Vražda ve školní kapli (kapitola třetí: Vánoce u Bartlových)

Napsal Vít Machálek (») 23. 12. 2015 v kategorii Sestry, přečteno: 626×

Bartlovi byli dobrou křesťanskou rodinou, která ve svém rodinném domku často poskytovala útočiště potřebným. Zvláště na Vánoce k sobě vždy zvali někoho, kdo by je jinak neměl s kým trávit. Tentokrát o nich měli opravdu pozoruhodného hosta, který ztělesňoval tragické dějiny jejich Městečka.

Městečko mělo v příštím roce slavit velké výročí osmi set let od svého založení a Hela, členka místního zastupitelstva, se podílela na přípravě oslav. Jako historička důkladně obeznámená s dějinami Městečka a strážkyně jeho historické paměti byla jistě v zastupitelstvu člověkem na svém místě. Mnozí jeho členové si to ovšem nemysleli. Blížící se výročí budilo rozpaky i nevoli, protože rodiny všech členů zastupitelstva žily v Městečku nanejvýš sedmdesát let a to, co bylo předtím, se vlastně málokomu chtělo připomínat. Městečko se totiž po většinu svých dějin jmenovalo Städtchen. Tyto dějiny skončily po druhé světové válce zřízením koncentračního tábora pro místní německé obyvatele, kteří z něj pak odcházeli do Německa a mnozí také na onen svět.

Vánočním hostem Bartlových byl pamětník těchto událostí, kterého Hela objevila při svém bádání o dějinách Městečka, stařičký bělovlasý pán se zjizvenou tváří. Pan Christian Langer přijal Helin návrh, aby ze svého německého bydliště přijel do Městečka a strávil v něm pár dní. Přál si na sklonku života ještě jednou prožít Vánoce ve svém rodném městě, s půlnoční mší v místním chrámu Svaté rodiny, s nímž byly spojeny důležité mezníky jeho dětství a chlapectví, křest a první svaté přijímání.

I po sedmdesáti letech v Německu stále mluvil velmi dobrou, byť trochu archaickou češtinou. Zjevně potěšený skutečností, že ve svém rodišti nalezl někoho, koho zajímají jeho vzpomínky, vysvětloval Bartlovým, že Langerovi byli vždy dvojjazyčnou rodinou, spojenou spíš s habsburskou monarchií a zemským patriotismem než s nacionalismem. Byli mezi nimi státní úředníci, živnostníci i kněží. Pro ty všechny byla dobrá znalost obou zemských jazyků nutná a samozřejmá.

A především byli křesťané. Poslední žijící Langer ze Städtchen přijal pozvání ke strávení Vánoc v české rodině z Městečka, aby tak symbolicky vyjádřil svou víru, že v Betlémě se narodil Král míru, přinášející do temnot našeho světa plného rozdělení a nenávisti světlo smíření a pokoje. „Není už rozdíl mezi Němcem a Čechem,” parafrázoval s úsměvem známý verš z Listu Galatským, „vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.”

Vánoční příběh je ale také velmi krutý, protože temnoty Krista nepřijaly – hned po Jeho narození vypuklo betlémské vraždění neviňátek a ze svaté rodiny se stali ubozí emigranti, zachraňující se jen útěkem do Egypta. Dítě přinášející pokoj muselo hned po narození prchat před vražděním... Bartlovi sami obraceli řeč tímto směrem, aby tak svého hosta zbavili zábran vzpomínat těsně před Štědrým večerem na strašné věci, k Vánocům zdánlivě nepatřící. Vždyť Hela jej pozvala právě také proto, aby od snad posledního svědka událostí v Městečku před sedmdesáti lety slyšeli pravdu o tehdejším dění.

Pan Langer o něm nikdy nevydal písemné svědectví, ale zpráva o tom, co se po válce v Městečku odehrávalo, zůstala natrvalo zapsána v jeho tváři. I když byl tenkrát teprve kluk, který v éře nacismu nikomu z Čechů neublížil a ani ublížit nemohl, úplně stačilo, že byl Němec. Naneštěstí si po vydání nařízení, že všichni Němci musejí nosit na prsou na pravé straně černé písmeno „N” na bílém podkladě, nestačil toto označení včas obstarat. A to byla vina podobně veliká, jako když Žid za nacistů neměl povinnou židovskou hvězdu. Jeden z českých „partyzánů” za ni malého Christiana na ulici zmlátil ocelovým prutem do obličeje...

„Partyzáni” byli jen o pár let starší než on, jimi provozované mučení a zabíjení lidí však nepředstavovalo dětskou hru, ale krutou skutečnost. Když si jeden z nich hrál s ručním granátem a z hlouposti při tom přišel o život, jeho druhové obvinili Němce z atentátu. Revoluční velitel Městečka na jejich návrh vynesl exemplární rozsudek smrti nad dvaceti náhodně vybranými vězni z koncentračního tábora, mezi nimiž byli i příbuzní rodiny Langerových, a „partyzáni” pak sehráli roli popravčí čety. Před smrtí si odsouzenci museli sami vykopat hromadný hrob. Tento němý svědek poválečných hrůz v Městečku i po sedmdesáti letech stále budí emoce. Mnozí z jeho obyvatel dodnes tvrdí, že v něm leží esesáci zabití v bojích na konci války a že snahy o jeho pietní označení jsou pošlapáváním památky českých obětí nacismu...

Pan Langer vzpomínal na tyto i mnohé jiné hrůzy, které po válce prožíval a ze kterých šťastnější část vězňů koncentračního tábora včetně jej samotného nakonec vysvobodil „odsun”. Katka, Kristýna a dokonce i výřečná Hela jen tiše a mlčky, se sklopenýma očima, naslouchaly jeho slovům. Hela si je s Langerovým svolením nahrávala na magnetofon s CD přehrávačem. Starý pán, který pomalu dospíval ke konci svého neveselého vzpomínání, si náhle povšiml právě jejích cédéček, mezi nimiž nechyběla kompletní diskografie Karla Kryla. „Už to nahrávání vypněte, Helenko, a pusťte raději nějakou písničku,” požádal náhle. „Od Karla Kryla, na znamení smíření. Víte, moje snad nejkrásnější životní vzpomínka je spojená s rokem 1975, kdy papež Pavel VI. vyhlásil Svatý rok smíření a my, bývalí čeští Němci, jsme společně s českými posrpnovými exulanty putovali do Říma. Karel Kryl nám tam zpíval pod Palachovým pomníkem na Piazza Jan Palach a my všichni jsme se při tom vzdali vzájemné zloby, nesmiřitelnosti, myšlenek na revanš a všech podobných nesmyslů... Pusťte, prosím, od Karla píseň ,Gloria’, ta bude zníti velice dobře právě teď o Vánocích.”

Zazněla píseň, v níž Karel Kryl postavil do protikladu „tichou noc svatou”, v níž zaznívá poselství lásky, míru a pokoje, a šílenství světa, který „řekou bláta se brodí”. Následoval Krylův „Anděl”, stavějící do podobného, ale mnohem konkrétnějšího kontrastu někdejší křesťanské Sudety a vlnu barbarství ztělesněnou ničením kostelů a „lámáním andělských křídel” po odsunu jejich obyvatel.

Poté Hela začala pouštět písničky Petra Linharta z jeho alb Sudéta a Autobus do Podbořan, vystavěných na tomto kontrastu. Nechyběl mezi nimi příběh Marie Löwy, která se setkává s Ukřižovaným a jde s ním nocí, která je „svatá, tichá velká”. A z Linhartova nejnovějšího alba Rozhledna pak ještě Hela na počest Kristýny i Christiana  (tedy „křesťanky” a „křesťana”) pustila píseň začínající slovy „Kristýno dítě / Kristýno vyvolená / Jsi podle jména Jeho dcera...” I tato píseň o vizionářce Kristině Ringlové, které se podle jejího přesvědčení ve čtrnácti letech zjevovala Panna Maria, měla ovšem také svou temnou stránku v podobě vraždy, za kterou byla Kristina odsouzena (byť se k ní nikdy nepřiznala). Kristýna Bartlová při tomto jejím prvním poslechu ještě netušila, jak velmi bude jednou tuto píseň nenávidět...

Christian Langer, stařičký strážce křesťanské tradice svého rodiště, si Štědrý den v dnešní křesťanské rodině z Městečka opravdu užíval. Potěšilo jej, že Kristýna chodí na Biskupské gymnáziu, a už samotnou existenci této církevní školy označil za vyvrácení linhartovské teze o vykořenění křesťanské víry v někdejším německém pohraničí českých zemí. Zarazilo jej ale, když se dozvěděl, že na křesťanské škole je Kristýnina muslimská spolužačka vystavená šikaně. Začal mluvit o tom, jak on jako křesťan a současně člověk s bolestnou osobní poválečnou zkušeností vnímá současné protimuslimské emoce, a vyprávět o dnešním Německu, v němž právě křesťané a potomci sudetských Němců nejvíce pomáhají uprchlíkům z muslimských zemí. Na křídlech vzpomínek osobních i rodinných jako by se s nadhledem vznášel nad staletými dějinami, z nichž střídavě uváděl dobré příklady k následování i zlé k poučení se:

„Moji rodiče ještě zažili staré Rakousko Franze Josefa, jehož součástí se stali i muslimové z Bosny a Hercegoviny. Mezi nimi a křesťany neexistovaly žádné bariéry, Bosňáci byli vážení a oblíbení, císař přispěl na stavbu mešity ve Vídni podobně, jako přispíval na stavění katolických i protestantských kostelů, a vydal dokonce Islamgesetz, kterým muslimům v Rakousku zaručil všechna práva. Toto se dělo v době, kdy ze všech ostatních zemí postupně oddělovaných od islámské osmanské říše – ze Srbska, z Černé Hory, z Bulharska a tak dále – byli naopak muslimové masově vyháněni. Postihl je stejný osud jako později nás Němce v Čechách a na Moravě. Však to také důkladně srovnává náš církevní historik Rudolf Grulich ve své knize o etnických čistkách, která je zároveň velkým voláním po tom, abychom se učili soužití a otevírali se lidem jiné řeči, národnosti a víry. A kdo už jiný by v tom měl jíti příkladem než my křesťané vyznávající Krista jako Boží dar smíření pro všechny? Kéž ti druzí – a dnes hlavně právě muslimové – vidí, že víra v Ježíše pro nás s sebou přináší otevřenost vůči nim...”

Hela zalapala po dechu. Chtělo se jí bojovně vznést tisíc a jeden argument pro to, že s domněle nutnou otevřeností vůči masám muslimů přicházejících do Evropy to není ani zdaleka tak jednoduché. A asi by s tím opravdu začala, nebýt toho, že jí Katka výstražně šlápla na nohu – a ona si rychle domyslela, co jí tím sestra chce říct: že tirádou, kterou se už už chystala spustit, by celý smysl Štědrého dne, v silném duchu vánočního smíření prožívaného jedním z někdejších vyhnanců a potomky těch, kteří je vyháněli, úplně pokazila. A tak raději s Katkou zamířila k piánu a dívky začaly čtyřručně hrát vánoční melodie.

Mezitím se setmělo a na nebi vyšly první hvězdy. Bartlovi se svým hostem usedli ke štědrovečernímu stolu a s vánočním mírem v srdci začali společně zpívat: Stille Nacht, heilige Nacht...

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a jedenáct