Vražda ve školní kapli (kapitola první: V čajovně)

V čajovně, kterou na náměstí na okraji parku Strž provozovala rodina Músových, toho dne nebylo příliš útulno. Její okna, rozbitá při nedávné demonstraci hnutí „Islám v Městečku nechceme”, ještě nebyla zcela zasklena. Naštěstí bylo počasí na listopad velmi teplé.

Katka, kterou zde právě majitel čajovny hostil silným egyptským čajem, vzpomínala na dobu před více než patnácti lety, kdy pana Músu poprvé ve Strži potkala. Tehdy její sestra Kristýna, dnes už půvabná teenagerka pletoucí klukům hlavy, byla ještě holčičkou v kočárku. „A já byla tenkrát podobně pitomá jako ti demonstranti dnes,” pomyslela si Katka při vzpomínce na to, jak pana Músu podezírala, že malou Kristýnku unesl a zavraždil.

Obavy z neznámého Araba mezitím dávno vystřídalo přátelství a strach z exotického islámu důvěrná znalost. Právě pan Músá, který kdysi v Katce probudil zájem poznávat „cizí” náboženství, nemálo přispěl k tomu, že nakonec vystudovala religionistiku a dnes znala islám hned po Músových ze všech obyvatel Městečka nejlépe. Ale Músá ji tím, co jí vyprávěl o své víře, ještě stále dokázal překvapovat stejně, jako ji překvapil tenkrát před patnácti lety.

Někdy ovšem měla trochu pochybnosti, jak to s jeho islámem je. „Víš, já jsem vlastně rodinným původem Arab i Kopt, muslim i křesťan,” říkal jí dnes sám. „Vzdáleným příbuzným naší rodiny byl velký koptský myslitel první poloviny dvacátého století Saláma Músá. Všichni se hrdě hlásíme k jeho líčení doby, kdy jsme my Egypťané obojí víry svorně bojovali proti britským kolonialistům. Saláma píše třeba o muslimském učenci Ahmadovi Amínovi, který se účastnil demonstrací symbolicky oblečený do kněžské kleriky a kněžského turbanu. A taky o kněžích, kteří ve stejné době kázali v mešitách, a o islámských duchovních, kteří promlouvali z kazatelen kostelů...”

„A tak nám rvalo srdce,” pokračoval Músá, „když jsme teď v nedávných letech slýchali naopak zprávy o útocích na Kopty, ke kterým docházelo zvláště v době po svržení prezidenta Mubáraka. Toho všichni odsuzovali, že byl diktátor, a opravdu měl leccos na svědomí. Ale co  je horší: diktatura, anebo řádění fanatiků? Já jsem měl rád Mubárakova předchůdce Sádáta, který dobře rozuměl tomu, že právě pro muslima, který něco ví o své víře, je nemožné stavět islám a křesťanství proti sobě, a taky tomu, že společným předchůdcem Muhammada a Ježíše byl – kdo jiný než Músá?!”

„Jistě, Mojžíš,” přikývla Katka. Ale najednou padl její zrak na čerstvě vyvěšenou fotografii na zdi čajovny, na níž státník, o kterém byla právě řeč, Anwar Sádát, družně rozmlouval s někým, jehož tvář nedávno viděla v novinách. Na rohu fotografie byla upevněna smuteční černá páska. Vzpomněla si, že šlo o zemřelého německého exkancléře, ale jeho souvislost se Sádátem a Egyptem pro ni zůstávala záhadou.

Músá jako by četl její myšlenky: „Pokud jsi teď četla nějaký nekrolog Helmuta Schmidta v českých novinách, o Egyptě a islámu ses v něm nic dočíst nemohla. Ovšem ani o křesťanství, a to už je opravdu ostuda a ignorantství českých novinářů, protože Schmidt nebyl spojený jen s německou sociální demokracií, ale ještě víc s německou evangelickou církví. Já jsem jako mladý kluk hodně prožíval jeho dlouhou návštěvu u nás v Egyptě, kterou Schmidt podrobně líčí ve svých pamětech. Píše v nich o tom, jak se se Sádátem plavili po Nilu a  vedli při tom dlouhé a hluboké rozhovory o soužití Židů, křesťanů a muslimů. Bylo to krátce poté, co Sádát všechny překvapil svou cestou do Izraele a rozvinutím velké mírové iniciativy. Ti dva byli stejně staří, ale zatímco Schmidt zemřel přirozenou smrtí až teď, 10. listopadu 2015, Sádáta už 6. října 1981 zavraždil jeden z těch rádoby muslimských fanatiků, kteří nechápou, že oni jsou v duchovních dějinách Egypta jen odpad a hnůj, zatímco jejich největšími kladnými hrdiny jsou Músá a Izraelité!”

Majitel čajovny se na chvíli odmlčel a Katce se zdálo, že tiše pronáší modlitbu za zemřelé. Vzápětí však pokračoval: „Ale teď si pustíme písničku – mou milovanou písničku, v níž o Músovi zpívá  Bob Dylan a která je taky spojená s tou dobou začátku osmdesátých let. Tehdy totiž vyšla na albu, na jehož obalu je Dylan v Jeruzalémě s mešitou na Chrámové hoře v pozadí. A krátce předtím Dylan před svou cestou do Izraele jakoby v Sádátových stopách zavítal i do Egypta. Řekl tehdy, že jako Žid má Egypt v krvi. A taky to, že Židé a Arabové jsou bratři jako dvojí potomci Abrahama a dva semitské národy a že antisemitismus je zrovna tak protižidovství jako protiarabství. V tom s ním dnes souhlasím ještě víc než kdy dřív. Ti, co nám vymlátili okna, jsou pro mě obyčejní antisemité...”

Z reproduktorů se začala ozývat tlumená hudba, připomínající rock'n'roll okořeněný špetkou jemného reggae, a Dylanův nezaměnitelný hlas zpívající píseň „I and I”, vyprávějící mystický příběh o rozhovoru mezi Bohem a Mojžíšem, mezi „Já” Stvořitele a „já” člověka, který se ve své hříšnosti nemůže odvážit ani pohlédnout na svatost onoho prvního Já:

„I and I / In creation where one's nature neither honors nor forgives / I and I / One says to the other, no man sees my face and lives...” Já a já / ve stvoření, kde lidská přirozenost nectí ani neodpouští / Já a já / jedno říká druhému: naživu nezůstane nikdo, kdo spatří mou tvář...

A Músá citoval slova Boba Dylana z doby nahrávání této písně: „Moje židovské kořeny jsou v Egyptě. Sestoupily do něj s Josefem, a znovu z něj vyšly s Mojžíšem, víte, s tím chlapem, který zabil Egypťana a přinesl pak Zákon z hory Sinaj...” Pro Músu to bylo všechno velmi reálné a blízké, spojené se vzpomínkami, jak kdysi Sádát v Izraeli vyjednával právě o Sinajském polostrově. A s vyprávěním ze Schmidtových pamětí, jak Sádát upínal své naděje k plánu na velké mírové setkání Židů, křesťanů a muslimů na Sinaji neboli Mojžíšově hoře.

Zároveň se však Músá zachmuřil, když si z Dylanových slov uvědomil – byť jako muslim to nemusel a snad ani nemohl přijmout – že největší izraelský prorok, na jehož jméno byl tak hrdý, byl podle Bible zároveň i vrah. Katka mu k tomu ocitovala v jadrném překladu kralických, jak Mojžíš, „když uzřel muže egyptského, an tepe muže hebrejského, jednoho z bratří jeho, a sem i tam se ohlédna, vida, že žádného tu není, zabil egyptského a zahrabal ho do písku”.

Snad právě na to narážel ten temný Dylanův verš „in creation where one's nature neither honors nor forgives”, u kterého ovšem Katka jako znalec Bible nabídla i jinou možnou biblickou inspiraci v podobě verše z knihy Přísloví: „Nebo zuřivý jest hněv muže, a neodpouštíť v den pomsty.”

V čajovně s vymlácenými okny ještě dlouho pokračoval rozhovor o vznešenosti lidského já, které je protějškem i obrazem Já absolutního, a zároveň i o bídě téhož lidského já, která se projevuje jeho tíhnutím k hněvu a pomstychtivosti, jež mohou vést až k vraždě. O tom, že násilí ve skutečnosti není jenom dílem společenské spodiny a fanatických ideologií, ale že sklon ke zlu je v porušené lidské přirozenosti každého člověka.

Katka ani Músá netušili, jak brzy se temné téma vraždy, z níž může být podezírán kdokoliv, začne vznášet nad jejich vlastními rodinami...