Beneš mezi Šrámkem a Gottwaldem

Napsal Vít Machálek (») 23. 2. 2018 v kategorii Soudobé dějiny, přečteno: 429×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Na tento týden připadá první z velkých výročí letošního „roku na osmičku“ v podobě sedmdesáti let od konce polodemokratické třetí a začátku totalitní čtvrté Československé republiky. V dnešním článku jsem se původně chtěl zabýval jen rolí prezidenta Beneše v únorové tragédii. Mým celoživotně hlavním badatelským tématem nicméně není ani Edvard Beneš, ani únor 1948, ale spíš náboženský rozměr českých dějin let 1918–1948. (Mým osobním výročím nedávné doby bylo dvacet let od konkursu na místo vědeckého pracovníka brněnské pobočky Historického ústavu AV ČR, v němž můj vytoužený projekt zpracovávání církevních dějin první republiky sice byl komisí přijat, ale zaměstnancem HÚ jsem se pak naneštěstí stejně nestal.) V případě dr. Beneše je v tomto ohledu zajímavá v neposlední řadě jeho dlouhodobá těsná spolupráce s knězem a politikem Msgrem Šrámkem, která ovšem vzala smutný konec právě v únoru 1948. Následující text bych tedy pojal jako drobný příspěvek k životopisu státníka, který se svými činy a postoji pohyboval někde mezi Šrámkovými lidovci a Gottwaldovými komunisty.

Benešových životopisů už bylo napsáno mnoho, jeho náboženskému vývoji je v nich však věnována jen velmi malá pozornost. Z příležitostných vyjádření Edvarda Beneše a ze vzpomínek jeho bratra Vojty je nicméně zřejmé, že prezident pocházel z katolicky zbožné rodiny. že v dětství ministroval a chtěl se stát knězem... a že pak místo toho získal spíš vzdělání a životní zaměření ovlivněné směry typu pozitivismu, socialismu a nacionalismu. Samotný Beneš to na sklonku svého života připustil eufemistickou formulací: "Sleduje filosofii, zanedbal jsem snad příliš theologii." (1)

V této souvislosti je třeba připomenout, že mladý Beneš studoval hlavně ve Francii (v Paříži a Dijonu), a to v době, kdy tato země byla deset let před bolševickou revolucí v Rusku na prvním místě na světě v praktikování "pokrokového" proticírkevního boje. Když se k tomu připočte antiklerikalismus T. G. Masaryka, velké "otcovské" postavy v životě Edvarda Beneše, je vlastně až s podivem, že tyto vlivy jednoznačně nepřevážily nad dědictvím Benešova katolického dětství.

Politicky nicméně mezi E.B. a o více než než generaci starším T.G.M. vesměs vládla shoda, a to jak v letech jejich protirakouské akce za první světové války, tak i po roce 1918, kdy oba tito představitelé "hradního" proudu československé politiky tíhli k levici.

Benešovou „doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli. V letech 1921–22 byl jeden rok ministerským předsedou a jako místopředseda Čs. strany národně socialistické (členem byl v letech 1923–1935) výrazně ovlivňoval její politiku. Marxismus odmítl, ale k socialistickým myšlenkám se hlásil a za jeden z důležitých výsledků 1. světové války pokládal ,všeobecný vývoj… k demokratismu rolnickému a dělnickému‘ a také ,přirozené a nevyhnutelné oslabení vlivu městské buržoazie‘. Jeho názory mu znemožňovaly plně pochopit totalitární podstatu bolševismu, i když s ním nesouhlasil, a ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo (2), uzavřel s ním spojeneckou smlouvu (1935).“ (3) 

Benešova zahraniční politika už tehdy spěla k osudovému krachu. Žádný z pilířů, na kterých ji Edvard Beneš vystavěl (Francie, Malá dohoda, Společnost národů), nebyl naší zemi k ničemu. „Navzdory tomu, že ministr zahraničí vyzařoval na veřejnosti (méně již v soukromí) neotřesitelný optimismus, Československo se z pozice státu relativně dobře zajištěného spojeneckými smlouvami dostávalo rychle do izolovaného postavení, kde bylo vydáno na  milost hrozivě posílenému Německu. […] Především vlivem vnějších okolností se SSSR začínal jevit jako jediný spolehlivý spojenec. Mezinárodní prestiži Československa to ale nijak neprospívalo a přílišné spoléhání na SSSR bylo i předmětem vnitropolitické kritiky.“ (4)

Člověk by skoro čekal, že zásadně nekomunistická a hlavně katolická část české politické scény bude za daných okolností k Benešovi kritická. Takzvaní političtí katolíci, kteří v letech první světové války déle než jiní čeští politikové zachovávali věrnost Rakousko-Uhersku, by podle nasnadě jsoucí logiky měli Benešovu zahraniční politiku kritizovat a požadovat místo ní svazky mezi středoevropskými národy, podobně jako by měli kritizovat i Benešovu socialistickou vnitřní politiku. A přece pravý opak byl pravdou: nikdo ze stranických vůdců nebyl po celé třicetiletí 1918–1948 věrnějším spojencem Edvarda Beneše než předseda Československé strany lidové Jan Šrámek. Tento veterán české politiky, o čtrnáct let starší než Beneš, už v roce 1899 založil křesťanskosociální stranu na Moravě, na podzim 1918 se pragmaticky rozešel s habsburskou monarchií a fakticky byl jedním z „mužů 28. října“, aby pak politické katolíky sjednotil v rámci ČSL a svou programově konstruktivní politikou s mottem „dohodli jsme se, že se dohodneme“ dosáhl i takřka neuvěřitelné spolupráce mezi nimi a ostře antiklerikálními socialisty. (5)

Jen s jediným mužem se Šrámkovi dohodnout nepodařilo: nikdy nedokázal překonat animozitu, kterou vůči němu pociťoval prezident Masaryk. Ta zřejmě započala už v době před první světovou válkou, kdy se Masaryk v bojovných diskusích opakovaně střetával s různými zástupci českého katolicismu. Zatímco řada katolických polemiků tehdy diskuse s Masarykem vedla ne právě seriózním způsobem, který se nejkřiklavěji projevil před volbami z roku 1907 (v nichž Masaryk navzdory kampani svých odpůrců – či možná spíš díky ní – mandát do říšské rady získal), vzdělaný Šrámek dokázal Masarykova tvrzení věcně vyvracet, což mu Masaryk nikdy neodpustil.

„První Šrámkovo veřejné setkání s Masarykem se odehrálo v rakouské říšské radě v roce 1908. Dne 11. června odpověděl Šrámek na Masarykův projev ze dne 4. června v kulturní debatě. […] Rozhodující pro vzájemný vztah obou mužů napříště byla Šrámkova odpověď na Masarykův projev v debatě o sporu na univerzitě innomostské v katolickém Tyrolsku: ,V odpovědi dokázal Šrámek Masarykovi, který stál vedle něho s velkým počtem posluchačů, že ve své řeči Masaryk tvrdil pravý opak o rozhodnutí církevního sněmu Maconenského ve Francii nedaleko Cluny. Jakoby koncil rozhodl, že žena nemá nesmrtelnou duši.‘ Šrámek měl před sebou spoustu knih, ze kterých citoval přímo odpovědi pro Masaryka. Při této přiležitosti  Šrámek ,otřásl Masarykovou autoritou.‘“ (6)

V době po roce 1918 české katolíky trápil protikatolický „kulturní boj“ velké části tehdejších politických a veřejných činitelů, který samozřejmě souvisel nejen se spojováním katolíků se zaniklým Rakouskem, ale i s tím, že se prezidentem republiky stal dlouholetý představitel  protikatolického tábora Masaryk. Šrámek měl plné ruce práce s tím, aby v rámci nového státu dosáhl aspoň částečného akceptování katolíků. Martin Putna o tom ve svém díle, kterému jsem se věnoval v minulých článcích na blogu, píše:

„Ministr zahraničí Edvard Beneš nesdílí Masarykův protikatolický zápal: Nábožensky je přesně tím typem, o kterém mluví Masaryk s takovým pohrdáním, totiž liberálem (navíc svobodným zednářem, třebas ne příliš aktivním), který formálně zůstává katolíkem. Beneš uvažuje pragmaticky a ví, jak jsou dobré styky s římskou kurií důležité pro mezinárodní pověst nového státu.“ (7)

Putna pak v hutném přehledu líčí, jak prvorepublikový antikatolicismus v průběhu let postupně slábl, až nakonec po prezidentských volbách z roku 1935 „s výměnou Beneše za Masaryka zmizel ve vedení státu poslední protikatolický prvek“. (8)

Otázkou samozřejmě zůstává, zda protikatolický, leč nábožensky hledající Masaryk nebyl z hlediska víry katolíkům pořád ještě výrazně bližší než (podle Putny) nábožensky lhostejný Beneš. A také, zda Šrámek nebyl víc politikem než knězem, když si otázky tohoto druhu nekladl.

Prezidentské volby konané po Masarykově abdikaci však každopádně nebyly otázkou náboženskou, ale stranicko-politickou. Stáli v nich proti sobě socialisté, jejichž kandidátem byl Beneš, a občanské strany, které po dlouhém hledání nedokázaly najít jiného kandidáta než profesora botaniky Bohumila Němce. Reprezentativnější osobnosti včetně nejvyššího soudce (a katolíka) Emila Háchy tehdy kandidovat proti Benešovi odmítly.

I tak by byl kandidát občanských stran zvolen v případě, že by jej podpořili lidovci. Podpora jejich české části přicházela v úvahu, ale Šrámkovo moravské křídlo lidové strany bylo silnější. A to se postavilo jednoznačně a bezvýhradně za Beneše. Společnou platformu Šrámka a Beneše ovšem tehdy představovala klasická parlamentní demokracie a odmítání experimentovat s její reformou zprava v podobě stavovského uspořádání, které zvažovali lidovci z Čech. (9)

I když agrárníci v pětatřicátém Šrámkovi nabízeli, že může sám určit společného kandidáta občanského bloku (10), Šrámek nejenže trval na Benešovi, ale dokonce byl připraven učinit pro jeho zvolení takřka cokoliv.

„J. Šrámek byl v té době dokonce ochoten být předsedou menšinové vlády, kterou by tvořila ČSL a socialistické strany a jež dokonce do jisté míry počítala i s parlamentní podporou komunistů.“ K ustavení tohoto kabinetu, jehož jediným úkolem by bylo vykonání prezidentské volby, sice nakonec nedošlo, ale lidovci se o Benešovo zvolení postarali jinak. Získali pro něj jak hlasy německých křesťanských sociálů, tak také – což bylo mnohem obtížnější – slovenských luďáků. „Pro získání A. Hlinky pro E. Beneše se velmi exponovala pražská nunciatura, jejímž jménem operoval  v četných jednáních s Hlinkou a Tisem J. J. Rückl.“ Tento lidovecký politik podle vlastních slov pustil na Hlinku „největší zbraně církevního nátlaku vatikánského, biskupského atd.“ (11)

Hlinka sice dlouho vzdoroval a prohlašoval, že není žádný Šrámek, nicméně u svého původního stanoviska, že socialistu rozhodně volit nebude, nakonec nesetrval. Když i sám Beneš začal bez skrupulí úspěšně jednat jak s luďáky, tak i s vysloveně protistátními stranami (henleinovci a především komunisty) a nabízet jim za svou volbu různé ústupky, Bohumil Němec byl nakonec donucen svou kandidaturu stáhnout a prezidentské volby skončily jasným vítězstvím Beneše. Ten však agrárníkům nikdy neodpustil, že se vůbec pokusili postavit proti němu protikandidáta, a na konci druhé světové války neměl problém s komunistickým požadavkem na zákaz obnovení jejich strany.

Tyto skutečnosti tento měsíc na svém blogu velmi čtivým (byť ne vždy zcela přesným) způsobem popsal známý psychiatr Radkin Honzák v článku, který se jinak držel autorovy lékařské kvalifikace a rozebíral Benešovy nesčetné zdravotní problémy. (12) Faktem je, že v roce 1935 byl prezidentem místo nemocného starce Masaryka zvolen muž sice mladší, leč také ze zdravotních důvodů pro tuto krajně zodpovědnou funkci nepříliš způsobilý.

V době vrcholné krize ze září 1938 tento muž (způsobem, který by spíš než klasické demokracii odpovídal autoritativnímu státu vedenému jedním člověkem) nesl na svých bedrech tíži veškerého jednání a rozhodování. Zhroutil se teprve poté, co za Mnichova rozhodl o kapitulaci státu před požadavky nacistického Německa i jeho vlastních spojenců. Po  následné abdikaci a několikaměsíčním odpočinku v anglickém a americkém exilu se sice po okupaci zbytku Československa z 15. března 1939 vrhl do nové politické práce, ale to již byl jiný Beneš než prvorepublikový frankofil, anglofil a liberální demokrat.

„Přestože prezidentovo zhroucení bylo dočasné, zanechalo trvalé stopy. Mnichovem začala jeho snaha usilovat o bezpečnost národa a státu za každou cenu.“ (13) Tedy i za cenu orientace na Sovětský svaz a rezignace na svobodu a demokracii.

Můžeme se jen dohadovat o tom, jaký byl v této věci rozdíl mezi Benešem a Šrámkem, který i v době od září 1938 do února 1948 zachovával vůči Benešovi naprostou loajalitu a byl dokonce i v zahraniční politice ochoten hlásat jeho prosovětský kurs. Patrně spočíval v tom, že Šrámek, rovněž pragmatický politik, byl také ochoten vyvozovat důsledky z mezinárodní situace, která v posledních letech války směřovala k „osvobození“ většiny československého území  Rudou armádou, leč protiklad mezi demokracií a totalitarismem vnímal jasněji než Beneš.

Šrámek v červenci 1939 uprchl do exilu, v říjnu 1939 se stal úřadujícím místopředsedou Československého národního výboru v Paříži a roku 1940 předsedou československé exilové vlády v Londýně, v následujícím roce plně uznané Velkou Británií i Sovětským svazem. Zatímco k uznání ze strany Britů, kteří dlouho považovali za legálního prezidenta Benešova nástupce Háchu, výrazně přispěly Háchovy vzkazy Benešovi, uznávající jeho vůdčí roli, potřeba spolupracovat se Sověty a komunisty naopak Beneše po vypuknutí sovětsko-německé války vedla k přizpůsobení se jejich negativnímu názoru na Háchu. V roce 1942, kdy uplynulo sedm let od chvíle, kdy byl Beneš na tuto dobu zvolen prezidentem republiky a bylo třeba znovu řešit právně choulostivou otázku jeho legitimity, dokonce Beneš přijal za svou tezi, že vlastně nikdy neabdikoval a nepřestal být prezidentem, zatímco Hácha (ve skutečnosti právoplatně zvolený po Benešově odstoupení Národním shromážděním) se naopak nikdy prezidentem nestal a je jen jakýmsi uzurpátorem. K přijetí této bizarní teze údajně Beneše přiměl Šrámek. (14)

Radkin Honzák hovoří o Benešově trapné pomstě na agrárnících, kterým nezapomněl rok 1935, a o jeho „ještě trapnějším chování ve vztahu k doktoru Emilu Háchovi, jehož dodnes národ neočistil a nezhodnotil jeho navýsost obětavou, čestnou a tragickou roli v tragické době“. O Benešovi dále říká: „Nebylo slabšího protihráče Stalinovým imperiálním choutkám v průběhu druhé světové války a po ní. Morálně a mentálně insuficientní nemocný prezident zakončil svou slibně rozjetou kariéru zbabraně a trapně. Profesor MUDr. Vojtěchovský k jeho zdravotnímu stavu konstatoval: ,I po pěti cévních mozkových příhodách, provázených interiktální afektivní poruchou – trpěl i její organickou formou – objevovaly se u něj jak stavy deprese, tak elevace, odmítl abdikovat.“ (15)

Už v březnu 1945, kdy představitelé londýnského exilu jednali s československými komunisty v Moskvě o poválečném politickém uspořádání, byli Beneš i Šrámek natolik nemocní, že do jednání prakticky nezasahovali. Výsledkem moskevských rozhovorů bylo nejen vytvoření systému Národní fronty (podivné formy demokracie, v niž jsou některé strany zakázány, zatímco ty, které se navzájem povolily, všechny společně vládnou), ale i to, že komunisté ve vládě NF získali všechny klíčové rezorty. Všechny strany NF spolu také navzájem soutěžily v disciplíně pro komunisty velmi příjemné, totiž v projevování oddanosti Sovětskému svazu coby hlavnímu obhájci našich zájmů. K těmto domnělým zájmům patřil na první místě sen českých nacionalistů v podobě likvidace třímiliónové sudetoněmecké menšiny, který bylo samozřejmě možné uskutečnit jen s podporou říše Josefa Stalina, na podobně obludná opatření zvyklé. Benešův nenávistný postoj k domněle nenapravitelně zrůdným Němcům (nikoliv jen k nacistům) a naopak láskyplný postoj k bolševikům (nikoliv jen k Rusům) zajisté patřil k hlavním směrovkám ukazujícím cestu k únoru 1948.

Pro komunistického vůdce Gottwalda byl každopádně Beneš příjemným protivníkem (pokud lze vůbec toto slovo použít). Pravda, i on byl fyzicky troskou – Beneš věděl, že „má lues a trpí alkoholismem“ (16) – ale roli velkého stratéga sehrát zvládal. Tentýž Gottwald, který kdysi v prvorepublikovém parlamentu sliboval, že demokratickým politikům zakroutí krkem (a po roce 1948 svůj slib také splnil), si nyní nasadil  masku státníka. Tvářil se, že nechce diktaturu komunistické strany a že se ztotožňuje s Benešovým modelem spojení demokracie (ovšem demokracie tzv. lidové) se socialismem. Beneš, který v této době naivně jásal nad přechodem „ze společnosti demokracie liberálně buržoasní do nového stadia demokracie socializující, lepší a dokonalejší, sociálně a  hospodářsky vyvinutější“ (17), měl v tomto ohledu ke komunistům dokonce blíž než k lidovcům coby jediné poválečné nesocialistické straně.

K páteru Šrámkovi, který se kdysi zasloužil o jeho zvolení prezidentem a v době druhého odboje tvořil s Benešem podobně nerozlučnou dvojici, jakou byli Masaryk a Beneš v době prvního odboje, měl ovšem prezident lidsky blíž než ke Gottwaldovi. Tomu by Beneš zajisté nemohl napsat vřelá slova, která se objevila v jeho blahopřání ke Šrámkově pětasedmdesátce ze srpna 1945:

„Vzpomínám dlouhých let naší spolupráce po r. 1918, vzpomínám všech těch těžkých let práce a zápasů v době mezi oběma světovými válkami, vzpomínám veškeré Vaší podpory z posledních let před druhou válkou a myslím především na dlouhá léta společného exilu a boje o obnovení republiky. Kolik to bylo krásných i těžkých chvil! A jak to byla svorná a harmonická spolupráce nás dvou navzájem a spolupráce naše s celou naší národní frontou, jdoucí pak z Londýna přes Moskvu do Košic, do Brna a do Prahy!“ (18)

Poslední půlvětou ovšem Beneš bezděky vystihl svou i Šrámkovu tragédii, spočívající právě v oné cestě přes Moskvu do Prahy a v ochotném přistoupení na systém Národní fronty. Ten plně odpovídal Gottwaldově strategii postupného příchodu k moci neobnovením předválečných demokratických institucí a likvidací nejprve pravé části politického spektra a pak, po přechodné spolupráci, i politiků typu Beneše a Šrámka. To vše v rámci nového protektorátu, ve kterém „spojenecký“ Sovětský svaz postupně přebíral rozhodování o zahraniční i vnitřní politice poválečného Československa.

Jaroslav Krejčí ml., který za německého protektorátu fungoval jako spojka mezi domácím odbojem a svým otcem, předsedou protektorátní vlády (po válce v podivném procesu odsouzeným k doživotnímu vězení), ve svých memoárech konstatuje:

„Hitlerův protektorát byl předurčen Mnichovem a realizován povoláním Háchy do Berlína. Stalinův protektorát byl předurčen úmluvami válečných spojenců; ale realizace byla na dvě etapy. První, Benešova pouť do Moskvy a z toho vyplývající Košický program. Druhá, únorový převrat.“ (19)

Polovině národa – té, která v parlamentních volbách z roku 1946 volila komunisty či jimi částečně ovládané sociální demokraty – ovšem nový protektorát patrně nebyl proti mysli (nebo snad jen ve zvláštní politické stupiditě nechápala, co se děje?!). Šrámkovi lidovci, kteří čekali, že v těchto volbách pro ně budou muset hlasovat někdejší voliči zakázaných agrárníků, byli překvapeni zjištěním, že český venkov volil komunisty. Podobně překvapen byl i Beneš, který naivně věřil, že volby vyhrají národní socialisté. „Nemohl jsem poznat český lid,“ řekl po volbách doslova. (20) Nebyla však proměna českého lidu, jehož velká část se po válce úplně rozešla s hodnotami první republiky, spoluzaviněna i prezidentem, který národ soustavně mátl svými řečmi o tom, že nová hospodářská demokracie bude lepší než někdejší demokracie „jen“ politická?

Únor 1948 coby nevyhnutelný závěr takto rozehrané partie byl pak už jenom „hra kočky s myší“, jak tehdejší poměr mezi Gottwaldem a Benešem charakterizuje František Škarvan, tajemník prvních tří prezidentů. (21) Proti dovršení logiky dějinného vývoje, kterou sám spoluutvářel, v něm prezident neměl co postavit. Krom toho byl už v té době prakticky umírajícím člověkem, jehož nemoc komunisté, kteří o ní dobře věděli, cynicky považovali za svou výhodu.

Překvapivá je ovšem skutečnost, že lidovci a národní socialisté, kteří byli také dobře informováni o zdravotním stavu Edvarda Beneše a věděli, že nemoc mj. podlomila jeho vůli, přesto do rukou tohoto muže vložili rozhodování o budoucnosti země. V tomto případě šlo ovšem jen o tristní dovršení problému, který kdysi už prezident Masaryk vložil do kolébky československé demokracie, když si přisvojil mnohem větší míru rozhodování o politickém vývoji, než jaká by odpovídala ústavě. Známý českoamerický historik novodobých dějin  Igor Lukeš v době letošních prezidentských voleb v pronikavé úvaze o zvláštní tradici českého prezidentství konstatoval:

„Beneš byl spolu s Masarykem aktivním spolutvůrcem československého politického systému. Když se sám stal prezidentem, choval se ještě víc diktátorsky než jeho předchůdce. Jistě mu to vyhovovalo, ale už v roce 1938 se ukázalo, že transformace Hradu v rozhodující mocenský bod celého systému byla omyl. Na katastrofální krize od května do začátku října 1938 byl Beneš úplně sám. […] Do poválečné krize v osvobozené Praze vstoupil Beneš jako člověk, který byl nejen těžce nemocen, ale zároveň jako oběť poznamenaná takzvanou mnichovskou zradou. Brzo nastala situace, která byla nad jeho síly fyzicky i psychicky. Komunisté na veřejnosti lhali o svých umírněných cílech, zatímco zemi brutálně tlačili do Stalinova chřtánu. Demokraté, navzdory prohře v roce 1938, věřili, že prý geniální politik Beneš v rozhodující chvíli vytáhne trumfy, které krizi vyřeší. Pak se jen znovu ukázalo, že nedokázal nic jiného než komunistický diktát přijmout a před Gottwaldem, Slánským a Kopeckým kapitulovat.“ (22)

Když se dne 20. února 1948 lidovečtí, národně socialističtí a slovenští demokratičtí ministři rozhodovali, zda reagovat demisí na nic dobrého nevěstící ovládnutí velitelského sboru SNB v Praze komunisty, kteří jejich postoje ve vládě nebrali v potaz, počítali s tím, že po jejich demisi bude následovat zásah „geniálního politika Beneše“. Jen jeden z nich se  zpočátku vyslovoval proti tomuto naivnímu plánu. Veterán Šrámek, člen takřka všech vlád prvorepublikových, exilových i poválečných, neměl chuť přestat se řídit svým proslulým bonmotem „lehké je z vlády vystoupit, ale těžké je dostat se do ní zpět“. (23) Snad i proto, že Beneše za třicet let spolupráce poznal lépe než kdo jiný, vznesl ve chvíli osudového rozhodování dotaz: „A co když pan president republiky nás opustí?“ (24) Ale i Šrámek se možná potom rád nechal přesvědčit, že selhání Masarykova dědice na Hradě v okamžiku rozhodujícího střetu mezi demokracií a totalitou nepadá do úvahy…

Demise dvanácti ze šestadvaceti ministrů Gottwaldovy vlády NF, po níž už nenásledovalo nic dalšího (ani tito ministři, ani Beneš se nijak nepokusili zmobilizovat nekomunistickou polovinu národa k odporu proti únorovému převratu), představovala truchlivý konec trosek někdejší „londýnské“ politické reprezentace, která prostě jen předala veškerou moc reprezentaci „moskevské“.  Gottwaldovi stačilo nátlakem svých zfanatizovaných stoupenců na prezidenta donutit Beneše k souhlasu s „doplněním“ vlády podle komunistických představ, tj. se jmenováním komunistických agentů a kolaborantů v nekomunistických stranách na místa představitelů těchto stran, kteří podali demisi. (Ve skutečnosti bylo ovšem tzv. doplnění vlády, ke kterému došlo 25. února 1948, zcela protiústavní, protože demisi mezitím podali i dva sociálně demokratičtí ministři, takže o pádu vlády jako celku nemohlo být pochyb.)

Šrámkovi bylo brzy po demisi jasné, že místo politického řešení vládní krize se země ocitla uprostřed státního převratu, kterému Beneš nemůže mít sílu čelit. Přesto jistě – tak jako všichni – v únoru od prezidenta čekal víc než jen pouhou kapitulaci před Gottwaldovými požadavky. Šrámek, který s Benešovou kapitulací bez boje nesouhlasil už ani v době Mnichova, prý někdy na přelomu února a března 1948 řekl: „Pan prezident v roce 1938 kapituloval a nyní zradil národ i sebe.“ (25)

Situace byla ovšem poněkud složitější. Národ byl rozdvojen, ozbrojenou silou disponovali jen komunisté a kdyby snad Beneš vyzval k ozbrojenému odporu jemu věrnou část armády, legionáře a sokoly, mohlo by to znamenat jen občanskou válku s bezpočtem obětí a s nulovou nadějí na vítězství vzhledem k připravenosti sovětské armády na československých hranicích. Smrtelně nemocný muž byl také v únorových dnech soustavně týrán komunistickými výhrůžkami, že pokud se nepodvolí, demokratická část národa začne být masakrována komunistickými milicionáři. (26)

Tomu, že umírající stařec nevstal z mrtvých a nezačal v beznadějné situaci organizovat odpor, který by vše zázračně zvrátil, se nikdo rozumný nemůže divit. K tomu, aby  prezident nevešel do dějin jako ten, kdo Šrámkovými slovy „zradil“, by nicméně stačilo i pouhé gesto, které v Benešových silách bylo. Prezident mohl např. odmítnout jmenovat totalitní vládu a místo toho na protest proti převratu abdikovat.

Zajisté se také měl pokusit obrátit se k národu a aspoň v hodině dvanácté mu vysvětlit protiklad mezi demokracií a totalitarismem. V dané souvislosti není relevantní, že rozhlas byl v rukou komunistů, protože Beneš mohl zkusit promluvit i jiným způsobem nebo projev tohoto druhu učinit alespoň písemně. Benešovi však nic takového ani nepřišlo na mysl, protože tento protiklad prostě sám neviděl. Vůbec mu nedocházelo, že snad i dort, který vařili pejsek s kočičkou, byl pořád ještě konzistentní ve srovnání s poválečnou směsí masarykovské humanitní demokracie s marxismem a stalinismem.

V mých očích není podstatné ani tak to, že Benešův rozhlasový projev z 24. února 1948 mu komunisté  nedovolili pronést, jako spíš to, co v něm prezident chtěl národu říci. Beneš v něm chtěl jen vyzvat k pokračování spolupráce na bázi Národní fronty a jako poslední slovo před abdikací, plánovanou pro případ nezdaru, ještě jednou vyznat svou víru v systém, nově nastolený v poválečné republice. Zamýšlel mluvit mj. o tom,  „že se nebojíme učiti se u jiných“ a snažit se o syntézu masarykovské demokracie s marxismem. (27)

Pokus o tuto syntézu ovšem ve skutečnosti představoval jen přechodné období mezi demokracií a totalitou, jehož dny byly nyní sečteny. Když prezident Beneš 25. února  dopoledne přijal premiéra Gottwalda, ministra vnitra Noska a předsedu komunisty ovládaných odborů Zápotockého, nedokázal již jejich požadavkům na jmenování nové vlády čelit jinak než opakovanými slovy o tom, „že nebude za žádných okolností překážkou a že dosud mezi prezidentem a komunistickou stranou byl poměr dobrý a že až do konce tento poměr dobrý zůstal“. (28) O několik hodin později Beneš bez jakéhokoliv protestu jmenování Gottwaldem sestavené vlády podepsal.

Pro Benešovy stoupence (tedy velkou část českého národa) to byl šok, který je uvedl do stavu zmatku a bezradnosti. Ještě i po 25. únoru „někdejší legionáři, sokolové, pár učitelů, členové českobratrské církve evangelické Benešovi vyjadřují podporu a ujišťují ho, že při něm stojí za všech okolností“, současně je však Hrad zaplaven dopisy těch, kteří Benešovi vytýkají zradu svých ideálů či zapomenutí na heslo „Pravda vítězí“ z prezidentské standardy. Častým tématem se stává i srovnávání Beneše s Háchou. (29)

Ladislav Feierabend, jediný politik, který byl postupně členem jak Háchovy pražské, tak Benešovy londýnské vlády, byl v těchto dnech „hluboce rozrušen“ slovy, která Beneš jen několik měsíců před svou únorovou kapitulací napsal ve svých pamětech. Tvrdil v nich, že Háchovu kapitulaci z března 1939 „neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy a ničím“ (30)…

I když Beneš po válce tvrdil, že tento nekompromisní postoj  zaujal hned po 15. březnu, ve skutečnosti měl  od března 1939 do června 1941 pro Háchu pochopení a za opravdu „neomluvitelný“ považoval až jeho projev proti bolševismu po vypuknutí německo-sovětské války, který byl sice vynucený okupanty, ale současně vyjadřoval i Háchovo skutečné, od Benešova velmi odlišné smýšlení. „Hácha se stavěl hluboce nepřátelsky ke komunismu a podezíravě k novému vztahu se Stalinem sledovanému Benešem v Londýně.“ (31)

Na rozdíl od prezidenta Háchy, který byl celoživotním stoupencem standardní liberální demokracie anglosaského typu majícím jasno v protikladu mezi ní a totalitarismem, byl prezident Beneš celoživotně poznamenán levicovými ideologiemi a rozpolceností mezi Západem a Východem. Ještě 3. září 1948 svůj politický odkaz formuloval slovy, že západní kapitalistické velmoci jsou „stejně nedemokratické jako diktatura sovětů“ a že představitelé československého exilu se nesmějí nechat „zlákat vábničkami kapitalistických reakcionářů“. (32)

Za těchto okolností je pochopitelné, že se Beneš snažil zachovávat jakousi „neutralitu“ mezi demokraty a komunisty před únorem, v únoru a ještě i po únoru 1948. Ani jeho abdikace, k níž došlo až čtyři měsíce po převratu, nebyla doprovázena žádným sdělením národu, že stojí na straně demokracie a je proti poúnorové diktatuře. S Klementem Gottwaldem, největším masovým vrahem českých dějin, se Edvard Beneš navenek rozešel „v dobrém“ a dokonce mu ještě i blahopřál ke zvolení novým prezidentem republiky.

Vrátím-li se nyní ještě k náboženskému rozměru českých dějin, musím konstatovat, že i v oblasti náboženského přesvědčení Beneš po katolické víře svého dětství a ateistické víře svého mládí zaujal pozici, jež by se dala označit jako nejednoznačná. Lze předpokládat, že s protikřesťanskou perzekucí rozjíždějící se hned po únoru 1948 (postihla nejen kněze typu Šrámka, který dožil svůj život v komunistické internaci, ale především mnoho křesťanů neangažovaných v politice a „jen“ věrných své víře) nesouhlasil. Jeho postoj ke katolické církevní instituci zůstal vždy korektní, ale současně zaměřený jen na církevněpolitické otázky. Snad až v úplném závěru Benešova života z tohoto rámce vybočil jeho vztah s pražským arcibiskupem.

Po smrti kardinála Kašpara z roku 1941 Beneš požádal Vatikán, aby arcibiskupský stolec nechal raději až do konce války neobsazený. Pius XII., sám také přesvědčený o nemožnosti jednat s německou okupační mocí o jmenování nového pražského arcibiskupa, jeho žádosti vyhověl. (33) Když tato otázka konečně přišla na pořad dne, prezident se k ní na jaře 1946 v rozhovoru s českoamerickým redaktorem Antonínem Jandáčkem vyjádřil tak, že „katolická církev má příliš dobrou diplomacii a má moc věcí dobře promyšlených, než udělá rozhodnutí. Z kandidátů to obyčejně nebývá ten, o kterém se moc mluví, nebo koho by rádi viděli politikové. ,Myslím, že to bude spíše Mons. Beran než ti, o kterých se mluví.‘“ (34)

Když o půl roku později skutečně došlo ke jmenování bývalého koncentráčníka Josefa Berana arcibiskupem, Beneš mu při osobním přijetí „srdečně blahopřál a ujistil ho, že bude vždy hájit svobodu náboženství, a dekoroval ho Čs. válečným křížem a Čs. medailí za zásluhy“. (35) Vztah mezi prezidentem a arcibiskupem zůstal trvale srdečný, i když např. do neudělení milostii k smrti odsouzenému Jozefu Tisovi si Beneš Beranem mluvit nenechal.

Z roviny politické do roviny náboženské se tento vztah posunul v posledních dnech Benešova života. Existuje svědectví, podle kterého Beran vyprávěl, že ho někdy v této době něco nutkalo jet do Sezimova Ústí, kde tehdy Beneš dožíval. „Prezident již nemluvil, své okolí však vnímal. Slabě pohnul rukou na přivítanou arcibiskupa. Ten vyhověl přání paní Hany [Benešové] a chystal se udělit prezidentovi rozhřešení, což mu dal najevo. Prezident přikývl a taktéž přikývl po skončení tohoto úkonu.“ (36)

Dne 10. září 1948 pak ještě arcibiskup vykonal pohřební obřad v zahradě Benešovy vily v Sezimově Ústí. Pronesl při něm poněkud bizarní promluvu, v níž zesnulého chválil „jako příklad charakternosti a věrnosti zásadám(!)“. (37)

O jaké zásady se vlastně jednalo, zůstává poměrně nejasné. Známé dictum T. G. Masaryka říká, že státy se udržují těmi ideály, ze kterých vzešly; v letošním roce stého výročí založení Československa by měla být právě otázka těchto ideálů otázkou ústřední. Ve vztahu k jejich nejednoznačnosti u Beneše snad představuje polehčující okolnost to, že jistou rozpolcenost  lze pozorovat už i u Masaryka. Ten svou faktickou „myšlenkovou závěť“ nešťastně nazval Světová revoluce a formuloval způsobem, umožňujícím ledasjakou interpretaci:

„V opozici proti absolutismu protireformačního Rakouska jsme se přiklonili v 18. století k ideálům osvícenství a Francouzské revoluce; pokrokové ideje Západu staly se vůdčími myšlenkami našeho národního obrození. To tím snáze, že duchovní vůdce revoluce, Rousseau, vyrostlý ve švýcarském republikanismu a kalvinismu, vychází z idejí reformačních; mužové revoluce, jak to správně vytkl Marx, pokračovali na dráze reformátorů. Osvícenství, humanitismus a vedoucí ideje 18. století vůbec pokračují směrem reformace, a tudíž také naší reformace české.“ (38)

Z křesťanství je v tomto Masarykově odkazu přítomná pouze reformace, a to reformace (dez)interpretovaná způsobem, který může být bližší marxistům než evangelíkům. Masarykem definované „pokrokové ideje Západu“ si komunisté mohli přivlastňovat jako předzvěst idejí ještě pokrokovějších, které sice tentokrát přicházely z Východu, leč do pokrokového směřování našich dějin prý zapadly dokonale…

Edvard Beneš prošel ve svém politickém vývoji dobou orientace na Francii i orientace na Sovětský svaz, přičemž ale nemusel nikdy nic měnit na svém mladistvém okouzlení Francouzskou revolucí a s ní spojenými ideologiemi pokrokářství a nacionalismu, které v neztenčené míře vyznává i ve svém pozdním díle Demokracie dnes a zítra. Z Velké francouzské revoluce zde mj. odvozuje svobodu myšlení a náboženskou svobodu (39), i když ve skutečnosti VFR byla – stejně jako později VŘSR – ztělesněním totalitarismu a pronásledování křesťanů.

V moderních dějinách stojí proti sobě na jedné straně křesťanská víra a na straně druhé totalitní sekulární ideologie, spatřující v křesťanství překážku uskutečňování svých utopických vizí, jež musí být zlikvidována. V souvislosti s výročím vítězství jedné z těchto ideologií v Československu, které si nyní připomínáme, je na místě zamýšlet se i nad problémem zmateného tápání mezi těmito protiklady a spojování nespojitelného. Tápání Edvarda Beneše zde možná představuje jen pars pro toto ve vztahu k tápání české společnosti jako celku…

 

Poznámky:

1) Compton Mackenzie, Dr Beneš, 2. vyd., Praha: Družstevní práce, 1948, s. 396.

2) Je ovšem třeba připomenout, že Sovětský svaz byl po několikaletém členství ze Společnosti národů zase vyloučen, a to za svoji agresi proti Finsku z roku 1939.

3) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994,  s. 26, heslo „Beneš Edvard“.

4) Jan Dobeš, „Alternativy zahraniční politiky před Mnichovem a po něm“, Lidové noviny, 14. 8. 1999, s. 20.

5) Viz Pavel Marek, „Monsignore politikem“, Lidové noviny, 12. 2. 2018, s. 20.

6) Virginie Marie Turzová, Kartouzský vězeň: Mons. Jan Šrámek, Svitavy: Trinitas, 2006, s. 195. Viz též Šrámek contra Masaryk, Olomouc: Našinec, 1908.

7) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 312–313.

8) Tamtéž, s. 319.

9) Viz tamtéž, s. 198–199.

10) Viz Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad ‒ Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 191.

11) Miloš Trapl, „Český politický katolicismus v letech 1918–1938“, in: Petr Fiala, Jiří Foral et al., Český politický katolicismus 1848–2005, Brno: CDK, 2008, s. 301.

12) Radkin Honzák, „Má být nemocný psychopat na Hradě českou tradicí?“, 12. 2. 2018, http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=31022.

13) Antoine Marès, Edvard Beneš od slávy k propasti: Drama mezi Hitlerem a Stalinem, Praha: Argo, 2016, s. 216.

14) Viz František Schwarzenberg, „Hácha – Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, 2. vyd., Praha: Rozmluvy, 1990, s. 244.

15) Radkin Honzák, „Má být nemocný psychopat na Hradě českou tradicí?“, 12. 2. 2018, http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=31022.

16) Tamtéž.

17) Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, 6. vyd., Praha: Čin, 1948, s. 256.

18) Ivo Ducháček (ed.), Mandatář národa: Studie a projevy k 75. narozeninám Msgre Dr Jana Šrámka, předsedy vlády ČSR v zahraničí, Praha: Universum, 1946, s. 5.

19) Jaroslav Krejčí, Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil, Olomouc: Votobia, 1998,  s. 45.

20) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, 2. vyd., Brno: Atlantis, 1996, s. 318.

21) František Škarvan, Sloužil jsem třem prezidentům, dělníkům a církvi: Vzpomínky, Praha: soukromý tisk, 1999,  https://issuu.com/ibily/docs/franti_ek__karvan__vzpom_nky/8, s. 59.

22) Tomáš Pergler, „Havel je neopakovatelný: Otisk T. G. Masaryka  zůstal v prezidentském úřadě i během komunismu, říká historik Igor Lukeš. Už za Beneše se ale ukázalo, že vytvořit na Hradě silné mocenské centrum byla chyba“, Hospodářské noviny, 26. 1. 2018, s. 8.

23) Viz Pavel Marek, „Monsignore politikem“, Lidové noviny, 12. 2. 2018, s. 20.

24) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. II, kniha 2, Praha: Melantrich, 1992, s. 512.

25) Virginie Marie Turzová, Kartouzský vězeň: Mons. Jan Šrámek, Svitavy: Trinitas, 2006, s.

204.

26) Komunistické mučení těžce nemocného Beneše v únoru 1948 popisuje např. Ferdinand Peroutka, Byl Edvard Beneš vinen?, Jinočany: H&H, 1993, s. 21–22.

27) Karel Kaplan, Poslední rok prezidenta: Edvard Beneš v roce 1948, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1993, s. 117, příloha č. 3.

28) Tamtéž, s. 121, příloha č. 4.

29) Antoine Marès, Edvard Beneš od slávy k propasti: Drama mezi Hitlerem a Stalinem, Praha: Argo, 2016, s. 291.

30) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, 2. vyd., Brno: Atlantis, 1996, s. 373.

31) Callum MacDonald – Jan Kaplan, Prague in the Shadow of the Swastika, Praha: Melantrich, 1995, s. 61–62.

32) Amelie Posse-Brázdová, Tajné dopisy z Prahy 1948, Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994, s. 34.

33) Compton Mackenzie, Dr Beneš, 2. vyd., Praha: Družstevní práce, 1948, s. 424–425.

34) Bohumil Svoboda – Jaroslav V. Polc, Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 99.

35) Tamtéž, s. 105.

36) Alois Rozehnal, „Malý monsignore“, Dialog Evropa XXI, 1991, roč. 2, č. 1, s. 20.

37) Václav Černý, Paměti III (1945–1972), 2. vyd., Brno: Atlantis, 1992, s. 213.

38) Ze Světové revoluce citováno podle Jaroslav Werstadt, „Rozhled po filosofii českých dějin“, in: Miloš Havelka (ed.), Spor o smysl českých dějin 1895–1938, Praha: Torst, 1995, s. 799.

39) Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, 6. vyd., Praha: Čin, 1948, s. 17.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a čtyři