Vražda ve školní kapli (kapitola 11.–14.)

Napsal Vít Machálek (») 13. 4. 2016 v kategorii Sestry, přečteno: 492×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Dlouho očekávané rozuzlení je tady.:-) Příběh tří sester a zločinu na Biskupském gymnáziu dnes končí.

 

Kapitola jedenáctá: Je hrozné být blondýna

Jednoho krásného jarního dne se do třídy Kristýny Bartlové po domluvě s ředitelem Biskupského gymnázia dostavil uniformovaný policista. Byl to poručík Pinc, který při této příležitosti vystupoval velmi striktním, úředním způsobem, takže každé jeho slovo museli studenti vnímat jako výrok nezpochybnitelné autority. Měl s sebou dokonce želízka, takže se všech zmocnilo očekávání, že budou svědky pojmenování a zatčení pachatele vraždy ve školní kapli. Ty, kteří očekávali, že si policista odvede Kristýnu, však hned zkraje čekalo velké překvapení. Poručík Pinc povolal naopak Kristýnu k sobě na stupínek a prohlásil, že policie nade všechnu pochybnost shledala její nevinu. Její výpověď nejen že se ukázala být pravdivá, ale dokonce výrazně napomohla k blížícímu se uzavření případu. Nechť tedy studenti vezmou na vědomí, že to, co jim nyní Kristýna řekne, není výpověď podezřelé, ale naopak klíčové svědkyně.

Kristýna své spolužáky oslovila se směsí taktu, jímavosti, ale i skryté hrozby, která visela ve vzduchu. Zdůraznila, že nemá nikomu za zlé podezření, které jí mnozí dodnes dávali najevo. Pochybila tím, že po objevení Fandova těla v kapli nestrhla poplach. Bylo tomu tak ale proto, že prožívala strašný šok. Zmínila se o svém vztahu s Fandou, který se sice předtím přerušil, ale v kapli jej v ten osudový den chtěli obnovit. Potom pohlédla na Jeronýma a se zvláštním důrazem konstatovala, že právě on o tom věděl a jeho žárlivost na Fandu mu dávala motiv ke spáchání zločinu:

„Policie tě doposud nepodezírala, protože měla materiální důkaz proti někomu jinému: v kapli po vraždě našla kapesní Korán, který se zdál dokazovat, že v ní musela být Lajla. Moje sestra ale už před vraždou slyšela od Lajlina otce a bratra o jejím trápení nad tím, že jí koránek někdo ukradl. A já nyní tvrdím, Jeronýme, že jsi to musel být ty. Já, která jsem Lajle koránek sama věnovala, ani Petr, který je do ní zamilovaný, nepadáme do úvahy pro roli zloděje a současně vraha, který chtěl nastražením koránku v kapli udělat z Lajly obětního beránka. Všechno ukazuje na tebe, který jsi měl i motiv, i příležitost!”

Pobledlý Jeroným matně prohlásil, že toto obvinění je úplně nepravdivé; příliš přesvědčivě to neznělo. K všeobecnému údivu ale Kristýna přikývla: „Ano, je nepravdivé. Vznesla jsem je jen proto, abys také sám poznal, jaké to je, když tě někdo nepravdivě obviní z vraždy!”

„Ve skutečnosti nelze,” pokračovala Kristýna, „považovat za prokázané ani to, že je zde někdo, kdo chtěl udělat z Lajly obětního beránka. Ono totiž existuje také něco jako dvojitý bluf, není-liž pravda, Lajlo? Tvoje tvrzení, že ti koránek někdo ukradl, vůbec nemuselo být pravdivé! Ta role nevinné oběti ve stylu hilsneriády se ti v době islamofobie sama nabízela; a tak jsi po zabití Fandy rafinovaně nechala v kapli svůj koránek poté, co jsi předtím několika lidem řekla, že ti ho někdo ukradl!”

Lajla zalapala po dechu. Vykřikla, že to tak nebylo, ale její spolužáci jí zjevně nevěřili. Adam na ně triumfálně pohlédl: „Vidíte, že jsem měl pravdu! Jak jen jste mohli podezírat Kristýnu?! Bylo mi to víc než jasné od začátku. Svatý František z Assisi byl kdysi připravený zemřít rukama muslimů. A my v Třescích plescích jsme už dlouho před vraždou varovali, že něco takového je právě u nás, tady a teď, znovu aktuální!”

Kristýna na něm spočinula zvláštním pohledem. Její oči zajiskřily jako oči lvice před skokem. Pak se znovu obrátila ke třídě a řekla: „Ano, tohle jste si měli myslet. Už před vraždou jste na ni a na Lajlu v roli pachatelky byli připravováni! Když se nad tím člověk zamyslí, nemůže mu to nebýt podezřelé. Nemělo celé to vyvolávání nálad proti Lajle prostřednictvím Třesků plesků právě tento účel? Nebyly celé Třesky plesky jen takovou kouřovou clonou, za kterou chtěl jejich šéfredaktor provést svůj vražedný plán?!”

„Kristýno, to přece...,” zablekotal Adam, totálně vyvedený z míry. „To přece bylo všechno kvůli mně, chceš asi říct! Víte, je hrozné být blondýna,” rozhorlila se Kristýna. „Kdybych nebyla holka, za kterou se kluci otáčejí, určitě by mě nepotkalo ani obviňování z vraždy, ani to, že by mi Fandu někdo zabil. Podezírala jsem Jeronýma, který na něho žárlil, ale ve skutečnosti to byl Adam, kdo rozuměl hloubce mého vztahu s Fandou a nehodlal se s ním za žádnou cenu smířit. Poznal, že ne Jeroným, ale Fanda mu u mě stojí v cestě, a tak se dopustil vraždy.  Samozřejmě, že ji nechtěl hodit na mě, ale na Lajlu! Nevěděl, že zrovna ten den půjdu za Fandou do kaple. Kdyby do ní v tu ranní hodinu nevstoupil nikdo jiný než Fanda a po něm Adam, tak by celý ten ďábelský plán velmi pravděpodobně vyšel. Lajle by nikdo neuvěřil, že jí byl koránek ukraden. Policie by si myslela, že její otec a bratr se ji touto nepřesvědčivou výpovědí jen zoufale snaží zachránit před usvědčením z vraždy. Jenže já jsem do kaple šla. Byla to nejhorší chvíle mého života, když jsem v ní Fandu našla zabitého. Ale rozhodně mi nezatemnila smysly natolik, abych si nevšimla vedle Fandy ležícího koránku. V době mého vstupu do kaple v ní koránek nebyl. Zato v ní bylo otevřené okno. Když pak ale přišla do kaple policie, okno bylo zavřené.

  

Kapitola dvanáctá: Zatčení

Kristýna se znovu zahleděla na Adama a zeptala se jej: „Přiznáváš, že jsi to byl ty, kdo to okno zavřel?” Zcela zaskočený Adam se zmohl jen na zavrtění hlavou: „Ne, jistěže ne, jistěže jsem nic nezavíral...”

„Ale policie našla na okně tvoje otisky prstů – že, pane poručíku?” Kristýna se obrátila na Pince, ale zároveň nespouštěla oči z Adama. A jako by jej zhypnotizovala k reakci, kterou očekávala a která vzápětí opravdu přišla: „To není pravda, měl jsem...”

„Měl jsi na rukách rukavice, že? A teď na nich máš želízka!” Poručík Pinc přiskočil k ohromenému Adamovi a svým nejúřednějším hlasem pronesl formuli o tom, že jej jménem zákona zatýká pro vraždu. Pak ještě dodal: „Tvoje otisky prstů ve skutečnosti na okně opravdu nebyly. Máme ale jiné důkazy. Tak například se nám poté, co Kristýna Bartlová rozbila tvoje alibi, s její pomocí podařilo najít vražednou zbraň, kterou jsi zločin spáchal...”

„Ty zmije!!” Adamův výkřik směrem ke Kristýně byl projevem bezmocné zloby a současně i bezděčným přiznáním. „Je to všechno tvoje vina! Věřil jsem, že nad tím přiblblým pobožnůstkářem u tebe snadno vyhraju – a tak to taky mělo být! Kdybych neviděl, že mu pořád dáváš přednost, zatímco na mě kašleš, tak bych nikoho nezabíjel! Víš, kdy jsem se definitivně rozhodl to provést? Když jsem tě viděl, jak sis mými nejlepšími Třesky plesky, které jsem ti věnoval, utřela boty! To jsi neměla dělat...”

  

Kapitola třináctá: Neither honors nor forgives

Tři sestry seděly u nejlepšího vína, aby jím zapily konec noční můry, která se tak dlouho vznášela nad jejich rodinou. Kristýna podrobně vylíčila průběh Adamova zatčení. „Skvělá práce,” poplácala ji po ramenou Hela. „Už ti nikdy nebudu vyprávět vtipy o blbých blondýnách! Nebýt tebe, kdo ví, jak by to dopadlo. Pince jsme sice nějak přesvědčily, aby tu hru s námi hrál, ale kdybys nedosáhla toho, že se z míry vyvedený Adam sám přiznal, možná by to všechno skončilo tak akorát Pincovým vyhozením od policie. Ta by toho proti Adamovi bez jeho přiznání měla zatraceně málo...”

„Ve skutečnosti je to všechno tvoje zásluha,” odpověděla skromně Kristýna. „Kdyby sis Pince neomotala kolem prstu, tak bych se já sama ani nikdy nedozvěděla o nastraženém koránku a zavřeném okně. Víte, Fanda měl od doby našeho společného modlení se v kapli ve zvyku dívat se otevřeným oknem na ten mohutný kaštan – a to se mu bohužel stalo osudným...”

„Jo, bohužel si toho jeho zvyku všiml i Adam – a vnuklo mu to nápad, jak spáchat vraždu a mít při tom alibi,” doplnila ji Katka. „Do školy evidentně přišel až po vraždě, a tak se zdánlivě nemusel ničeho bát. Bez tvého svědectví o otevřeném okně by asi policie ani nepřišla na to, že vražda byla spáchána zvenčí – a donekonečna by trápila jen vás čtyři, kteří jste v kritické době byli v budově...”

Kristýna přisvědčila: „Ve skutečnosti byl ovšem pachatelem ten, kdo do budovy školy vstoupil jako pátý až po vraždě. Předtím byl v zimním, ještě temném ránu skrytý někde nahoře na kaštanu za oknem kaple. Nejspíš potom ze stromu na Fandu zavolal. Fanda se vyklonil z okna, podíval se vzhůru – a v tu chvíli Adam seshora použil svou zvláštní vražednou zbraň, kterou si předtím vypůjčil ve skladu lehkoatletického náčiní, které na Biskupském gymnáziu máme. Později ji tam sice důkladně očištěnou vrátil zpět – ale policie poté, co jsem dala Pincovi příslušný tip, našla na jednom z lehkoatletických kladiv mikroskopické stopy krve.”

Hela na ni pohlédla s údivem: „Jak tě to napadlo?” Kristýna se smutně usmála: „Za to, že mě to napadlo, si vlastně Adam mohl sám. Víte, jak v Třescích plescích vyzdvihoval islamofobní odkaz velkého spisovatele Chestertona. Nějak mě tím inspiroval k tomu, že jsem si v tátově knihovně našla jedno staré vydání výboru z Chestertonových detektivních povídek s otcem Brownem. V jedné z nich vrah spáchal zločin s využitím gravitace, když na svou oběť z věže kostela pustil malé kladívko. Tak mě zkrátka napadlo, že v případě vraždy na Biskupském gymnáziu se mohlo také jednat o kladivo, byť jiného druhu...”

Katka přikývla: „Ano, Chesterton napsal sice i nějaké hlouposti typu té protiislámské poémy o Lepantu, ale znalost porušené lidské přirozenosti, kterou prokázal ve svých příbězích s otcem Brownem, z něj dělá velkého spisovatele i laického teologa. Víte, často myslím na píseň Boba Dylana  'I and I', kterou mi kdysi – na samém začátku všech těch hrozných událostí v Městečku – v čajovně pouštěl pan Músá. V refrénu se v ní pořád opakuje: 'In creation where one's nature neither honors nor forgives'... Něco jako: 'Ve stvoření, kde člověka jeho přirozenost nectí ani neomlouvá'. Lidská přirozenost, porušená pýchou, nenávistí či žárlivostí, nás nectí ani neomlouvá. Neomlouvá padlého člověka – padlého Adama...”

A Kristýna ji doplnila dokončením svého vyprávění: „Adam chtěl být jako Bůh – rozhodovat o životě a smrti. Ale ve skutečnosti byl jen pomatený člověk, zmítaný svými láskami a nenávistmi až do naprosté nepříčetnosti. Jakým způsobem mě 'miloval', se pak ukázalo při jeho zatčení. I když  bych mu vlastně mohla být vděčná, že to předtím na mě nechtěl hodit, ale naopak se mě podle pravdy zastával, že jsem byla jak ochromené ptáče, neschopná jednat po šoku, který mě v kapli čekal. I když jsem mu svým vstupem do kaple celý jeho plán pokazila. Bylo pro něj totiž životně důležité, aby před jeho zavřením okna, nastražením koránku a 'objevením' vraždy do kaple nikdo nevkročil. Nehodil to na mě proto, že o mě pořád stál. Možná by ho k tomu ovšem pud sebezáchovy přece jen přiměl, kdyby bylo jeho myšlení pružnější. Ale on se nedokázal odpoutat od svého předem připraveného schématu s 'vraždící muslimskou fanatičkou'.”

„Je neuvěřitelné,” dodala Katka, „jak jediný zmetek málem dokázal vyvolat novou hilsneriádu s nevinně odsouzenou obětí. Ale to mu samozřejmě umožnila celá ta už předtím všudypřítomná islamofobní davová hysterie. Na tomto poli je nutné vyvodit, ehm, 'poučení z krizového vývoje v Městečku'...”

 

Kapitola čtrnáctá: Neither death nor life

Když po dovršení všeho, co souviselo s vraždou ve školní kapli, Kristýna Bartlová konečně zůstala sama ve svém pokoji,  rozvzlykala se náhle jako dítě, kterým vlastně ještě byla. Jak opuštěné děcko oplakávala Fandu, o kterého ji Adam připravil.

Vyčerpaná explozí dlouho potlačovaného zármutku nakonec usnula. Zdál se jí zvláštní, velice živý sen. Z jejího nevědomí či snad odněkud shůry v něm zaznívaly dvě s událostmi poslední doby spojené písně, jejichž slova se však proměňovala v obrazy velmi osobního rázu.

Byla to především píseň „Kristýno!”, jež pro ni náhle přestala být noční můrou a stala se naopak něčím velmi útěšným. Linhartova Kristina Ringlová v ní na konci svého dramatu říká: „V kostelních lavicích vídám svoje blízké / jak přicházejí z nebe / Srdce mě zebe a tak jim hraju / potichu na píšťalu // Mám tichou radost z jejich krátkých prázdnin / pro všechny ostatní / je kostel prázdný...”

Kristýna ve svém snu také v kostelní lavici – či spíše v lavici školní kaple – poklekla před svatostánkem. Fanda přišel z nebe, aby se s ní tak jako kdysi spojil v modlitbě. Pak jí vyprávěl o tom, že už se setkal s Kristem nejen v modlitbě, ale i tváří v tvář, a že na přímluvu svatého Františka směl ještě přijít na krátké prázdniny na zem a utěšit svou nešťastnou Kristýnku zprávou, že mu sestra smrt těla neublížila, protože ani život, ani smrt nás nedokáží odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Ta slova říkal Fanda, ale zároveň i svatý Pavel, jehož pero je kdysi napsalo v Listu Římanům. A současně za doprovodu překrásné hudby zaznívala hlasem Boba Dylana, který tentokrát místo o padlém stvoření, v němž člověka jeho porušená přirozenost „neither honors nor forgives”, zpíval o tom, že „neither death nor life shall be able to separate us from the love of God which is in Christ Jesus our Lord”.

Kaple Biskupského gymnázia se rozzářila podivuhodným jasem, který na znamení proměny Adamova hříchu ve vykoupení prozařoval její temnotu a očišťoval ji od zla, ke kterému v ní došlo.

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a jedenáct