Vražda ve školní kapli (kapitola devátá: Kristýno!)

Kristýna vzpomínala na Vánoce, které Bartlovi tak krásně prožili se svým někdejším německým krajanem a o kterých Hela na její i jeho počest pouštěla Linhartovu píseň „Kristýno!”. Jak strašně dávno už se to všechno zdálo být! Tenkrát měla z té písničky radost a i když se v jejím spletitém textu na první poslech nemohla zcela zorientovat, každopádně ji těžký i fascinující osud její jmenovkyně, křesťanské vizionářky Kristiny Ringlové, zaujal. Dnes však už byl pro ni noční můrou a přízrakem, který ji pronásledoval na každém kroku… 

Všechno začalo ve strašný den, kdy Jeroným vyšetřovatelům Fandovy vraždy řekl, že krátce před nalezením mrtvoly viděl Kristýnu vycházet ze školní kaple. Jeho výpověď nepůsobila příliš hodnověrně, a to už proto, že si s ní dal na čas – po vraždě chtěl, jak v podstatě sám přiznal, Kristýnu jako svou milou krýt, a teprve když viděl, že o něj ztratila zájem, ze zhrzené lásky či pomstychtivosti ji udal. Krom toho sám patřil k hrstce lidí, kteří v době zločinu mohli v kapli být, a jeho pochybná výpověď by možná byla vnímána spíš jako neobratný pokus odvrátit od sebe podezření – nebýt ovšem toho, že Kristýna k všeobecnému úžasu její pravdivost nepopřela.

Všichni její spolužáci věděli, že od vraždy chodila jako tělo bez duše a budila rozhodně divný dojem. Nyní se jim naskytlo vysvětlení v podobě výčitek svědomí a dodatečného zděšení nad vlastním činem.

Byla vražedkyní, která tíhu spáchaného zločinu neunesla, a tak nakonec ztratila nervy? Poté, co potvrdila Jeronýmovu výpověď o tom, že byla v kritické době na místě činu, tomu vše nasvědčovalo. Jako jeden z mála se jí ujal Adam, který nadále hlásal, že vraždu spáchala Lajla, a Kristýnino zvláštní chování označoval za přirozený následek šoku, který utrpěla ve chvíli, kdy vstoupila do kaple a našla tam (jak sama tvrdila) Fandu už zabitého. „Od té doby byla jako ptáče, které v prudkém letu narazí hlavou na sklo a je tím na nějaký čas zcela ochromeno,” vysvětloval. „Proto v dané chvíli nebyla fyzicky schopna vzbudit po nálezu těla poplach. Později už se pak samozřejmě svou přítomnost v kapli přiznat bála.”

Adamovo vysvětlení sice mohlo být pravdivé, ale ve třídě mu takřka nikdo nevěřil. Veřejné mínění se náhle a prudce obrátilo proti Kristýně. Zdálo se, že její spolužáci opačného pohlaví v ní nakonec začali vidět primadonu, které dělá dobře být obdivována a obletována, ale která si zároveň se všemi svými ctiteli (včetně Adama!) jen bezcitně pohrává – a po Jeronýmově senzační výpovědi ochotně uvěřili v její vinu. Samotný Jeroným, strašlivě dotčený Kristýniným změněným chováním ke své osobě, ostatně dělal vše proto, aby třídu proti ní poštval. A byl to právě on, kdo jednoho dne do školy přinesl cédéčko s Linhartovou Rozhlednou a začal z něj o přestávce pouštět píseň „Kristýno!”.

Nejmladší ze sester Bartlových tak nyní začala prožívat podobné peklo, jakým doposud procházela Lajla. Linhartovu „Kristýnu” z duše nenáviděla. Těžko tomu mohlo být jinak za situace, kdy na ni spolužáci pokřikovali vybrané verše té strašlivé písně: „Kristýno blázne”, „Kristýno zvíře”, „Kristýno mříží a přízraků viny”…

Zdálo se, že je jen otázkou času, kdy Kristýna ve stopách své jmenovkyně Kristiny Ringlové opravdu skončí za mřížemi. Kristina se za nimi ocitla na dlouhých patnáct let – a to ještě až po odvoláních, po kterých jí byl zmírněn původní trest smrti oběšením. Byla totiž uznána vinnou vraždou své kamarádky Anežky Špačkové, s níž se vydala na podivnou pouť, při níž obě dívky měly mířit na poutní místa či dokonce do kláštera, ale ve skutečnosti směřovaly spíš do mužských náručí. To působilo jako potvrzení teorie, podle níž dřívější mariánská zjevení Kristiny Ringlové  byla ve skutečnosti jen falešným humbukem vyvolaným pseudozbožnou podvodnicí. A soud nikterak překvapivě neuvěřil ani jejím měnícím se výpovědím. V poslední z nich Kristina přiznávala, že byla přítomna Anežčině smrti zastřelením, a současně tvrdila, že smrtící výstřel vyšel ve chvíli, kdy svou přítelkyni zděšeně chytila za ruku se zbraní, kterou Anežka proti sobě pozvedla v sebevražedném úmyslu.

Linhartova píseň o tomto temném příběhu se nyní ve vztahu ke Kristýně zdála být takřka prorocká. Kristina Ringlová sice vždy trvala na své nevině (a také na tom, že se jí ve čtrnácti letech skutečně zjevovala Panna Maria), ale ať už její odsouzení na základě nepřímých důkazů bylo spravedlivým trestem, anebo justičním omylem, každopádně od chvíle vraždy až do své smrti o mnoho desetiletí později prožívala velice těžký osud. Mnohé nasvědčovalo tomu, že podobně těžký celý zbytek jejího zatím ještě tak mladého života čeká i Kristýnu Bartlovou – bez ohledu na to, zda bude zatčena a odsouzena, či zda kauza vraždy ve školní kapli zůstane neuzavřena a nepotrestána a nad Kristýnou bude „jen” nadosmrti viset těžké podezření…