Ve sporu ohledně kritiky „orientalismu“ nestojím na žádné straně barikády a nemám problém přečíst si s otevřenou myslí jednou text Edwarda Saida a jindy zase text Saidem démonizovaného Bernarda Lewise (1916–2018). Nejsem ostatně ani žádný teoretik vědy a problémy řešené v tomto sporu jsou mi poměrně vzdálené. Jako příslušník generace, která v první fázi svých studijních let musela před rokem 1989 konzumovat nechutný guláš vědy a ideologie, však nemohu nevnímat negativně jakékoliv snahy vnucovat vědeckému diskursu nějaký ideologický rámec a místo věcné diskuse nad konkrétními tématy vytýkat pracím jiných autorů „smrtelné hříchy“ typu nemarxistického nebo orientalistického vidění světa.
Bernard Lewis, emeritní profesor blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě, odešel na věčnost dne 19. května 2018. O devět dní později vyšel v Lidových novinách velmi solidní nekrolog arabisty Zdeňka Müllera, jehož autor o Lewisovi mj. konstatoval:
„Koncem sedmdesátých let si ho v knize Orientalismus vzal za terč své drtivé kritiky Edward Said. /.../ Profesor srovnávací literatury na americké univerzitě Columbia palestinského původu vyčetl svému akademickému kolegovi, že ,straší islámem‘ a že kráčí ve stopách evropské orientalistické tradice. Ta měla vytvořit a pěstovat představu ,orientálního‘ jako čehosi zcestně radikálního a kulturně strnulého, aby tak ospravedlnila nejprve koloniální a posléze imperialistickou a sionistickou nadvládu. Saidova kniha, která mohla být podnětem k užitečné debatě, změnila vědeckou a věcnou sféru výzkumu dějin Blízkého východu v bitevní pole dvou nesmiřitelných front. Politická stanoviska dvou západních vzdělanců, propalestinské a proizraelské, se v polemikách stavěla do popředí a přehlušila zájem o mnohostranný pohled, který si koloniální a postkoloniální realita, stejně jako izraelsko-arabský konflikt, žádají. Bipolární vidění bránilo poslouchat druhého a z debaty vzešly trvalé roztržky a nedorozumění. Snaha globálně ,umravnit‘ Lewise, inspirovaná Orientalismem, se stala základem pro zrod ,postkoloniálních studií‘, které dnes provozuje řada amerických a evropských univerzit.“ (1)
Bernard Lewis svým kritikům mnohé usnadňoval tím, že opravdu nebyl jen vědcem, ale i člověkem politicky angažovaným. Je ovšem paradoxní, že se jej s poukazováním na tuto skutečnost snažil vědecky diskvalifikovat právě Said, který k „čisté“ vědě rozhodně neměl o nic blíž. Aniž bych zde chtěl obsahově rozebírat zdrcující kritiku Lewise v Saidově Orientalismu, musím se pozastavit nad její formou, která je opravdu sprostá, a to jak v přeneseném, tak i v doslovném smyslu. Velmi například pochybují o tom, že Lewis opravdu vnímal „Araba“ jako „sexem ovládanou bytost“, a v příslušné pasáži svého Orientalismu mi Said připomíná Freuda, posedlého rozebíráním domnělých sexuálních narážek i tam, kde žádné nejsou. (2)
Na druhou stranu mne ovšem občas iritoval i Lewis, a to zejména svou publicistikou z doby kolem Bushovy invaze do Iráku z roku 2003, kdy se s jeho komentáři k dění na Středním východě opravdu nedalo souhlasit. Zdeněk Müller ovšem upozorňuje na to, že Lewis si i ve velmi vysokém věku dokázal zachovat myšlenkovou pružnost a schopnost poučit se ze svých omylů:
„Vzdělanec a historik se vyslovil pro invazi do Iráku s představou, že se tak může pomoci svobodě a demokracii v arabském světě. (3) Když se okupace Iráku proměnila v katastrofu, demokratizační optimismus ho opustil. Arabské jaro roku 2011 ho nenadchlo. Jordánskou monarchii pokládal za vhodný příklad pro oblast Blízkého východu a prohlásil, že pořádat tam svobodné volby je ,šílenstvím‘.“ (4)
Lewis rozhodně neviděl arabský a islámský svět jako nějaký monolit, jak mu vytýkají saidovci. V protikladu k islamofobům, kteří odmítají vidět v dějinách islámu cokoliv pozitivního, patřil k obdivovatelům středověké islámské civilizace a v dnešním muslimském světě se snažil hledat síly, které by na ni byly schopné navazovat. Neměl také nic společného s těmi, kdo popírají podíl Západu na tom, že se kdysi kvetoucí civilizace Blízkého východu dnes nachází v krizi. Rozebíral např. tragické omyly západní politiky typu sesazení demokraticky zvoleného íránského premiéra Mossadeka a restaurace proamerického režimu šáha Pahlavího z roku 1953 či skutečnost, že většina atentátníků z 11. září 2001 pocházela ze Saudské Arábie a Egypta, tedy ze zemí s represivními a současně vůči Americe spojeneckými režimy. (5) Vnímal ale samozřejmě kriticky vidění světa spojené s antiamerikanismem a antisionismem, resp. s paušální zlobou vůči Americe a Izraeli, typické pro islamisty i západní levičáky.
Název hlavního do češtiny přeloženého Lewisova díla klade ve svém názvu otázku, kde se ve vztazích mezi Západem a Středním východem stala chyba. Pro mne jako historika je inspirativnější než Saidův Orientalismus, protože nevychází z teoretických konstruktů, ale z konkrétních historických faktů a studia muslimských pramenů, které byly Lewisovi jako znalci orientálních jazyků dobře dostupné. Dějiny západních postojů k islámu, které (schematickým způsobem) shrnuje Said, jsou mi důvěrně známé, ale za možnost seznámit se s dějinami muslimských pohledů na západní svět na základě tureckých a orientálních pramenů vděčím do značné míry Lewisovi. Přitom teprve po poznání obojího je možné například srovnání stále omílaného západního „europocentrismu“ s mírou uzavřenosti raně novověkého muslimského světa vůči Západu. Bernard Lewis dospívá k tomuto závěru:
„Jestliže na straně Západu vyvolával Orient značnou zvědavost, opačně byl tento zájem pouze mimimální. Tyto vzájemně odlišné pohledy se živě projevovaly v zájmu o jazyky druhé strany. Na evropských univerzitách i jiných místech se studium východních jazyků intenzivně rozvíjelo díky vědcům, kteří se začali nazývat orientalisty obdobně podle vzoru helénistů a latinistů. Až do poměrně nedávné doby nebyly (6) v Orientě žádní odborníci zabývající se západní kulturou.“ (7)
Lewis nabízí i inspirativní podněty k promýšlení vzájemného vztahu tří či čtyř náboženských systémů: judaismu, křesťanství, islámu a sekularismu. I když mnohé jeho formulace jsou diskutabilní, má jistě pravdu v tom, že koncept rozlišování mezi „náboženským“ a „sekulárním“ se mohl zrodit jen v křesťanském, nikoliv v islámském světě, ve kterém samozřejmě také neexistuje žádná obdoba církví a událostí typických pro církevní dějiny. Dějiny světa islámu byly spojeny se zcela jinými problémy než dějiny Západu, z čehož mj. plyne, že ani jeho dnešní problémy nemohou být řešeny v duchu západních odpovědí na otázky jiného druhu. (8)
Judaismus má oproti křesťanství blíž k islámské představě „úplného“ náboženství skýtajícího normy pro všechny oblasti života, mohl by však být i určitým prostředníkem mezi křesťanskými a muslimskými představami o vztahu mezi Boží vládou na straně jedné a lidskou vládou či politickými systémy na straně druhé. Židé by mohli hrát i roli určitých prostředníků ve vztazích mezi kulturami. V této souvislosti musím citovat ještě alespoň jednu z řady fascinujících tezí Bernarda Lewise:
„V období posledních čtrnácti staletí žila převážná většina židů buď v křesťanském nebo v islámském světě a v mnoha ohledech byla součástí obou civilizací. Židé, kteří vytvořili Izrael si s sebou nevyhnutelně přinášeli celou řadu politických a společenských morálních norem a hodnot, zvyků a postojů zemí, z nichž přišli: co jsme si navykli na jedné straně označovat za židovsko-křesťanskou tradici, můžeme na straně druhé se stejnou oprávněností nazývat židovsko-islámskou tradicí.“ (9)
S posledně citovanou větou bych ovšem mohl souhlasit jen v tom smyslu, že židovství spoluutvářelo jak „západní“, tak „orientální“ kulturu (se současným poukazem na to, že o židovsko-křesťanské tradici je možné smysluplně mluvit jen ve spojení s Biblí a vírou, a ne ve spojení s dnešní sekularizovanou západní kulturou). Lewis sám ji nicméně napsal v kontextu dějin novodobého státu Izrael a výše zmíněného problému antisionismu, resp. antisemitismu. Konstatoval, že „protižidovské postoje s jejich démonizovaným obrazem žida jako ďábelského zloducha, spřádajícího pikle“, dorazily do Orientu z Evropy. (10)
Židé byli po dlouhá staletí obětním beránkem západních společností a dnes jsou obětním beránkem společností muslimských. Jak popisuje geniální kniha rovněž nedávno zesnulého Reného Girarda (11), k pronásledování obětních beránků a k vytváření obrazů protivníka, se kterým je potřeba bojovat, dochází v dějinách neustále, ve spojení se všemi kulturami, náboženstvími, politickými směry, ideologiemi atd. Mám pocit, že pro bojovníky proti orientalismu ve světě dnešní vědy hrají tuto roli lidé typu Bernarda Lewise.
Poznámky:
1) Zdeněk Müller, „Poslední velmož orientalistiky: S Bernardem Lewisem odešel orientalista tradičního ražení i vášnivý debatér na téma islámu. Plody jeho bádání ale přetrvají“, Lidové noviny, 28. 5. 2018, roč. 31, č. 122, s. 11.
2) Viz Edward W. Said, Orientalismus: Západní koncepce Orientu, Praha–Litomyšl: Paseka, 2008, s. 356.
3) Je ironií, že ještě v závěru svých Dějin Blízkého východu (Praha: Lidové noviny, 2007, s. 339), napsaných po první válce v Perském zálivu z roku 1991, Lewis říká: „Neomylné znamení, že nastává nová éra, představuje skutečnost, že Husajn byl sice vyhnán z Kuvajtu, ale nikoli z Iráku, kde mohl i nadále vládnout jako dřív. Svět dal Iráčanům zcela jasně na vědomí, že pokud chtějí jinou vládu, musejí se o ni postarat sami, protože to za ně nikdo neudělá.“
4) Zdeněk Müller, „Poslední velmož orientalistiky: S Bernardem Lewisem odešel orientalista tradičního ražení i vášnivý debatér na téma islámu. Plody jeho bádání ale přetrvají“, Lidové noviny, 28. 5. 2018, roč. 31, č. 122, s. 11.
5) Viz Karel Černý, „Proč muslimové nenávidí Ameriku“, Lidové noviny, 25. 8. 2007, roč. 20, č. 198, příloha Orientace, s. III.
6) Ypsilon ve spojení „odborníci nebyly“ je bohužel jen jednou z hrubek a jazykových nesmyslů v mizerném českém vydání Lewisovy knihy.
7) Bernard Lewis, Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď, Praha: Volvox globator, 2003, s. 34.
8) Viz tamtéž, s. 121.
9) Tamtéž, s. 179.
10) Tamtéž, s. 178.
11) René Girard, Obětní beránek, Praha: Lidové noviny, 1997.
2024 ©