Církev slavila Květnou neděli. Při bohoslužbě se četlo evangelium o slavném vjezdu Krista do Jeruzaléma, ale také pašije o utrpení Páně. Když se Katka, Hela a Kristýnka společně vracely z kostela, Hela poznamenala: „Den poté, co v Betanii jedna z Ježíšových učednic pomazala jeho tělo k pohřbu, jej jeho mužští učedníci nadšeně vítali jako krále, který se triumfálně ujme moci... Už předtím chtěli ty, kteří ho nepřijímali, spálit nebeským ohněm a rozdělovali si vládní křesla v budoucí mesiášské říši. A i když pak viděli, že je všechno jinak, brzy se zase otřepali a své násilí, fanatismus a touhu po moci si dokonce i ve jménu ukřižovaného Mesiáše vesele provozovali dál. Pán Ježíš toto vše viděl ve své těžké hodině v Getsemanech a jeho duše z toho byla ,smutná až k smrti´...“
„Tvá sestra má obdivuhodnou fantazii, Kristýnko,“ poznamenala Katka šibalsky. „Jsem si jistá, že by nám Kristovo getsemanské vidění dokázala vylíčit tak podrobně, jako kdyby je měla ona sama.“
„To si piš, že dokázala. Abych vám mohla říct, co Ježíš v Getsemanech viděl při pohledu do budoucnosti, stačí mi jen trochu znát dějiny křesťanství,“ nedala se Hela. „Ale pro mě za mě, klidně to berte jenom jako projev fantazie. To, co teď ode mě uslyšíte, bude tedy jen taková povídka. Taková velice strašidelná povídka... Ty máš přece ráda strašidelné pohádky?!“ mrkla Hela na malou Kristýnku a začala vyprávět.
„Na této zemi Kristus působil především mezi Židy a až na naléhání kananejské ženy udělal převratný krok k působení mezi lidmi ze všech národů. Jiné dvě ženy stály na začátku a na konci evagelního příběhu – Ježíšova matka Marie z Nazareta a první svědkyně jeho vzkříšení Marie z Magdaly. Ještě i v prvotní církvi byly ženy jáhenkami, apoštolkami a rovnocennými spolupracovnicemi mužů. Ale mužští církevní představitelé se záhy postarali o to, že církev začala hned dvojnásobě kulhat na jednu nohu. Z církve ze Židů a pohanů se stala jen církev z pohanů a z církve bratrů a sester církev, v níž byly hřivny žen zakopány. Choromyslní teologové začali všechny ženy označovat za méněcenné bytosti a nástroje ďábla, za hříšné Evy, kvůli nimž musel zemřít i Boží Syn. Všichni Židé dostali ,pro změnu´ nálepku bohovražedného lidu, který zavinil smrt Krista...
I v církvi se ukázala stará pravda, že v dějinách patří k sobě nadvláda mužů a sklon k násilí a zabíjení. Když se původně pronásledované křesťanství stalo státním náboženstvím římské říše, žáci toho, který se z lásky nechal ukřižovat a na kříži se modlil za své nepřátele, začali sami pronásledovat a zabíjet všechny, kteří k nim nepatřili – Židy, pohany a dokonce i nepohodlné křesťany, obžalovávané z kacířství neboli nepravověrnosti.
Kdyby tehdy ženy měly ještě v církvi nějaký vliv, jistě by mužům vysvětlily, že ubližovat lidem pod záminkou ,vyšší myšlenky´ či ,lásky k Bohu´ je zásadně a vždycky špatné. Ženský prvek však v rozhodujících církevních kruzích zastupovaly výhradně ženské šaty, které začali nosit duchovní...
Po zániku římské říše se vše ještě víc zhoršilo. Franští králové, kteří nahradili římské císaře, začali ve spolupráci s papeži ,pokřesťanšťovat sousední kmeny ohněm a mečem. Nejslavnější z nich, Karel Veliký, ,křtil´ Sasy a Polabské Slovany s takovým zápalem, že se stal jejich masovým vrahem. Jiní ,misionáři´ hlásali křesťanskou lásku neméně svérázně. Pohané dostávali na výběr: buď křest, anebo smrt. Někdy byli také za svou zatvrzelost vůči křesťanství trestáni vypichováním očí nebo usekáváním končetin, v lepším případě prodáváním do otroctví.
Tímto způsobem se postupně rodila ,křesťanská Evropa´, ve které všechny národy vyznávaly jedinou pravou víru. Zle se vedlo každému, kdo se od ní jakkoliv odchyloval. Kacíři byli vyhledáváni inkvizicí, bohulibým orgánem, který dopadené ,úchylkáře předával státní moci, aby je nechala zaživa upálit. Proti Židům církev vydávala zvláštní zákony, které od ní mnohem později převzal Hitler, a křesťanský lid je za spáchanou ,bohovraždu´ s železnou pravidelností trestal smrtí. Obtížnější to bylo s muslimy, kteří na rozdíl od Židů nebyli zdaleka bezbranní. Papežové tedy proti nim začali vyhlašovat ,svaté války´ jako nový druh záslužného zabíjení ve jménu Krista. V těch se vyznamenali křižáci, kteří nosili na šatech kříž – znamení lásky, se kterou Ježíš zemřel za všechny lidi – a pobili víc muslimů i Židů než kdokoliv jiný. Po dobytí Jeruzaléma tam dokonce na Kristovu počest zmasakrovali úplně všechny jeho obyvatele včetně starců, žen a malých dětí.
Nový problém vyvstal před muži církve poté, co Kolumbus objevil Ameriku: bylo třeba rozřešit otázku, zda mají indiáni duši. Jednalo se o stejný oříšek, jaký kdysi křesťanští učenci museli rozlousknout v případě žen. K osvícenému závěru, že duši mají výhradně bílí muži – katolíci, církevní myslitelé nedospěli, ale myslím, že moc nechybělo. I indiánům se tedy nakonec dostalo dobrodiní křtu, který byl ovšem spojen se zotročením. Podobně jako předtím pohané i Židé také oni samozřejmě mohli svobodně volit mezi křtem a smrtí. V Americe se církev podílela na snad vůbec největším vyhlazování v dějinách, v jehož průběhu zmizely ze světa nesčetné indiánské kultury.
Na neúprosnosti hlásání jediné pravdy nic nezměnilo ani to, že křesťanstvo bylo ve stavu rozpadu. Církev, která měla být podle Kristovy vůle znamením jednoty a lásky, se totiž už ve středověku v proklínání rozdělila na východní a západní a na začátku novověku následovalo ještě mnohem bouřlivější rozdělení západní církve na katolickou a protestantskou.
Katoličtí a protestantští církevníci pak spolu soutěžili v tom, kdo z nich se víc vzdálí Ježíšově všeobjímající lásce, pokoře, snášenlivosti a mírumilovnosti. Hlavní protestantští reformátoři pokládali ,nepravověrné´ za ďábelské zlo a nejednou ochotně souhlasili s jejich likvidací – stejně jako katolická inkvizice, která v této době dosáhla největší slávy. Řádila jak v Římě, tak i ve Španělsku, kde její tamější první šéf Torquemada získal čestné přízvisko ,král katů´.
Učedníci toho, který se modlil, ,aby všichni jedno byli, se rozdělili do několika táborů, jejichž příslušníci se po celá staletí vzájemně vyvražďovali. Králové jakéhokoliv vyznání pronásledovali příslušníky všech ostatních církví a celé země pustly v důsledku ,náboženských válek´. Nakonec se katolíci a protestanti dokázali dohodnout jen na zásadě ,čí vláda, toho náboženství´, která dávala panovníkům právo znásilňovat svědomí jejich poddaných. U nás na základě této zásady kněží, vojáci a kati obrátili na správnou víru velkou většinu národa, která byla do té doby ,kacířská´. Ke slovu se dostali horliví šílenci jako byl jezuita Koniáš, nutící lidi, aby odevzdali všechny své náboženské knihy a jako nesvéprávní pitomci ve všem věřili a mysleli přesně podle toho, co jim řekne farář.
V jedné věci byli křesťané různých vyznání přes všechen vzájemný boj úplně zajedno, a to v nesmiřitelnosti vůči společným nepřátelům. K těm patřili především ďábelští Židé a ďábelské ženy neboli čarodějnice.
Církevníci dokonale ovládli umění rozpoznat ženy, které uzavřely smlouvu s ďáblem a ve spojení s ním prováděli hrůzné pikle. Obžalované pak mučili tak dlouho, dokud se nepřiznaly ke všemu – od pojídání novorozeňat po proměňování se ve zvířata. Na základě přiznání je pak po zásluze popravili. Mezi oběťmi nechyběly ženy, které muže dráždily tím, že něco znaly a uměly nebo se dokonce – místo aby držely ústa a krok – nebály vyjadřovat svůj názor. Když takové ženy všem na očích hezky oběsili nebo upálili, byla to zároveň i působivá výstraha pro případné další odvážlivkyně... Zběsilé vraždění nešťastnic bylo provozováno jak v katolické, tak v protestantské části Evropy po nekonečných tři sta let. Odhaduje se, že za celou dobu od začátku působení inkvizice byl připraven o život snad až milión nevinných žen. To odpovídá počtu všech obyvatel dnešní Prahy.
Myslím, že po staletí trvajícím masovým masakrováním žen coby čarodějnických zrůd, které je tím nejvýmluvnějším dokladem církevního vidění ženy, bych mohla své strašidelné vyprávění patřičně děsivým způsobem uzavřít...“
Kristýnka se na příběh tvářila trošku vyjeveně: „Je to jen pohádka, viď,“ zeptala se Hely. „Ale proč nekončí taky tak hezky, jako všechny ostatní pohádky?“
„To víš, že je to jen pohádka,“ snažila se sestřičku uklidnit Katka. „A navíc ji Hela vůbec nevyprávěla správně.“
„Není to pohádka, jsou to pravdivé dějiny církve poté, co se stala mužským klerikálním spolkem,“ řekla Hela.
„Ale ne,“ namítla Katka. „Menší část pravdy, totiž jen ta ,černá´ část, vytržená z celku, je už vážně spíš pohádkou než pravdou. Ve skutečnosti samozřejmě církev ve svých dějinách způsobila nepoměrně víc dobrého než zlého. Ale i tak by byl tvůj příběh dobrý a ve vyšším smyslu pravdivý, kdybys mu dala šťastný konec, kterého se Kristýnka právem dožaduje.“
„Jakýpak šťastný konec?!“ odpověděla Hela. „Příběh zatím končí tím, že církev už dnes sice nemůže posílat nepohodlné ,kacíře´ a ženy na hranici, ale zato je ubíjí byrokratickou mašinérií a nekonečným usměrňováním a omezováním. To je šťastný konec jak blázen...“
„Rozuzlení ,pohádky´ jsem četla u velkého teologa Karla Rahnera, který si církev vůbec neidealizoval, ale přesto ji miloval. Mimochodem, v Rahnerově – nebo spíš evangelním – podobenství církev symbolizuje hříšná žena...“
Katka se naklonila ke Kristýnce a řekla: „Dovykládám ti to správně... Kristus, v jehož jménu vykonala církev mnoho dobrého, ale také to špatné, o čem mluvila Hela, na úplný závěr příběhu přichází, aby vykonal soud. Žalobci k němu přivádějí ženu, srážejí ji k zemi a vznášejí proti ní obvinění. Tou ženou je ubohá církev hříšníků. ,Mistře, tato žena byla přistižena při nevěře. Co ty na to?´ Soudce však k jejich úžasu řekne: ,Každý z vás je hříšníkem... Můžete hodit kamenem po této ženě?´ Žalobci se po jeho slovech tiše vytrácejí, až nakonec Pán zůstává se ženou sám. Pozvedá ji z prachu a hledí jí do očí: ,Ženo, kde jsou ti, kteří tě obviňovali? Nikdo tě neodsoudil?´ Ona s nevýslovnou kajícností a pokorou odpoví: ,Nikdo, Pane.´A Pán dodá: ,Ani já tě neodsuzuji.´ Políbí ji na čelo a řekne s láskou: ,Nevěsto moje, svatá církvi.´“