Třídní profesor Kristýny Bartlové na Biskupském gymnáziu pomalu končil svůj proslov k rodičům a utíral si zpocené čelo. Za dnešních nálad v Městečku sotva mohl existovat méně populární úkol, než mluvit proti islamofobii. Jemu ale nic jiného nezbývalo. Lalja, dcera starého Músy z čajovny, byla v jeho třídě vystavena šikaně, o které se na třídních schůzkách nemohl nezmínit.
Ukazoval dokonce rodičům jakýsi třídní časopis, rádoby vtipně pojmenovaný Třesky plesky a zaměřený hlavně na zesměšňování Lajly a muslimů vůbec. Zdůrazňoval, že Lajla je velmi dobrá a profesory oceňovaná studentka, se kterou nejsou žádné problémy. Pořád opakoval, že chápe obavy, které dnes lidé ve vztahu k muslimům mají, ale že v tomto případě opravdu nejsou na místě. O tom, že obrázek Lajly s bombou na titulní stránce Třesků plesků svědčí jen o hlouposti studenta, který byl jeho autorem, si ovšem troufl mluvit jen bez uvedení jeho jména. Autorův na schůzkách přítomný otec patřil v Městečku k významným osobnostem a jistě by nerad slyšel veřejné označování svého syna za hlupáka...
Kantorova slova vyznívala málo přesvědčivě. On sám je bral jen jako pokus, který být udělán musí, ale není ničím jiným než biblickou „marností nad marnost”. Jak jinak nazvat vyzývání rodičů, z nichž mnozí se sami zúčastnili demonstrace před čajovnou, aby svým dětem rozmlouvali šikanování ubohé Lajly?! Věděl, že asi mluví vesměs k hluchým uším a že ve většíně rodin se dnes s nějakou výchovou k toleranci počítat nedá. Utěšovat se mohl jen výjimkami typu Bartlových.
Inženýr Bartl byl katolík širokého srdce, do kterého se vešel i islám. Jako strojní inženýr zaměstnaný u firmy exportující do řady asijských a afrických zemí ostatně kdysi pracovně pobýval i mezi muslimy. Tenkrát si s sebou vzal i několik koránků velkých sotva 2–3 centimetry, vydaných někdy za první republiky ve Vimperku na hedvábném papíře a se zvětšovací čočkou. Obdaroval jimi tenkrát několik svých arabských kolegů, ale jeden z nich si dovezl zpátky. Když se teď dozvěděl o trápení nešťastné Lajly, rozhodl se navrhnout Kristýně, aby jej islamofoby sužované spolužačce darovala na znamení morální podpory.
Po třídních školách se byl ještě na dceru zeptat několika profesorů. Kristýnin prospěch se zdál být v pořádku, ale inženýra Bartla moc nepotěšily narážky, ze kterých vyrozuměl, že se Kristýnka těší až příliš velkému zájmu chlapecké části své třídy.
Lvice. Takovou jí dali přezdívku. Její blonďatá hříva, urostlá postava a ladné pohyby k tomu asi sváděly. A přece by k tomu nedošlo, kdyby profesor církevních dějin neměl ten hloupý nápad a neposlal jednou v hodině studentům kolovat obrázek svatého Jeronýma se lvem, kterému prý světec vytáhl z tlapy trn a pak se s ním spřátelil. A kdyby se Kristýnčin spolužák, se kterým zřejmě teď chodila, nejmenoval zrovna Jeroným. To se pak nebylo čemu divit, že nějaký vtipálek vystřihl z třídní fotografie Kristýninu tvář a vylepšil s ní hlavu lva u světcových nohou.
Její otec cestou domů z třídních schůzek myslel na tento obrázek, který mu byl ukázán. Jistě, dceři nebylo co vytknout. Nemůže za to, že jako plavovláska budí trochu víc pozornosti než jiné dívky. Ale není náhodou trochu přelétavá?! Jak to, že se teď její přízni těšil Jeroným, když ještě nedávno chodila se „svatým Františkem”?
To byla přezdívka jiného z jejích spolužáků. Inženýr Bartl ji s ním před časem zahlédl, jak se procházejí po cestě Strží, která v Městečku sloužila jako korzo milencům. Původně se mu říkalo Fanda, ale pro množství času, které trávil ve školní kapli, se mu začalo přezdívat „svatý František”. Každý den rozjímal v kapli před svatostánkem už půl hodiny před začátkem vyučování. Určitě se ale nechtěl stát knězem. Aspoň jeho zájem o Kristýnu tomu nijak nenasvědčoval...
„Každopádně jsem o něm věděl, že je to slušný, hluboce věřící chlapec,” říkal si inženýr Bartl, „zatímco o Jeronýmovi toho moc nevím...” S povzdechem se v myšlenkách vrátil k hlavnímu tématu třídních schůzek, tedy k šikanování Lajly.
Přemýšlel o tom, co se dnes děje nejen ve třídě jeho dcery, ale i v celém Městečku a možná i v celé Evropě. Poněkud nejistě si kladl otázku, jak se vlastně jeho děti k současným protimuslimským vášním stavějí. Nejstarší dcera Katka se jako religionistka odvážně snaží dělat „osvětu” o islámu a hájit soužití, i když na to v době protiislámských emocí může jenom doplatit. Ale možná je to dáno spíš jejími osobními vztahy s rodinou Músových. Nejmladší Kristýna má nejspíš zase svoje osobní vazby se spolužáky, kteří v její třídě patří k tomu protiislámskému křídlu. Na třídních schůzkách nebyla řeč o tom, že by se snad i ona Lajlu nějak šikanovala; ovšem vystupovat na její obranu se jí asi z pochopitelných důvodů taky moc nechce...
A prostřední Hela? Ta se nedávno stala nejmladší členkou místního zastupitelstva a mohla tak mít z celé rodiny na veřejný život v Městečku největší vliv. Zároveň byla taky vždycky bojovnicí, která se nebojí říkat, co si myslí, a to i proti názoru většiny. Byl ale její názor na islám a muslimy odlišný od většinového? Hela vystudovala historii, a i když dějiny vztahů mezi křesťany a muslimy znala jistě do hloubky, a ne jen jako černobílé legendy o „boji Evropy proti islamizaci”, rozhodně častěji připomínala to, co v nich bylo z muslimské strany negativní. Kromě toho vždycky tíhla k feminismu a k jejím oblíbeným tématům patřila i kritika postavení žen ve světě islámu. Její otec se s ní nedávno vydal do Prahy na diskusi o pomoci uprchlíkům pořádanou jedním řeholním řádem – a neměl vůbec radost, když v ní Hela vystoupila s jedovatou otázkou, jak by takovému klášteru slušelo, kdyby ve svých prostorách ubytoval muslimského běžence se čtyřmi manželkami.
„Tak se bojím,” povzdechl si inženýr Bartl, „aby tahle témata, která dnes rozdělují celou společnost, nerozdělovala i naši rodinu...”
2024 ©