V rubrice věnované soudobým dějinám na blogu postupně představuji vybrané osobnosti zasahující do českých dějin let 1939‒1945, a to jak „pražské“ (Emil Hácha, Adolf Hrubý, Josef Kliment), tak i „londýnské“ (Jan Masaryk, Prokop Drtina). Dnes v ní přichází na řadu Jaroslav Eminger, generální inspektor protektorátního vládního vojska, ztělesňujícího skutečnost, že protektorátní instituce nelze ztotožňovat se službou okupantům. Tu dobře vyjadřuje i populární anekdota z doby, kdy se postup německých vojsk na východní frontě zastavil před Moskvou. Bezradný Hitler se prý tehdy ptal Hermanna Göringa, jak by bylo možné do ruské metropole dojít, a dostal radu: „Vyžádej si na Háchovi několik praporů vládního vojska. Ty budou v Moskvě zaručeně za tři dny!“ (1)
Kdo byli vládní vojáci, podléhající nacistickému wehrmachtu a současně připravení přejít při nejbližší příležitosti na stranu „nepřítele“? Jejich historie se začala psát hned po nacistickém vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939. Adolf Hitler tehdy sdělil K. H. Frankovi a Konstantinu von Neurathovi, které si vybral do funkcí státního tajemníka a říšského protektora, že Háchovi jako „státnímu prezidentovi“ protektorátu bude dovoleno zřídit symbolickou armádu, která bude moci mít maximálně osm tisíc mužů. Náčelník generálního štábu pozemních sil pak počet vládních vojáků stanovil na sedm tisíc. Měli být vybaveni jen lehkými zbraněmi. (2)
Na tomto základě pak bylo nařízením protektorátní vlády z 25. července 1939 zřízeno vládní vojsko. Původně mělo být „podřízeno státnímu prezidentovi skrze předsedu vlády“ (3), znění schválené říšským protektorem však nakonec obsahovalo formulaci: „Velitelem vládního vojska jest státní president. Správní záležitosti tohoto vojska náležejí do oboru působnosti předsedy vlády.“ (4)
V tom sice z české strany mohly být spatřovány určité záruky proti zneužití vládního vojska, avšak podřízenost prezidentovi mohla být v praxi jen formální. Dohled nad vládním vojskem vykonával Zmocněnec říšské branné moci u říšského protektora, kterým byl v prvním období dějin protektorátu generál Erich von Friderici (do října 1941, kdy byl nahrazen generálem Rudolfem Toussaintem). Zatímco jejich vrchní velitel, státní prezident Hácha, zahrnoval vládní vojáky pozorností a chválou, generál Friderici je stíhal nevolí pro jejich vystupování na veřejnosti a sympatie, kterým se pro svůj československou armádu připomínající vzhled těšili. (5)
Dvanáct praporů vládního vojska bylo dislokováno zpravidla v menších městech, ovšem s výjimkou prvního praporu, který vykonával strážní službu na Pražském hradě. Tehdejší vnímání vládního vojska okupanty, pro které šlo o „slavnostní vojsko pro státního presidenta autonomní vlády“ (6), a českým obyvatelstvem, které v narážce na kapely všech praporů vládním vojákům říkalo „Háchovi Melody Boys“ (7), bylo na první pohled podobné. Zároveň však byly s vládním vojskem spojovány i plány na jeho využití k německým cílům na straně jedné a k cílům českého odboje na straně druhé. Háchou jmenovaný generální inspektor vládního vojska, dosavadní brigádní generál československé armády Jaroslav Eminger, byl podle slov předsedy povstalecké České národní rady z května 1945 Alberta Pražáka „uvědomělý Čech, odhodlaný sloužit příští české svobodě, ne německé porobě“. (8)
I když do vládního vojska byli přijímáni i bývalí legionáři (nacistický tlak na jejich propouštění ze státní služby přišel až zhruba o rok později), generál Eminger se za jeho představitele po všech stránkách hodil mj. i jako někdejší důstojník rakouské armády, který až do konce první světové války dodržel svou přísahu habsburské monarchii, aby pak ovšem neméně loajálně sloužil i v československé armádě.
Jaroslav Eminger se narodil dne 4. června 1886 v Čáslavi jako syn plukovníka c. k. armády Čeňka rytíře Emingera. Studoval na vojenské nižší a vyšší reálce a pak na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, po jejímž absolvování nastoupil v srpnu 1907 jako velitel čety k 7. dragounskému pluku v Dobřanech.
„Ctižádostivý mladík, jehož otec vychoval stejným dílem k lásce k vojenskému řemeslu i svému národu, se dostal později na vysokou školu válečnou ve Vídni a jako štábní důstojník prošel za první světové války ruskou a italskou frontou. Po návratu z války se kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger 9. listopadu 1918 přihlásil do služeb vznikající československé armády, se kterou se příštího roku zúčastnil bojů s Maďary na Slovensku, za což byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918.“ (9)
V letech 1919‒1922 Eminger působil v Budapešti postupně jako náčelník československé vojenské mise, československý delegát zvláštní mezidohodové reparační komise a československý vojenský atašé. Po návratu do vlasti se stal náčelníkem štábu 5. pěší divize.
Posléze svou vojenskou dráhu opět spojil s dragouny. V roce 1924 se stal velitelem 1. korouhve 4. jezdeckého pluku, od roku 1926 velel jezdeckému učilišti v Pardubicích a v roce 1931 se stal velitelem 2. jezdecké brigády.
„Byl na odborné stáži u polského jezdectva a určitý čas byl i generálním inspektorem československých jezdeckých jednotek. Jeho odborné kvality nešlo přehlédnout, a tak byl dekretem prezidenta republiky z 13. července 1933 sedmačtyřicetiletý Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála.“ (10)
Od roku 1935 působil ve funkci přednosty 1. oddělení ministerstva národní obrany. V roce 1936 velel 3. jezdecké brigádě a od října 1937 3. rychlé divizi. V této roli se ctí působil i v osudném období zářijové mobilizace z roku 1938.
Jaroslav Eminger byl ženatý, ale bezdětný. Jako mnozí jiní představitelé ponížené československé armády se i on po kapitulaci a německé okupaci z 15. března 1939 rozhodl odejít z vlasti a zapojit se do zahraničního odboje. „Na cestu za hranice se zcela vážně připravoval spolu s bratislavským advokátem dr. Kolbem, ale již v dubnu 1939 si jej k sobě povolal bývalý legionář a tehdejší předseda protektorátní vlády Alois Eliáš (nacisty popravený 19. června 1942 za spolupráci s domácím i zahraničním odbojem) a požádal jej, aby se jako spolehlivý Čech, který bude nacistům pro svou minulost v rakousko-uherské armádě málo nápadný, ujal funkce generálního inspektora chystaného protektorátního českého vládního vojska.“ (11)
O generálu Emingerovi (podobně jako i o samotném generálu Eliášovi) každopádně platí, že by mnohem raději odešel za hranice, že jako voják chtěl bojovat a že by pro něj bylo osobně mnohem přijatelnější nasadit svůj život na frontě než přijmout krajně nevděčnou „protektorátní“ funkci. Zájmy okupovaného národa však od nich vyžadovaly oběť, která právě pro vojáky tíhnoucí k otevřenému boji musela být obzvlášť tíživá.
„Sám Eminger podle své poválečné výpovědi, která nebyla nikým a ničím zpochybněna, o funkci generálního inspektora nijak nestál a pochyboval, jestli ji má jako dobrý Čech přijmout. Učinil tak až na domluvu Eliáše, který zdůraznil, že se vládní vojsko jistě jednou uplatní ve prospěch českého národa, bude-li v jeho čele stát dobrý Čech, který jej povede v českém duchu a právě dobrého Čecha bude v této funkci zapotřebí… Eminger se pro novou funkci hodil znamenitě i vzhledově. Byl vysoký, štíhlý a vzhled pruského generála mu dodávalo používání monoklu.“ (12)
Po přesvědčování ze strany Eliáše nakonec Eminger z vlasteneckých pohnutek a bez jakéhokoliv nadšení jmenování přijal a v polovině července 1939 se důstojníkům vládního vojska představil jako budoucí generální inspektor. „Na cestu do nové, nepříliš vděčné funkce si odnášel Eliášovo ponaučení, které mu dal generál slovy Písma: ,Buďte nevinní jako holubice a opatrní jako hadi…‘“ (13)
Vládní vojsko bylo součástí háchovsko-eliášovských protektorátních institucí, které se nemohly vyhnout určité míře vnějškové kolaborace, ale jejich smyslem byla obrana české národní svébytnosti, brzdění germanizačních snah okupantů a využívání všech dostupných prostředků legálního i ilegálního odporu. Ukázkovým příkladem legální obrany češství mohou být demonstrační koncerty nejvlastenečtějších děl české hudby pořádané za nadšené účasti početného publika kapelami vládního vojska či měsíčník Vládní vojsko, „vynikající kulturní časopis, který psal s chutí o Komenském, Němcové, Smetanovi, Škroupovi, o pamětihodnostech posádkových měst vládního vojska, tiskl povídky Jiráskovy, Nerudovy, Bassovy či Kubkovy, přinášel čtenářům verše Seifertovy, Halasovy, Hrubínovy a ilustrace od Mánesa, Alše či Kašpara“. (14)
Velký vlastenecký náboj tohoto časopisu samozřejmě neunikl zrádcům, mezi které patřil jeden z mála skutečných kolaborantů ve vládním vojsku generál Obručník, jenž Vládní vojsko znechuceně označoval za nikoliv vojenský, ale „pohádkový“ časopis a redakci varoval, že psát o českých buditelích je naprosto zbytečné. Když jeho rada zůstala nevyslyšena, ujal se věci zmocněnec wehrmachtu v Úřadě říšského protektora plukovník Mallischek, který generálu Emingerovi adresoval přípis, požadující nahrazení kulturních příspěvků recenzemi na kolaborantské slátaniny českých „aktivistů“ typu Emanuela Moravce, vydávané v nakladatelství Orbis. (15)
Redaktorem Vládního vojska byl major Vladimír Černý, který byl ve spojení s generálem Emingerem prostřednictvím jeho bratrance podplukovníka Karla Emingera a současně „byl od r. 1939 přes svého bratra, kritika doc. Václava Černého v přímém styku s revoluční skupinou ,Lípa‘, později ,NAREV‘, tedy ve styku i s Londýnem a s lidmi v Praze, pracujícími ilegálně.“ (16)
Z dalších kontaktů mezi představiteli vládního vojska a představiteli domácího odboje stojí za zmínku například styk mezi generálem Emingerem a již zmíněným profesorem Albertem Pražákem. Už na jaře 1940 spolu hovořili o možné roli vládního vojska v plánovaném národní povstání, přičemž se Eminger Pražákovi „svěřil, že vládní vojsko bere jako domácí armádu pro případ rozhodného činu a že spolehliví důstojníci a poddůstojníci k sobě váží vhodné mužstvo, takže počet vládního vojska ve vhodném okamžiku několikanásobně vzroste, neboť se k němu prostě připojí záložníci. Pražák pokládal za dobré pro odboj, že právě Eminger je v čele vládního vojska.“ (17)
Odbojová činnost ve vládním vojsku si ovšem vyžádala i oběti na životech. Lidové noviny například před rokem zvláštním článkem připomněly plukovníka in memoriam Antonína Handschuha, který se stejně jako řada dalších příslušníků vládního vojska účastnil činnosti ilegální Obrany národa a zaplatil za to smrtí v Osvětimi. (18)
Vedle účasti vládních vojáků v ilegálním odboji a legální národně obranné činnosti vládního vojska jako celku měla pro český národ symbolický význam už i samotná existence českých vojáků. Pro české návštěvníky prezidentského sídla na Hradě bylo například významné, že před ním nedrželi stráž okupační vojáci, ale příslušníci pražského praporu vládního vojska. (19) Také dalších jedenáct praporů vojáků v uniformách velmi připomínajících československé přinášelo potěchu obyvatelům svých posádkových měst.
Uniformy vládních vojáků v maximální míře využívaly symbolů češství, k nimž patřily např. lipové ratolesti na výložkách. (20) Byly výsledkem Emingerova „rozkazu výstrojnímu oddělení, které se generálovu dragounskému srdci ,zavděčilo‘ sírově žlutým lemováním výložek a límců, což mělo v Masarykově republice na svých uniformách jezdectvo. ,Vladaři‘ si zachovali i ,hříbečky‘ ‒ typické československé vojenské přilby vz. 32, které byly nyní navíc ozdobeny erbem s českým královským lvem.“ (21) Důležité bylo i to, že v době, kdy byla v celém protektorátě jako úřední řeč všude vnucována němčina, zůstala ve vládním vojsku služebním jazykem čeština a z doby svobody byly v maximální možné míře zachovány povely, cvičební řád, pochodové směrnice, písně atd.
Zajímavé je, že i když byl generální inspektor vládního vojska někdejším rakouským důstojníkem, který stál za první světové války na opačné straně barikády než legionáři, nejenže nijak nebránil používání legionářské symboliky, ale naopak tuto součást protektorátního vlasteneckého „folklóru“ podporoval. Na pohřbech vládních vojáků například zazníval „slovanský chorál Kol slaven, při kterém byli v Masarykově republice pohřbíváni zemřelí legionáři“. (22) Vládní vojsko také kladlo „slavnostně věnce k hrobu Neznámého vojína (23), na hroby popravených legionářů na Olšanských hřbitovech“ apod. (24)
Všichni vlastenecky smýšlející protektorátní představitelé samozřejmě museli mít dvojí tvář (jednu určenou Čechům a druhou okupantům). Sotvakdo si v této dvojí hře mohl počínat lépe než generál Eminger, u kterého nahrazovala „švejkovský potutelný úsměv jeho kamenná tvář za prušáckým monoklem na pravém oku, který si zvykl již dříve nosit“. (25)
ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) byl v letech 1940‒1941 jeho prostřednictvím „obeznámen se vším podstatným ve vládním vojsku a informoval i zahraničí. Snad právě z těchto důvodů se vládní vojsko až na výjimky nestalo terčem kritiky londýnského rozhlasového vysílání. Zpravodajská hlášení z vládního vojska putovala do zahraničí složitou cestou, často v pneumatikách diplomatických aut, přes Slovensko do Švýcarska k rukám bývalého konzula Jaromíra Kopeckého, který zůstal v Ženevě z příkazu londýnské vlády. Tato činnost se dále úspěšně rozvíjela a zůstávala vcelku dobře skryta před zraky německých úřadů.“ (26)
„Druhou frontu“, na níž generál Eminger sváděl velmi důležitý národně obranný zápas, představoval jeho statečný odpor proti požadavkům některých nacistických činitelů a všech českých kolaborantských „aktivistů“ na nasazení českých vojáků po boku německé armády na frontě. Prezident Hácha sice těmto snahám čelil neustálým připomínám slibu Adolfa Hitlera, že Češi nebudou muset válčit (27), ale velitelství wehrmachtu, které si v roce 1942 vyhradilo svrchovanost nad vládním vojskem, přišlo s nebezpečným pokusem Háchu i führerovo stanovisko obejít.
V době největšího teroru po atentátu na Heydricha již zmíněný plukovník Mallischek vyzval generála Emingera, aby vládní vojáky a české „dobrovolníky“ nabídl k nasazení na východní frontě. Ve vztahu k výše uvedenému mu při tom řekl: „Právě proto se nesmí dělat z věci politikum. Když o to vy požádáte zplomocněnce [německé] branné moci, pak je to otázkou vojenskou a vše půjde hladce.“ (28) Emingerova odpověď byla více než statečná:
„Přicházíte s touto myšlenkou v nejnepříznivější době. Teklo nyní příliš mnoho české krve a pochybuji, že by se našel větší počet dobrovolníků. Nemohu se zaručit ani za vládní vojsko. České sympatie k Rusku jsou Vám známy a všichni víme, jak to dopadlo v předešlé válce, kdy byli Češi nuceni proti nim bojovat. Je více než pravděpodobné, že by ihned zběhly celé jednotky, což by pak mělo za následek perzekuce doma.“ (29)
Generální inspektor svým odvážným konstatováním, že Češi proti Rusům bojovat nebudou, „uchránil český národ před aktivní účastí ve válce po Hitlerově boku, ve které se nejednou ,vyznamenaly‘ jednotky belgické, nizozemské, norské, dánské, španělské, italské, rumunské, finské, chorvatské, maďarské, a nikoliv v poslední řadě i slovenské…“ (30)
Stoupenci nasazení Čechů se ovšem nevzdali. Po generálově odmítnutí změnili taktiku a „obrátili se na Emingerova představeného, prezidenta Háchu“. (31) Realizátorem tohoto nového pokusu se stal protektorátní quisling číslo 1, „ministr propagandy“ Emanuel Moravec, který bezostyšně zneužil touhy prezidenta Háchy pomoci českým politickým vězňům a nabídl mu, že s okupanty dojedná vyhlášení amnestie, bude-li moci současně zmínit možnost nasazení vládního vojska mimo protektorát. Háchův důvěrný spolupracovník František Schwarzenberg poté informoval generála Emingera, který Háchovi okamžitě poskytl množství argumentů proti nasazení vládního vojska a přispěl k tomu, že se nakonec prezidentovi z nebezpečné situace přece jen podařilo vyváznout, přestože byl tehdy už velmi oslaben mozkovou arteriosklerózou. (32)
V průběhu roku 1943 Eminger navázal kontakty s dalšími významnými osobnostmi zapojenými do odboje, jako byl bývalý vyslanec Robert Flieder či průmyslník (a Háchův přítel) Joe Hartmann. Vzhledem k rozsahu jeho kontaktů a ilegálních aktivit je takřka s podivem, že nikdy nedošlo ke generálovu zatčení gestapem. Ve vazbě gestapa se ocitl „jen“ dr. Flieder, který byl „opakovaně dotazován na účast generálního inspektora v zamýšlených odbojových akcích. Fliederovi se podařilo prostřednictvím dalších osob Emingera varovat.“ (33)
Generál Eminger trvale počítal s účastí svých vojáků v celonárodním povstání plánovaném na závěr války. K tomu však mohlo s plným úspěchem dojít jen za předpokladu, že válka a okupace nebudou trvat příliš dlouho. Po zatčení generála Eliáše, onemocnění prezidenta Háchy, rozbití odbojových sítí heydrichovským terorem atd. se vyhlídky na triumfálně úspěšné ukončení „dvojí hry“ protektorátních činitelů a obrácení všech českých sil proti okupantům ztenčily na minimum.
O odbojových plánech se postupně dozvídalo gestapo, kterému se nakonec dostal do rukou i podrobný plán účasti vládního vojska v národním povstání sestavený náčelníkem štábu I. inspektorátu plukovníkem Langem. Vládce protektorátu Karla Hermanna Franka se zmocňoval stále větší strach z vládních vojáků, ústící v jeho přesvědčení o nutnosti odeslat jejich velkou většinu pryč z českých zemí. (34)
Frank chtěl „vladaře“ odsunout na práci v německém zázemí, kde by z jeho pohledu nemohli napáchat žádnou škodu. K odeslání vládních vojáků z protektorátu skutečně došlo, avšak nikoliv ve shodě s Frankovou představou. Vrchní velitelství německé branné moci rozhodlo o nasazení vládního vojska ke střežení železnic v Itálii. Příslušný rozkaz byl vydán 5. května 1944 zcela bez vědomí kohokoliv z českých protektorátních činitelů. Emingerovi byl sdělen až o tři dny později. Konsternovaný generál proti němu rozhodně, byť marně protestoval. (35)
V protektorátě pak zůstali jen příslušníci pražského praporu vládního vojska. Jaroslav Eminger chtěl odjet jako velitel do Itálie, nacisté ovšem k němu neměli důvěru a donutili jej nadále působit v Praze. Do Itálie však odcestoval Karel Eminger, kterému dal NAREV (Národní revoluční výbor) před odjezdem tyto pokyny: „Bude-li vládního vojska použito v severní Italii, zřídit spojení na vyslance dr J. Kopeckého do Švýcar. Pro případ, že by bylo zasazeno na Balkáně, hledat spojení k maršálku Titovi s ev. zapojením do Káhiry k p. Voskovi. V obou případech udržovat spojení s ,Narevem‘ v Praze a podávat zprávy o průběhu činnosti zasazených jednotek vládního vojska.“ (36)
Od příchodu vládních vojáků do Itálie „docházelo k navazování kontaktů s italskými antifašisty a vzrůstaly nálady na zběhnutí, které vrcholily, i přes nacistické hrozby přísných trestů včetně pronásledování rodinných příslušníků, dezercí nejprve jednotlivců a později i celých skupin vojáků. Do 25. srpna 1944, tedy během necelých tří měsíců, přeběhlo k italským a jugoslávským partyzánům 687 vojáků.“ (37)
Situace byla vážná, protože nacisté z příkazu Himmlera pořizovali seznamy rodinných příslušníků důstojníků a mužstva vládního vojska (včetně manželky a příbuzných generála Emingera), kterým hrozilo vzetí do vazby. Eminger však zcela odmítal německá obvinění z rozkladu vládního vojska dezercemi a s kamennou tváří označoval zběhy za „zavlečené“. Trval také na tom, že rodinám těchto vojáků, kteří mohli být „zavlečeni, nebo dokonce usmrceni“ nepřítelem, mají být nadále vypláceny platy. „Generál Eminger se nevzdával svých vojáků ani tehdy, když je nacisté v Itálii po zběhnutí k partyzánům zajali a odsoudili k trestu smrti. Sváděl o ně zarputilý boj do poslední chvíle, stejně jako podporoval odbojové pracovníky z řad svých podřízených.“ (38)
Za zmínku stojí i skutečnost, že Eminger dbal na právní úroveň své argumentace. K jeho právním poradcům v této době patřil Josef Novotný, po osvobození soudce československého Nejvyššího správního soudu. (39)
Nacisté i Emanuel Moravec ovšem věděli, co si mají o působení vládního vojska v Itálii myslet. Frank napsal do Berlína, že „Háchova garda“ se rychle změní na „Benešovu gardu“ (40), a Moravec se vyjádřil, že „očekává přítomnost Emingerovy osoby v revoluční vládě“. (41)
V říjnu 1944 bylo vládní vojsko Němci odzbrojeno a přemístěno z oblastí kontrolovaných partyzány. Vojáci byli přidělováni k opevňovacím pracím převážně podél Pádu a Aidže a veškerá výzbroj jim byla zabavena. Jen ti z nich, kteří se už předtím připojili k italským partyzánům nebo přešli přes hranice do Švýcarska, mohli zasáhnout do bojů na straně Spojenců. Mnozí z nich byli přijati do Československé samostatné obrněné brigády, ve které pak bojovali až do konce války. (42)
Ani v odzbrojeném vládním vojsku v Itálii neustávala činnost odbojových pracovníků. „Ihned byl informován dr. Kopecký a jeho prostřednictvím i čs. vláda v Londýně a také spojenecká velitelství ve Švýcarsku… Koncem října 1944 byl vytvořen ,Čs. revoluční výbor vládního vojska v Itálii‘… Výbor se usiloval po celou dobu zasazení vládního vojska na Pádu a později v údolí Aidže připravit podmínky pro přechod svých příslušníků ke spojencům a nebude-li to možné, vyčkat zhroucení německé fronty a napadat ustupující nepřátelské jednotky podle instrukcí čs. londýnské vlády.“ (43)
V prosinci 1944 se generál Eminger vydal na inspekční cestu k odzbrojenému vládnímu vojsku do Itálie, při níž „poděkoval ilegálnímu revolučnímu výboru vládního vojska za dosud vykonanou práci, především za vyřešení poměru k italským partyzánům, a vybídl jej k udržování mravní jednoty mužstva.“ (44)
Po návratu do Prahy se Eminger opětovně pokoušel o převedení vládních vojáků zpět do protektorátu, aby mohli být na konci války k dispozici v protinacistickém povstání. I když obratně argumentoval potřebou jejich nasazení v záchranných pracích po náletech, souhlasu německých míst se mu dosáhnout nepodařilo, respektive podařilo až v době, kdy už přesun z Itálie do českých zemí nebyl uskutečnitelný. (45)
Současně se neustále zastával svých mužů, přecházejících v Itálii k partyzánům, a vůči Němcům neúnavně trval na jejich označování za „zavlečené“. Když se tento jeho termín stal už zcela neudržitelným, „přišel 27. února 1945 Eminger s nařízením, aby již termín zavlečený nebyl používán a místo toho se používal z ,důvodu platového a civilněprávního‘ termín ,nezvěstný‘. Emingerův generální inspektorát vládního vojska provozoval komedii zvanou ,přezkoušení počtu zběhů v zasazení‘ tak pečlivě, že například ještě 22. března 1945 byl jejím výsledkem seznam pouze 38 mužů, kteří byli uznáni jako prokazatelní zběhové, zatímco u několika stovek ostatních partyzánů se stále tvrdilo, že je nutno ,brát je jako nezvěstné…‘.“ (46)
Dramatický závěr války v Itálii zastihl vládní vojáky v nevýhodné situaci, protože byli v březnu 1945 nacisty přemístěni do údolí Aidže, kde se ocitli v prostoru přeplněném Němci a italskými fašisty a často vystaveném angloamerickým náletům. I když se do poslední chvíle snažili o hromadné protiněmecké vystoupení v koordinaci s československou londýnskou vládou a Spojenci, pokynů z Ženevy či Londýna se nedočkali a museli se na stranu partyzánů či spojeneckých vojsk dostávat na vlastní pěst. Většina jich nakonec přešla k americkým vojskům, kde se konečně mohli otevřeně přihlásit k československé zahraniční armádě, k tomu však došlo až na konci dubna 1945. (47)
Významnější bojovou roli tak nakonec mohli sehrát jen ti vládní vojáci v Itálii, kterým se už koncem roku 1944 podařilo za pomoci italského hnutí odporu přejít do Švýcarska. Ti se nakonec v řadách Československé samostatné obrněné brigády účastnili i bojů o Dunkerque. (48)
Doma mohli do bojů zasáhnout vojáci prvního praporu vládního vojska, který jako jediný zůstal v protektorátě a mohl být dán k dispozici domácímu odboji. Vedení NAREVu bylo v lednu 1945 zatčeno gestapem, major Černý však úspěšně hledal nové kontakty pro spojení a v dubnu 1945 mohl vojáky pražského praporu dát k dispozici revoluční České národní radě (ČNR). Styky s odbojovými skupinami měli i další důstojníci vládního vojska, jako například kapitán Rendl, představitel vojenské stráže u prezidenta Háchy v Lánech, spolupracující s brdskými partyzány.
„Ve 2. pol. dubna 1945 mjr. K. Eminger zařídil u generálního inspektora, aby pokud možno všechno venkovské mužstvo bylo posláno k pražskému praporu. Na základě rozhodnutí vojenské komise při ČNR přidělil škpt. Nechanský vládnímu vojsku úkoly pro povstání v Praze: obsadit budovu rozhlasu na Vinohradech, bude-li možné, hájit Pražský Hrad (49) a udržet zámek v Lánech.“ (50)
5. května 1945, v den, kdy předseda protektorátní vlády Bienert jménem nemocného prezidenta Háchy předložil K. H. Frankovi ultimátum požadující ukončení okupace a kdy současně v Praze vypuklo povstání, generál Eminger v ranních hodinách svolal přednosty jednotlivých oddělení Generálního inspektorátu, přednostu inspektorátu I. generála Pražáka, velitele prvního praporu plukovníka Adamce a členy Národního výboru vládního vojska, aby jim naznačil nadcházející úkoly vládních vojáků. (51)
Pražák s Adamcem na Emingerův rozkaz ihned odjeli k prvnímu praporu. Generál Pražák pronesl k jeho nastoupeným vojákům projev, ve kterém „mimo jiné uvedl, že vládní vojsko bylo po celou dobu trvání tzv. protektorátu skrytou složkou československé armády, určenou k tomu, aby se za každou cenu udrželo pro konečnou fázi zúčtování s německo-fašistickými okupanty. Hodina osvobození je nadosah a to zavazuje každého vládního vojáka k největšímu vypětí. Vojsko je poslušno jedině rozkazů čs. vlády a je k dispozici České národní radě.“ (52)
Po dvanácté hodině se z revolučního pražského rozhlasu ozvalo známé volání o pomoc, obracející se mj. k vládnímu vojsku. Generál Eminger vydal „po dohodě s gen. Pražákem plk. Adamcovi rozkaz, aby do rozhlasu vyslal ihned škpt. Zárubu s dvěma četami po třiceti mužích. Další jednotku o sto mužích poslal obsadit hlavní poštu.“ (53)
Vládní vojáci posléze v povstání sváděli boje také na Hradě, na Staroměstském náměstí, v Ruzyni, v Dejvicích a jinde, tj. vesměs na nejtěžších a nejdůležitějších úsecích. Plně se uplatnili jako jediný dobře organizovaný a připravený bojový útvar Pražského povstání. Významnou úlohu sehrály také zdravotnické složky vládního vojska.
Samotný Generální inspektorát vládního vojska se však po vypuknutí povstání nacházel ve svízelné situaci, neboť jeho sídlo, v němž bylo k dispozici jen minimum zbraní, bylo obklíčeno německými jednotkami. I za těchto okolností trval generál Eminger na tom, že není podřízen Němcům, ale výhradně České národní radě, byť jej to mohlo stát život. I z obklíčení pomáhal aspoň radou a Generální inspektorát „pomáhal zdaru povstání alespoň jako důležitá telefonní ústředna“. (54)
Účastí jeho vojáků v Pražském povstání se dějiny vládního vojska uzavřely. V obnovené republice následovalo vytvoření likvidační komise ministerstva národní obrany, která také zajišťovala prověřování důstojníků a vojáků vládního vojska pro službu v nové československé armádě. Do té bylo přijato kolem čtyř set důstojníků a čtyř tisíc poddůstojníků a vojáků vládního vojska. (55) Po komunistickém převratu však začala diskriminace vládních vojáků, kteří byli z armády (pokud se nedali ke komunistům) postupně vylučováni. Ještě v roce 1951 sloužilo v Československé lidové armádě 3.693 bývalých vládních vojáků, v roce 1956 však už to bylo jen 2.370 a v roce 1969 pouhých 561. (56) Odbojové zásluhy vládních vojáků byly ve třetí republice do jisté míry oceněny, poté se však už o nich muselo mlčet.
„Generální inspektor vládního vojska Jaroslav Eminger vedl vládní vojsko ve smyslu národním dobře. Jeho činnosti lze sotva co vytknout. S okupační mocí spolupracoval v nezbytně nutné míře, přičemž se snažil vždy hájit zájmy vládního vojska a jeho příslušníků.“ (57)
Bylo jen jedním z mnoha projevů nespravedlnosti vůči statečným českým lidem, kteří ve více než těžké protektorátní době dokázali hájit národní zájmy, že se mu za to po válce nedostalo žádného uznání, ale byl naopak „popotahován“ pro údajnou kolaboraci.
Po květnu 1945 nebyl povolán do činné služby a místo toho jej čekalo nejprve vleklé „kárné řízení“ a nakonec v dubnu 1947 postavení před Národní soud. Přelíčení před Národním soudem, který v jeho případě fungoval jako soud čestný, „však skončilo pro Emingera morální satisfakcí, protože jej soud zprostil všech obvinění a konstatoval navíc, že ,dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající…‘“ (58)
I když v Emingerův prospěch před soudem svědčily četné vynikající osobnosti a účastníci odboje, na armádu to neudělalo žádný dojem a generál byl po komunistickém převratu ministrem Svobodou definitivně poslán do výslužby. „Byl-li očištěn civilními soudy, chtěl totéž i od armády, ale ta již byla v rukou jiných morálních kriterií, než ctil noblesní muž s monoklem…“ (59)
Je třeba konstatovat, že tento „tuctový kariérní důstojník“ rakousko-uherské armády dokázal jako generální inspektor českého vládního vojska „v extrémně vyhrocené situaci řešit věci tak, aby nepoškodily jeho morální kredit a chránily většinu jeho vojáků“, což např. právě o Ludvíku Svobodovi v dobách komunistického režimu tvrdit nelze. (60)
Zatímco generál Svoboda nakonec svou morálně velmi problematickou kariéru dovršil prezidentstvím, generál Eminger zemřel dne 14. července 1964 v bídě a naprostém zapomnění. Dojde někdy k tomu, aby z našich novodobých dějin byli s úctou vzpomínáni ti, kteří jsou toho opravdu hodni?!
(Tento článek věnuji Karlu Tesařovi, znalci vládního vojska a jeho role v odboji.)
Poznámky:
1) Vladimír Tůma, Protentokrát v zrcadle lidového humoru, Praha 1945, s. 108.
2) Viz Ivo Pejčoch, Za Háchu i za Beneše: Ztráty příslušníků vládního vojska 1939–1945, Praha 2013, s. 8.
3) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha 1995, s. 59.
4) „Vládní nařízení ze dne 25. července 1939, jímž se zřizuje vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava“, in: Sbírka zákonů a nařízení, roč. 1939, s. 709, č. 216, kap. 51, § 1, odst. 3.
5) Viz Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, diplomová práce, Historický ústav, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 1994, s. 21.
6) Národní archiv v Praze, fond Úřad říšského protektora, k. 341, sg. I – 1d 6780, dopis státního podtajemníka von Burgsdorffa von Fridericimu ze 17. 6. 1939.
7) Viz Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys: Kronika českého vládního vojska v Itálii 1944–1945, Cheb 2003.
8) Albert Pražák, Politika a revoluce: Paměti, Praha 2004, s. 71.
9) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, Reflex, 2001, č. 19, s. 64.
10) Tamtéž.
11) Tamtéž.
12) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, disertační práce dostupná na https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/104090/, Ústav českých dějin, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2013, s. 405, pozn. 1873.
13) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 64.
14) Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys, s. 17–18.
15) Viz Mallischkův dopis Emingerovi z 18. 5, 1942, publikovaný ve Václav Černý, Křik Koruny české: Paměti 1938–1945, Praha 1992, s. 290.
16) „Většina nikdy nesloužila Němcům: Revoluční činnost ,vládního‘ vojska“, Svobodné slovo, 20. 6. 1945, č. 34, s. 2.
17) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 407.
18) Ivo Pejčoch, „Skvělý jezdec zemřel v Osvětimi“, Lidové noviny, 14. 10. 2016, č. 241, s. 24.
19) Ilustrativní je např. vzpomínka spisovatele Karla Horkého, který byl nedlouho po okupaci pozván k prezidentovi na Hrad a přicházel s úzkostí, jak to tam asi za nových poměrů vypadá: „U Jeleního příkopu bylo již truchlivou změnu vidět, stál tam stráží voják v německé helmě. Zrovna mne zamrazilo a sklíčen jsem se ptal v duchu, s jakým okolím se asi shledám u samotného dr. Háchy. Tím mileji jsem byl překvapen, když na schodišti budovy, v níž president úřadoval, jsem spatřil vojáka v naší české uniformě. Stál tam stráž k presidentovým komnatám a bylo tak potěšující jej vidět, velmi se mi tím ulevilo. (…) Úředník, jenž tam měl službu (…), tichým hlasem mi řekl, že president tuto vymoženost si vybojoval. Prý těžce, ale přece.“ (Karel Horký, „Rozhovor s doktorem Emilem Háchou“, Tvar, 1995, č. 16, s. 14.)
20) Viz příloha „Výstrojní řád vládního vojska“ v Miroslav Kalousek, Vládní vojsko 1939–1945: Vlastenci či zrádci?, Praha 2002, s. 124–125.
21) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 65.
22) Tamtéž.
23) Neznámému vojínovi opakovaně vzdávalo hold nejen vládní vojsko, ale i všechny ostatní protektorátní instituce (prezident Hácha, protektorátní vláda, Národní souručenství). Reinhard Heydrich, vědomý si toho, že se ve skutečnosti jedná o „oslavování českého legionáře“, nařídil jeho hrob v tichosti zlikvidovat (Národní archiv, f. Úřad říšského protektora ‒ fond 114, k. 12, sg. 114-3/4, č.j. G Rs 19/41, Heydrichova zpráva Bormannovi z 30. 10. 1941, s. 3).
24) Viz Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 23.
25) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 65. Tamtéž je reprodukován i portrét noblesního generála od akademického malíře Františka Adamce a citován výrok jeho manželky, Emingerovy neteře Zory Adamcové, podle níž její strýc monokl nosil proto, že skutečně na jedno oko hůře viděl, současně však monokl zapadal i do generálova „skutečného charismatu, jehož součástí byla právě jeho noblesnost“.
26) Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 38–39.
27) Podle Václava Černého (Křik Koruny české, s. 310) dr. Hácha „neotevřel ústa, aby hned prvními větami neděkoval obšírně vůdci, že plní svůj svatý slib a Čechy zbavuje povinnosti branné účasti na válce“.
28) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 413.
29) Tamtéž.
30) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 65.
31) Václav Černý, Křik Koruny české, s. 309.
32) Toto téma podrobně rozebírám ve svém článku „Jak to bylo s vládním vojskem v roce 1943 (Sonda do dějin Protektorátu Čechy a Morava)“, Moderní dějiny, 2017, č. 1, s. 167–199.
33) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 407.
34) Viz František Nesvadba, „Vládní vojsko a jeho odsun do Itálie“, Historie a vojenství, 1968, č. 6–7, s. 950–951.
35) Viz Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 415.
36) Jiří Maria Veselý – František Staudek (eds.), Čs. odboj v Italii 1944–45, 2. vyd., Olomouc: Krystal, 1948, s. 13.
37) Jaroslav Hrách, „Historie vládního vojska“, Historie a plastikové modelářství, 1993, č. 4, s. 16.
38) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 66.
39) Informace z dopisu Josefa Novotného autorovi z 4. 12. 1994.
40) Frankův dopis Hitlerovi z 13. 7. 1944 citovaný v Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys, s. 72.
41) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 417.
42) Viz Jaroslav Hrách, „Historie vládního vojska“, s. 16.
43) Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 81.
44) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 65.
45) Viz Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 418–419.
46) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 66.
47) Viz Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 83–85.
48) Viz Jaroslav Hrách, „Historie vládního vojska“, s. 16.
49) Na Pražském hradě však bylo na začátku povstání soustředěno takové množství příslušníků SS, že jeho ovládnutí vládními vojáky vzhledem k převaze nepřítele i obavám ze zničení Hradu nebylo možné.
50) Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 94.
51) Viz Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 419.
52) Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 96.
53) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 420.
54) Tamtéž, s. 421.
55) Viz Karel Tesař, Vládní vojsko a jeho úloha v odboji 1939–1945, s. 110.
56) Viz Jaroslav Hrách, „Historie vládního vojska“, s. 16.
57) Martin Veselý, Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava, s. 530–531.
58) Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys, s. 128.
59) Tamtéž.
60) Jindřich Marek, „Jaroslav Eminger“, s. 64.