Září 1945 (1): Mrzké divadlo veřejné popravy

V příštím roce si budeme jistě hojně připomínat 400. výročí známých poprav na Staroměstském náměstí z roku 1621. Méně známé však je, že neuvěřitelné divadlo veřejných poprav se u nás odehrávalo nejen v době kruté mentality sedmnáctého století, ale i v době po druhé světové válce, kdy takzvané lidové soudnictví nešetřilo ani tresty smrti, ani jejich veřejným vykonáváním. Přitom nešlo o podobnost čistě náhodnou, ale spíš o úmysl, protože pováleční politikové a ideologové, kteří s historií pracovali po svém, si výslovně přáli, aby veřejné popravy Němců evokovaly někdejší popravy „českých pánů“. (1)

Tento článek k výročí zářijových událostí roku 1945 bude věnován pražskému Mimořádnému lidovému soudu (MLS), jehož vznik vláda schválila 3. srpna, aby pak začal působit 1. září v budově Krajské soudu trestního na Pankráci a o pět dní později už Pražanům nabídl „mrzké divadlo veřejné popravy profesora Pfitznera, německého starosty Prahy, na pankráckém náměstí“. (2) Úvodem však musím připomenout i to, že v Brně se s tímto divadlem spěchalo natolik, že zde byl MLS vládou schválen už 23. května, úřadovat začal 8. června a ještě téhož dne vynesl nad dvěma nevýznamnými provinilci (řadovým gestapákem a údajným českým udavačem) rozsudky smrti, vzápětí za velké účasti obecenstva veřejně vykonané na dvoře bývalé Jahnovy tělocvičny. (3)

Retribučnímu dekretu „O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ z 19. června 1945 jsem se již věnoval v rámci červnového blogování. Musím nicméně připomenout, že na jeho základě prováděná retribuce připomínala nechvalně známé stanné právo, protože proti rozsudkům nebylo odvolání a k jejich provádění mělo docházet do dvou hodin, což fakticky vylučovalo případné udělení milosti. Na libovůli lidových soudů byla ponechána i možnost veřejného provedení popravy.

„Retribuční soudy vynesly celkem 713 trestů smrti, z toho 475 nad Němci. (4) Ti v ní de facto měli být odsouzeni i jako národ, ne jen jako jednotlivci. Pokud jde o počet poprav, byl v poválečném reribučním období větší než za celé komunistické čtyřicetiletí... Osobně pokládám za velice nešťastné, že po roce 1989 byl za jakýsi začátek protiprávního režimu označen rok 1948, i když předcházející léta ve skutečnosti nebyla o nic lepší.

„Trestní senáty MLS v Praze vynesly v letech 1945–1947 celkem 135 rozsudků smrti, na jejichž základě bylo vykonáno 130 poprav“, přičemž nejvíce hrdelních trestů uložily „pro zločin propagace nacistického hnutí“. (5) To nám dnes zní obzvlášť absurdně, když víme, že za propagaci komunistického hnutí nebyl po roce 1989 postižen nikdo nijak...

Také proces s profesorem Pfitznerem v nás může vyvolávat údiv. Pfitzner byl totiž žalován v neposlední řadě i za to, že ve své vědecké činnosti „falšoval naši historii“. (6) Pokud by toto byl hrdelní zločin, kolik historiků dvacátého století by vůbec mohlo zůstat naživu?! Pfitznerův přístup k dějinám v době, kdy se tento historik zaprodal nacionalistické či nacistické ideologii, je jistě na místě kritizovat a vyvodit si z něj poučení, to by však muselo spočívat v potřebě vysvobodit historiografii z pout jakékoliv ideologie (tedy i českého nacionalismu či marxismu). To však bylo pochopitelně tím posledním, k čemu by v době poválečné retribuce mohlo docházet...

První republika byla v tomto ohledu ještě relativně vzorným obdobím alespoň v tom, že historikům nebránila dívat se na dějiny z různých pohledu a udržovat spolu kolegiální vztahy, v nichž nebylo místo pro ideologické a kriminální denunciantství. Mladý Josef Pfitzner, narozený 24. března 1901 ve slezských Petrovicích, v ní získal prvotřídní historické vzdělání v neposlední řadě jako žák českých profesorů (mluvil plynně česky a navštěvoval mj. semináře Josefa Pekaře). Již ve dvacátých letech publikoval řadu kvalitních historiografických prací, věnovaných dějinám Cukmantlu a vratislavského biskupství, středověkým dějinám Litvy, roku 1848 aj.

„Pfitzner, který působil také jako pedagog na pražské německé universitě, přednášel středoevoprské a východoevropské dějiny a specializoval se na historii osídlení a duchovní dějiny. Polemizoval zásadně s Palackého Dějinami národu Českého v Čechách a v Moravě, a to především v otázce vztahů mezi Čechy a Němci, kde také odmitl jeho celkovou filosofickou koncepci. V řadě případů měl samozřejmě pravdu, protože dílo Palackého bylo poznamenáno romantickými představami národního obrození (nelze zapomínat, že Palacký mj. v podstatě přijal Hankovy podvrhy). Polemizoval ale i s Jaroslavem Bidlem, jemuž vytýkal, že pojímá dějiny S|lovanstva jako celku. Výsledky svého bádání o německém osídlování pak shrnul do práce Die Geschichte der Sudetendeutschen (1933), která vzdor mnohým výhradám snese kritické měřítko.“ (7)

Pak se ovšem už na scéně objevila Henleinova Sudetoněmecká strana a Pfitzner, který se s ní ztotožnil, se z historika stále víc stával politikem a ideologem. Jeho „odborný“ vývoj v tomto období vyvrcholil knihou Sudetendeutsche Einheitsbewegung, kterou mu roku 1937 vydal K. H. Frank. Ta ovšem již kritické měřítko nesnese.

Pfitznerův vstup do politiky byl pozvolný. První veřejnou funkci začal zastávat až po obecních volbách z května 1938, kdy se stal členem zastupitelstva města Prahy. O jeho tragédii směřující nejprve k vládě nad Prahou a pak k pankrácké šibenici rozhodla nacistická okupace českých zemí, po níž Pfitzner dne 16. března 1939 vítal Hitlera na Hradě. Byl jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora. Tím prozatím zůstal Otakar Klapka (někdejší politik Československé strany národně socialistické a mj. iniciátor volby Háchy prezidentem republiky z listopadu 1938), ale jeho postavení vůči Pfitznerovi usilujícímu o germanizaci Prahy bylo velice obtížné. V červenci 1940 byl Klapka zatčen pro spolupráci s odbojem, v čemž svou roli zřejmě sehrály i Pfitznerovy denunciace vůči Klapkovi, i nový primátor Alois Říha však Pfitznerovi statečně vzdoroval. Současně Pfitzner ztrácel důvěru i na nacistické straně (o jeho postojích měl nevalné mínění Joseph Goebbels, který nechal zničit Pfitznerovu knihu o dějinách Polska, a také Reinhard Heydrich, který uvažoval o jeho odvolání). Jedním z důvodů Pfitznerovy téměř všeobecné neobliby u nacistů byl jeho idealismus, s nímž hlásal, že služba „německé věci“ musí být nezištná. I když se Pfitzner nakonec udržel ve funkci až do konce okupace, v době svého otřeseného postavení se stával pokornějším a nenápadnějším a jeho tlak na primátora zeslábl. (8)

Pro poválečný MLS ovšem ani tak nikdo jiný nepřicházel v úvahu jako symbol německé vlády v Praze za protektorátu, určený k demonstrativní exekuci. Zatímco procesy z doby po roce 1948 dnes sotva mohou v někom budit pokušení ztotožnit se s jejich organizátory, kterými byli evidentní zločinci typu Urválka, Vaše a spol., ve vztahu k retribučním procesům je to mnohem složitější, protože někteří jejich protagonisté působí jako vzory českých vlastenců, hrdinů a dokonce příkladných demokratů. Takto nějak jsem po přečtení jeho memoárů vnímal JUDr. Jaroslava Drábka, za války významného odbojáře a osvětimského vězně a později i bojovníka proti komunismu, který mezitím přijal roli prokurátora v retribučních procesech, a to právě jen „u pražského lidového soudu, kterému příslušelo soudit K. H. Franka a ostatní nacisty“, zatímco ministrem Stránským nabízenou funkci prokurátora u Národního soudu odmítl s poukazem na to, že do jeho kompetence patřící a tehdy ještě ve vězení dožívající prezident Hácha se nedopustil žádných trestných činů, ale představuje „případ jen politický“. Připočte-li se k tomu ještě i skutečnost, že Drábek i přednosta pražského MLS JUDr. Vladimír Kozák se také pokusili zasáhnout proti tomu, že v pankrácké věznici byla držena „spousta nevinných lidí“, člověk se může jen těžko ubránit sympatiím. (9)

Právě Kozák byl ovšem soudcem, který měl na kontě nejvíc vynesených rozsudků smrti. (10) A také sám Drábek ještě i ve svých na konci života psaných pamětech konstatuje, že neměl a nemá tak křesťansky citlivé svědomí, jaké měl například evangelický farář Jan Kučera, který byl nejen statečným odbojářem za války, ale i mužem přimlouvajícím se za vězněné Němce po ní. (11) A ve vztahu ke své obžalobě na Pfitznera, která obsahovala i výše zmíněné kuriózní obvinění z falšování našich dějin, nikdy nepřestal litovat, že nemohl u soudu pořádně předvést, za co vše Pfitzner vděčil českým historikům a jak špatně se za to Čechům odměnil, protože na naléhání ministra Stránského musel být proces proveden velmi rychle. (12) Začal 5. září a hned následujícího dne byl ukončen vynesením hrdelního rozsudku. Prostor pro Pfitznerovu obhajobu byl tedy zjevně nevelký. Současní historikové přitom soudí, že „jeho vina nebyla úměrná výši trestu“. (13)

Pražané se však museli dočkat očekávaného divadla. Dne 6. září 1945 kolem šesté hodiny večerní se na Soudním náměstí na Pankráci shromáždily obrovské davy, podle různých odhadů tvořené 30–100 tisíci lidmi. Podle tehdejších novinách zpráv přijímaly se zadostiučiněním „rozsudek, jehož znění bylo nejvýš důstojné v záři zapadajícího slunce a tří šibenic. [...] Z místa s dobrou vyhlídkou v cele pankrácké věznice popsal děsivě oslavnou atmosféru oné události německý vězeň: ,Matky tlačily kočárky a děti školního věku se šplhaly na střechy aut.‘“ (14)

Samotná poprava podle Drábka, který v ní „kráčel v průvodu za odsouzeným“, připomínala „obrázky z francouzské revoluce“. (15) Kat Nenáhlo si při ní počínal neporovnatelně hůř než kat Mydlář při popravách z roku 1621, kdy obžalovaní pronášeli svá poslední slova a ta pak byla zaznamenaná pro historii. V případě Pfitznera existuje jen zcela nehodnověrné svědectví samotného Nenáhla, který se posléze výtce přednosty soudu, že se při exekuci nechoval „ve shodě s vážností úředního výkonu“, bránil tvrzením, že Pfitzner na něj při navlékání oprátky plivl a vykřikoval „Umírám za Velkoněmeckou říši!“, takže mu prý musel „ucpat ústa“ políčkem, který mu uštědřil... (16) K dokreslení podoby onoho mrzkého divadla je ještě třeba uvést, že kat svou „práci“ vykonával v „gestapácké uniformě s vysokými botami“. (17)

Jen zřídka (a zřejmě výhradně jen mezi křesťany) se v pětačtyřicátém v Československu objevovaly rozpaky nad popravami a stannými soudy jako takovými. Konkrétní okolnosti Pfitznerovy smrti nicméně vyvolaly nesouhlasné reakce. Lidovecké Obzory i národně socialistické Svobodné slovo ve svých komentářích žádaly, aby od ostudného divadla veřejné popravy bylo pro příště upuštěno, přičemž ovšem jeho odsouzení spojovaly s emfatickým schvalováním Pfitznerovy popravy jako takové. (18)

Dokonce ani nejvýraznější protest, jenž zazněl na retreatu převážně protestantské Akademické Ymky konaném v Obříství 7.–9. září 1945, nebyl právě nejjednoznačnější a navíc představoval vlastně jen dílo jednoho člověka – Přemysla Pittra. Pitter na retreatu vystoupil s líčením Pfitznerovy popravy, „jíž se stal předtím v Praze na Pankráci nedobrovolným svědkem – a navrhl shromáždění, aby odeslalo vládě a prezidentovi dopis, ve kterém by veřejné popravy odsoudilo. V rozpravě tehdy patřil k nejvýraznějším hlas varující před tím, aby takový dopis ,nepoštval veřejné mínění proti evangelíkům.‘ Nakonec však rezoluce Akademické Ymky byla odeslána a na základě tohoto i dalších protestů veřejné popravy v zemi ustaly.“ (19)

Nikoli však v tom smyslu, že by se další popravy odehrávaly bez účasti veřejnosti. Došlo jen k jejímu omezení na přítomnost těch, kteří si opatřili zdarma vydávané vstupenky. Spíše než domácí protesty při tom možná větší roli hrála skutečnost, že Pfitznerova poprava udělala Československu velmi nedobrou reklamu v zahraničí, kde o ní s ustrnutím referovali např. pražští zpravodajové britských listů. Každopádně další pražská poprava, k níž došlo osm dní po Pfitznerově, se již nekonala na volném prostranství, ale uvnitř areálu pankrácké věznice.

Šlo nicméně o popravu ještě problematičtější než v případě Pfitznera, protože její obětí se stal bývalý státní zástupce při německém zemském soudu JUDr. Kurt Blaschtowitschka, jehož soudem deklarovaný protičeský šovinismus zpochybňovala už skutečnost jeho manželství s Češkou a jehož vina nebo nevina (či dokonce záslužnost činnosti z doby protektorátu) byla předmětem bouřlivých diskusí ještě po roce 1989. (20)

Při přelíčení s Blaschtowitschkou ze 13. září „soud vůbec nepřihlédl ke svědectví lidí ze Zlína, kterým Blaschtowitschka za války pomohl, další svědky v jeho prospěch soud nepřipustil. Nikdo si již nemohl dělat iluze o objektivnosti projednávaného případu. Bylo jasné, že musí zmizet svědek aktivit [komunistů] Vladimíra Hájka a Ivana Holého na Zlínsku. Osud uzavřeli svědci obžaloby. Po vynesení rozsudku mu nebylo ani umožněno, aby se rozloučil se svým otcem a ženou. Rozsudek trestu smrti byl vykonán na nádvoří pankrácké trestnice 14. září 1945 v 19.30 hod.“ (21)

I když bychom možná dnes naivně čekali nějaký protest proti této popravě, ve skutečnosti ji doprovázel incident zcela opačného druhu. „Během samotného obřadu [míněno Blaschtowitschkovo oběšení] zaútočila část přihlížejících, která již z kapacitních důvodů nebyla vpuštěna do areálu, na budovu ředitelství věznice a musela být násilím rozehnána jednotkami Sboru národní bezpečnosti (SNB) a vězeňské stráže. Někteří demonstranti zároveň protestovali proti údajně nízké výši dalších rozsudků, které v ten den soud vynesl.“ (22)

Tato další ostuda spojená s touhou davu účastnit se mrzkého divadla veřejné popravy opět vyvolala nevoli části [pouze či především] křesťanské veřejnosti. Evangelický týdeník Kostnické jiskry zprávu o ní přetiskl s komentářem, podle kterého „každá poprava je příliš vážná věc, neboť se při ní bere život člověku, třebas viníkovi. Je to také hrozná věc, neboť způsob, jakým se život bere, je násilný. Nejlepším duchům a mravním vůdcům lidstva nikdy nebyla poprava samozřejmostí, věcí evidentní, jakou byla nacistům. Vzpomeňme našeho Masaryka. Před více než dvaceti lety vedeny byly v Kostnických jiskrách o této záležitosti těžké diskuse. Jedna věc je jistá každému mravně nazírajícímu člověku: poprava nikdy nesmí býti divadlem a atrakcí. U nás se však stala podívanou...“ (23)

Není snad ani třeba dodávat, že popravy – a to i veřejné popravy – byly samozřejmostí a věcí evidentní nejen nacistům, ale i komunistům. Milouš Jakeš například ještě zcela nedávno v knize vydané krátce před jeho smrtí na toto strašné divadlo vzpomínal takto:

„Ve Zlíně jsem se dvakrát zúčastnil veřejné popravy nacistických pohlavárů. Ortel byl za účasti několika tisíc lidí vykonán na fotbalovém stadionu. Žel nemohlo dojít k potrestání všech.“ (24)

Poznámky:

1) V kontextu procesu s Josefem Pfitznerem na to upozorňuje Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s. 141–142.

2) Václav Černý, Paměti 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 44.

3) Viz Václav Drchal, „Jak se věšelo v Brně“, Týdeník Hrot, 6. 6. 2020, dostupné na: https://www.tydenikhrot.cz/clanek/jak-se-veselo-v-brne.

4) Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad – Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 795.

5) Jakub Šlouf, Daniela Němečková a kol., Mimořádný lidový soud v Praze (1945–1948): Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice, Praha: Academia, 2020, s. 93.

6) Benjamin Frommer, op. cit., s. 141.

7) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Pfitzner Josef“, s. 421.

8) Srov.https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Pfitzner (26. 8. 2020).

9) Viz Jaroslav Drábek, Z časů dobrých i zlých, Praha: Naše vojsko, 1992, s. 106–107.

10) Viz Jakub Šlouf, op. cit., s. 94.

11) Viz Jaroslav Drábek, Z časů dobrých i zlých, Praha: Naše vojsko, 1992, s. 107.

12) Tamtéž.

13) Milan Churaň, op. cit., s. 421.

14) Benjamin Frommer, op. cit., s. 143.

15) Jaroslav Drábek, op. cit., s. 107.

16) Jakub Šlouf, op. cit., s. 76–77.

17) Jaroslav Drábek, op. cit., s. 107.

18) Viz články z Obzorů a Svovodného slova přetištěné in: „Poslední veřejná poprava v českých zemích“, 20. 5. 2015, https://www.fronta.cz/dotaz/posledni-verejna-poprava-v-ceskych-zemich

19) Pavel Kosatík, Sám proti zlu: Život Přemysla Pittra (1895–1976), Praha–Litomyšl: Paseka, 2009, s. 194.

20) Autor literatury faktu Jaroslav Pospíšil, mapující dějiny Zlínska v době nástupu komunismu, v knize Hyeny (Vizovice: Lípa, 1998) označuje Blaschtowitschku za zachránce řady českých lidí, které se jako své potenciální poválečné protivníky udáváním gestapu snažili zlikvidovat komunističtí „odbojáři“, který právě z tohoto důvodu musel být po válce zlikvidován. Na nutnost kritického přístupu k jeho knize, poznamenané některými omyly, však poukazuje na internetu dostupná studentská práce Daniely Němečkové Právo a spravedlnost: Kurt Blaschtowitschka před mimořádným lidovým soudem (2014).

21) Franz Chocholatý-Gröger, „Hrdelní retribuce aneb Mimořádné lidové soudy (6. 3. 1945 – 4. 5. 1947)“, http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2010071021.

22) Jakub Šlouf, op. cit., s. 92.

23) -dsk-, „Chybili jsme“, Kostnické jiskry, 4. 10. 1945, roč. 27, č. 28, s. 154.

24) Pavel Pilný - Miloš |Jakeš, |Příběh komunisty, Praha: Česká citadela, 2019, s. 70: