Český král a český orientalista

Na dnešek připadá sté výročí 21. listopadu 1916, kdy po osmašedesáti letech vlády zemřel  František Josef I. a na rakouský, uherský a český trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Tento náš poslední panovník byl svým dřívějším životem do značné míry spjat s českým prostředím, zejména s Prahou a se svatováclavským dvojměstím Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, a jako druhý český panovník po svatém Václavovi byl také nakonec roku 2004 kanonizován. V tomto článku se nebudu zabývat ani Karlovým životopisem, ani jeho svatostí, ale zaměřím se jen na méně známou kapitolu jeho spolupráce s českým orientalistou a cestovatelem po Blízkém východě (a současně katolickým knězem a teologem) Aloisem Musilem. 

Karel se tragicky stal panovníkem v době zhoubné první světové války, kterou z duše nenáviděl. Nadnárodní habsburská monarchie v tomto pro ni vražedném konfliktu rozpoutaném evropskými nacionalismy stála po boku Německa a osmanské říše proti Rusku, Anglii, Francii a posléze i Itálii, což již samo o sobě výmluvně vyjadřovalo tragédii panovnického páru. Karlova manželka, císařovna Zita Bourbonsko-Parmská, totiž pocházela z rodu spojeného s Francií a Itálií.

Styky Aloise Musila s panovnickou rodinou začaly důvěrným přátelstvím, které navázal se Zitiným bratrem Sixtem, s nímž se v únoru 1912 vydal na jednu ze svých velkých výprav na Blízký východ. V té době měl již za za sebou řadu významných cest do Orientu, které mu vedle mimořádných badatelských výsledků přinesly také navázání přátelských vztahů s příslušníky beduínských kmenů i kontaktů s osmanskou vládou v Istanbulu.

Při své cestě vedoucí do oblasti Mezopotámie P. Alois Musil a princ Sixtus Bourbonsko-Parmský společně bádali a pracovali, spali a jedli  na holé zemi a prožívali řadu velmi dramatických situací. „Třikrát byli přepadeni, dvakrát se ubránili se zbraní v ruce, po třetí se musili vzdát silné přesile (110 proti 6!), ale Musilovo umění diplomatického jednání s beduíny nakonec zachránilo situaci. Při přepadu loupežnou rotou z kmene Abde a Sindžára uchránil Musil prince před jistou smrtí. S jakým hlubokým přátelstvím, založeným na důkladném vzájemném poznání v několikaměsíčním soužití za nejprimitivnějších, někdy arci nejtrudnějších životních podmínek, s jakou upřímnou obapolnou úctou oba mužové k sobě přimkli, svědčí Sixtova slova, když se koncem června 1912 v Brindisi loučil s Musilem: 'Odvážel jste královskou Výsost, člověka jste přivezl.'” (1)

Pro Musilovy vztahy nejen se Sixtem, ale také s Karlem a Zitou byla charakteristická skutečnost, že vůči nim nebyl v postavení dvorského služebníka, ale přítele, spolupracovníka a ve vztahu k Orientu i učitele. Do blízkosti Karla a Zity se dostal již v době, kdy Karel nebyl ještě ani následníkem trůnu, a jejich přítelem nepřestal být ani poté, co se stali panovnickým párem. Mezitím ovšem jeho kontakty s nimi nabyly i politického významu.

„Na jaře 1913 byl Musil pozván do sídla parmské rodiny v Pianore. Sixtova matka, vlivná vévodkyně Marie Antonie, a Sixtova sestra Zita si Musila oblíbily, četly jeho odborné práce a zůstaly s ním v osobním i korespondenčním spojení. Dobrodružná cesta tak sblížila Musila s vídeňským dvorem a spřátelila ho i se Zitiným manželem, arcivévodou a pozdějším císařem Karlem I. Přízeň dvora přinesla Musilovi novou, politickou roli. Na počátku první světové války, na přelomu let 1914 a 1915, odcestoval do Orientu jako císařský dvorní rada. Když se pak z Karla a Zity po smrti Františka Josefa 21. listopadu 1916 stal vladařský pár, stál Alois Musil po jejich boku jako blízký spolupracovník a rádce. Musil byl přesvědčeným monarchistou a věřil, že právě Karel uskuteční důležité reformy, které budou ku prospěchu i českým zemím.” (2)

Musil byl českým i rakouským patriotem, který u Karla intervenoval mj. za politiky Rašína a Kramáře (odsouzené za protirakouskou činnost k trestu smrti, ale po Karlově nástupu na trůn nejenže nepopravené, ale společně s tisíci dalších politických vězňů naopak – i na Musilovu přímluvu – na amnestii propuštěné z vězení), a současně také sloužil politickým a ekonomickým zájmům habsburské monarchie v Orientu (byl mj. spoluzakladatelem rakouské společnosti pro Orient a zámoří).

Antiklerikální němečtí nacionalisté, kteří ke Karlovi se Zitou chovali hlubokou nedůvěru (paradoxně stejně jako antiklerikální čeští nacionalisté), záhy začali se znepokojením mluvit o tom, že na rakouském císařském dvoře jsou „šedou eminencí” dva katoličtí kněží, Alois Musil a Wilhelm Schmidt, a střídavě jednoho i druhého označovali za jakéhosi „habsburského Rasputina”; toto srovnání bylo ovšem zcela nesmyslné mj. proto, že „Rasputin podstatně přispěl ke zničení romanovské říše, kdežto Musil vykonal maximum pro záchranu habsburské říše”. (3) V protikladu k primitivnímu šarlatánovi Rasputinovi byli on a P. Schmidt vynikajícími intelektuály a předními představiteli vědy o náboženství své doby; oba se zabývali v neposlední řadě otázkou prvotní formy monoteismu, kterou Musil hledal u arabských beduínů, zatímco Schmidt v etnologických výzkumech u afrických, asijských i jiných kmenů, žijících ještě v jeho době na úrovni paleolitu. (4)

Karel se hned po svém nástupu na trůn pokusil především zastavit strašnou a nesmyslnou válku. Začátkem roku 1917 navázal za zády svého německého spojence, stále blouznícího o „vítězném” míru, prostřednictvím prince Sixta a jeho bratra Xaviera tajná mírová jednání se státy Dohody. Šlo o nesmírně ožehavou a politicky riskantní iniciativu a svědčí o mimořádné blízkosti Aloise Musila císařskému páru, že do ní byl plně zasvěcen. Nejen to, Musil dokonce sám koncipoval osobní dopis císaře Karla, předaný v březnu 1917 Sixtovi a určený francouzskému prezidentovi i dalším představitelům států, s nimiž bylo Rakousko ve válce. Dopis obsahoval mj. souhlas s obnovením samostatnosti Belgie a Srbska i s německým navrácením Alsaska-Lotrinska Francii a po svém pozdějším prozrazení vyvolal u německých politiků v Německu i v Rakousku pobouření.

O Musilově autorství se ovšem tehdy nikdo nic nedozvěděl. Důkazy o této skutečnosti teprve nedávno objevili rakouští historikové Karl Johann Bauer a Peter Broucek. Podle Karlova českého životopisce Jana Galandauera museli Karel se Zitou Musilovo autorství utajit, protože už i tak byli terčem obviňování ze strany německých nacionalistů, že se pod katolickým a českým vlivem paktují s nepřítelem: „Pro takové paranoidní představy by se Musil výborně hodil: kněz z Čech. (5) Kdyby vešlo ve známost, že to byl právě on, kdo stylizoval nenáviděný dopis, byl by to kapitální příspěvek k již rozvinuté legendě o ráně dýkou do zad (Dolchstosslegende), kterou zasadili bojujícímu Němectvu do zad Habsburkové navedení parmskou dynastií, klerikály, jezuity a Čechy.” (6)

I tak byla v Rakousku rozšířená legenda o tom, že „Italka” (tj. Zita) má za zpovědníka Čecha Musila. Alois Musil ji později dementoval slovy: „Zpovědníkem císařovny jsem nikdy nebyl. Upřímný, často bezohledný přítel nehodí se pro takový úřad.” (7) Každopádně je hořkou ironií, že tentýž Karel, který byl za války Němci obviňován z piklů s Čechy i Italy a Francouzi, byl v poválečném Československu označen za protičeského Němce a úhlavního nepřítele…

Musil, který nebyl o nic méně Čechem než strůjcové československé protihabsburské propagandy, je každopádně jedním z důkazů toho, že až do konce monarchie bylo možné být současně českým i rakouským vlastencem. Rakouské zájmy nepřestával energicky hájit v Orientu, do kterého jej Karel v září 1917 vyslal na politicky významnou Orientální misi. Členem mise byl i člen panovnického rodu arcivévoda Hubert Salvator a Alois Musil byl do jejího čela postaven v uniformě generála rakouské armády.

Politické cíle Orientální mise mohly být na jedné straně spojeny s Karlovými mírovými iniciativami, na straně druhé však mezi ně nepochybně patřilo i čelení snahám Musilova protihráče T. E. Lawrence, který v britském zájmu podněcoval povstání arabských kmenů proti osmanské říši. V tomto směru nebyly Musilovy snahy „zcela neúspěšné: většina hidžázských arabských kmenů nerevoltovala a Osmané udrželi Medínu až do konce války.“ (8) Musilova loajalita „nicméně nepatřila Německu ani Osmanské říši, ale pouze Rakousku-Uhersku, Habsburkům a nadějím, které čas zmařil, že dunajská monarchie bude moci v budoucnosti rozvíjet přátelské vztahy s Araby”. (9) Když se Musil koncem roku 1917 vrátil ze své Orientální mise, byl za ni oceněn hodností tajného rady.

Od dubna 1918, kdy Karlův pokus o jednání s Francií prostřednictvím Sixta skončil tragickým nezdarem a jeho prozrazení definitivně znemožnilo odpoutání Rakouska od jeho silnějšího německého spojence, už mohl poslední císař a král prožívat jen rostoucí bezmoc z blížící se katastrofy habsburské monarchie. Ironií osudu právě v této době, v květnu 1918, došlo k historické první a poslední návštěvě rakouského panovníka v Istanbulu, při níž mohly obě hroutící se říše, habsburská a osmanská, prožít své takřka poslední okamžiky slávy a lesku. 

„Cestu připravil Msgre Musil, přítel císařské rodiny. Jako znalec Orientu předem upozornil, že při přijímání hostů je nutno dodržet určitou formu. Poslání bylo splněno. Všechno proběhlo, jako by Rakousko-Uhersko bylo skutečnou mocností. Ve skutečnosti se všechno hroutí. Cestou do Cařihradu, vysvětlí Zita později, chtěl Karel 'získat představitele osmanské říše pro velký projekt dosáhnout co nejdříve míru'.” (10)

Mír, který by zachránil habsburskou i osmanskou monarchii, už zřejmě v této době nebyl reálný. Obě mnohonárodnostní říše padly za oběť všudypřítomné ideologii moderního nacionalismu. Nespornou zásluhou Karla I. však zůstává, že rozpad Rakouska proběhl nekrvavým, po čtyřech letech válečného běsnění až neuvěřitelně pokojným způsobem. Nejde při tom jen o to, že se panovník v říjnu 1918 nepokusil sáhnout k násilí. Průběh vzniku Československa by byl zřejmě drsnější i v případě, že by za Karlovy vlády nedošlo k amnestování českých politických vězňů, ale naopak k popravě Kramáře a Rašína. Nemalý zmírňující vliv je nutné připsat i Musilovi, který ještě 5. října 1918 intervenoval u císaře za námořníky, kteří měli být odsouzeni za účast v povstání v boce Kotorské, načež byl „proces proti 348 námořníkům zastaven”. (11)

O několik týdnů později vzniklo samostatné Československo, které se pak (podobně jako samostatná Rakouská republika) dokázalo udržet jen dvacet let. Poslední rakouský císař a český král zemřel v necelých pětatřiceti letech 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira. Musil se dožil pětasedmdesáti let a zemřel 12. dubna 1944 v okupovaném protektorátě. Nesměl být ani pohřben v rodném Rychtářově u Vyškova, který byl tehdy v území zabraném nacisty. Jeho ostatky tam mohly být přeneseny až v roce 1968.

Ve stejném roce prý „pozvala Zita, neteř Aloise Musila, svou kmotru císařovnu Zitu do Rychtářova na oslavu nedožitých stých narozenin Aloise Musila. Císařovna se omluvila. Psala, že si Aloise Musila vážila, ale obává se, že by svou návštěvou vyvolala problémy zemi, kterou má ráda. Návštěva poslední rakouské císařovny na Moravě by v létě roku 1968 možná urychlila pohyb sovětských vojsk k našim hranicím.” (12)

Poznámky:

1) Jan Rypka, „Alois Musil: 30. červen 1868 – 30. červen 1938”, in: Miloš Drápal et al., Alois Musil 1868–1968, Vyškov: Muzeum Vyškovska, 1968, s. 21.

2) Pavel Žďárský, „Očima návštěvníka”, Hodonínský Deník, 13. 5. 2016, s. 19.

3) Ernest Gellner, „Moravský Lawrence: Alois Musil, monoteizmus a habsburská říše”, in: Rudolf Veselý (ed.), Alois Musil – český vědec světového jména, Praha: GLOBE, 1995, s. 42.

4) Nelze pokládat za náhodu, že Musil i Schmidt v podstatě sdíleli islámský pohled, spojující původ náboženství s monoteistickou vírou hanífů.

5) Ve skutečnosti byl Musil z Moravy.

6) Citováno podle Jiří Kamen, Češi patří k Vídni aneb Třicet dva výprav do Vídně v českých stopách, Praha: Mladá fronta, 2014, s. 180.

7) Pavel Žďárský, „Očima návštěvníka: císařovna Zita”, Hodonínský Deník, 18. 5. 2016, s. 19.

8) Petr Kučera, „Češi a Turci v dějinách a dnes”, in: Klaus Kreiser – Christoph K. Neumann, Dějiny Turecka, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 245.

9) Luboš Kropáček, „Alois Musil a islám”, in: Rudolf Veselý (ed.), Alois Musil, s. 10.

10) Jean Sévillia, Poslední císař: Karel Rakouský, Plzeň: Plejáda, 2010, s. 110.

11) Eduard Gombár, „Alois Musil a jeho role při budování hospodářsko-politických vztahů k arabskému světu”, in: Rudolf Veselý (ed.), Alois Musil, s. 26.

12) Jiří Kamen, Češi patří k Vídni, s. 182.