Zima byla toho roku velmi mírná a Hela s Kristýnou nemusely přerušit svůj pravidelný večerní jogging, kterému se oddávaly ve Strži. Obě byly dívkami sportovního typu a v elegantních běžeckých soupravách jim to slušelo natolik, že se za nimi oko nejednoho z kolemjdoucích opačného pohlaví se zalíbením ohlédlo. Helu nicméně poněkud překvapilo, když se k nim sebevědomě hlásil jeden ze studentů Biskupského gymnázia, který Kristýnu pozdravil velmi důvěrným a poněkud vtíravě působícím způsobem.
Kristýna ho oslovila „Adame”, ale to Hele nepomohlo si jej zařadit: z chlapců, kteří se kolem její mladší sestry v poslední době točili, znala jen Fandu a Jeronýma. Pohlédla na Kristýninu zářivě blonďatou hřívu a v dobrém rozmaru začala sestru škádlit anekdotou: „A to znáš, jak v plaveckých závodech žen na 200 metrů prsa nečekaně vyhrála bruneta, zatímco favorizovaná blondýna doplavala s velkou ztrátou poslední? Když se jí novináři ptali, jak je to možné, rozhořčeně jim vysvětlila, že soupeřka podváděla: ,To není fér, ona si pomáhala rukama!!’”
„Je hrozné být blondýna,” povzdechla si Kristýna, ale zdálo se, že myslí na něco úplně jiného, než jsou anekdoty o prostoduchých blondýnkách. O Vánocích byla podivně zamlklá. Hela, která se přes svoje někdy trochu dryáčnické způsoby uměla dobře vcítit do druhých lidí, ve skutečnosti tušila, co se za tím skrývá: všimla si, že když Bartlovi stavěli svůj velký krásný betlém a připomínali si při tom svatého Františka z Assisi, jenž kdysi tradici betlémů zavedl, aby mohl u jesliček hlouběji prožívat narození Dítěte, Kristýna pod nějakou záminkou takřka utekla z pokoje. I když si všichni mysleli, že „svatý František” z Kristýniny třídy byl jen jednou z řady jejích ještě napůl dětských lásek, která už dávno patří minulosti, Hela uhádla, že rozchod s Fandou je pro sestru stále bolestnou záležitostí. Ale dřív než mohla něco říct, Kristýna se vzchopila a její anekdotu oplatila dobře mířenou střelou:
„Jo, tohle už znám. Ale ty určitě neznáš ten vtípek, ve kterém si matka čte v žákovské knížce a říká dceři: ,Prosím tě, ty tady máš poznámku, že jsi dala facku spolužákovi?!’ ,No jo, no.’ ,Jak, no jo no?’ ,Hele, mami, já jsem ho dvakrát varovala a když si nedal říct, tak holt dostal po čuni.’ ,A co jako dělal?’ ,Říkal, že jsem feministka…’”
Hela nevěděla, jestli se má smát nebo zlobit, ale byla ušetřená nutnosti nějak zareagovat, protože obě sestry právě potkaly svou matku. MUDr. Bartlová, už dlouhá léta velmi oblíbená obvoďačka v Městečku, se tentokrát ze služby v ordinaci vracela ve výjimečně nedobrém rozpoložení, které se dalo vysvětlit jen nepříjemnou zkušeností s některým z pacientů. Brzy se ukázalo, že nešlo o ničí tragický zdravotní stav, ale o pravý opak: jistá paní Balašíková, která na místní polikliniku nechodila ani tak z důvodu nemoci jako spíš kvůli klepům, dnes rádoby dobromyslně mlela něco o tom, že „Kačenka se jistě bude brzy vdávat”, a snažila se ověřit si u doktorky Bartlové nejnovější drb, který slyšela o její nejstarší dceři: po Městečku se začalo šuškat o tom, že Katka chodí s „Arabášem” – s Karimem, synem starého Músy z čajovny a bratrem Kristýniny spolužačky Lajly. To by za normálních okolností byl jenom jeden z mnoha klepů, o jaké na malém městě nikdy není nouze; v současné situaci, kdy Městečko zachvátila vlna xenofobie, však pro celou rodinu nevěstil nic příjemného. MUDr. Bartlová už měla dokonce signály toho, že někteří její pacienti uvažují o změně lékaře.
Když matka s oběma dcerami přicházely domů – ke svému takřka až pohádkově vyhlížejícímu rodinnému domku na okraji Strže a celého Městečka, kterému láskyplně přezdívaly „Perníková chaloupka” – už zdálky měly pocit, že něco není v pořádku. Ve slabém světle pouliční lampy se jim naskytl pohled, ve kterém malebnost jejich domečku ostře kontrastovala se svědectvím o lidské zlobě a nenávisti: na vrata Perníkové chaloupky někdo namaloval šibenici…
Bylo krátce po Vánocích, o kterých u Bartlových pobýval pan Langer, a tak zpočátku uvažovaly o tom, zda autorem tohoto výhružného znamení nebyl někdo z místních „sudeťákobijců”. Ale doktorka Bartlová si vzápětí vzpomněla, že už před půlrokem se makety šibenic poprvé objevily na pražské demonstraci „proti islamizaci”, a obrátila se ke své nejmladší dceři slovy:
„Vždyť šibenice jsou symbolem islamofobů náckovského ražení. Ti sice u nás zatím ještě nevraždí domnělé ,zrádce’ tak jako Breivik v Norsku, ale šibenicemi či skandováním ,Pověsit!’ už o sobě dali vědět několikrát. Vy přece, Kristýnko, máte u vás ve třídě taky svého ,Breivika’ – mám na mysli toho Adama, ,šéfredaktora’ Třesků plesků, jak o něm táta mluvil po třídních schůzkách?!”
Hele v tu chvíli docvaklo, kdo byl ten kluk, který se před chvílí ve Strži tak měl ke Kristýně. A začala si připadat jako v nějaké špatně napsané detektivce.
2024 ©