Glosa k 130. výročí narození Adolfa Hitlera

Napsal Vít Machálek (») 23. 4. v kategorii Religionistika, přečteno: 189×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Motto: „V době, kdy velká část lidstva začíná křesťanství stále víc odkládat, se asi vyplatí, abychom si uvědomili, proč je člověk vlastně přijal. Přijal je, aby konečně unikl surovosti a nevědomosti antiky. Když se křesťanství zbavíme, je tu zase původní surovost, o níž nám současná historie podala nejeden víc než přesvědčivý důkaz… Vždyť jsme přece zažili, co se stane, když celý národ považuje morální masku za hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zanikne opojena demoralizací.“ C. G. Jung (1)

Výročí narození Adolfa Hitlera z 20. dubna 1889 jsem původně zamýšlel připomenout propracovaným odborným textem, v němž bych „vůdce“ rozebral z pohledu historie a religionistiky. K tomu už se mi však nedostává času a sil. Umím se dnes lépe než kdy dřív vžít do situace starého Háchy, který ze svých posledních sil musel této strašné osobě čelit…

Hácha a Hitler – bez ohledu na to, nakolik se nám předlistopadová historiografie snažila vsugerovat opak – představují dvojí absolutně protikladné duchovní a mravní cítění, v Háchově případě spojené s křesťanstvím a lidskostí, v Hitlerově s pohanstvím a bestialitou.

V náboženské rovině, o kterou mi v této nakonec jen skromné glose půjde, lze uvedený protiklad snadno pozorovat například srovnáním vánočního programu Háchy a Hitlera (2) nebo pořadů říšskoněmeckého a českého rozhlasu třeba o Vánocích 1939. (3)

U Hitlera nemůže být sporu ani o tom, že jím reprezentovaný kult navazoval na starogermánské náboženství, ani o tom, že se explicitně vymezoval proti křesťanství. Patrné to bylo mj. i v nahrazování křesťanských svátků svátky pohanskými.

Vzpomínka Josepha Ratzingera jako pamětníka doby nástupu nacismu popisuje tuto dobu tak, že nacisté se v ní sice snažili postupovat takticky a do upevnění svého režimu například křesťansky zbožný bavorský venkov zbytečně nedráždit, ale v posledku jim to přece jen nedalo:

„Jeden mladý – ostatně velmi nadaný – učitel byl ovšem novými ideami nadšen. Pokusil se přece jen porušit celistvost života naší vesnice, určovaného pevným řádem církevního roku. S velkou pompou dal vztyčit máji a složil jakousi modlitbu k tomuto stromu jako symbolu stále se obnovující životní síly. Máje měla obnovit část germánského náboženství, a pomoci tak potlačit křesťanské cítění, jež bylo chápáno jako odcizení od velké germánské kultury. Ve stejném smyslu organizoval oslavy slunovratu, opět jako návrat ke svaté přírodě a k vlastnímu původu namísto cizích myšlenek o hříchu a spasení, které nám prý byly vnuceny židovským a římským cizáckým náboženstvím.“ (4)

Ruku v ruce s tímto programem návratu k národním „kořenům“ šlo v nacistickém Německu o faktické nahrazování víry v Krista vírou ve Führera, který byl pro své ctitele předmětem nábožné (resp. bezbožné) úcty. Nové náboženství mělo brzy své svátky, rituály, modlitby a vyznání víry (ve Vůdce, ve vyvolenou rasu, v posvátnou německou krev apod.).

Nacisté vyznávali „náboženství krve“ a současně navazovali na mileniaristickou tradici spojenou s hlásáním „tisíciletého Božího království na zemi“ (v jejich verzi šlo o „tisíciletou třetí říši). „Něco společného měli i s experimentálními pseudonáboženstvími, jež se v poslední dekádě osmnáctého století objevila v revoluční Francii, ale dodali jim rasistický obsah. Stejně jako revoluční kulty, i oni se pokusili vyvinout liturgii. Nacistické nakladatelství vydalo pamflet, který popisoval ,formy oslav liturgického charakteru, jež budou platné po staletí‘. Hlavní obřad sestával ze ,slavnostní promluvy trvající 15 až 20 minut, pronesené poetickým jazykem‘, dále z ,vyznání víry, recitovaného kongregací‘, a pak z ,chvalozpěvu na povinnost‘; celá ceremonie končila zdravicí Führerovi…“ (5)

Příslušná víra byla samozřejmě systematicky hlásána a na všech stupních škol počínaje mateřskými vštěpována do hlav dětem a Hitlerově mládeži. Už jsem tuším kdysi na blogu zmiňoval svou vlastní vzpomínku na mateřskou školu, v níž nám soudružka učitelka vyprávěla de facto biblické příběhy reinterpretované tak, že v nich místo o Kristu byla řeč o Leninovi. V době nacismu zase „v mateřských školkách učili děti této rouhavé modlitbičce: ,Sepněme ručičky a skloňme hlavičky, na vůdce si vroucně vzpomeňme. On nám dává chléb a práci a vše zlé od nás odvrací.‘“ (6)

Nacistickou religiozitu složenou ze střípků tohoto druhu popsal po válce známý teolog Romano Guardini v kontextu svého náboženskopsychologického pojednání o touze lidstva po spasiteli, kterou si v postkřesťanské Evropě přivlastnila politická náboženství. V češtině tento text představil – byť z kritického odstupu – nacisty (a pak i komunisty) vězněný jezuita Adolf Kajpr, podle kterého Guardini nazývá Hitlera „spasitelem dvanácti let. Je mytickou postavou, zařazující se do prastarých představ, je novým pohanským spasitelem. Lid prý temně cítil, že je s ním jaksi mysticky souřaděn. Stal se pro něho Kyrios a Sóter. (Pán a Spasitel – řecké biblické názvy Krista.) V německém pozdravu bylo Hitlerovi miliónkrát za den přáno štěstí. Heil Hitler, mělo vedle své stránky propagandistické jistě také smysl myticko-pseudonáboženský. Znamenalo to, že se pozdravovanému přeje blaho Hitlerovo, jako si křesťané navzájem přejí milost Ježíšovu. Jeho příslovečné štěstí v prvních dobách a také v prvních válečných letech, za něž děkoval své politické chytrosti a bezohlednému využití zvláštní dějinné situace, se zdálo ,znamením Božího vyvolení‘. Mystický hákový kříž nastoupil místo spásného kříže, obraz vůdcův vytlačil obraz Ježíšův. O jeho svátcích jste mohli vidět v ulicích krámy vyzdobené jako oltáře, na nichž trůnil jeho obraz nebo jeho poprsí. Lidé se modlili netoliko za Hitlera, nýbrž k Hitlerovi.“ (7)

Kajprovi se tyto výklady zdály být přehnané, ale o tom, že člověk je bytostí náboženskou (homo religiosus), na čemž ani zdánlivě sekulární doba postkřesťanská nic nemění, nemůže být pochyb. Nacistické Německo představuje jistě dobrou „laboratoř“ pro studium strašlivého paradoxu novodobých Evropanů odkládějících se od domněle iracionálního křesťanství a současně vůbec nevnímajících iracionalitu kultů národa, vůdce apod.

Hitlerismus byl ovšem v jistém smyslu nábožensky méně nebezpečný než například leninismus a stalinismus. Ty totiž nabízely univerzálního „spasitele“ lidem ze všech národů, zatímco Hitler se mohl stát jen „spasitelem“ Němců. Otázka náboženské pravdy, kterou komunismus ideologizoval a současně ve svém smyslu zodpověděl, se v nacismu „redukovala na otázku ,druhové přiměrenosti‘ s ohledem na rasový charakter těch, jimž má být toto náboženství hlásáno“. (8)

Ve vztahu k „vyvoleným“ německým árijcům muselo být z Hitlerova pohledu zajisté přímo zrůdné to, že se mnozí stále ještě hlásí k (pro ně zcela druhově nepřiměřené) židovsko-křesťanské tradici. Biblická náboženství jsou pro Hitlera a nacisty absolutně nepřijatelná už tím, že učí „změkčilosti“, zatímco německý národ je předurčen k ničím neomezené síle, moci a brutalitě.

Přes všechno mystické navazování na staré Germánstvo, které v rámci SS coby elitního okruhu následovníků Hitlera-spasitele neúnavně razil Heinrich Himmler, lze konstatovat, že nacismus ve skutečnosti vlastně navazoval spíš na primitivní náboženství materialistické vědy devatenáctého století a na zvulgarizované nietzscheovské, darwinistické aj. teze, které byly nejen Němcům, ale i jiným západním národům včetně Čechů po dlouhá desetiletí odkřesťanšťování Evropy neúnavně vtloukány do hlavy. Ostatně i všechno to výše zmíněné nahrazování Vánoc slunovratem (či Velikonoc svátkem „probouzející se přírody“) představuje trend, na kterém se dodnes nic nezměnilo a všichni jej dobře známe.

Autor nejlepší (a ve své době jistě odvážné) monografie o Hitlerovi z doby komunismu, Dušan Hamšík, výmluvně konstatuje, že už Hitlerova kniha Mein Kampf z dvacátých let „se přímo hemží výroky a názory, které odvozují závěry jakoby přímo z elementárních přírodních sil a zákonů a dovolávají se přízně zdáním, že čerpají moudrost od samotné matky přírody. Začíná to nevinně, lidovými výroky, které jsme mnohokrát slyšeli a patrně též mnohokrát sami vyslovili, aniž jsme pociťovali nechuť, nesouhlas či potřebu protestovat: ,Život je boj‘, ,Silnější zabíjí slabšího‘, ,Kdo chce žít, ať bojuje‘, Wer hat, der hat‘, což by bylo možné přeložit asi jako ,Co je doma, to se počítá‘. Zdánlivě jako by spolu s počtem vypitých piv rostla i útočná kuráž: ,Jen kdo nebezpečně žije, žije plně! – to napsal Nietzsche pro mě‘, ,Krutost imponuje‘, ,Věčný mír na zemi nastane teprve tehdy, až si poslední člověk podrobí předposledního‘, ,Morálka je jen hloupost nebo dekadence‘, ,Vždy se rozhoduje spor mezi duchem a silou ve prospěch síly‘. Tento primitivní darwinismus, který by patrně i v samotné říši přírody bylo těžké obhájit, vztahuje Hitler zkrátka a přímo do říše lidské […]. Zjevná korespondence těchto jeho zásad s primitivní ,lidovou‘ moudrostí zvyšuje jejich nebezpečnou přitažlivost: ,Každé zvíře se páří jenom s druhem stejného druhu. Sýkora se sýkorou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápem, hraboš s hrabošem, domácí myš s myší, vlk s vlčicí… Silnějšímu náleží vládnout, nemá se tedy mísit se slabším, protože by tím obětoval svou velikost.‘ ,Silnější zaženou slabé, neboť životní pud ve své konečné podobě vždy rozdrtí směšná pouta takzvané humanity jednotlivců a na jejich místo postaví humanitu přírody, jež ničí a hubí slabost, aby poskytla volné pole skutečné síle.‘“ (9)

Od roku 1967, kdy Hamšík rozebíral tyto lidové moudrosti postkřesťanské Evropy, ze kterých Hitler učinil zásady státní a mezistátní politiky, se toho ve skutečnosti moc nezměnilo. Slábnutí křesťanství a tím i mantinelů vzdorujících „moudrům“ tohoto druhu v Evropě pořád pokračuje a pro nové charizmatické vůdce je v ní stále prostoru víc než dost. Ochoty k hledání pravdy (a ne jen „druhové přiměřenosti“) od Hitlerových časů také nepřibylo. Hlasatelů a stoupenců bojovných a nenávistných pouček máme rovněž dostatek. Chybí už jen příchod nějakého nového „člověkoboha“, který by uvedl v život nějaké další postkřesťanské náboženství.

Právě to je ovšem základem všeho. Nacismus nebyl jen radikální politickou teorií, ale především mystikou árijských „nadlidí“ (bez které by sotva mohlo dojít k vyvražďování domnělých „nižších ras“) a jejich zbožňovaného vykupitele, který bojoval a trpěl za svůj vyvolený národ a který současně představuje absolutní autoritu, jedinou, která myslí a rozhoduje, zatímco pro její následovníky je ctností čislo jedna absolutní poslušnost a slepé vykonávání příkazů na základě führerprincipu. (10)

Jezuita Friedrich Muckerman „varoval již v roce 1921 před velmi rozšířenými nedorozuměním, které stranu Adolfa Hitlera pokládalo pouze za politické hnutí, a ne za hnutí světonázorové a pseudonáboženské; proroctví o třetí říši a hlásané vykoupení světa germánskou rasou a krví nazval herezí 20. stol.“ (11) Ani samotný Hitler se však například v rozhovorech s Hermannem Rauschingem nijak netajil tím, že nacismus není jen politické hnutí, ale především hnutí náboženské. Rausching, ze kterého se Hitler neúspěšně snažil učinit konvertitu ke svému náboženství, je posléze ve své knize Revoluce nihilismu dokázal pojmenovat jen jako „nihilismus“ a popsat jako „dobyvačnou filosofii vyšší rasy, představu říše, v níž by vládli čistí árijci a rozmnožovali se podle učení eugeniky“, zatímco „kultura minulosti a křesťanství by vymizely“. (12)

Rausching naneštěstí nebyl žádným znalcem postkřesťanské religiozity a nedokázal Hitlerův kult zařadit do jejích souřadnic. Myšlenka totálního zničení kultury minulosti a křesťanství, která jej vyděsila u Hitlera, však byla ve skutečnosti hluboce zakořeněná v celém moderním paradigmatu postkřesťanského Západu a nacismus představoval jen jedno z mnoha duchovních hnutí s tímto programem. Nejpozději ve chvíli, kdy v relevantních kruzích západní společnosti došlo k syntéze biologie a mystiky, v níž nebylo místo pro křesťanství a etiku, už bylo zřejmě nevyhnutelné, že se dříve či později musí objevit „někdo jako Hitler“.

Poznámky:

1) Carl Gustav Jung, Člověk a duše, Praha: Academia, 1995, s. 252.

2) Háchovy charitativní aktivity a Hitlerovy „vánoční“ aktivity vybičovávající bojovnost německých vojáků stavějí do kontrastu např. Petr a Pavlína Kourovi, České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce, Praha: Dokořán, 2010, s. 66.

3) Viz Doba zkoušek a naděje: Deník děkana Františka Wonky z let 1938–1945, Beroun: Machart, 2010, s. 322 a pozn. 19 tamtéž.

4) Joseph Razinger (Benedikt XVI.), Můj život: Vzpomínky na cestu ke kněžství a biskupskému úřadu, Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 15.

5) Paul Johnson, Dějiny křesťanství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury – Barrister & Principal, 1998, s. 449.

6) Adolf Kajpr, „Adolf Hitler – Spasitel“, in: týž, Svědectví doby, Praha: Česká křesťanská akademie, 1996, s. 56.

7) Tamtéž, s. 55–56.

8) Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení IV: Od epochy objevů po současnost, Praha: OIKOYMENH, 2008, s. 458.

9) Dušan Hamšík, Génius průměrnosti, Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 43–44.

10) Viz Dušan Hamšík – Jiří Pražák, Bomba pro Heydricha, Praha 1965, s. 14.

11) August Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon, 1992, s. 270.

12) Raymond Aron, Historie XX. století, Praha: Academia, 1999, kap. „Sekulární náboženství“, s. 204.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a šest