Dějiny potomků Abrahamových 3

Zhruba o dva měsíce později seděla Katka večer ve svém pokoji a četla si již hotovou část svých "Dějin potomků Abrahamových". Začínaly takto:

"Na počátku dějin naší spásy stojí praotec Abraham, který uvěřil, že k němu promlouvá Bůh, a s důvěrou v Jeho slovo se vydal na cestu Za jeho potomky se mohou považovat všichni, kdo tak jako on naslouchají ve víře Božímu hlasu, jako ke svému otci a vzoru však k němu vzhlížejí především Židé, křesťané a muslimové."

Katka pak podle Bible popisovala původ Židů a křesťanů z Izáka, vyvoleného syna Sáry, zmińovala se však i o tom, že Abrahamovým prvorozeným byl Hagařin syn Izmael, který také ještě před Izákovým narozením přijal se svým otcem obřízku jako znamení smlouvy, kterou Bůh s Abrahamem a jeho potomky uzavřel:

"I on má jistě v Božích plánech své místo, vždyť Hospodin dvakrát zachránil jeho život, když Sára vyhnala jeho matku do pouště, a slíbil, že i z něj učiní veliký národ, i když svoji smlovu ustaví s Izákem. Izmael se stal otcem dvanácti synů, za jejichž potomky se pak prohlašovaly především kmeny severní Arábie, Izák otcem Jákoba neboli Izraele, od jehož dvanácti synů odvozovalo svůj původ dvanáct kmenů izraelských.

Bůh je věrný v plnění všeho, co slíbil; o téměř dva tisíce let později se z jednoho z izraelských kmenů zrodil Mesiáš Izraele a Spasitel celého světa, po dalších více než pěti stech letech přišel v jednom z izmaelitských kmenů na svět prorok, jehož působením vznikl veliký národ duchovních potomků Izmaelových..."

V další části své práce Katka shrnovala starozákonní dějiny Izraelitů; zmiňovala se v ní o jejich víře, že se nad nimi Bůh po všech zkouškách nakonec smiluje pro sliby,  které dal jejich praotci Abrahamovi, a o tom, že své postavení "vyvoleného lidu Abrahamova" posléze začali zdůrazňovat až příliš - jako by Abraham, který se přece podle Bible měl stát "otcem mnoha národů", byl výhradně jen otcem Izraele.

Pak se dostávala k Ježíši, Židovi, kterému nešlo o založení nového náboženství, ale o plné obrácení Izraele, ke kterému se pak podle předpovědí proroků měly připojit i pohanské národy, a psala o tom, jak později do církve sice začali vstupovat pohané, ovšem většina Izraele zůstala mimo ni.

Psala o dvou větvích původní, ještě židovské církve, o judaistech, kteří chtěli následovat Ježíše věrným zachováváním Tóry, a helénistech, pro které následování Abrahamovy víry začalo znamenat prostou důvěru v Boží jednání v Kristu.

Zmińovala se o palestinských židokřesťanech, kteří se účastnili bohoslužeb v jeruzalémském chrámu a od ostatních Židů se lišili jen vírou v Ježíše a spásný význam jeho příběhu, a o tom, že teprve po zničení chrámu Římany a "semknutí řad" v judaismu přestali být křesťané považováni za jeden ze směrů uvnitř židovství a stali se samostatným náboženstvím.

Práce pak pokračovala líčením, jak pohanokřesťané, kteří v církvi postupně nabyli převahy nad židokřesťany, začali zapomínat na své židovské kořeny a hovořit o tom, že získali spásu nikoliv prostřednictvím Izraele, ale místo Izraele, který prý byl pro své nepřijetí Krista zavržen a nahrazen křesťany v roli vyvolených dětí Abrahama, prohlášeného za svědka Kristova a postavu zcela křesťanskou.

Dále v ní byla řeč o pronásledování křesťanů v římské říši a o "konstantinovském obratu" ve 4. století, po kterém se křesťanství stalo naopak státním náboženstvím, jehož věrouka musela být přesně rozpracována a učiněna závaznou pro všechny obyvatele impéria. Zmiňovala se o tom, jak od té doby začali být v rozporu s dřívější pluralitou křesťanské víry exkomunikováni i popravováni heretikové, přemýšlející o Bohu způsobem odlišným od nicejsko-cařihradského vyznání víry, jak došlo k vydání zákonů proti pohanům, k diskriminaci a pronásledování Židů, k vedení výbojných válek ve jménu šíření křesťanství atd. Líčila církev jako jedinou univerzální moc v Evropě po rozpadu římské říše a představy papeže na Západě a byzantských císařů na Východě, že jsou oprávněni mocensky vládnout všem lidem ve jménu Kristově. Katka to vše shrnovala takto:

"Zatímco v předkonstantinovském období křesťané vynikali láskou k bližnímu a ochotou trpět pro svou víru, nyní se z pronásledovaných sami stali pronásledovateli. Ukřižovaného Krista už církev hlásala spíše jen slovy, Jeho lásku k nepřátelům, mírnost a pokoru nechápala a nenásledovala."

Práce rozebírala i na koncilech rozpracovanou víru ve tři osoby v Bohu a dvojí přirozenost v Kristu, která promýšlela obsah evangelia slovníkem řeckého filosofického myšlení a nic neříkala "semitsky" uvažujícím židokřesťanům, kteří vyznávali Ježíše jen jako člověka, kterého Bůh učinil Pánem a Mesiášem, především Jej však chtěli následovat, nikoliv spekulovat o Jeho přirozenosti. Poté pokračovala překvapivou myšlenkou, kterou si Katka vyvodila ze své studijní literatury:

"Již po konstantinovském obratu židokřesťanství na Západě rychle mizí, po celá staletí se však ještě udržuje v Palestině, Sýrii, Mezopotámii a dalších východních oblastech včetně Arábie, odkud měl posléze k úžasu křesťanského světa vzejít nový apoštol, zvěstující víru podobnou té, kterou vyznávala tato zavržená větev křesťanství...

Jmenoval se Muhammad ibn Abdulláh a narodil se roku 570 v Mekce v kmeni Kurajšovců, kteří se prohlašovali za nejvýznamnější potomky Izmaela, Abrahamaova syna, od něhož odvozovali svůj původ i ostatní Arabové a dokonce i někteří arabští židokřesťané."

Následovalo líčení polyteismu a mravní bezuzdnosti většiny Arabů v této době, jejich politicky motivovaného odmítání židovství a křesťanství  i snahy o hledání původního "náboženství Abrahamova", které se podle víry pozdějších muslimů naplnilo roku 610, kdy Muhammad po zážitku podobném povolání starozákonních proroků začal zvěstovat Korán jako zjevení, hovořící v arabštině o jediném všemohoucím a milosrdném Bohu, který bude soudit všechny lidi podle jejich víry a lásky k bližnímu. Katka líčila Muhammadovo působení takto:

"Byl přesvědčen, že hlásá totéž, co před ním židovští proroci a Ježíš; nechtěl zakládat nové náboženství, ale jen přimět Mekkánce, aby se obrátili k víře v jediného Boha Abrahamova, již vyznávané Židy a křesťany. V koránských verších hovořil o Abrahamovi jako o pravzoru víry, ale i o Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi a mnoha dalších biblických postavách.

Hrdě se hlásil i ke Kristu a jeho osudy mají s Ježíšovými nemálo společného: jako kdysi Ježíšovy, i Muhammadovy výzvy k obrácení narazily na odpor, i Muhammad byl svým okolím označován za blázna či posedlého, odmítán a pronásledován. Představitelé pohanské Mekky viděli v Muhammadovi škůdce svých zájmů a ohrožovali na životě jej i skupinu prvních učedníků, která se kolem něj shromáždila.

Náboženství těchto Muhammadových stoupenců bylo velmi podobné víře někdejších prvních křesťanů ze židovství: slavili židovské svátky, nejedli Židům zakázané pokrmy, postili se stejně jako Židé a při modlitbě se obraceli směrem k Jeruzalému. Přitom přijímali Ježíše, o kterém se ale nejstarší části Koránu zmiňují jen zřídka; popisují Jeho narození z Panny Marie, vyzývají Židy, aby v Něj věřili, nazývají Jej však pouze Božím služebníkem. To se nám může zdát málo, ale jako Božího služebníka tehdy Krista vyznávali i semitští křesťané Východu, kterým se arabští (a tedy také semitští) stoupenci Muhammada podobali i tím, že od náboženství neočekávali propracované věroučné články, ale především směrnice, jak mají správně žít.

A jejich život nám v tomto prvním období velmi připomíná život prvních křesťanů. Muhammad je mimo jiné učil trpět pro víru a nikdy neodpovídat na násilí svých pronásledovatelů stejným způsobem. Také sám byl ochoten obětovat z lásky k Bohu i svůj život, a teprve když mu bylo v Mekce úplně znemožněno hlásat Boží slovo, odešel z ní roku 619 kázat do města at-Táifu. Jeho obyvatelé jej však vyhnali ze svého města a kamenovali."

Touto větou Katčina práce zatím končila. Události dějin "abrahamovské" víry však do nich zabrané pisatelce dál běžely před očima jako barvitý, nesmírně strhující film...