Vražda ve školní kapli (kapitola pátá: Lajla a Madžnún)

Výuka na Biskupském gymnáziu začínala až za půl hodiny a ve školní kapli byl jako obvykle touto dobou jen jediný člověk. Chlapec s přezdívkou svatý František v ní byl sám, ale tentokrát spíš sám se svými myšlenkami než sám se svým Pánem.

Neklečel před svatostánkem, ale smutně se oknem díval na venku stojící kaštan. Ten byl teď v zimě holý, ale na jaře, když se Fanda v kapli modlíval společně s Kristýnou Bartlovou, vídali jeho zelené větve s rozkvetlými „svícny”. A Kristýna mu jednou citovala vzpomínku vídeňského židovského psychologa Viktora Frankla na zkušenost z koncentračního tábora. Frankl byl v lágru svědkem umírání jedné mladé ženy, která mu krátce před smrtí vyprávěla o tom, jak oknem baráku hledí na kvetoucí kaštan:

 „,S tímhle stromem dost často mluvím,’ říká pacientka. Jsem udiven a nevím, jak si její slova vysvětlit. Je snad v deliriu, je snad právě v halucinaci? Zvědavě se jí proto ptám, zda jí snad strom také odpovídá. Ano. A co že ti říká? Na to mi praví: ,Řekl mi: Jsem tu, já jsem tu. Já jsem život, věčný život.’”

S Kristýnou občas při společné modlitbě či rozjímání dosahovali hlubin tohoto druhu. Když se dva lidé spolu modlí, spojuje je to víc a hlouběji než fyzická intimita. Ale i toto spojení je možné zradit. A neudělal on, Fanda, právě tohle?

Na mysl mu teď přicházela jiná kniha, spojená s mnohem lehčím žánrem než Franklovo pojednání  koncentračním táboře. Nedávno četl detektivku Agathy Christie Temný cypřiš, v níž hlavní hrdina ošklivě zradil svou milou. Neuměl si vážit krásného vztahu, který s ní měl a který měl směřovat ke společné budoucnosti. Všechny její a svoje společné plány a sny hodil za hlavu ve chvíli, kdy se na scéně jeho života objevila krásná blondýnka a on upadl do naprostého zmatku. Ten sice pominul poté, co byla chudák Mary zavražděna, ovšem ke své někdejší snoubence už se vrátit nemohl, protože mu ji mezitím přebral někdo jiný.

„V mém případě,” pomyslel si Fanda, „byla ovšem jedna věc obráceně: zradil jsem blondýnku, protože mne do velkého zmatku uvedla černovláska. Ta ovšem – stejně jako chudák Mary v Cypřiši – za moje poblouznění ve skutečnosti vůbec nemohla.”

Posléze se Fanda poněkud vzchopil, vrátil se k modlitbě a začal prosit úvodními slovy první a základní modlitby svatého Františka z Assisi: „Nejvyšší a slavný Bože, osviť temnoty mého srdce…” Ale i svatého Františka, svého patrona a svůj vzor, už poslední dobou vnímal jinak než dřív, byť jeho pocit duchovní spřízněnosti s ním se jen ještě víc prohloubil.

František z Assisi se kdysi vydal na nebezpečnou cestu do Egypta. Chtěl při ní sultána a jeho muslimské poddané obrátit ke Kristu. To se mu ovšem nepodařilo. Místo toho poznal při pobytu mezi muslimy hloubku jejich zbožnosti a ztratil  prostotu svého dosavadního vidění světa, v němž byly věci černobíle přehledné.

Fandovi se stalo něco podobného, jen ještě zkomplikovaného tím, že v jeho případě nešlo ani tak o setkání s muslimy, jako spíš s muslimkou. Sám před sebou a bohužel ani před Kristýnou nemohl popřít, že se zakoukal do své spolužačky Lajly. Proto jej teď nesmírně dojalo, když včera viděl Kristýnu, jak dává Lajle, jako obvykle sužované partou kolem Třesků plesků, se slovy povzbuzení a podpory malý koránek. Kristýna byla opravdová křesťanka, hodná svého jména. Sotvakdo jiný by na jejím místě dokázal udělat něco takového.

Fanda litoval toho, že se s Kristýnou kvůli Lajle rozešel, ale zároveň si jaksi nemohl pomoci. Lajla pro něho měla jakési až mystické kouzlo. Byla to hrozná ironie, že právě v době, kdy chodil s Kristýnou, se od její sestry - religionistky dozvěděl mnohé o islámu, o islámské mystice i o perském mystickém eposu Lajla a Madžnún, který mu teď stále nešel z hlavy.

Lajla (což v překladu do češtiny znamená Noc) byla v tomto eposu překrásnou dívkou, jejíž vlasy a oči byly černé jako noc. Její ubohý spolužák Kajs se do ní zamiloval tak šíleně, že mu od té doby nikdo neříkal jinak než Madžnún, tj. Blázen. Brzy nebyl schopen ničeho jiného než opěvování své milované. Stal se otrhaným tulákem, který opustil lidskou společnost a bratřil se jen s divokými zvířaty (ve zvláštní obdobě s legendami o svatém Františkovi a jeho přátelích typu „bratra vlka”). Lajlinu ruku jako blázen přirozeně nedostal a dívka byla provdána za někoho jiného. Když posléze zemřela, Madžnún se utrápil nad jejím hrobem.

V Lajlině třídě na Biskupském gymnáziu nebyl ovšem Fanda jediný, kdo aspiroval na roli Madžnúna. Bláznem směřujícím k sebezničení naštěstí byl, jak si nyní Fanda s ironií pomyslel, spíš jeho spolužák Petr. Tento Fandův vlastně rival u Lajly se po vyjítí posledního čísla Třesků plesků, které jeho favoritku nehorázně uráželo, se zaťatými pěstmi vrhl na Adama, bez ohledu na to, že „šéfredaktor” Třesků plesků byl ve srovnání s ním o hlavu větší a mnohem silnější. Však také o chvíli později už Petrovi tekla krev z nosu a vypadal velmi zbědovaně…

Epos Lajla a Madžnún však nekončil Madžnúnovou zkázou. Jeho duchovní pointu představoval sen jistého mystika. Ten měl v závěru eposu vidění  Mandžúna v přítomnosti Pána, který mu říkal: „Nestyděl ses volat mě jménem Lajla, zatímco jsi pil víno mé lásky?”

V islámské mystice je ovšem nepřijatelná láska nesměřující k Bohu a za určitých okolností je v jejích alegorických příbězích nutné dokonce usmrcení milované dívky, bez jejíž smrti by hrdina nemohl dosáhnout svého duchovního cíle.

Fandovi, přemýšlejícímu o všem, co mu kdysi na toto téma vyprávěla Katka, při jeho podivném rozjímání také přicházela na mysl myšlenka na smrt. Děsil se možnosti, že si podvědomě přeje něčí smrt. Byl příliš Evropanem na to, aby se mohl bez nesnází ztotožnit s pointami perských mystických příběhů. Na druhou stranu byl příliš křesťanem na to, aby jej oslovovala romantika Romea a Julie či shakespearovského motta Temného cypřiše: „Tak už jen pojď, jen pojď, smrti má, / pod cypřišem temným ať spočinu. / Jen leť, tak leť, duše má, / to pro krutou lásku zahynu.”

Ve zvláštní úzkosti, která se jej zmocnila, se Fanda konečně zase začal modlit. V minulosti jej ranní modlitba před svatostánkem vždy na celý nadcházející den naplňovala pokojem a duchovní radostí; tentokrát pociťoval spíš nepokoj, zneklidnění nad temnotami svého srdce i temnou předtuchu, která však v jeho modlitbě v duchu světce z Assisi ústila do naděje, přesahující tento svět:

„Ne pod cypřišem, ale ve Tvé lásce, Pane, ať spočinu. Ty jsi tu. Ty jsi život, věčný život. Má-li se snad někdo předčasně setkat s naší sestrou smrtí těla, ať jsem to já. Kéž ale patřím k blaženým, které smrt zastihne ve spojení s Tebou…”