Dějiny západního myšlení: Rozličnost – a co dál?

Na prahu nového školního roku vstupuji i do nové fáze promýšlení témat souvisejících s mou akademickou činností. Tuto drobnou recenzi (či možná jen glosu) spojenou s listováním knihou editora Iana P. McGreala „Velké postavy západního myšlení“ (Praha: Prostor, 1997) zařazuji na blogu do rubriky Religionistika, i když do ní samozřejmě úplně nepatří. Religionistika je nicméně disciplínou schopnou zabývat se celým spektrem postojů náboženských i protináboženských, a tak způsobilou k mapování různých podob západního myšlení. Také mé zaměření badatele věnujícího se peripetiím „našeho“ duchovního vývoje – tedy tomu, co přibližuje McGrealova kniha – svým způsobem přece jen spadá především do tohoto oboru. 

V centru mého zájmu ovšem stojí různé podoby vzájemných vztahů mezi křesťanskou vírou a západní kulturou – nikoliv „křesťanská“ západní kultura, ale téma následování Krista uprostřed proměnlivých trendů západní společnosti. O křesťanství neboli kristovství samozřejmě nelze smysluplně mluvit bez mluvení o Kristu. O dějinách západního myšlení takto mluvit lze, byť výsledný efekt musí být problematický.

I když velkými postavami západního myšlení jsou v posledních dvou tisíciletích vesměs křesťané či lidé křesťanstvím (nebo aspoň konfrontací s ním) nějak ovlivnění, kniha Iana McGreala podivně upozaďuje Postavu, kolem které myšlení tolika z nich vědomě či nevědomě kroužilo. Čtenáři skoro přichází na mysl Dostojevského Velký inkvizitor, který nechtěl, aby nás Kristus přicházel rušit… Zájemcům o dané téma, kteří se tohoto „rušení“ nebojí, bych doporučil spíš zcela jinak koncipovanou monografii Jaroslava Pelikana „Ježíš v proměnách staletí“. Ta je zaměřena právě na způsob, jakým se s Kristem potýkala různá paradigmata dějin západního myšlení (i když zároveň nikterak nespojuje křesťanství jen se Západem).

Další problém knihy Iana McGreala a jeho spolupracovníků představuje skutečnost, že sice má ambici být průvodcem pětadvaceti stoletími západních dějin, neúměrně velký prostor však dává době od počátků osvícenského racionalismu po současnost. Z jejích zhruba sedmi set stran je jen asi dvě stě věnováno osobnostem působícím před nástupem „věku rozumu“. Chronologicky uspořádaný přehled západních myslitelů „od Parmenida k Camusovi“ tak připomíná mapu cesty od myšlení předkřesťanského k myšlení postkřesťanskému, ve kterém sice hlasy klasiků západního křesťanství od sv. Augustina po sv. Jana od Kříže nebyly umlčeny, ale těžiště knihy bylo položeno jinam. Podle McGrealovy předmluvy je kniha spojena s „potřebou předvést rozličnost vrcholných plodů západního myšlení“, což už samo o sobě naznačuje určité tíhnutí k postmodernímu pluralismu. K velkým tématům západního myšlení (s výjimkou právě jen postmoderního) přitom patří hledání vztahu mezi rozličností a jednotou, mezi pluralitou myšlenkových směrů a jedinou Pravdou.

Vzhledem k poměrně slabému představení reakcí významných křesťanů na pohromy novodobých dějin Západu a krajně slabému zastoupení žen (v celé knize jsou jen čtyři, z toho dvě feministky!) považuji za chybu, že nebyl zařazen portrét sv. Edith Steinové. V knize mi však chybí například i J. R. R. Tolkien, kterého pokládám za geniálního varovatele před „Prstenem moci“ deformujícím celou moderní západní mentalitu. Vzhledem k tomu, že v ní svou kapitolu má například básník William Blake, by jistě nebylo žádným nonsensem ani zařazení kapitoly o spisovateli Tolkienovi.

Nedostatečné se mi už v úvodních portrétech antických myslitelů zdá být naznačení jejich významu v dalších dějinných obdobích. V závěru kapitoly o Aristotelovi je například konstatováno: „Pakliže Platón byl filosofem par excellence starověkého světa, Aristoteles byl – řečeno se středověkými filozofy a teology – ,Filozofem‘ Západu od třináctého do sedmnáctého století.“ Nebylo by třeba zmínit i skutečnost, že oba největší velikáni antické filosofie (psaní tohoto slova se „z“ je pro mne odpudivé) byli posmrtně zasazováni do nových duchovních kontextů a „judaizováni“ či „christianizováni“?

Z mého pohledu vysokoškolského učitele přednášejícího dějiny křesťanství představují nejpraktičtější část knihy kapitoly věnované jejich velkým postavám. (Je nutné mluvit o dějinách křesťanství a ne o církevních dějinách, protože o církvi se v celé knize téměř nemluví. Kdyby někdo poznával křesťanství jen z ní, musel by mít zcela mylný dojem, že jde o víru výrazně individualistickou…) Ian McGreal bohužel především ve vztahu k období středověkého křesťanstva  do knihy zařadil jen myslitele v užším slova smyslu, tedy tvůrce teologicko-filosofických systémů, a ne představitele křesťanské spirituality typu sv. Františka, jejichž mysl se otáčela kolem Krista se zaměřením na praktické následování spíše než na intelektuální ratio. Hesla věnovaná například sv. Augustinovi, sv. Anselmovi či sv. Tomášovi jsou nicméně zpracována kvalitně a představují fundované pozvání k četbě těchto autorů samotných. (České vydání knihy bylo vhodně doplněno i odkazy k překladům textů jednotlivých myslitelů, kterých ovšem za posledních dvacet let významně přibylo.)

Pro mne nejzajímavější část knihy ovšem končí Lutherem, Kalvínem, sv. Terezií a sv. Janem, to znamená ještě někde v její první třetině. Je to, obávám se, častá chyba historiků myšlení z řad dnešních filosofů, že jaksi podvědomě považují za správné věnovat novověkým autorům víc prostoru než obrům, na jejichž ramenou tito často jen trpaslíci stojí.

Z křižovatky, na níž se západní myšlení ocitlo v sedmnáctém století, jsou pečlivě představeny rozmanité podoby myšlení racionalistického i neracionalistického. (Českému čtenáři zde ovšem musí chybět Komenský; jediným autorem z českých zemí, který se v knize objevuje, je pozoruhodně brněnský augustinián Johann Gregor Mendel.) Pro toho, kdo v knize hledá nejen historické poučení, ale i podněty, které mohou být důležité pro něj samotného, bude zřejmě zajímavější spíš ona druhá, neracionalistická linie (například v podobě směřující od Pascala ke Kierkegaardovi) než myšlení Galileů, Descartesů, Spinozů a Newtonů, směřující k objektivistické vědě osvícenského a poosvícenského Západu, ve které bylo stále větším „hříchem“ neomezovat se jen na popis vesmíru, ale klást si i otázku po smyslu všech věcí.

Mezi autory posledních dvou století jsou zastoupeni jak myslitelé náboženští (Kierkegaard, Buber, Teilhard, Tillich), tak ateističtí (Marx, Freud, Sartre, Camus). Výrazná nevyváženost se mi však zdá panovat mezi převažujícími autory zaměřenými spíš individualisticky a těmi, jejichž myšlení naopak vycházelo z vědomí, že žádný člověk není ostrov.

Závěrečnými kapitolami věnovanými vesměs ateistickým existencialistům by se průřez dějinami západního myšlení zdál vyúsťovat skoro až v beznaděj, nebýt toho, že jako předposlední je představena Simone Weilová, židovka nalézající Krista, jejíž příběh odkazuje jak k holocaustu jako ztělesnění hrůz způsobených odlidštěným moderním myšlením, tak i k tomu, že na samém dně studny lidského utrpení se zjevuje láska Ukřižovaného.