Ve svém letošním blogování o roce 1945 se zaměřuji na tehdejší temné události, které i po pětasedmdesáti letech zatěžují svědomí citlivějších příslušníků našeho národa. Jsem si ovšem vědom toho, že ve vztahu k odvetě na Němcích a takzvané retribuci postihující vinné i nevinné mnozí dodnes argumentují tím, že v tehdejším dobovém kontextu šlo o věci ne-li omluvitelné, tedy alespoň pochopitelné. Mé dnešní blogování zaměřené na události typu pogromu v Topoľčanech ze 24. září 1945 však každopádně představuje téma, vůči němuž tomuto způsobu argumentace musí dojít dech.
V září pětačtyřicátého roku došlo na Slovensku k výše zmíněnému pogromu, zatímco v českých zemích naopak ke zdánlivě pozitivní události v podobě obnovení Rady židovských náboženských obcí. (1) Situace nevelké části Židů, která přežila holocaust, však byla těžká v celém státě. České a slovenské Židy potkala zkušenost, kterou lze paradoxně dobře pojmenovat jen v němčině: Heimkehr ohne Heimat. (2) Česky bychom museli říci, že se vrátili domů jen proto, aby zjistili, že pro ně žádné „doma“ už neexistuje...
Člověk by čekal, že se státní úřady a lidé v místech, do kterých se navrátilci z koncentračních táborů vraceli, budou z elementární lidskosti snažit těmto lidem vrátit z jejich domovů, co se dá. Opak byl ale pravdou. „Třetí říší zabavený židovský majetek byl po květnu 1945 bez výjimky dán pod národní správu, takže Židé vracející se z lágrů popř. z exilu se i ekonomicky ocitli v tísni.“ (3)
Lidé, kteří se stali správci někdejších židovských majetků, popřípadě někdejší „přátelé“ Židů, kteří se jejich majetků ujali v době deportací, nelibě nesli případy, kdy se shodou okolností právě „jejich“ Židé vrátili z koncentračních táborů. To vše je výmluvně popsáno v memoárové literatuře, podle níž se navrátilci setkávali s výroky typu „Ale jděte, snad si nemyslíte, že jsme to celou válku schovávali a vydávali se v takové nebezpečí jen proto, abychom vám to teď vraceli?“ (4) V horším případě dokonce ti, kteří „doma“ nenalezli nikoho ze svých blízkých, jež všichni zmizeli v plynových komorách, rovnou slyšeli slova: „Škoda, že nezplynovali i vás. Proč jste se zrovna vy museli vrátit?“ (5)
Je třeba připomenout, že se vrátili vskutku jen málokteří a že v době, kdy všichni ronili krokodýlí slzy nad oběťmi z řad většinové české a slovenské populce, bylo procento těchto obětí relativně velmi malé ve srovnání s procentem obětí z řad židovské menšiny, vůči jejímž zbytkům byly naopak často zaujímány cynické postoje výše uvedeného druhu. „Z židovského obyvatelstva v předválečném Československu bylo vyhlazeno 272.000 mužů, žen a dětí. Z toho na území Čech a Moravy připadlo 80.000 obětí, na území Slovenské republiky 70.000, na Maďarskem okupované jižní Slovensko 42.000 a na jím okupovanou Podkarpatskou Rus 80.000 obětí.“ (6)
Těch, kteří řádění antisemitů z doby holocaustu přežili, bylo opravdu žalostně málo. Jednalo se „toliko o 30.000 osob v desetimilionovém státě“. Jen „asi tolika osobám by se musel vrátit jejich majetek, podniky, obchody, ordinace nebo kanceláře... Toť vše!“ (7) Toto konstatování ovšem vycházelo z řad samotných těchto nešťastníků, zatímco československé úřady se na ně nikdy nezmohly.
V českých zemích, na něž připadla jen o málo víc než třetina z celkového počtu přeživších, byla situace jen zdánlivě lepší než na Slovensku. Ve skutečnosti měl antisemitismus velkou, byť částečně rozdílnou „tradici“ v obou částech republiky. V Čechách a na Moravě v něm hrála velkou roli představa, že Židé (nejspíš včetně Kafky, Broda, Rilkeho, Werfla a spol.) „němčí“ a jsou tedy národními nepřáteli Čechů. Její vyznavači se před válce nezastavili ani před trestáním hrstky těch, kteří přežili holocaust, za německé zločiny.
Obraz, který si lze udělat z memoárové i sekundární literatury – pochopitelně spíš německé než české – je v tomto ohledu jednoznačný. Wilhlem Dennler, někdejší přední úředník protektorátního ministerstva hospodářství a práce, který se po válce ocitl ve sběrném táboře Modřany, ve svých memoárech při líčení poměrů v tomto táboře v září 1945 píše: „Kupodivu je v táboře nemálo Židů. Němečtí Židé z Prahy, kteří sotva unikli hrůzám Osvětimi, Mauthausenu a nesčetných dalších koncentračních táborů, byli Čechy opět zatčeni, protože jsou Němci!“ (8) Dokonce i v Terezíně, kde Židy čekal tak strašný osud za okupace, budil mezi tamějšími poválečnými německými vězni pozornost slovenský Žid jménem Müller, který měl za sebou pět let německého koncentračního tábora, zemřel však až koncem pětačtyřicátého roku na následky bití a nedostatku jídla v terezínském českém lágru. (9)
Dne 4. září 1945 byla také vydána směrnice ministerstva vnitra, na jejímž základě bylo možné osoby „židovského původu a vyznání“ určovat k „odsunutí“ jako Němce. (10) Po rozhořčených interencích židovských obcí sice ministerstvo o šest dní později vydalo novou směrnici, podle které Židé do Německa odsunováni být neměli ani v případě, že se při sčítání obyvatelstva z roku 1930 „hlásili za Němce“, pro mnohé německy mluvící Židy to však již přišlo příliš pozdě a navíc nešlo o rozhodnutí definitivní. (11)
Poválečná situace byla de facto právně neřešitelná už od chvíle, kdy namísto návratu k předválečnému právnímu řádu garantujícímu všem občanům stejná práva došlo k nastolení pseudoprávního řádu činícího práva jednotlivých občanů závislá na jejich národnosti. Ve skutečnosti šlo vlastně o systém do jisté míry podobný době nacismu, v níž byli Židé prohlašováni za bezprávné na základě své „rasy“.
Židé, kteří přežili holocaust, „podle Košického vládního programu z dubna 1945 a podle Benešových dekretů museli dokázat, že se nehlásili ani k maďarskému, ani k německému původu; Žid [...] musel najednou před novou vládou ,lidovědemokratického Československa‘ prokázat, že se neprohlásil za Maďara ani za Němce. A zde opět nastupovala nová diskriminace. Když ministr Ripka po topoľčanském pogromu argumentoval, že nelze zaměňovat vinu některých Židů s židovským problémem, a nechť tedy jsou Židé trestáni stejně jako Němci a Maďaři, ministr Pietor odpověděl, že zvláštní poměry na Slovensku neumožňují diferencovaný postup, ,neboť mnozí Židé se hlásili jako Němci nebo Maďaři, přičemž neměli skutečně s němectvím nebo maďarstvím žádný vztah‘. A právě tato komplikovanost v době divokého vyhánění Němců a Maďarů z ČSR, ale i při ,organizovaném transferu‘ způsobovala Židům v Československu nepředstavitelné těžkosti. Jako Židé se náhodou zachránili před Hitlerem, ale jako občané hlásící se k maďarské či německé národnosti (na což měli podle čs. zákonů plné právo) se nezachránili před Benešovými dekrety.“ (12)
Na Slovensku mohl „slovanský“ nacionalismus Benešova poválečného Československa vytvořit ve spojení se slovenským nacionálním a náboženským antisemitismem doby Tisovy Slovenské republiky obzvlášť výbušnou směs, k jejíž explozi pak už stačil jakýkoliv impuls. K tomu za zvlášť tragických okolností došlo 24. září 1945 v Topoľčanech, kde před válkou žila jedna z nejpočetnějších židovských komunit na Slovensku.
I když se z tehdejšího asi půl třetího tisíce topoľčanských Židů po válce vrátilo jen asi pět set, jejich návrat vyvolal „mezi současnými držiteli židovského majetku paniku, jež postupně dostala rysy otevřeného protižidovského odporu, který vyústil do pogromu. Do vyostřené antisemitské atmosféry stačilo hodit jiskru: když k židovskému lékaři přinesli na očkování dítě, řekl, že očkování mu již nepomůže, že stejně zemře, protože je podvyživené. Matka dítěte začala křičet, že ,židovský lékař vraždí křesťanské děti‘. Nato se v ulicích města shromáždili obyvatelé a fyzicky napadli místní Židy, jakož i jejich dílny a obchody, pokud je již dostali zpět. Pogromu se zúčastnily i dvě roty čs. armády; ty místo toho, aby uklidnily či rozehnaly zuřící dav, ,použily zbraně proti svým židovským spoluobčanům‘. Při pogromu byly desítky Židů těžce zraněny.“ (13)
Topoľčanští Židé – ti, kdo na vlastní kůži prožili jak holocaust, tak i po něm následující poválečný antisemitismus – posléze na tehdejší události vzpomínali slovy: „,Musím znovu takéto niečo prežiť? Ja, ktorá som prežila Auschwitz, to peklo strašné? To není možné!‘ Bylo to však možné, bohužel se nejednalo jen o strašlivý sen, ale o skutečnost. Místní oddělení Národní bezpečnosti situaci naprosto nezvládlo a lynč mohl probíhat nerušeně dál: ,Ja som videla, jako jedna žena chytila židovské dievča Hirschhornovú za vlasy a ju ťahala po ulici a bila…Zhora som videla, ľudia jako vykrikujú a bijú Židov.‘ ,Keď sme prišli na namestie, bolo tam moc ľudí a veľký krik. V jednom rohu som videl zbitého a krvavého Žida a iní ľudia utekali za druhým s palicami…‘ ,Ako nás hnali po námestí a po uliciach, tak môjmu otcovi tam prebili hlavu železnou tyčou. A do konca života mal hlbokú jazvu, otvorenú jazvu na hlave – skoro až po mozog…‘“ (14)
Pachatelé pogromu v Topolčanech nikdy nebyli souzeni a vlažný či rovnou pogromům nakloněný postoj státních úřadů přispěl k tomu, že se podobné události na Slovensku opakovaly i na řadě dalších míst. „V létě 1946 se opět přelily zemí protižidovské pogromy. Na rozdíl od Topoľčan šlo nyní o podstatně větší teritorium - pogromy se odehrály na severním, jižním i východním Slovensku. Zpráva ministerstva vnitra hovoří o výskytu protižidovských akcí v Čadci, Žilině, Rajeckých Teplicích, Vrbovém, Komárně, Nových Zámcích, Zlatých Moravcích, Levicích, Zbehách, Šuranech, Točanech, Urmíně a v Humenném. Protižidovské akce se odehrály zejména v Bratislavě při příležitosti partyzánského sjezdu od 1. do 5. srpna 1946. Jejich současný výskyt na jiných místech Slovenska naznačuje, že šlo o předem připravené, organizované akce. [...] Bilance (celkem čtrnácti) protižidovských útoků obsahuje mj. násilné vniknutí do židovských bytů, jež byly zdemolovány a vyrabovány, vážné poranění devatenácti Židů, z toho čtyř velmi těžce, zdemolování židovské lidové kuchyně, jež byla současně kuchyní pro repatrianty, poškození dívčího židovského internátu. Počet lehce zraněných, jichž byly desítky, zjištěn nebyl.“ (15)
Slovensko ovšem nebylo jedinou zemí, v níž i po holocaustu docházelo k pogromům. Nejznámější událost tohoto druhu je spojena se sousedním Polskem. „Obyvatelé polského města Kielce a členové tajné bezpečnosti zavraždili 4. července 1946 několik desítek místních Židů, kteří přežili hrůzy nacistického teroru. V osudný den se ve městě rozšířila nepravdivá zpráva, že tamní Židé unesli křesťanského chlapce. Dav zaútočil na dům, v němž začínali židovští obyvatelé nový život. Při útoku zahynulo 42 obyvatel domu, včetně dětí. Ve vlně násilí pak zemřelo ještě několik desítek Židů.“ (16)
V tomto blogování zaměřeném na září 1945 nemohu podat výčet všech druhů projevů antisemitismu, s nimiž se v celém poválečném období potýkali i Židé v Čechách a na Moravě. Je však nutné zmínit skutečnost, že jejich situace se v následujících měsících nezlepšila, ale naopak ještě více zhoršila; na základě výnosu ministerstva vnitra z 13. září 1946 mělo být dokonce u Židů zjišťováno, zda se nepodíleli na „germanizačních snahách“ nebo nepodporovali německé spolky. (17) S tím samozřejmě souviselo uvalování národních správ na majetky „státně nespolehlivých“ osob. (18)
Vrchol cynismu představovalo hanobení židovských hřbitovů, které začalo v Kyjovvě a na dalších místech Moravy a pak se rozšířilo i do Čech. Jeho výmluvný popis obsahuje sdělení Rady židovských náboženských obcí ministerstvu školství a osvěty ze 4. prosince 1945, kteréo židovských hřbitovech v Kyjově uvádělo:
„Naše hřbitovy jsou v tak žalostném stavu, že se to ani vylíčit nedá. Pomníky jsou rozprodány, zábradlí na stavbu ohrad domů použity, materiál z márnice staviteli rozprodán, ohrada hřbitova nového též z veliké části rozkopána a materiál odprodán, dále jest tam sklad odpadů, budova nemocnice (stáj nebo garáž) do hřbitova asi na 8 metrů vklíněna a vedle se nachází i hnojiště (skoro uprostřed hřbitova). Obřadní síň jest též rozbourána a materiál odvezl dle získaných informací zdejší stavitel Pařízek. Pomníky koupil kameník Petr v Kyjově (asi 169 kusů) a ostatní pak nějaký Danačík a venkovští kameníci v Bohuslavicích, ve Vracově a v Kloboucích. Pokud jsme mohli vypátrat, bylo za jmenovaný materiál asi Kč 243.000.-- vytěženo. Na starém hřbitově jest podobná zkáza, jen ještě s rozdílem, že zdejší autodílna, která s tímto hřbitovem sousedí, prostě ohradní zeď probourala a postavila si tam pro svoje potřeby garáže, [její majitel] plánoval tam přes půl hřbitova, hroby vykopal, kosti pohodil...“ (19)
Ve vztahu k takovémuto „využívání“ hrobů těch, jejichž potomci už hanobení ostatků svých blízkých nemohli bránit, protože byli vesměs nacisty vyvražděni, již nestačí mluvit „jen“ o antisemitismu. Cynismus tohoto druhu je spíše ukázkou už před pětasedmdesáti lety děsivého zesvětštění nemalé části obyvatelstva českých zemí, která ztratila smysl pro vše, co přesahuje světský pragmatismus. V tomto ohledu má svou logiku i otázka, kterou si roku 1946 v článku o tehdejším štvaní a kořistění na účet nacisty zmučeného židovstva položil Karel VI. Schwarzenberg: „Je to taková odporná podlost, že nejen křesťan, nýbrž i člověk vůbec zatíná pěst. Nebo snad platí i v této věci, že jen křesťan dává záruku zůstat člověkem...?“ (20)
I když i samotný Schwarzenberg se v průběhu svého života se židovstvím vyrovnával všelijak, po druhé světové válce každopádně dospěl ke dvěma závěrům: že po holoucaustu už musí být jakýkoliv antisemitismus zcela nepřijatený – a že pokračující pronásledování „Kristových bratrů podle těla“ už brzy zasáhne i křesťany. K tomu pak samozřejmě opravdu došlo po roce 1948, kdy se konaly jak monstrpocesy s katolíky, tak i antisemitský monstrproces Slánský a spol.
Poznámky:
1) Rada židovských náboženských obcí v zemi České a zemi Moravskoslezské byla obnovena na sjezdu delegátů 46 obnovených židovských obcí z Čech a Moravy 1.–2. září 1945 v Praze. Jejím předsedou byl zvolen ing. Arnošt Frischer.
2) „Heimkehr ohne Heimat“ je název příslušné kapitoly v monografii Rudolfa M. Wlascheka Juden in Böhmen: Beiträge zur Geschichte des europäischen Judentums im 19. und 20. Jahrhundert, München: R. Oldenbourgh, 1990, s. 204nn.
3) Emilia Hrabovec, Vertreibung und Abschug: Deutsche in Mähren 1945–1947, Frankfurt a. M.: Peter Lang, 1995, s. 307.
4) Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Praha: Academia, 2003, s. 63.
5) Ruth Elias, Die Hoffnung erhielt mich am Leben: Mein Weg von Theresienstadt und Auschwitz nach Israel, München: Piper, 1988,s. 303.
6) Jiřina Šedinová, „Židé v Čechách a na Moravě“, in: Židé: Dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum, 2001, s. 82.
7) „Dopis z Brna“, Obzory, 13. 10. 1945, č. 8, s. 116.
8) Wilhelm Dennler, Die böhmische Passion: Prager Tagebuch 1939–1947, Freiburg i. Br. - Frankfurt a. M.: Dirkreiter Verlagsgesellschaft, 1953, s. 213.
9) Viz např. Robert H. Drechsler, Kreuzweg der Sudetendeutschen 1945-1947, Wien: Verein zur Förderung volkstreuen Schrifttums in Österreich, 1979, s. 186–187.
10) Emilia Hrabovec, Vertreibung und Abschug: Deutsche in Mähren 1945–1947, Frankfurt a. M.: Peter Lang, 1995, s. 310.
11) Viz Karel Kučera, „Masky antisemitismu“, Věstník Židovských náboženských obcí, 1947, č. 6, s. 45–46.
12) „Pogromy na Slovensku 1945–1948: Ukázka z nové knihy historika Jána Mlynárika“, https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2005/kveten-6/pogromy-na-slovensku-1945-1948/.
13) Tamtéž.
14) Milan Hes, „Příběh poválečného násilí: Topoľčanský protižidovský pogrom 24. září 1945“, https://manipulatori.cz/pribeh-povalecneho-nasili-topolcansky-protizidovsky-pogrom-1945/.
15) „Pogromy na Slovensku 1945–1948: Ukázka z nové knihy historika Jána Mlynárika“, https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2005/kveten-6/pogromy-na-slovensku-1945-1948/.
16) „Krátce“, Katolický týdeník, 11.–17. 7. 2006, č. 28, s. 3.
17) Rudolf Urban, Sudetendeutsche Gebietenach 1945, Frankfurt a. M. – Berlin: Alfred Metzner, 1964, s. 406.
18) Viz např. stížnost brněnské Židovské náboženské obce ve věci konfiskace majetku, Moravský zemský archiv (MZA), fond Zemský národní výbor (ZNV), k. 860.
19) MZA, f. ZNV, k. 1914.
20) „Kapitola bohužel aktuální (O poválečném antisemitismu)“, in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 449.
2025 ©