Nová rubrika s hrdinkami (možná i) detektivního příběhu

V lidském životě se vždy prolínají věci vážné, věci tragikomické i věci jen čistě úsměvné. V mém případě do té poslední kategorie patří spisovatelství, kterému se už od nabytí gramotnosti vášnivě oddávám.

Od útlého dětství jsem vždycky rád nejen četl, ale i psal. Nejenom četl, ale také přečtené přetvářel po svém. A tak hrdinové ani ne desetiletého "spisovatele" už ztroskotávali na pustých ostrovech a prožívali různá neuvěřitelná dobrodružství. Jen na detektivku jsem si nikdy netroufl. I ty jsem sice v klukovském věku hltal, ale kauza "vraždy ve školní kapli" se v mé mysli zrodila až o třicet let později.

A detektiv mi chybí dodnes. Hrdinu typu Sherlocka Holmese či Hercula Poirota už určitě nestvořím, a ani bych ostatně nechtěl. Mou ideou není hlavní postava, která přichází zvenčí něco vyšetřovat, ale spíš postava, v jejímž prostředí náhle dojde k dramatu vraždy a ona se ocitá in medias res. Trošku brutálně mě napadá, že by mohlo jít o prostředí školní třídy - jedno z mála, které si snadno dokážu představit. Vím sice, že ve správné detektivce by měl být obětí vraždy postarší gentleman na anglickém venkovském sídle, ale takovéto prostředí by se mé znalosti a představivosti vymykalo mnohem víc než pustý ostrov.

A také bych do něj nemohl nijak umístit své postavy tří sester, spojených s Biskupským gymnáziem v Městečku. Ty se zrodily před patnácti lety, i když tenkrát vlastně ještě byly jen dvě. Až o pět let později jsem si vzal k srdci slova Járy Cimrmana, který jak známo A. P. Čechovovi na sdělení, že právě píše Dvě sestry, odpověděl: "A Antone Pavloviči, není to málo?"

Rád bych i touto cestou vzdal dík Veronice Tydlitátové, redaktorce Evangelických kalendářů na léta 2001 a 2006, která mi v nich poskytla prostor k publikování obou příběhů dvou a potom tří sester. Ty se ovšem tehdy objevily na scéně v poněkud nudném žánru "poučné povídky", byť poměrně originálně věnovaném tématu mezináboženských vztahů.

Nejmladší ze sester byla v roce 2000 ještě nemluvně. Dnes už je ovšem gymnazistka a něco mi říká, že by se mohla stát klíčovou postavou Vraždy ve školní kapli. Po patnácti letech se mi najednou zdá, že by možná holky rády zavítaly i do blogosféry. Příští měsíc bych chtěl začít na blogu vyvěšovat nejprve jednotlivé kapitoly těch dvou povídek, na které by pak také na pokračování navázala detektivka, v níž by se jejich hrdinky, zestárlé o příslušný počet let, znovu objevily.

Závěrem jen ještě konstatuji, že postavy, které budou vystupovat v následujících textech, sice pochopitelně mají tu a tam něco společného s lidmi, s nimiž jsem se ve svém životě setkal, ale nejsou jejich portréty. Každá z nich si žije svůj vlastní, čistě literární život.