„Katko, asi se dám k bahá’istům,“ hlásila Hela po příchodu domů s úsměvem. „Jsou super: Podporují emancipaci, už v 19. století požadovali rovnoprávnost žen i v přístupu ke vzdělání a ženy se u nich mohou uplatnit v náboženských institucích – ne jako u katolíků... A stejně jako já jsou přesvědčeni, že jedině ženy mohou světu přinést mír! Znáš tuto víru, religionistko?“
„Bahá’í víru znám a všeho, co říkáš, si v ní vážím,“ odpověděla klidně Katka. „Nemám ale důvod vážit si méně křesťanství, které přineslo revoluci v postavení žen už v 1. století. Požadavek nejen plně rovnoprávného vzdělání, ale i aktivního společenského uplatnění žen formuloval například Komenský a i v 19. století hráli křesťané v emancipačním hnutí významnou roli. Uplatnění žen v náboženských institucích je dnes v některých církvích v podstatě neomezené (zatímco v Bahá’í společenství je rozhodování na nejvyšší úrovni přece jen svěřeno jenom mužům). A o poslání žen zachránit světu mír hovoří třeba poselství Druhého vatikánského koncilu ženám.“
„A co Táhere, ta jedinečná hrdinka, která se jako zázrakem objevila v době a prostředí, které ženským osobnostem tak málo přálo?“
Katka se usmála: „I ona mi připomíná něco z dějin křesťanství, a sice působení mé patronky svaté Kateřiny Sienské, která to ve 14. století neměla o nic lehčí. Obě tyto ženy šokovaly své okolí: Táhere například tím, že odložila závoj, a svatá Kateřina zase neváhala darovat žebrákovi svůj řádový plášť, protože chtěla být ,raději bez pláště než bez lásky’– i když v tehdejší době bylo pro ženu velice neslušné jít po ulici nezahalená do pláště. Táhere umřela v šestatřiceti obětujíc se za svou milovanou víru, svatá Kateřina ve třiatřiceti obětujíc se z lásky ke Kristově církvi. Táhere se stala Bahá’í symbolem emancipace žen a svatou Kateřinu zase papež Jan Pavel II. nazval ,viditelným znamením pro poslání ženy v církvi’...“
„Ten symbol má ale platnost jen v bahá’ismu! Nebo se snad opravdu v katolické církvi počítá s tím, že žena bude – tak jako svatá Kateřina – říkat papeži, co má dělat?! Na její názor není zvědavý ani poslední farář. Může být leda tak uklízečkou v kostele, farskou hospodyní anebo ,černoškou’ v klášteře!“
„Zase tak zlé to není,“ mírnila Katka sestřino rozhorlení. „Katoličky dnes ve světě běžně spolurozhodují ve farních radách, působí jako pastorační asistentky, poskytují duchovní vedení, učí na teologických fakultách a podobně. Svatá Kateřina a další velké křesťanky se staly znamením toho, že Duch Svatý vane, kudy chce – i pokud jde o roli žen v církvi. Připouštím, že naše církev ani zde, ani v jiných věcech nemívá naspěch, aby uznala, že vane určitým směrem. Ber to tak, že u Pána je ,tisíc let jako jeden den’ – a o církvi to platí taky. Nikdy nepospíchá, protože je věčná... Ale i na jejích hodinách jde čas kupředu – jen zkrátka pomalu.“
„Možná máš pravdu,“ připustila neochotně Hela. „Nelze popřít, že třeba od upalování kacířů a vyhlašování křižáckých výprav k omlouvání se za inkvizici a křižáky asi nějaký ten čas na hodinkách pokroku uplynul. Ale na tom, že jde o patriarchální církev, se nezměnilo nic. Mužská církev hříchy spáchala, mužská církev se za ně omlouvá. Nás se to vlastně vůbec netýká...“
„Ale Helo! Neexistuje hříšná mužská ani svatá ženská církev. Církev je svatá svatostí Krista, který je její hlavou, a hříšná hříšností nás křesťanů a křesťanek. Její dějiny znají jak mnoho mužů a žen, jejichž životy byly zjevením Kristovy lásky, tak také mnoho lidí obojího pohlaví, páchajících zvrácenosti. Ani na vraždění ,kacířů’ se nepodíleli jen Torquemadové, ale i Kateřiny Medicejské.“
„Ano, bartolomějská noc – 1572,“ doplnila posměšně Hela. „Existence jedné nebo i řady násilnických fanatiček ovšem nic nemění na tom, že sklon k vraždění je spíš mužský než ženský. My ženy míváme jistě zas jiné chyby, nicméně býváme citlivější a bolest nebo dokonce násilná smrt druhých nám vadí víc než mužům. To je jasné mimo jiné i z Bible.
,Černoši’ tvrdí, že ženy nemohou být kněžkami a zpřítomňovat Kristovu oběť na kříži, protože se na Jeho smrti nijak nepodílely. Jako argument proti svěcení žen se mi to sice zdá být slabé, ale jinak je to pravda. Když se podíváš na pašije, co vidíš? Na jedné straně muže plné agresivity, kteří na Ježíše plivají, bijí Ho, bičují, nasazují Mu trnovou korunu, posílají Ho na smrt a ještě i cestou na Kalvárii si na Něm vybíjejí svou potřebu ponižovat a ubližovat. A na straně druhé ženy plné lítosti a soucitu, které nad Kristem naříkají a oplakávají Ho a podle možností se Mu snaží pomoci.
Z Ježíšových učedníků a učednic Jej až na Golgotu doprovázely pouze ženy a chlapec Jan. Na obrazech ukřižování bývají pod křížem někdy vyobrazeny tři Marie, jindy jenom Matka Boží a Jan. I u té druhé varianty je ale symetrie jen zdánlivá. Říká se, že Panna Maria představuje církev coby matku křesťanů a Jan pravého Kristova učedníka, který obdržel Ducha. Ten ženský, mateřský obraz církve dává smysl – souzní mi s ním působení bezpočtu velkých žen v církvi, například Matky Terezy. Ale jak je to s církví, kterou symbolizuje Jan? Vždyť ,duchovní’ janovská církev je v dějinách v podstatě neviditelná. O to viditelnější je církev petrovská, tedy církev institucionální, mocenská a násilnická, jejíž první šéf chtěl nejprve za Ježíše přes Jeho jasně projevenou vůli bojovat mečem a potom Jej opakovaně zapřel. Ve scéně ukřižování pravdivý ,mužský’ obraz církve postrádám...“
„Já ne...“ odpověděla tiše Katka. „Vzpomínáš si ještě, jak jsem zakončila tvou povídku? Vyprávěním o nešťastné nevěrné ženě, kterou Pán přijal jako svou milovanou nevěstu. Druhé, tentokrát ,mužské’ ztělesnění církve hříšnic a hříšníků v evangeliu vidím přímo na podivuhodné mesiášské svatbě, uzavřené Ježíšem na kříži s církví a s každou jednotlivou lidskou duší, kterou krev a voda z Jeho probodeného boku očišťuje od hříchu a činí z ní nevěstu bez poskvrny. Ze všech obrazů ukřižování mě nejvíc oslovuje Rubensova Rána z milosti, zachycující právě tento okamžik. Postava, o které mluvím, tam má ke Kristu úplně nejblíž – nenachází se pod křížem, ale na kříži. Je to Dismas, lotr po Ježíšově pravici. Tak jako on, i církev se v minulosti zapletla s násilím a mnohé nenapravitelně pokazila; ale stejně jako Dismas i ona ví, ke komu se má vrátit... Z osudu lotra, který litoval svých vin, vložil všechnu svou naději do Ježíšova slitování a byl přijat, smí čerpat naději na zázrak lásky, kterým se strašidelný příběh o lidské vině proměňuje v nádherný příběh o Božím milosrdenství...“
2024 ©