nemohou. Je ovšem třeba zmínit i skutečnost, že dávná rivalita agrárníků a lidovců, kteří se za první republiky střetávali v boji o venkovské a katolické voliče, byla výslovným a z Benešova ledví leccos prozrazujícím způsobem zmíněna i prezidentem republiky.
Feierabend uvádí, že v únoru 1946 vedl s agrárními přáteli vzrušené diskuse, v nichž nemohli dospět k jednotnému závěru, a že byl tedy požádán, aby provedl sondáž přímo u prezidenta. Ten sice vyjádřil pochopení pro to, že někteří agrárníci dávají přednost připojení k nesocialistické lidové straně, ale sám důrazně doporučil národní socialisty, přičemž Feierabendovi řekl doslova toto: „Přece byste, kolego, nevedl agrární voličstvo do Šrámkovy římské strany. Vaši lidé do ní nepatří, Antonín Švehla by vás za to jistě nepochválil.“ (7)
Ve vztahu k zákrutám myšlení prezidenta Beneše by se dalo připomenout, že mu Šrámkova „římská strana“ byla dobrá v pětatřicátém, kdy podpora ze strany politických katolíků rozhodla o jeho zvolení prezidentem, a samotný Šrámek mu byl dobrý jeho jeho nejbližší spolupracovník po celou dobu druhé světové války a především na jejím počátku, kdy měl ve Francii mnohem lepší politické postavení než Beneš.
Ve vztahu k poválečné situaci je ovšem relevantní jen to, že Feierabend po rozhovoru s Benešem svým politickým přátelům doporučil vstup do národně socialistické strany, že však bývalí agrárníci (resp. ta jejich část, která nebyla za mřížemi ani neztratila chuť se politicky angažovat) zůstali rozděleni. Feierabend se každopádně obrátil na předsedu národních socialistů Zenkla a po dlouhých a také nepříliš vstřícných jednáních s touto stranou posléze koncem března napsal do Svobodného slova prohlášení, kterým odůvodnil svůj vstup mezi národní socialisty a vyzval agrárníky, aby následovali jeho příkladu. (8)
Žádná strana neuzavřela s bývalými agrárníky regulérní dohodu. Feierabend, Oldřich Suchý, Čeněk Torn, Leopold Slíva aj. vstoupili k národním socialistům, jiní (např. Stanislav Broj, pozdější oběť komunistické justiční vraždy) k lidovcům, někteří (např. Antonín Gottwald) také k sociálním demokratům. Značná část malorolníků se nestyděla vstoupit ke komunistům, kteří se prezentovali jako největší obhájci jejich zájmů. (9)
Už vzhledem k tomuto rozdělení je zřejmé, že agrárníci nemohli výsledek voleb výrazněji ovlivnit. Komunistickému ovládnutí venkova de facto nestálo nic v cestě.
Poznámky:
1) Ota Hora, Svědectví o puči I, Praha: Melantrich, 1991, s. 203.
2) František Josef Vohryzka-Konopa, Venkov v temnu: Násilná socializace čs. zemědělství, New York: Mezinárodní rolnická unie, 1989, s. 15.
3) Tři roky: Přehledy a dokumenty československé politiky v letech 1945–1948, díl I., Praha: Melantrich, 1991, s. 278.
4) Ota Hora, op. cit., s. 204.
5) Viz tamtéž, s. 205–206.
6) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 297.
7) Tamtéž, s. 298–299.
8) Viz tamtéž, s. 299–301.
9) Viz Vít Machálek, „Volby roku 1946 na Moravě“, in: Sborník prací moravských historiků, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1996, s. 23.
2024 ©