Čím jsme naplnili svobodu?

Při katolických bohoslužbách se dnes (v úterý 25. týdne v mezidobí, 26. září 2017) čte úryvek z šesté kapitoly knihy Ezdráš, popisují radost a vděčnost, s nimiž Židé po vysvobození z babylonského zajetí slavili obnovení jeruzalémského Chrámu. Katolický týdeník vybízí k zamyšlení se nad tímto textem slovy: „Nabytou svobodu vyjadřují izraelité stavbou chrámu. Ten přetrvá pět století. Okolní národy je v tom podporují. Izraelité tak před nimi svědčí o jediném, pravém Bohu! Čím jsme my naplnili svobodu?“ (1) 

Ta otázka se asi týká svobody po listopadu 1989, ale mohla by se týkat i svobody po říjnu 1918, která ještě mnohem více vybízí k hledání odpovědi na otázku, jak si náš národ představuje svobodu a čím ji naplňuje. Zatímco v jiných evropských zemích se po skončení hrůz první světové války konaly slavnostní bohoslužby na poděkování Pánu Bohu za vytoužený mír, v Praze byl v této době stržen mariánský sloup. S blížícím se stým výročím této smutné události nyní pražský magistrát rozhodl, že ani při této příležitosti nesmí dojít k obnově sloupu. Češi zřejmě ničeho nelitují a jsou sami se sebou spokojení…V diskusi o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí – devětadevadesát let po jeho zničení a více než padesát let poté, co ve jménu stejných výkřiků padaly ne kamenné, ale živé hlavy kněží popravených v padesátých letech – zase zaznívaly pořád tytéž fráze o Bílé hoře a církvi, která národu přinesla jen samé zlo. (2)

Na znovupostavení mariánského sloupu po sto letech nemám vyhraněný názor, zejména ne z hlediska kunsthistorického („obnovení“ barokní památky je jistě ošemetná věc). Též jako problém konstatuji, že česká ekumena v této věci zůstala rozdělena. Z toho jsem obzvlášť smutný, protože před devětadevadesáti lety vůbec nešlo jen o tažení proti „zlým“ katolíkům, ale o rouhání se Pánu Bohu, jehož aspoň symbolické odčinění by myslím mělo ležet na srdci všem, kdo mají ke svému Stvořiteli úctu. Připomínám, že Čechům, kteří neznají své dějiny, jsou v posledních letech k dispozici Velké dějiny zemí Koruny české, z nichž mohou načerpat reprezentativní poučení. Podivná svoboda doby po 28. říjnu 1918 se v nich popisuje takto:

„3. listopadu 1918 byl za nadšení davů hodně živelně (byť hasiči z iniciativy levicového bohéma F. Sauera) stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, mylně pokládaný za alegorii vítězství katolíků v bělohorské bitvě; Masaryk ještě 23. prosince ve zprávě vládě pravil, že ,socha byla politickou potupou pro nás‘. Podle Sauera mu sociální demokrat J. Skála řekl, že se na  zničení sloupu tajně usnesl výkonný výbor jeho strany a požádal ho, aby to zařídil. Na to Sauer dostal sto korun v redakci Práva lidu, kde se ze zboření sloupu radovali Meissner, Soukup, Němec, ale i Masarykův intimus Bouček a další…

Katolický historik B. Ráček uváděl, že byly zničeny četné sochy světců a  zplundrováno okolo pěti set kostelů, kaplí a jiných sakrálních objektů. Spisovatel J. Holeček k roku 1920 píše: ,Vládě bylo oznámeno 273 případů pokácení křížů a soch‘ – nejčastěji z okolí Prahy a z východních Čech… Při odstraňování křížů ze škol v Praze je pak ,popeláři vyváželi se smetím‘. Podle Holečka došlo k jedné  z ,nejšerednějších obrazoboreckých episod‘ ve Slaném. Zde, prý na výzvu gymnaziálního profesora, v předvečer tzv. Husova dne obklopilo asi dvě stě lidí sousoší svaté Trojice na náměstí, jeden z nich ,vylezl na sloup, dal Bohu Otci pár facek…, načež mu kladivem rozbil hlavu‘, což dalo signál ke zničení celého díla.“ (3)

K tomu, že šílenosti tohoto druhu se odehrávaly ve spojení s „Husovým dnem“, nelze dodat výstižnější komentář než slova historika Pekaře (nikoliv křesťana, ale nestranného obhájce historické pravdy), který v oné době psal o strašlivém rozhořčení, kterého by se Čechům dostalo „od Husa a Komenského, kdyby mohli vstáti z hrobu a viděti, jak národ, jenž se k nim tak okázale hlásí, jenž je takovými poctami zasypává, jak národ Husův vyhazuje, dosáhnuv svobody, kříže ze škol  a i náboženství ze škol vymítá“. (4)

Od těchto slov už není myslím daleko k představě mariánského ctitele Jana Husa, jak sedí někde na obrubě svého monumentálního pomníku coby jediné povolené dominanty Staroměstského náměstí a hořce pláče. Petr Pithart na toto téma kdysi napsal:

„Na náměstí [po stržení mariánského sloupu] zůstal jen přísný Jan Hus, kterého již již olizují plameny hranice: velí národu nejen chránit pravdu, ale také přát ji druhým, jak říká nápis na pomníku. Druzí, katolicky věřící…Češi, však na náměstí zastání nemají. Dva vypjaté symboly dvojí české identity […] stály spolu na náměstí jen krátkou dobu; kupodivu jen za onoho později proklínaného Rakouska.“ (5)

Po onom novém projevu intolerance z minulého týdne nezbývá než ocitovat ještě i další Pithartova slova, napsaná krátce před listopadem 1989:

„Prázdno po sloupu, který Češi doby baroka pokládali za duchovní střed celé Evropy a takto jej i zpodobňovali na mapách, je od té doby mementem pro všechny tolerantní Pražany, traumatem pro básníky a živou ranou pro katolíky Oficiální reakce na poznámku učiněnou mimochodem v kulturním týdeníku v létě 1989 o tom, zda by se neměl znovu jako památka vztyčit, ukázala, jak je otázka sloupu…dosud živá. Svědčí o tom patrně i kuriózní způsob, jakým byl sloup před několika lety při rekonstrukci náměstí připomenut. Byl totiž postaven svého druhu pomník – stínu, nota bene neexistujícímu stínu. Totiž stínu onoho sloupu. V pruhu mosazi zasazeném do dlažby je vyryt nápis, informující o tom, že jde o ,pražský poledník‘, podle kterého se v Praze měřil čas. Byť je to napsáno i latinsky, smysl to nedává žádný. Poledníky jako myšlené čáry probíhají každým bodem země, žádný celý pak Prahou neprochází. A i kdyby, jak podle něj měřit čas? Jen trochu zvídavý člověk se tu musí zastavit, chvíli kroutit hlavou a pak se začít ptát. Snad se pak dozví, že tu stával sloup, jehož stín, když se dotkl čáry vyznačené kdysi dlažebními kostkami, označoval zhruba poledne. Touto bizarní oklikou se v dnešní Praze připomíná, že nejen Hus…“ (6)

Zdá se, že ani svoboda po roce 1989 v tomto ohledu nic nezměnila.

Poznámky:

1) „Denní tichá chvíle“, Katolický týdeník, 19.–25. 9. 2017, roč. 28, č. 38, s. 11.

2) Viz „Zastupitelé odmítli mariánský sloup“, Katolický týdeník, 19.–25. 9. 2017, roč. 28, č. 38, s. 2.

3) Antonín Klimek, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII.: 1918–1929, Praha–Litomyšl: Paseka, 2000, s. 151.

4) Josef Pekař, „Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého“, in: týž, Postavy a problémy českých dějin, Praha: Vyšehrad, 1970, s. 237.

5) Petr Pithart, „Neklidný život pražských pomníků a soch“, in: týž, Dějiny a politika: Eseje a úvahy z let 1977–1989, Praha: Prostor, 1990, s. 263.

6) Tamtéž, s. 263–264.