3x Pavel Tigrid

V den stého výročí narození Pavla Tigrida (27. 10. 1917 – 31. 8. 2003) by se možná hodilo připomínat spíše zásluhy této osobnosti v boji proti nacismu a komunismu, článků na toto téma však je a bude jistě dost jinde. (1) Na svém blogu připomenu tři méně známé, leč pro mne důležité aspekty života tohoto muže: jeho první lásku s Hedou Blochovou (jednou z nejpozoruhodnějších ženských postav našich novodobých dějin), jeho pohled  na osobnost prezidenta Háchy a na české dějiny období 1938–1945 a na závěr se smutkem i jeho nikoliv přirozenou smrt. 

1. Heda

Heda Margoliová rozená Blochová (1919–2010), její manžel Rudolf Margolius (1913–1952) i Pavel Tigrid, vlastním jménem Schönfeld pocházeli z asimilovaných českožidovských rodin (Tigrid byl po narození z diskutabilních důvodů pokřtěn). Všichni tři se stali symbolickými postavami českých dějin 20. století, v nichž oba totalitní režimy – nacistický a komunistický – připravily manželům Margoliovým tragický úděl, zatímco Tigrid před nimi v obou případech včas uprchl do exilu.

Mezi Rudolfem Margoliem a Pavlem Schönfeldem panovalo od doby, kdy byli oba studenty práv, napětí, protože se oběma líbila Heda. (2) Pavel byl o dva roky starší než ona a jejich vztah byl patrně brán vážně spíš z jeho strany. Heda jej ve svých memoárech charakterizuje jen jako „kamaráda z dětství“. (3) Po maturitě se s ním rozešla a dala přednost Rudolfovi. (4)

Krátce po německé okupaci, začátkem dubna 1939, se za něj provdala. Margoliovi prožívali své  líbánky v době, kdy Pavel Schönfeld prozíravě na nic  nečekal a po dobrodružné cestě na motocyklu přes nacistické Německo se šťastně dostal do Nizozemí a pak do Velké Británie, kde později pod jménem Tigrid působil jako hlasatel i redaktor v československém vysílání BBC. Manželům Margoliovým se už později nepodařilo z protektorátu uprchnout a prožili hrůzná léta v nacistických koncentračních táborech.

Holocaust na rozdíl od svých blízkých přežili a tento zázrak je spolu s mylnou představou, že komunismus nezná rasové předsudky a je protikladem nacismu, po válce dovedl k víře v budování sociálně spravedlivé společnosti, kterému chtěli zasvětit zbytek svých předtím už takřka ztracených životů. Přesvědčený demokrat Pavel Tigrid v pětačtyřicátém Rudolfa Margolia vyhledal a snažil se mu jeho tehdejší sympatie ke komunismu vymluvit, avšak jejich dávná rivalita a zcela odlišné životní  zkušenosti posledních let přispěly k bezvýslednosti jejich tehdejšího rozhovoru. (5)

Schopný, čestný a vzdělaný Rudolf Margolius oddaně sloužil pokvětnovému a pak i poúnorovému Československu, avšak jeho funkce náměstka ministra zahraničního obchodu – bez ohledu na to, jak dobře ji zastával – se mu měla stát osudnou. Jako žid byl totiž předurčen k roli jednoho z obětních beránků, na které poúnorový režim svalil vinu za špatné fungování znárodněné a sovětským zájmům podřízené ekonomiky. Roku 1952 byl zatčen, obviněn z působení v neexistující protistátní spiklenecké skupině Rudolfa Slánského (se kterým neměl nic společného), odsouzen k smrti a popraven. Pavel Tigrid, který tehdy žil ve svém druhém exilu (nejprve ve Spojených státech a pak v Paříži), samozřejmě tehdejší události s hrůzou – byť nikoliv s překvapením – sledoval, komentoval a pravdivě vysvětloval jejich podstatu. O svém někdejším rivalovi v lásce posléze napsal:

„Margolius […] si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, aby už nikdy nikdo nebyl pronásledován pro svůj rasový, národní nebo sociální původ, aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho.“ (6)

Tigrid se stalinskými monstrprocesy Stalinovy a Gottwaldovy éry (a pak i způsobem, jakým se s nimi KSČ „vyrovnávala“ v éře Antonína Novotného) zabýval ve svém Svědectví, vynikajícím politickém časopise, který vydával ve Francii a nechával pašovat do Československa. Měl samozřejmě zájem publikovat i přísně tajné Sdělení ÚV KSČ o porušování stranických zásad a socialistické zákonnosti v období kultu osobnosti z roku 1963. Ale jak se k tomuto textu, určenému výhradně straníkům a do ruky dávanému jen stranickým funkcionářům, dostat?

Pomohla Heda Margoliová, perzekvovaná oběť padesátých let, která už dávno neměla s komunismem nic společného, ale Sdělení se jí získat podařilo. V době zmírnění politických poměrů se jí také roku 1966 podařilo podniknout „výlet“ do Paříže. Tam se k ní podle jejích pamětí na nádraží „přihnal“ Pavel Tigrid a samou radostí ji „popadl do náručí“. (7) Sám později příběh o tom, jak se tajné Sdělení dostalo na stránky jeho Svědectví, vyprávěl s obdivem, jenž k Hedě po celý život choval:

„Existence textu byla známa i nestraníkům, ale nikdo přesně nevěděl, co v něm je. V západním tisku byl o dokument velký zájem, jenže kde nic tu nic. Až o tři roky později, na počátku roku 1966, propašovala krátkou verzi Sdělení Heda Margoliová. Přivezla ji do Paříže ukrytou v podprsence nebo v kozačkách – už přesně nevím, rozhodně to byl riskantní kousek, ale Hedě nikdy odvaha nechyběla, jinak by už dávno byla pod drnem, ať už nacistickým, nebo komunistickým.“ (8)

2. Sloužím

Z Tigridovy bohaté literární tvorby měl pro mne jako budoucího historika největší význam jeho populárně historický přehled moderních českých dějin, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, vydaný roku 1988 manžely Škvoreckými v Torontu a lidem v Československu přibližovaný nejprve Hlasem Ameriky či Svobodnou Evropou, dokud nebylo možné vydat jej v roce 1990 i v Praze.

Tato kniha byla, myslím, mj. i prvním dílem, které probudilo můj od té doby celoživotní zájem o osobnost prezidenta Háchy. Každopádně mi pomohla zjistit, že ve vztahu k našim dějinám let 1938–1945 bylo (tak jako ostatně ve všem) všechno úplně jinak, než jak jsme se to učili v komunistickém dějepisu. 

Dnes si ovšem nejsem jist, nakolik mohou souhlasit s Tigridovou diagnózou, že „nečekaný úder osudu“, kterým byl pro Čechy Mnichov, představoval kolektivní trauma, které českou společnost morálně rozvrátilo s následky trvajícími v podstatě dodnes. (9) Myslím, že to, čemu Pavel Tigrid, Václav Černý či Václav Havel říkali „čecháčkovství“, rozhodně nemá své kořeny až v době pomnichovské a že by při hledání těchto kořenů bylo spíš potřeba jít v dějinách zpět až někam k době tzv. národního obrození. Každopádně je však možné a nutné souhlasit s Tigridovým pozoruhodným konstatováním, že v době pomnichovské krize si tehdejší čeští politikové „vedli líp, slušněji a odpovědněji než politizující literáti a publicisté – na pravici i na levici“. (10) Důkazem této skutečnosti může být už to, že v době štvanic na údajné viníky národní katastrofy, ve které kvetla čecháčkovská závist, nenávist, pomstychtivost atd., česká politická reprezentace nevygenerovala jako novou hlavu státu žádného populistu, ale krajně korektního a umírněného Emila Háchu. Pavel Tigrid konstatuje:

„[Politikové pomnichovské republiky] dostali do vínku zem politiky, hospodářsky a sociálně v troskách, s občanskou morálkou podlomenou, s rukama na všech stranách spoutanýma. Úkolů – a naléhavých – bylo tolik, že se nevědělo kde začít; kompromisy [ve vztahu k nacistickému Německu] byly nezbytné. Řizení takto opuštěného a  zpustošeného státu někdo převzít musel. Byl to nutně úkol nevděčný. Mužové, kteří to břímě na sebe vzali – Hácha, Beran, Černý, Feierabend a ostatní –, nám nemusí být sympatičtí, však také poválečná komunistická propaganda je k nepoznání zkarikovala; ale jisté je, že byli víc vedeni duchem vlastenecké povinnosti než politickou ctižádostí, spíš pohotovostí k oběti než výhledem na kariéru. Třeba takový Emil Hácha, zcela nepolitický předseda Správního soudu, který po odstoupení Benešově byl dohodou všech politických stran zvolen – skoro by se mohlo říci dohnán – do prezidentské funkce. V dopise poslaném Benešovi už do Londýna Hácha se až dojemně prostě a jistě po pravdě svěřuje, že to prezidenství ,přijal zdráhavě a s největším sebezapřením, jako tvrdý příkaz povinnosti‘, že se těšil na soukromý život, ,na literární práci‘, svou dávnou zálibu, a že žije nadějí, že jeho funkce je ,jen přechodné povahy‘.“ (11)

Tato politická reprezentace, vedená duchem vlastenecké povinnosti, pak vedla národ (způsobem v rámci extrémně nepřiznivé situace víceméně nejlepším možným) tak dlouho, dokud její představitelé neskončili buď před německými, anebo po válce před českými soudy. Dělala to, co Hácha hned po své volbě z listopadu 1938 a pak znovu v projevu k českým novinářům z října 1939 popsal svou devízou, převzatou od Jana Lucemburského: „Ich dien“ – „Sloužím“. S krajním osobním sebezapřením sloužila svému národu. (12)

Pavel Tigrid by to jako člověk krajně nepatetický patrně takto neformuloval, není však pochyb o tom, že mu háchovské „Sloužím“ bylo osobně blízké. Z celého způsobu, jakým popisuje osud oné obětované a obětující se politické reprezentace v čele s prezidentem Háchou, je zřejmé porozumění pro její osud a způsob uvažování. S porozuměním líčí i první vrcholný bod její tragiky, osudný březen 1939, kdy nejprve prezident a vláda učinili své poslední zcela svobodné politické rozhodnutí  v podobě rozhodného zásahu proti Berlínem podporovanému slovenskému separatismu, aby pak už zůstali bezmocní proti německému úderu v podobě okupace z 15. března. Tigrid zdůrazňuje nespornou skutečnost, že když bezbranný Hácha ve strašné noci ze 14. na 15. března 1939 po marném odporu a na pokraji mdlob v Berlíně kapituloval před Hitlerem, šlo jen o důsledek  Mníchova, o druhou kapitulaci, jež byla učiněna za situace „nepoměrně beznadějnější než za Mnichova“ a představovala jen nevyhnutelné druhé dějství kapitulace učiněné Benešem v září 1938. (13)

Na dalších stránkách své historické kroniky se pak Tigrid nijak netají tím, že se mu „hnala krev do hlavy“ nad výroky a činy benešovců (např. Prokopa Drtiny, někdejšího Benešova tajemníka a poválečného ministra spravedlnosti, ale samozřejmě také a především Beneše samotného), kteří háchovce nejprve morálně a po válce i trestněprávně bez sebemenších rozpaků odsoudili za to, co bylo jen nevyhnutelným důsledkem jejich vlastní mnichovské kapitulace. Dodává k tomu mj. i to, že jimi po válce poplivaný a odsouzený Hácha za okupace tak dlouho, jak jen to bylo možné (do Heydrichova příchodu do Prahy ze září 1941), udržoval s Benešem spojení a podporoval jeho zahraniční odboj. A také to, že prezident Hácha a protektorátní vláda svého času neodstoupili ze svých úřadů jen proto, že je Beneš z Londýna vyzval, aby zůstali na svých místech. (14)

Dále Tigrid zmiňuje Háchou založené Národní souručenství, které bylo v letech 1939–1941 „útočištěm národní rezistence“ proti okupantům, a skutečnost, že všechny tři hlavní ilegální odbojové organizace v protektorátě „požívaly přímé nebo nepřímé ochrany Háchovy a některých členů protektorátní vlády“. (15)

Nezasvěceného čtenáře asi překvapí, když se po těchto informacích dále dočte, jak se na konci války benešovci dohodli s komunisty na zřízení Národního soudu „,pro stíhání zvlášť odpovědných provinílců‘, tedy Háchy a členů protektorátních vlád“. (16)

V typicky čecháčkovské poválečné honbě na „provinilce“ to pak podle Tigrida dopadlo „lépe, než se dalo čekat“: těžce nemocný Hácha ke všeobecné spokojenosti zemřel ve vězení dřív, než mohl být postaven před soud, a u členů vlád druhé republiky a protektorátu, kteří před soudem prokazovali, že chránili národ, jak jen mohli, a německé rozkazy plnili jen v nezbytně nutné míře, se komunistům nepodařilo dosáhnout revize podle nich „skandálně nízkých“ trestů vyměřených Národním soudem, takže nikdo z háchovců neumřel na šibenici a jen někteří ve vězení… (17)

S těmi, kdo jsou vedeni duchem vlastenecké povinnosti a služby, to každopádně v Čechách končívá všelijak. Pavel Tigrid si toho byl dobře vědom až do sklonku svého života. Když jej např. roku 1994 lidovci nominovali do funkce ministra kultury, přijal toto křeslo podle vlastních slov „ve vší skromnosti jako službu, poněvadž to samozřejmě nemůže dobře dopadnout“. (18) Jeho působení v této roli pak bylo opravdu hodnoceno všelijak, stejně tak jako se až do konce jeho dnů setkávalo s odporem i jeho trvání na pravdivém obrazu historické skutečnosti např. i ve vztahu k odsunu Němců, který označoval za zločin. (19) Služba pravdě a odpor k nacionalismu a všem formám populismu se v Čechách nenosí.

3. Stín 

Pavel Tigrid je moje zraněná láska: muž, kterého jsem vždy obdivoval a až do posledních chvil jeho života si jej nesmírně vážil, ale který pak mne a mnoho jiných zaskočil strašlivým činem tzv. dobrovolného odchodu ze života. To od té doby na jeho velký životní příběh vrhá stín. Nedávno jsem se pokoušel apelovat na jinou velmi významnou, ve spojení se stupňujícími se zdravotními problémy stáří bohužel rovněž o autoeutanazii uvažující osobnost, aby se takovémuto stínu vyhnula. Jistěže nikoho nemohu a nechci odsuzovat, avšak ve vztahu ke každému z nás (včetně sebe sama) vroucně doufám, že nám bude v jakémkoliv utrpení dáno donést svůj kříž až na kalvárii smrti způsobené nikoliv vlastní rukou.

V české společnosti bohužel jsou (jak o tom svědčí mj. i výsledky letošních voleb) silně zastoupeni ultraliberálové, v jejichž představách svoboda sahá až k „právu“ člověka na sebezničení. To je v naprostém protikladu k náboženskému chápání svobody jako možnosti rozhodovat se pro dobro. Tedy pro Boha, který je Dobrem a který je také dárcem života a jeho jediným Pánem. (20)

Zatímco z pohledu víry pravá svoboda člověka trpícího stářím či nemocí „spočívá v odvážném, i když bolestném přijetí ubývání sil, přibývající limitace možností, narůstající nemohoucnosti“, ve vztahu k tragickému konci životního příběhu Pavla Tigrida (který přitom sám byl křesťanem a židem) mnozí vydávali za „výraz vrcholné svobody“ tzv. noblesu a eleganci, s nimiž se podle nich s výše zmíněnými strastmi vyrovnal dobrovolnou smrtí. Tigridův přítel, biskup Václav Malý, tehdy tento protiklad rozebral v článku s výstižným názvem „Ani soud, ani noblesa“, v němž zároveň zdůraznil nutnost přenechat soud jedině Hospodinu, který jediný vidí do nitra člověka a ví, co se v něm v okamžiku tragického rozhodnutí odehrává. (21)

Ultraliberální publicisté (např. J. X. Doležal), kteří roku 2003 s perverzním obdivem jásali nad tím, že se Tigrid „svobodně“ sám zabil, samozřejmě do jeho nitra neviděli. Nezajímala je ani známá skutečnost, že dlouhodobě trpěl těžkými depresemi. Důvod k obdivu, který zde skutečně mohl být, naproti tomu vystihl Ivan Medek, který o Tigridovi řekl, že jej neobdivuje za to, co udělal, ale obdivoval jej „za to, jak dlouho s tou depresí dokázal žít“. (22)

Poznámky:

1) Viz např. Jaroslav Šebek, „Nepohodlný intelektuál Tigrid“, Katolický týdeník, 17.–23. 10. 2017, roč. 28, č. 42, s. 7.

2) Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Praha: Argo, 2007, s. 138.

3) Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Praha: Academia, 1992, s. 205.

4) Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Praha: Argo, 2007, s. 81.

5) Tamtéž, s. 138.

6) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 56.

7) Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Praha: Academia, 1992, s. 205.

8) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 61.

9) Tamtéž, s. 99–100.

10) Tamtéž, s. 102.

11) Tamtéž, s. 102–103.

12) Emil Hácha, Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Národního souručenství, 1940, č. 8, s. 24.

13) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 107.

14) Tamtéž, s. 111–112, 103 a 144.

15) Tamtéž, s. 145–146.

16) Tamtéž, s. 186.

17) Tamtéž, s. 212–214.

18) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Tigrid Pavel“, s. 548.

19) Jaroslav Šebek, „Nepohodlný intelektuál Tigrid“, Katolický týdeník, 17.–23. 10. 2017, roč. 28, č. 42, s. 7.

20) Roku 2005 zástupci všech českých židů, křesťanů a muslimů přijali společné prohlášení proti eutanazii, jehož smysl např. Vladimír Sáňka z muslimské obce vysvětlil slovy: „Všichni věříme v jednoho Stvořitele, který dal život všem lidem, a lidé proto nemají právo si ho sami brát nebo ho brát jiným.“ (Lenka Petrášová, „Křesťané s muslimy jdou proti eutanazii“, Mladá fronta DNES, 7. 12. 2005, roč. 16, č. 285, s. A1.)

21) Václav Malý, „Ani soud, ani noblesa“, Katolický týdeník, 26. 10. 2003, roč. 19, č. 43, příloha Perspektivy, č. 10, s. 4.

22) Alena Plavcová – Ivan Medek, „Chudí jsou na prvním místě: Rozhovor“, Lidové noviny, 1. 8. 2008, roč. 21, č. 179, příloha Pátek Lidových novin, č. 31, s. 8.