Edvard Beneš se zasloužil… o co??

Napsal Vít Machálek (») 28. 5. v kategorii Soudobé dějiny, přečteno: 199×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Na dnešek připadá 135. výročí narození politika, na jehož počest byl před patnácti lety přijat jeden z nejpodivnějších zákonů celé polistopadové éry, podle kterého se „Edvard Beneš zasloužil o stát“. (1) Rád bych v této souvislosti úvodem konstatoval, že v době Benešova narození z 28. května 1884  žili Češi v habsburské monarchii za politických poměrů, které byly ve srovnání s poměry doby Benešova úmrtí z 3. září 1948 víc než idylické. Benešovy zásluhy o rozbití Rakouska a o režim z doby po druhé světové válce lze již z tohoto úhlu pohledu označit za problematické. 

Začátkem letošního roku odešel na věčnost historik, politolog a konzervativní myslitel Rudolf Kučera. Byl mj. radikálním kritikem politiky a ideologie prezidenta Edvarda Beneše. Jeho nekrolog v Katolickém týdeníku připomínal, že na stránkách tohoto časopisu si čtenáři mohli v minulosti přečíst například Kučerův text pojednávající o tom, „že komunistický převrat v roce 1948 byl jen završením tragické Benešovy zahraničně politické orientace, která započala už v roce 1943 cestou do Moskvy, kde spolu se Stalinem uzavřel ,Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci‘.“ (2)

Ve skutečnosti se však Kučerova kritika Beneše zdaleka netýkala jen jeho prosovětské politiky od roku 1943 či poválečné (nekrologem v KT rovněž připomínané) tragédie odsunu německého obyvatelstva z Československa. Kučera si troufal ostře kritizovat dokonce i rok 1940, ve kterém Beneš zdánlivě dosáhl velkých úspěchů jako vůdce zahraničního protinacistického odboje, resp. jako vůdce jím samotným ustaveného československého exilového zřízení ve Velké Británii.

Podle konstatování Rudolfa Kučery „dekret č. 2/40, jímž dr. Beneš sám sebe ustanovil prezidentem, představuje ,absolutně protiústavní krok […]. Je to velmi závažný dekret, na který navazují všechny ostatní a jsou jím vlastně ,pokryty‘…“ (3)

Jako „hácholog“ musím samozřejmě připomenout, že od onoho roku 1940 jsme měli prezidenty dva – Háchu a Beneše – a že Beneš v Londýně v něm dosáhl prozatímního britského uznání jen díky tomu, že se Angličanům s jejich velkým smyslem pro legalitu mohl vykázat podporou ze strany legálního prezidenta v Praze. I právo vydávat prezidentské dekrety Beneš fakticky převzal od Háchy, kterému je za druhé republiky udělilo Národní shromáždění a které Hácha fakticky nepoužíval. Beneš naproti tomu prezidentskými dekrety nijak nešetřil, a to nejen v mimořádné situaci exilového státního zřízení, ale dokonce ani po válce v obnovené republice. Nelze než konstatovat, že právě ony neblaze proslulé „Benešovy dekrety“ o konfiskaci německého majetku, o retribuci, o znárodnění atd. dodnes představují velký morální a politický problém našeho státu.

Ve svých dvou monografiích o prezidentu Háchovi (Prezidentovi v zajetí z roku 1998 a  letos dopsaném Prezidentovi lidskosti) jsem se zabýval nejen „velkým retribučním dekretem“, na jehož základě byla v letech 1945–1947 a pak ještě i (opět se souhlasem prezidenta Beneše) po únoru 1948 spáchána řada justičních zločinů na lidech z okruhu prezidenta Háchy, ale i obecně Benešovou osobností ve srovnání s osobností Háchovou. To by bylo téma na jiný článek, zde však musím zmínit alespoň to, že Hácha a Beneš se velmi lišili jak lidsky (Hácha byl i v politice především člověk, zatímco Beneš byl naopak i v mezilidských vztazích především politik), tak i politicky. Hácha byl stoupencem klasické liberální demokracie a anglofilem jednoznačně prozápadního zaměření, zatímco Beneš nejprve frankofilem a pak rusofilem, pro kterého byla standardní demokracie anglosaského typu něčím, co je třeba „vylepšovat“ ve spojení s ideály Velké francouzské či Velké říjnové revoluce.

Nepochybně se „zasloužil o stát“, otázka však zní, o jaký. Prezidentství Edvarda Beneše začalo několik měsíců po jím dojednané smlouvě se Sovětským svazem a definitivně skončilo  několik měsíců po nastolení stalinistické diktatury z února 1948. Beneš se samozřejmě zasloužil o vznik národně socialistické třetí republiky – státu, který měl s  meziválečnou republikou jako demokratickým právním státem společné už jen jméno. Zasloužil se ovšem i o vznik republiky první (tedy jinak řečeno, o rozbití Rakouska), ale i zde se jedná o zásluhu diskutabilní. Je třeba ještě jednou zmínit možné srovnání s Háchou, který si po 28. říjnu 1918 uvědomoval, jak obtížné bude do budoucna uhájit samostatný malý stát, a prozíravě, leč marně navrhoval, že by bylo lepší netrvat na plné samostatnosti, ale začlenit náš stát do přeorganizované habsburské monarchie. Vycházel při tom „z názoru, že by Češi při trialismu bývalého Rakousko-Uherska mohli se snadno domoci vůdčího postavení politického v monarchii za využití všech výhod, které po hospodářské stránce monarchie skýtala“. (4) Místo toho Masaryk a Beneš vytvořili samostatný československý stát jako – slovy Josefa Kalvody, dalšího významného českého konzervativního myslitele a v americkém exilu v době komunismu působícího historika – „zmenšeninu Rakousko-Uherska s jeho národnostními problémy, ale bez hospodářských a vojenských předností zaniklé monarchie“. (5)

Je až neuvěřitelné, jak málo se v publicistické i odborné diskusi o našich novodobých dějinách mluvilo a mluví právě o těchto dvou věcech – o ekonomických problémech spojených s rozpadem velkého hospodářského prostoru habsburské monarchie, které naše země mimořádně těžce postíhly nejen v době velké hospodářské krize počátkem třicátých let, ale i v prvních letech existence Československa, a o tom, že samostatné Československo fakticky nešlo vojensky hájit. Sekundárním, v tomto případě už dobře známým a často diskutovaným problémem je v tomto ohledu absence spojenců v možné obranné válce s nacistickým Německem. Renomovaní historikové ovšem i tak dodnes připomínají údajné „Benešovy nesporné zásluhy o vznik československého státu a o jeho mezinárodněprávní a politické zajištění“ (6), i když by na místě byla spíš diskuse o tom, zda vznik zcela samostatného státu vzhledem k jeho ve skutečnosti zjevné nezajištěnosti nebyl spíš aktem politické nezodpovědnosti.

V říjnu 1918 bylo samozřejmě snadné odmítnout plán císaře Karla (křesťanského humanisty, který za žádnou cenu nechtěl rozpoutat občanskou válku a snažil se hlavně o to, aby po tragických letech světového konfliktu už nebyly další oběti) na federalizaci Rakouska a vyhlásit samostatný stát. Masaryk krátce předtím přesvědčil amerického prezidenta a Beneš krátce poté evropské státníky na pařížské mírové konferenci, že Československo bude  vnitřně stabilním „Švýcarskem“ bez národnostních problémů. V době, kdy Beneš tímto způsobem obracel skutečnost v její pravý opak, se ovšem válčilo s Maďary na Žitném ostrově a s Poláky na Těšínsku, při nastolování nové státní moci v Sudetech měli oběti na životech Němci, kteří také nechtěli být součástí Československa, a slovenský vůdce Hlinka skončil po návratu z neúspěšné cesty do Paříže v československém vězení.

Benešova zahraniční politika se místo řešení kritických vztahů se sousedy (Poláky a Maďary) naivně spoléhala na Francii, na nic neřešící spojenectví se státy na Balkáně a nakonec i na již zmíněnou spojeneckou smlouvu se Stalinem, pro kterého byl nejspíš Beneš od roku 1935 až do své smrti jen „užitečným idiotem“. Tři roky po tomto završení domnělého zabezpečení republiky přišla obrovská katastrofa – první, ale nikoliv poslední. Josef Kalvoda vše hutně shrnuje takto:

„Dvacet let po pařížské mírové konferenci konstatoval Lloyd George, že britská delegace byla oklamána ,úmyslnými podvody‘ – to byl důvod, jenž byl použit k revizionismu Nevilla Chamberlaina a lorda Halifaxe během mnichovské krize. Nemesis předložila svůj účet. Od pařížské mírové konference v roce 1919 vedl řetěz událostí k Mnichovu, Teheránu, Jaltě a Postupimi a nakonec k roku 1948 a sovětské invazi do Československa v roce 1968.“ (7)

Nelze popřít, že Beneš se stal jedním ze symbolů antihitlerismu a že poté, co nacisté okupovali české země, mnohem úspěšněji než kdokoliv jiný z našich politiků pozvedl v exilu prapor odboje. Jeho politické myšlení, velmi pružné ve smyslu lavírování mezi prozápadní a provýchodní politickou orientací, však bylo bohužel velmi nepružné ve sklonu stále vést i včerejší války. To se netýká jen jeho poválečných obav z prý stále trvající německé hrozby, proti které ještě i v době kolem února 1948 viděl záruku ve Stalinovi, ale například i skutečnosti, že „na počátku druhé světové války věnoval značnou pozornost ,nebezpečí restaurace Habsburků‘“. (8) Schémata typu „Otto Habsburk = nebezpečný nepřítel, Stalin = záruka naší bezpečnosti“ jistě nepotřebují komentáře.

Ani to, že se Benešovi v srpnu 1942 podařilo dosáhnout britského oduznání Mnichova (který byl od roku 1938 jeho stálým traumatem a mánií), nevnímám jako něco jednoznačně pozitivního, a to vzhledem ke kontextu, ve kterém k tomu došlo (posloupnost událostí ve sledu: atentát na Heydricha – teror heydrichiády s bezpočtem bezbranných obětí – oduznání Mnichova – vyhnání sudetských Němců opět s mnoha bezbrannými oběťmi). Pro Beneše je v této souvislosti příznačné i to, že se ke své zodpovědnosti za atentát (který většina Čechů vzhledem k jeho následkům odmítala) nikdy veřejně nepřihlásil a naopak se ji všemožně snažil zakamuflovat.

To je ovšem věc málo významná ve srovnání s tím, že se Beneš po roce 1945 snažil zakamuflovat i skutečnost, že domněle osvobozená republika není svobodným a demokratickým státem, ale zemí, kde jsou soustavně pošlapávána lidská práva, kde (za aktivní účasti prezidenta) řádí politická msta, kde veřejný život zcela ovládli stoupenci ideologií nacionalismu a socialismu a kde servilita vůči sovětským „osvoboditelům“ směruje náš národ do vod stalinismu.

Beneš byl současně obětí i spolupachatelem nastolení komunistického režimu. Součástí jeho problematického dědictví je i to, že se o řadu desetiletí později stal také jakýmsi symbolem postkomunistického marasmu z doby po roce 1989 a především po roce 2003, kdy v čele státu vystřídal Václava Havla Václav Klaus a ve společnosti posílili svůj vliv politikové oživující tradiční české antiněmectví, obracející se spíše k Východu než k Západu a relativizující rozdíl mezi předlistopadovým a polistopadovým režimem. V tomto kontextu se v roce 2004 zrodil již zmíněný „lex Beneš“, který parlament přijal hlasy komunistů, klausovců a většiny sociálních demokratů. Publicista Vladimír Bystrov, jehož zásluhou se široká veřejnost teprve po roce 1989 dozvídala o osudech českých obětí stalinismu z doby Benešova prezidentství, těsně před přijetím tohoto zákona napsal:

„Zavlečení naší země do osidel komunismu vlastně byla správná věc. Takový vzkaz se v příštích dnech chystají poslat naši volení zástupci v Poslanecké sněmovně občanům i celému světu. Vzkaz bude mít podobu zákona o šesti slovech: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Neboli – všechno, co tento politik pro naši zemi či v jejím jménu učinil, k jejímu prospěchu a tedy dobře učinil. Že tedy bylo správné benešovskou diplomacií již ve třicátých letech zahájené – dnešní terminologií bychom řekli nadstandardní – sbližování Československa se Sovětským svazem. I když nám to nijak nepomohlo ubránit se nacistickému Německu a nevytvořilo ani žádné lepší garance naší svrchovanosti, než je nám dosud poskytovali či spíše neposkytovali jiní. Že bylo správné ještě před skončením 2. světové války uzavřít se SSSR smlouvu o tom, že obě země se ,sjednotí v politice trvalého přátelství a přátelské poválečné spolupráce‘, a lhát československé veřejnosti o ,nové ruské říši‘ poskytující slušné místo svým národům a ,prodchnuté novou demokracií‘. Že bylo správné v duchu této politické levicové naivity […] nepřipouštět si budoucí poválečnou agresivní expanzi SSSR, a tudíž předpokladatelnost československého údělu stát se jeho vazalem. […] Že bylo správné, když se [Beneš] nebránil tomu, aby první poválečná československá vláda přijala komunisty připravený program zglajchšaltování našeho příštího politického života jeho soustředěním do všespoutávající Národní fronty. […] Že se vlastně nic nestalo, když [Beneš] přijal jako fait accompli sovětské rozhodnutí přivlastnit si Podkarpatskou Rus a de facto souhlasil s odsouzením statisíců jejích obyvatel k životu v sovětské skutečnosti. Když neprotestoval proti tomu, že sovětská policejní komanda přepadávají v poválečném Československu a unášejí do sibiřských gulagů bývalé čelné činitele československé politické reprezentace na Podkarpatské Rusi a další naše spoluobčany, ohrožující svou autoritou či svými názory zájmy domácích komunistů. […] Blahořečením Edvarda Beneše [nám poslanci hlasující pro lex Beneš] zpupně dávají na vědomí, že ten komunismus mohl být docela fajn a být s komunisty znamenalo vlastně zasloužit se o stát.“ (9)

 

Poznámky:

1) „Zákon ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše“, in: Sbírka zákonů – Česká republika, roč. 2004, částka 96, č. 292, s. 6218.

2) Jiří Prinz, „Odchod Evropana“, Katolický týdeník, 22.–28. 1. 2019, roč. 30, č. 4, s. 8.

3) Citováno podle Jan Cholínský, „Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí: Josef Kalvoda a historiografie českých dějin“, in: Jarmila Štogrová (ed.), Josef Kalvoda: Sborník textů z konference, Plzeň: Knihovna kardinála Berana, 2013, s. 74.

4) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR – Lidové noviny, 2015, s. 19–20.

5) Jan Cholinský, op. cit., s. 98.

6) Výrok Jana Kuklíka v diskusi publikované pod názvem „Edvard Beneš: proč ho jedni zbožňují a druzí proklínají“ v Lidových novinách, 25. 5. 2019, roč. 32, č. 120, s. 24.

7) Citováno podle Jan Cholínský, op. cit., s. 98.

8) Tuto skutečnost v současné diskusi v Lidových novinách (viz pozn. 6) připomněl Michal Pehr.

9) Vladimír Bystrov, „Lex Beneš – obhajoba komunistů“, Lidové noviny,  14. 2. 2004, roč. 18, č. 38, s. 1 a 10.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a deset