Poté, co jsem v minulém článku blogoval o románovém vítězství nad Temným pánem v Tolkienově „Pánu prstenů“, bych se chtěl dnes a příště věnovat dvěma až příliš reálným Temným pánům dějin 20. století, zakladatelům komunistické a nacistické totalitní diktatury. Jako první musí přijít na řadu Lenin, jehož narození z 22. dubna 1870 v dnešní výroční den slaví všichni, pro které je tato osoba stále ještě spasitelskou postavou.
Nikdo, kdo jen trochu zná dějiny lidstva, nemůže zpochybnit skutečnost, že se v nich stále projevuje v lidských srdcích přítomná touha po Spasiteli světa. Pro komunisty a nacisty byli zajisté jejich „Kristy“ Lenin a Hitler, i když v nápadném protikladu ke Kristu křesťanské víry za spásu světa (či to, co za ni považovali) neobětovali vlastní život, ale bezpočet cizích životů.
Mezi oběma velkými (Anti)kristy dvacátého století byly ovšem nejen četné shody, ale i rozdíly. Jen Hitlera lze označit za cílevědomého budovatele vlastního kultu a zakladatele kvazináboženství, zatímco Lenin se kultu své osoby spíš bránil a označením komunismu za náboženství by byl dozajista pobouřen. Bezesporu se ovšem považoval za vlastníka spásné pravdy, k níž je jím vedená bolševická strana povolána všemi prostředky přivést nejprve Rusko a pak i celé lidstvo.
Na náboženském rázu leninismu nic nemění ani skutečnost, že v něm tato spásná pravda byla označována za vědecké poznání. Nevím už, který sovětský autor napsal povídku o Leninovi skládajícím maturitu, s níž se za našich časů musel každý český školák seznámit v učebnici ruštiny. Při maturitě z dějepisu se podle ní Vladimíru Iljiči Uljanovovi vyjevila pravda o tom, že dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů, a on tak vlastně již tehdy pochopil své budoucí poslání stát se vůdcem revoluce směřující k nastolení beztřídní společnosti jakožto spásného cíle dějin lidstva.
Dost možná byl v jeho životě opravdu nějaký takovýto okamžik, ve kterém se hoch z kultivované rodiny charakterního a zbožného středoškolského profesora vzdal cesty dobra a rozhodl se jít cestou zla (1), tj. vytouženého třídního boje, ve kterém příslušníky „reakčních tříd“ nebude považovat za lidi, ale – podobně jako Hitler příslušníky „méněcenných ras“ – za něco, co musí být v zájmu budování ráje na zemi zlikvidováno. Oba se de facto museli považovat za bohy oprávněné zjevit lidstvu novou věrouku a mravouku, přičemž za ně svými následovníky opravdu byli považováni.
Jako příklad zkušenosti s nimi u nás ocituji vyprávění adventisty Rudolfa Dudy, který v padesátých letech s odvoláním na Boží přikázání „Nezabiješ!“ odmítl nastoupit vojenskou službu: „Nějaký důstojník mi odpověděl: ,Věřit v boha, to je pěkný, ale my máme taky našeho boha, nemysli si.‘ Říkal jsem, že jistě, že každý má něco – a on povídá: ,Ten bůh je za tebou, otoč se!‘ A za mnou visel obraz Lenina. To byl jejich bůh…” (2)
Sovětská poezie způsobem ne nepodobným tomu, jakým bývá běžně odkazováno k životopisům zakladatelům různých náboženství, rozlišovala mezi „krátkým životem Vladimíra Uljanova“, který je již popsaným předmětem bádání historiků, a „dlouhým životem soudruha Lenina“, který je třeba stále znovu mýtickým způsobem popisovat a spoluprožívat.
Dějiny dvacátého století nedávají za pravdu racionalistům, podle kterých novodobé lidstvo směřuje „od mýtu k logu“. Postkřesťanskou společnost lze naopak charakterizovat jako po mýtech dychtící a mýty vytvářející. Jako religionista si kladu vážně míněnou otázku, proč je v této vědě k dispozici obrovské množství různých antologií a rozborů řeckých, římských, kenaanských, aztéckých atd. mýtů, ale nikoliv mýtů komunistických či nacistických. My všichni, kdo jsme chodili do školy před rokem 1989, přitom antologii komunistické mytologie dodnes nosíme ve svých hlavách…
Tento článek je takový žánrový hybrid, ve kterém se z odstupu psané komentáře k Leninovi a leninismu prolínají s mými vzpomínkami z dětství. K nejstarším z nich patří téměř rodinná legenda o tom, jak jsem ve školce vyprávěl o Leninovi, který chodil po vodě. (Děti jsou zajisté otevřené evangeliu, ale záleží na dospělých, jaké evangelium jim nabídnou…)
Ve škole jsme se pak učili mj. i výše citovanou sovětskou báseň o krátkém životě Uljanova a dlouhém životě Lenina, v níž byl Lenin charakterizován mj. jako „nejlidštější ze všech lidí“. Křesťan by mohl totéž říci o Ježíši, i když uvedenou charakteristiku lze interpretovat i ve smyslu „největší humanista všech dob“.
V posledních letech jsem se hodně zabýval právě humanismem, který mne původně zajímal ve spojení s Erasmem Rotterdamským a dobou renesance, ale později mne začalo fascinovat spíš používání tohoto pojmu v soudobých dějinách, kdy se humanismus stal fenoménem na pomezí ateismu a nového náboženství. V rámci mezináboženského dialogu jsem narazil na skutečnost, že v hnutí URI (United Religions Initiative), které by podle názvu mělo být iniciativou spojených náboženství, je přinejmenším mezi jeho českými sympatizanty nejvíc těch, kteří se hlásí k „humanismu“ (přičemž mi bylo vysvětleno, že se vlastně jedná o označení ateistů). Badatelsky jsem se pak věnoval americké humanistické psychologii, která u (skutečně či zdánlivě) ateistických autorů typu Abrahama Maslowa a Carla Rogerse dospěla k nové podobě religiozity.
Kdysi nesmírně frekventované spojení leninský humanismus je bezesporu také dokladem toho, že „humanismus“ se stal gumovým pojmem, který nakonec může označovat úplně cokoliv. Dobře to vystihl jeden z nejúspěšnějších předlistopadových vtipů, ve kterém Pepíček ve škole (podle jiné verze lektor marxismu-leninismu na školení) vysvětloval leninský humanismus příběhem, ve kterém chlapeček Péťa pozdraví holícího se soudruha Lenina a Lenin po jistém zaváhání jeho pozdrav opětuje. Pointa vtipu spočívá v tom, že veliký humanista Lenin „měl v ruce břitvu, a přece toho Péťu nepodřezal“. (3)
Skutečný Lenin ovšem k lidským životům přistupoval již zmíněným třídním způsobem. Nejoslavovanější sovětský básník Vladimír Majakovskij – o kterém ovšem také existuje známá „černá“ anekdota (4) – ve své kultovní poémě Vladimír Iljič Lenin napsal: „Lenin / s člověčí láskou / tíhl k soudruhovi, // Lenin / tvrděj než ocel / na nepřítele šel.“ (5) Kdyby byl tedy Péťa synem soudruha, Lenin by jej jistě s člověčí láskou pohladil po hlavičce, zatímco na Péťu, který by byl synem třídního nepřítele, by vzal tu ocelovou břitvu.
Oblíbenou četbou mladého Uljanova byl Katechismus revolucionáře od Sergěje Něčajeva a Michaila Bakunina, zdůrazňující, že revolucionář musí „přervat všechny vztahy k existujícímu řádu, ano i k celému civilizovanému světu s jeho zákony, způsoby, konvencemi a morálkou. Je jeho nemilosrdným nepřítelem a žije jen jednomu cíli: jeho zničení. Nenávidí a opovrhuje společenskou morálkou své doby. Všechno, co revoluci prospívá, je mravné, vše, co jí překáží, je nemravné…“ Geniální Dostojevskij, který zemřel už v době, kdy bylo Uljanovovi-Leninovi jedenáct let, stihl ještě právě z příběhu Něčajeva, který přemluvil své spolusoudruhy, aby zavraždili studenta Ivanova jako údajného policejního špicla, vytušil možnost budoucího nastolení antikristovského režimu a varovat před ní románem Běsi. (6)
Lenin již v mládí projevoval „ďábelskou ,něčajevskou‘ krutost“. Když například v roce 1892 vypukl v Povolží velký hlad, jásal nad tím, že „hladomor je nositelem pokroku“, protože nutí rolníky „hledat spásu ve městech“, a tak posiluje proletariát jako hybnou sílu třídního boje. (7)
Právě tak jako nikdy neprojevil žádnou lidskost, Lenin také nikdy neprojevil ani špetku nějakého právního cítění, i když byl absolventem právnické fakulty Kazaňské univerzity. Neméně charakteristický byl i jeho postoj k demokracii, k jejímuž nastolení měla revoluce zdánlivě vést. Již na konferenci Sociálně demokratické dělnické strany Ruska v Bruselu z roku 1903, kde tuto stranu ovládla Leninova skupina do budoucna známá jako bolševici, pro něj bylo samozřejmé, že parlament bude po revoluci zrušen v případě, že si jej proletáři zvolí „špatně“. K čemuž pak samozřejmě po ruské říjnové revoluci z roku 1917 také opravdu došlo: hned v lednu 1918 byl parlament, ve kterém bolševici vinou „špatného“ hlasování proletariátu neměli ani čtvrtinu poslanců, teroristickým způsobem zlikvidován. (8)
Ještě dřív – v prosinci 1917 – Lenin vytvořil neblaze proslulou čeku (pozdější NKVD a KGB), do jejíhož čela postavil zlopověstného Felixe Dzeržinského. Jedním z prvních příkazů, který mu dal, bylo povraždění všech politických vězňů v petrohradských věznicích. (9) Trest smrti, udělovaný (Leninovými slovy) „beze všeho hnidopišského právnictví“, se brzy společně se sítí koncentračních táborů stal základním stavebním kamenem bolševického státu, na kterém později dál stavěl Stalin (ale který položil Lenin). Celkovou bilanci shrnuje Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag: v letech 1917–1959 připravil masový teror o život padesát pět miliónů lidí. (10)
Tentýž Solženicyn však sám prozřel až na sklonku éry velkého teroru, při svém vlastním utrpení v Gulagu, a to ani ne hned na jeho začátku. Naopak, sám doznává, že i když na něj jeho spoluvězeň Fastěnko (který osobně poznal Lenina!) apeloval, aby si „nevytvářel žádné modly“, vězeň Solženicyn byl ještě i pak modlářem natolik, že jeho náboženské cítění uráželo, když byl v táboře posvátným jménem Iljič oslovován jeden z muklů… (11)
Lenin sice zemřel už 21. ledna 1924, ale pro své ctitele samozřejmě zůstal věčně živým. Je všeobecně známo, že jeho mrtvola byla nabalzamována a uložena v mauzoleu, takže „člověk, který po celý svůj život s nenávistí napadal církev a náboženství, se stal zakladatelem nové církve a bohem nového náboženství, jehož ostatkům se chodily denně klanět desetitisíce věřících“. (12)
Kdyby nebylo roku 1989, probíhaly by dnes u nás grandiózní oslavy narození „božského“ Iljiče. Při psaní tohoto článku mám před sebou předlistopadový československý a sovětský tisk, s jehož pomocí si oživuji tehdejší způsob Leninova rituálního připomínání. Z titulní stránky sovětského Trudu z 22. dubna 1981 na mne zírá Leninův obrovský portrét s palcovým titulkem „Ať žije navěky jméno a dílo Vladimíra Iljiče Lenina“, doplněným úvodníkem k 111. výročí Leninova narození, hovořícím o všenárodním svátku sovětského lidu, o závazcích, které pracující na počest tohoto velikého svátku přijímají apod. Na titulní straně podnikového časopisu Zbrojovák z 26. ledna 1977 se zase objevuje připomínka 53. výročí Leninovy smrti, která je negována patřičným titulkem „Věčně živý“.
Nejznámější kultovní verše na toto téma, citované i v literatuře o moderní religiozitě, napsal po Leninově smrti již zmíněný Vladimír Majakovskij: „Lenin žil, / žije / a bude žít, / jsa naším vědomím, / silou / a zbraní.“ (13)
V roce 1947 vyšel český překlad Majakovského básně o Leninovi v luxusním knižním vydání. Známý jezuitský kněz a novinář Adolf Kajpr je tehdy ve svém časopise Katolík (v jednom z jeho posledních čísel předtím, než komunisté vydávání Katolíka „pro nedostatek papíru“ zastavili) recenzoval v článku s názvem „Lenin či Kristus?“, v němž mj. napsal:
„Čím déle knihu čtete, tím více si uvědomujete, že Lenin se má státi Kristem komunismu. Řekl bych takovým mystickým Kristem, tak jako křesťanství žije z mystického Těla svého Krista, tak jak jej hlásal sv. Pavel, tak jak z něho čerpali svou sílu mučedníci. Sv. Pavel píše: ,Mně žít je Kristus. Žiji ne já, žije totiž ve mně Kristus.‘ A naproti tomu čtěte u Majakovského a srovnávejte: ,Lenin teď víc než dříve žije a bude žít, / jsa naším vědomím, silou a zbraní.‘ Stejnou myšlenku vyjadřují tyto verše: ,Šli jsme však milióny rudých hvězd, / v každém z nás Iljič, my byli jeho syny.‘ I světlem je Lenin, tak jako Kristus říká o sobě: ,Já jsem světlo světa.‘ Majakovský totiž říká: ,Já sebe čistím pod světlem Leninovým.‘“ (14)
V závěru svého článku ovšem Kajpr označuje za věčně živého zmrtvýchvstalého Krista, kdežto Lenina za mrtvého. Tak nehorázný blud pravověrní „synové Iljičovi“ nemohli tolerovat. Adolf Kajpr zemřel v roce 1959 v leopoldovské věznici.
Poznámky:
1) Viz Vladimír Liberda, Otec totalitarismu, Opava: Optys, 1993, s. 7. Zde uvedená teze, že „ani ideální humanistická výchova neudělala z Lenina humanistu[, protože] nepříznivé geny byly silnější“, se mi však zdá být příliš lacinou odpovědí na otázku, jak dojde k tomu, že se člověk vydá na cestu zla…
2) Adam Drda, „Bojovat se bude a soboty jsou pracovní!“, Lidové noviny, 9. 11. 2007, roč. 20, č. 262, s. 11.
3) Proletáři všech zemí, odpusťte! Sto nejlepších amnestovaných anekdot, Bratislava: Columbus, 1992, s. 9.
4) Víte, jaká byla poslední slova Vladimíra Majakovského před sebevraždou? „Soudruzi, nestřílejte!“
5) Slovo o pluku Majakovského: Lyrika, agitace, poemy, dokumenty, Praha: Československý spisovatel, 1961, s. 87.
6) Vladimír Liberda, Otec totalitarismu, Opava: Optys, 1993, s. 8.
7) Tamtéž, s. 9.
8) Tamtéž, s. 13 a 48–51.
9) Tamtéž, s. 56.
10) Alexandr Solženicyn, Soustroví Gulag, 2. díl, Praha: OK CENTRUM, 1990, s. 9.
11) Tamtéž, 1. díl, s. 114.
12) Vladimír Liberda, Otec totalitarismu, Opava: Optys, 1993, s. 81.
13) Ivan O. Štampach, Na nových stezkách ducha: Přehled a analýza současné religiozity, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 203.
14) Adolf Kajpr, Svědectví doby, Praha: Česká křesťanská akademie, 1993, s. 52.