Vražda ve školní kapli (kapitola šestá: Třesky plesky)

„Muslimové stahují křesťany z kůže, to by tě mělo zajímat,” řekl o přestávce Adam Kristýně. Ve skutečnosti ovšem šéfredaktora Třesků plesků zajímala Kristýna Bartlová. Zjistil si dokonce i etymologii příjmení „Bartl”, jež bylo původně německou zdrobnělinou jména Bartholomäus. Svatý Bartoloměj byl apoštol, který podle tradice hlásal evangelium v Arménii, kde ho zaživa stáhli z kůže. Předkřesťanští Arméni podle Adamova svérázného výkladu nepochybně vyznávali nějaké zcela barbarské náboženství, které později za osmanské éry splynulo s islámem. Přece nemůže být podobností čistě náhodnou, že Turci po dobytí Kypru z roku 1571 zaživa stáhli z kůže tamějšího benátského velitele Bragadina? Právě tahle jejich bestialita jim však vzápětí přivodila velký pád, protože vedla k vyslání loďstva Svaté ligy v čele s donem Juanem d’Austria, které muslimy rozdrtilo v bitvě u Lepanta.

O tom všem se hodně psalo v nejnovějším čísle Třesků plesků. Po kritice, které byl tento studentský časopis vystaven na nedávných třídních schůzkách, se jeho úroveň pozoruhodně zvýšila. Přestal se omezovat na primitivnosti typu karikatur Lajly v burce, v jejíchž záhybech se skrývají výbušniny, a začal se tvářit jako výraz vážného studijního zaujetí svých autorů pro dějepis, literaturu a angličtinu. Z hlediska učitelů Biskupského gymnázia tak bylo vlastně těžko možné proti němu něco namítat.

Na titulní stránce nového čísla Třesků plesků se skvěl samotnými studenty vypracovaný český překlad slavné poémy G. K. Chestertona o bitvě u Lepanta. I samotná tato báseň klasika novodobé anglické literatury by ovšem snadno mohla být označena jen za takové „třesky plesky”, podobně jako velká část všeho západního psaní o islámu v dávné i nedávné minulosti. V tom ovšem právě spočívala obratná strategie vydavatelů třídního časopisu. Jak by mohli být popotahováni za to, že se hlásí k „nejlepším tradicím naší západní křesťanské kultury”? Vždyť v souvislosti s Chestertonem se dnes dokonce mluví o tom, že by mohl být blahořečen.

Osobních invektiv na adresu Lajly ovšem ve vylepšených Třescích plescích oproti předešlým číslům nijak neubylo. Ubohá dívka měla i po jejich vyjítí v očích slzy. Síla šikanujícího kolektivu byla stále větší a takřka nikdo kromě věrného Petra se ji neodvážil utěšovat. I Fanda se choval podivně odtažitě, byť s vydáváním Třesků plesků jako jeden z mála ve třídě neměl nic společného.

Narážka na Lajlu nechyběla ani v uměleckém díle na titulní stránce. Originál Chestertonova Lepanta obsahuje i svéráznou sloku o „Mahoundovi”, který si předtím, než vyšle své démony do boje proti „ďaurům”, ve svém ráji odkládá turban na kolena jedné z hurisek. V „překladu” touto huriskou samozřejmě byla nešťastná Lajla…

Většina básně byla ovšem přeložena věrněji a některé verše byly v překladu působivé. Kristýny, která od nedávného pohledu na šibenici na vratech Perníkové chaloupky vnímala příchod něčeho zlého, se při pohledu na ně zmocňovala podobná temná předtucha, jako tentýž den ráno Fandy ve školní kapli.

Křesťan zabíjí křesťana, namísto lásky Mariiny

Don Juan pluje po moři, vykonat slavné činy

Ve světě, který nezná Krista, ve věčné samotě

Don Juan volá „Gloria!” v řevu a temnotě

Kristýna odcházela ten den ze školy v zamyšlení. Když uviděla, že její pěkné nové kozačky na rozblácené cestě k Perníkové chaloupce doznaly újmy, poněkud bezmyšlenkovitě vytáhla Třesky plesky, které jí před chvílí věnoval Adam, a boty si jimi očistila. Don Juan d’Austria na ni z titulní stránky vyčítavě pohlédl. Ten pohled jí měl připomenout Jeronýma a zabolet ji. Don Juan se původně jmenoval právě Jeroným, dokud jej jeho nevlastní bratr, král Filip Habsburský, přejmenováním neuznal za svého příbuzného. Jeroným z Kristýniny třídy se s ním velmi ztotožňoval, podobně jako celá redakce Třesků plesků.

Kristýně ale celá ta slavná „identita křesťanské Evropy”, symbolizovaná polnicí dona Juana a hrdinným bojem proti islámu, čím dál víc připadala jalová a nicotná. Její křesťanství nesouviselo s ideologií, ale s vírou, nadějí a láskou. Jejím hrdinou byl František z Assisi, ne don Juan. Zdálo se jí, že v její třídě k sobě mají opravdu blízko jen ona a Fanda. A že to také Fanda konečně pochopil. Když jí dnes Fanda ve škole nesměle řekl, aby, bude-li se jí aspoň trochu chtít, přišla druhý den ráno do kaple, srdce v ní poskočilo radostí, jakkoliv ji na sobě nemohla nechat znát…